Č. j.: ÚOHS-R348/2013/VZ-26439/2014/322/MLr/PSe
                
                
                 
                
                
                12. prosince 2014
                
                
                
                
                 
                Ve správním řízení o rozkladu ze dne 16. 10. 2013, doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 22. 10. 2013 zadavatelem – 
                
                
                
                Fakultní nemocnicí Olomouc, IČO 00098892, se sídlem I. P. Pavlova 185/6, 775 20 Olomouc,
                
                
                proti výroku II. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S36/2013/VZ-19371/2013/521/VTe ze dne 9. 10. 2013 ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zadavatelem při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ zadávané na základě výzvy k podání nabídek ze dne 5. 10. 2007, a při zadávání veřejné zakázky, na jejíž plnění byla dne 28. 12. 2007 uzavřena rámcová kupní smlouva s vybraným uchazečem – Jakubem Drábkem, podnikatelem, IČO 67300707, místem podnikání Krhová 203, 756 63 Valašské Meziříčí,
                jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto: 
                 
                Výrok II. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S36/2013/VZ-19371/2013/521/VTe ze dne 9. 10. 2013
                 
                p o t v r z u j i
                 
                a podaný rozklad
                 
                z a m í t á m.
                 
                 
                Odůvodnění
                 
                I. Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
                1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), jenž je dle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“[1]), příslušný k dohledu nad dodržováním zákona, obdržel dne 8. 12. 2009 podnět k prošetření postupu zadavatele – Fakultní nemocnice Olomouc, IČO 00098892, se sídlem I. P. Pavlova 185/6, 775 20 Olomouc, při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ na základě výzvy ze dne 5. 10. 2007 a při uzavření rámcové kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2007 (dále jen „veřejná zakázka“) s vybraným uchazečem – Jakubem Drábkem, podnikatelem, IČO 67300707, místem podnikání Krhová 203, 756 63 Valašské Meziříčí (dále jen „vybraný uchazeč“).
                2. Úřad od zadavatele vyžádal příslušnou dokumentaci, kterou mu zadavatel poskytl. Doručením přípisu č. j. ÚOHS-S36/2013/VZ-950/2013/521/SWa ze dne 16. 1. 2013 bylo Úřadem z moci úřední zahájeno správní řízení ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem při zadávání veřejné zakázky. Citované oznámení o zahájení správního řízení bylo dne 18. 1. 2013 doručeno jedinému účastníku správního řízení – zadavateli, tímto dnem bylo zahájeno správní řízení ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Úřad oznámení o zahájení správního řízení odůvodnil tím, že získal pochybnosti o zákonnosti postupu zadavatele, a dále, že vzniká podezření, že zadavatel porušil § 13 odst. 3 zákona tím, že rozdělil předmět veřejné zakázky tak, že došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v § 12 zákona, a že nedodržel postup stanovený v § 21 zákona a neprovedl zadávací řízení veřejné zakázky.
                3. Úřad zjistil, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky vyzval k podání nabídek 5 dodavatelů, hodnotil nabídky dle výše nabídkové ceny a následně vybral nabídku s nejnižší nabídkovou cenou. Úřad dále ze smlouvy o dílo na veřejnou zakázku (dále jen „smlouva o dílo“), která byla uzavřena dne 18. 10. 2007 mezi zadavatelem jako objednatelem a vybraným uchazečem jako zhotovitelem, a jejímž předmětem je dodávka nábytku a technického vybavení zjistil, že cena plnění činí 239 019 Kč včetně DPH. 
                4. Úřad učinil skutkové zjištění o tom, že dne 28. 12. 2007 uzavřel zadavatel s vybraným uchazečem rámcovou kupní smlouvu (dále jen „rámcová kupní smlouva“), jejímž předmětem je dodávka nábytku a vybavení interiérů zadavatele. Vybraný uchazeč vystavil zadavateli následující faktury:
                a. fakturu ze dne 14. 1. 2008 na částku 403 172 Kč včetně DPH,
                b. fakturu ze dne 10. 2. 2008 na částku 410 312 Kč včetně DPH,
                c. fakturu ze dne 3. 5. 2008 na částku 601 902 Kč včetně DPH,
                d. fakturu ze dne 2. 6. 2008 na částku 827 794 Kč včetně DPH,
                e. fakturu ze dne 2. 7. 2008 na částku 1 187 025 Kč včetně DPH,
                f. fakturu ze dne 8. 9. 2008 na částku 295 735 Kč včetně DPH,
                g. fakturu ze dne 16. 9. 2008 na částku 122 451 Kč včetně DPH,
                h. fakturu ze dne 5. 10. 2008 na částku 1 946 740 Kč včetně DPH,
                i. fakturu ze dne 11. 12. 2008 na částku 454 517 Kč včetně DPH,
                j. fakturu ze dne 15. 12. 2008 na částku 141 614 Kč včetně DPH.
                5. Úřad na základě těchto faktur dospěl ke skutkovému zjištění, že zadavateli byl dodán nábytek a vybavení interiérů v celkové hodnotě 6 391 262 Kč včetně DPH, a tedy tato částka představuje cenu realizovaného plnění na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2007. Úřad zjistil, že cena veřejné zakázky činí 6 630 281 Kč včetně DPH.
                II. Napadené rozhodnutí
                6. Úřad po posouzení toho, co ve správním řízení vyšlo najevo, vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S36/2013/VZ-19371/2013/521/VTe ze dne 9. 10. 2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“). 
                7. Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí rozhodl tak, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 13 odst. 3 zákona, když veřejnou zakázku na pořízení nábytku a technického vybavení rozdělil na dvě veřejné zakázky, a to na veřejnou zakázku malého rozsahu s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ zadávanou na základě výzvy k podání nabídek ze dne 5. 10. 2007 a na veřejnou zakázku, jejíž plnění bylo realizováno prostřednictvím rámcové kupní smlouvy, čímž došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v § 12 zákona, a v důsledku čehož zadavatel nezadal veřejnou zakázku v příslušném zadávacím řízení podle § 21 zákona. Ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad dále uvedl, že tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel uzavřel smlouvy na plnění veřejné zakázky.
                8. Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad uložil zadavateli pokutu ve výši 150 000 Kč. Uložení pokuty v této výši tj. v dolní polovině zákonné sazby Úřad odůvodnil tím, že po zvážení všech okolností případu a uvážení všech argumentů posoudil stanovenou výši pokuty vzhledem k souvislostem případu jako dostačující.
                9. Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ke spáchání správního deliktu došlo dne 28. 12. 2007, tedy v okamžiku uzavření rámcové kupní smlouvy zadané vybranému uchazeči bez předchozího zadávacího řízení. Úřad se o spáchání správního deliktu dozvěděl na základě podaného podnětu, který obdržel dne 8. 12. 2009. Správní řízení z moci úřední Úřad zahájil dne 18. 1. 2013. Na základě těchto zjištění Úřad uzavřel, že odpovědnost zadavatele za spáchaný správní delikt nezanikla ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 zákona, dle kterého odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.
                10. Úřad posoudil dle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona, že horní hranice možné pokuty činí 331 514 Kč, neboť 5 % z ceny veřejné zakázky ve výši 6 630 281 Kč včetně daně z přidané hodnoty představuje právě 331 514 Kč. 
                11. Úřad s odkazem na ustanovení § 121 odst. 2 zákona při určení výměry pokuty zadavateli jako právnické osobě přihlédl k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za kterých byl spáchán.
                12. Úřad posouzení závažnosti správního deliktu založil na úvaze, že zadavatel mohl svým postupem při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ a veřejné zakázky na rámcovou kupní smlouvu podstatně narušit soutěžní prostředí, a to tím, že rozdělil předmět veřejné zakázky, v důsledku čehož veřejnou zakázku nezadal v příslušném zadávacím řízení dle ustanovení § 21 zákona. Úřad dále uzavřel, že zadavatel rozdělením předmětu veřejné zakázky se mimo jiné vyhnul povinnosti uveřejnit oznámení o zakázce v Informačním systému veřejných zakázek a znemožnil tak účast dalších případných dodavatelů. Jelikož v posuzovaném případě zadavatel nezadal veřejnou zakázku v zadávacím řízení a znemožnil tak účast širokému okruhu dodavatelů, čímž došlo k výraznému narušení soutěžního prostředí, jedná se dle Úřadu o správní delikt velmi závažného charakteru.
                13. Úřad posoudil jako polehčující okolnost, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky „Dodávka nábytku a technického vybavení“ vyzval k podání nabídek pět dodavatelů a vybral nabídku s nejnižší nabídkovou cenou. Úřad uzavřel, že uvedené jednání zadavatele nasvědčuje tomu, že záměrem zadavatele nebylo úplné vyloučení hospodářské soutěže, avšak takový postup zadavatele není rovnocenný postupu v souladu se zákonem.
                14. Úřad posouzení následků spáchaného správního deliktu založil na úvaze, že spáchaný správní delikt způsobil situaci, kdy se někteří potenciální zájemci o danou veřejnou zakázku nemohli ucházet, neboť o ní nebyli informováni tak, jak by tomu bylo v případě, kdyby zadavatel postupoval v souladu se zákonem. Dle Úřadu nelze vyloučit, že nabídka jiného uchazeče mohla být ekonomicky výhodnější, čímž mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele.
                15. Úřad při stanovení výše pokuty se rovněž zabýval i ekonomickou situací zadavatele. Úřad posoudil, že byl-li hospodářský výsledek zadavatele v roce 2012 kladný a pohyboval se v řádu desítek miliónů korun, tak stanovenou výši pokuty nelze vzhledem k výši finančních prostředků zadavatele považovat za likvidační.
                III. Námitky rozkladu
                16. Zadavatel uplatnil dne 22. 10. 2013 proti napadenému rozhodnutí rozklad. Z dokladu o doručení napadeného rozhodnutí zadavateli, založeného ve správním spise, je zřejmé, že zadavateli bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 10. 10. 2013; zadavatel tak uplatnil rozklad v zákonné lhůtě. Zadavatel v rozkladu uvádí, že napadené rozhodnutí napadá pouze co do výroku II. napadeného rozhodnutí. 
                17. Zadavatel namítá, že výrok II. napadeného rozhodnutí je neodůvodněný, a dále uvádí, že při zadávání veřejné zakázky nebyl veden úmyslem zákon obcházet či jakýmkoliv způsobem omezit nebo vyloučit soutěžní prostředí. Zadavatel namítá, že Úřad při objektivním posouzení porušení ustanovení zákona je povinen zjišťovat a přihlédnout ke kvalitě zavinění zadavatele, tedy k tomu, zda zadavatel porušil zákon s cílem jej obejít nebo zda se jedná o mimořádné a zjevné administrativní pochybení. Zadavatel k tomu blíže namítá, že v ustanovení § 13 odst. 3 zákona je implicitně vyžadováno zavinění zadavatele; zákon však nepodává odpověď, o jakou formu zavinění se musí jednat. Zadavatel v této souvislosti poukazuje na to, že nelze připustit, aby Úřad ukládal sankci formalisticky tak, že by nezohlednil okolnosti konkrétního případu.
                18. Zadavatel rovněž vytýká Úřadu, že rozhodnutí o uložení pokuty nezaložil na podstatných skutečnostech, a proto není výrok II. napadeného rozhodnutí náležitě odůvodněn. 
                19. Zadavatel dále konstatuje, že dle  odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí záměrem zadavatele nebylo úplné omezení hospodářské soutěže, přičemž tuto okolnost Úřad posoudil jako polehčující. Zadavatel v této souvislosti namítá, že byť Úřad k této skutečnosti přihlédl, nepřiznal jí však v odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídající váhu a dopad na výši uložené pokuty.
                20. Zadavatel rovněž brojí proti úvahám uvedeným v odstavci 45. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zadavatel je přesvědčen, že Úřad formalisticky omezuje následek spáchaného deliktu „na porušení zákonného ustanovení při zadávání veřejné zakázky, v důsledku kterého mohlo dojít k situaci, kdy se potencionální zájemci nemohli o danou zakázku ucházet,  která mohla být ekonomicky výhodnější než vybraná nabídka, čímž mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele“. Dle zadavatele se tak Úřad vůbec nezabýval tím,  do jaké míry mohlo skutečně dojít k úspoře finančních prostředků, a uvádí, že veřejná zakázka „Dodávka nábytku a technického vybavení“ byla provedena za cenu v čase a místě obvyklou. Úřad ani nenabízí žádné srovnání podobných případů či konfrontaci daného případu s jeho rozhodovací praxí, ze kterého by bylo patrné, do jaké míry mohlo mít porušení postupu reálný dopad na úsporu finančních prostředků zadavatele.
                21. Zadavatel uvádí závěr Úřadu o tom, že hospodářský výsledek zadavatele byl v roce 2012 kladný a pohyboval se v řádech milionů korun, a proto nelze stanovenou pokutu považovat za likvidační. Dle zadavatele Úřad tímto nepřípustně předjímá, že pokud by finanční situace zadavatele byla nepříznivá, sankce by byla nižší. Okolnost, že zadavatel je řádným hospodářem, a tedy že ve své rozvaze vykazuje kladný výsledek, je pro něj přitěžující okolností, přičemž jiné okolnosti zjištěné Úřadem sice vzal Úřad na vědomí, ale nebyly při stanovení výše pokuty určující, případně jim Úřad nepřiznal patřičnou pozornost a důležitost. Zadavatel konstatuje, že takovým postupem Úřad porušil zásadu legitimního očekávání, tj. povinnost správního orgánu dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, a aby odpovídalo okolnostem případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu).
                22. Zadavatel uvádí, že samotné stanovení výše uložené pokuty je velmi obecné, vágní; Úřad založil své rozhodnutí o uložení pokuty na skutečnostech, jejichž význam je spíše okrajový. Dle zadavatele pouhá obecná proklamace neodrážející konkrétní skutkové okolnosti případu nemůže jako odůvodnění výše uložené pokuty obstát, a být tak základem pro určení její výše. 
                Závěr rozkladu
                23. Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu v rozsahu podaného rozkladu napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o sankci za spáchaný správní delikt tak, že od uložení pokuty upustí, případně věc vrátí Úřadu k novému projednání.
                IV. Řízení o rozkladu
                24. Úřad neshledal podmínky pro zrušení nebo změnu výroku II. napadeného rozhodnutí postupem dle § 87 správního řádu, a proto v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu předal správní spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.
                Stanovisko předsedy Úřadu
                25. Po projednání rozkladu a veškerých podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad výroku II. napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházející s právními předpisy, správnost výroku II. napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru. 
                26. Úřad tím, že výrokem II. napadeného rozhodnutí uložil za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí pokutu ve výši 150 000 Kč, rozhodl správně a zákonně. 
                27. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, na základě kterých jsem rozhodl potvrdit výrok II. napadeného rozhodnutí a zadavatelem uplatněný rozklad zamítnout.
                28. Mám přitom za nepochybné, že obsah rozkladu proti výroku I. napadeného rozhodnutí nesměřuje. Výrok I. napadeného rozhodnutí je rozhodnutím výhradně ohledně toho, zda a čím došlo k naplnění deliktní odpovědnosti zadavatele za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Výrok II. napadeného rozhodnutí je oproti tomu rozhodnutím výhradně ohledně uložení pokuty za spáchání deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a určení její výměry. Podotýkám, že rozhodnutí Úřadu o spáchání správního deliktu zadavatelem není nijak závislé na rozhodnutí Úřadu o uložení a vyměření konkrétní výše pokuty. Výrok I. napadeného rozhodnutí tedy považuji za výrok, který ve smyslu § 82 odst. 3 správního řádu netvoří s výrokem II. napadeného rozhodnutí nedílný celek. V tomto správním řízení je jediným účastníkem zadavatel, v jehož dispozici se nalézá uplatněný rozsah rozkladu podle § 82 odst. 1 správního řádu. Není proto možné mít za to, že by zadavateli ve smyslu § 82 odst. 3 správního řádu mohla být způsobena újma v důsledku jeho vlastního postupu při uplatnění rozkladu. Na základě výše uvedeného jsem dospěl k závěru, že výrok I. napadeného rozhodnutí již nabyl právní moci. Přezkum výroku I. napadeného rozhodnutí v rámci tohoto správního řízení je tedy vyloučen.
                V. K námitkám rozkladu
                29. K námitce rozkladu, že výrok II. napadeného rozhodnutí je nedostatečně odůvodněn, uvádím následující. Okolnosti, které jsou pro určení výměry pokuty rozhodné, určuje výslovně zákon v § 121 odst. 2 zákona, dle kterého se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Zákon tedy určuje okruh těch skutkových okolností, které je Úřad povinen ve správním řízení zjistit a posoudit, přičemž hlavním kritériem dle výše citovaného ustanovení je samotná závažnost správního deliktu a „zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán)“,  jak konstatoval Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku č. j. 9 Afs 17/2012-34 ze dne 20. 3. 2013. Vzhledem k tomu, že tento zákonný výčet není taxativní, tak není bez dalšího nezákonný postup správního orgánu, jestliže je vyhledáno další kritérium, které může odůvodnit výši pokuty (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, pod sp. zn. 6 A 96/2000 publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
                30. Úřad v odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí uvedl úvahu, že v důsledku nezákonného rozdělení předmětu veřejné zakázky zadavatel mimo jiné nesplnil povinnost zveřejnit oznámení o zahájení zadávacího řízení v Informačním systému veřejných zakázek, čímž znemožnil účast v zadávacím řízení dalších případných dodavatelů, a tak výrazně narušil soutěžní prostředí. Úřad se tedy na tomto místě důsledně zabýval závažností konkrétního spáchaného správního deliktu, přičemž v dalších částech odůvodnění napadeného rozhodnutí k jednotlivým v zákoně uvedeným aspektům závažnosti spáchaného správního deliktu uvedl úvahy, v nichž podrobně posuzuje konkrétní skutkové okolnosti případu.
                31. Přihlédl-li dále Úřad v odstavci 45. odůvodnění napadeného rozhodnutí k následkům spáchaného správního deliktu, tak postupoval plně v souladu s dikcí ustanovení § 121 odst. 2 zákona. Řídil-li se na tomto místě Úřad úvahou o tom, že „nelze vyloučit, že nabídka jiného uchazeče mohla být ekonomicky výhodnější, čímž mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele“, činí tak v souladu se zákonem a konzistentně se zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právním posouzením v odůvodnění výroku I. napadeného rozhodnutí. 
                32. Zjistil-li Úřad, že zadavatel vyzval při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ k podání nabídek 5 dodavatelů, zároveň provedl hodnocení nabídek dle výše nabídkové ceny a zadal tuto veřejnou zakázku uchazeči s nejnižší nabídkou cenou, učinil tak plně v souladu se zákonem a zásadami správního trestání, a to přímo se zásadou individualizace výše pokuty. Posoudil-li tuto okolnost následně jako polehčující, protože nasvědčuje tomu, že zadavatel nehodlal úplně vyloučit hospodářskou soutěž, tak tento závěr nelze rozhodně kvalifikovat jako nedostatečný, neboť ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí, resp. při hodnocení zjištěného a relevantního stavu věci. K námitce zadavatele, že odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, uvádím, že tuto námitku považuji za nedůvodnou.
                33. Namítá-li rovněž zadavatel, že Úřad nezaložil své rozhodnutí na podstatných skutečnostech, pak konstatuji s odkazem na § 121 odst. 2 zákona, že Úřad založil své rozhodnutí právě na těch okolnostech, které jsou dle zákona relevantní (dle ustanovení § 121 odst. 2 zákona při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán).  Úřad v odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí vzal v úvahu také ekonomickou (majetkovou) situaci zadavatele, od které při stanovení výše pokuty nelze rovněž odhlédnout, a to přestože dikce zákona v ustanovení § 121 takovou povinnost Úřadu neupravuje. Ústavní soud však v tomto směru konstatoval, že „z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizována a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného“ (nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne  9. 3. 2004, spis. zn. Pl. ÚS 38/02, Sbírka nálezů a usnesení sv. 32). Zabýval-li se tedy Úřad majetkovými poměry zadavatele, učinil tak po právu, přičemž majetkové poměry zadavatele pro účely ukládání (individualizované a přiměřené) pokuty představují právně relevantní okolnosti. Zákonný výčet okolností významných pro určení výměry pokuty dle ustanovení § 121 odst. 2 zákona není taxativní, tak není bez dalšího nezákonný postup správního orgánu (Úřadu), jestliže je vyhledáno další kritérium (v daném případě majetkové poměry zadavatele), které může odůvodnit výši pokuty (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, pod sp. zn. 6 A 96/2000 publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Námitku zadavatele, že Úřad nezaložil své rozhodnutí na podstatných skutečnostech, tak považuji za nedůvodnou. 
                34. Namítá-li zadavatel rovněž, že samotné odůvodnění určení výše pokuty je velmi obecné, tak konstatuji, že konkrétní skutkové okolnosti uváděné v odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí a jednotlivé úvahy Úřadu, jsou plně přezkoumatelné, přičemž odůvodnění splňuje požadavky na zákonnost diskrečního uvážení správního orgánu (viz také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, spis. zn. 7 A 52/96, dle kterého z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v té či oné výši).
                35. Zadavatel dále namítá, že nebyl při zadávání veřejné zakázky veden úmyslem zákon obcházet či jakýmkoliv způsobem omezit nebo vyloučit soutěžní prostředí. Dle zadavatele byl Úřad povinen zjistit a přihlédnout k míře zavinění zadavatele, tedy k tomu, zda zadavatel chtěl zákon porušit, nebo se jednalo o mimořádné a zjevné administrativní pochybení.
                36. K této námitce zadavatele uvádím, že odpovědnost za správní delikt je v režimu zákona založena na principu objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Zavinění (ve formě úmyslu nebo nedbalosti) jako vnitřní psychický stav pachatele netvoří definiční znak skutkové podstaty správních deliktů zadavatelů dle § 120 odst. 1 zákona. Úřad proto není oprávněn ani povinen vyhodnocovat právně významné skutkové okolnosti ve vztahu k samotnému vzniku deliktní odpovědnosti zadavatele.
                37. Zadavatel dále v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 13 odst. 3 zákona, v němž je dle zadavatele implicitně vyžadováno zavinění; není však zřejmé, zda ve formě úmyslu nebo nedbalosti. K tomu uvádím, že dle ustanovení § 13 odst. 3 zákona zadavatel nesmí rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v § 12 zákona. Ani z dikce zákona však nelze dovodit, že by zákon spojoval odpovědnost zadavatele za porušení ustanovení § 13 odst. 3 zákona s jakoukoliv formou zavinění. 
                38. Zadavatel v této souvislosti rovněž argumentuje, že Úřad byl povinen posoudit, zda zadavatel jednal s cílem porušit (resp. obejít) zákon, nebo zda se v jeho případě jedná o mimořádné a zjevné administrativní pochybení. K tomu uvádím, že i tato argumentace směřuje k tomu, zda zákon ukládá Úřadu posuzovat zavinění zadavatele. Zadavatel k tomu namítá, že Úřad je povinen zabývat se složkou volní zavinění ve formě úmyslu. K tomu odkazuji na výše uvedené vypořádání předchozí námitky, že Úřad není oprávněn ani povinen posuzovat zavinění zadavatele ve vztahu k samotnému vzniku deliktní odpovědnosti zadavatele.
                39. K výše uvedeným námitkám podotýkám, že ačkoli zavinění netvoří definiční znak skutkové podstaty správního deliktu zadavatele v režimu zákona, tj. předpoklad vzniku deliktní odpovědnosti zadavatele, Úřad dle § 121 odst. 2 zákona musí při uložení a vyměřování pokuty přihlédnout k závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání i závažnosti jeho následků a k okolnostem, za nichž byl spáchán, tj. mimo jiné i k míře zavinění pachatele.
                40.  Úřad však v tomto správním řízení postupoval v souladu se zákonem, když při stanovení výše pokuty přihlédl k zavinění zadavatele jakožto k polehčující okolnosti ve smyslu § 121 odst. 2 zákona
                41. Zadavatel dále brojí proti tomu, že přestože Úřad posoudil, že záměrem zadavatele nebylo úplné omezení hospodářské soutěže, nepřiznal této okolnosti odpovídající váhu a dopad na výši uložené pokuty.
                42. K tomu uvádím, že Úřad dospěl k závěru, že „toto jednání nasvědčuje skutečnosti,  že záměrem zadavatele nebylo úplné vyloučení hospodářské soutěže“, na základě posouzení postupu zadavatele před zadáním veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku  a technického vybavení“, když zadavatel vyzval k podání nabídek 5 dodavatelů a následně zadal veřejnou zakázku dodavateli s nejnižší nabídkovou cenou. Tuto okolnost Úřad posoudil jako polehčující, neboť svědčí o tom, že zadavatel nehodlal alespoň při zadání veřejné zakázky na plnění dle smlouvy o dílo zcela vyloučit hospodářskou soutěž.
                43. K významu a váze této polehčující okolnosti uvádím, že jestliže zadavatel vyzval k podání nabídek 5 dodavatelů, postupoval takto pouze a právě v případě veřejné zakázky na plnění dle smlouvy o dílo (s cenou plnění ve výši 239 019 Kč včetně DPH), kterou byl povinen zadat společně s veřejnou zakázkou na plnění dle rámcové smlouvy (s cenou poskytnutého plnění ve výši 6 391 262 Kč včetně DPH) v některém z druhů zadávacího řízení. Posoudil-li tedy Úřad jako polehčující okolnost takový postup zadavatele při zadávání smlouvy o dílo, tak se jedná pouze o marginální část celého plnění, kterým je plnění dle smlouvy o dílo a dle rámcové smlouvy. Úřad správně tuto okolnost posoudil jako polehčující a rovněž správně jí při ukládání pokuty nepřiznal více významu a váhy, než jí náleží, neboť tento postup zadavatele, Úřadem posouzený jako polehčující okolnost, se týkal pouze nepatrné části celého nezákonně zadaného plnění. Tuto námitku zadavatele tak považuji za nedůvodnou.
                44. Zadavatel vytýká, že Úřad se vůbec nezabýval tím, do jaké míry skutečně mohlo dojít k úspoře finančních prostředků, a uvádí, že veřejná zakázka „Dodávka nábytku a technického vybavení“ byla provedena za cenu v čase a místě obvyklou.
                45. K tomu uvádím, že Úřad při posouzení následků správního deliktu dospěl k závěru, že „se někteří potencionální zájemci o danou veřejnou zakázku nemohli ucházet, neboť o ní nebyli informování tak, jak by tomu bylo v případě, kdy by zadavatel postupoval v souladu se zákonem. Nelze proto vyloučit, že nabídka jiného uchazeče mohla být ekonomicky výhodnější, čímž mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele“. Zadavatel se správního deliktu dopustil při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ a při zadávání veřejné zakázky na rámcovou kupní smlouvu, jak ostatně vyplývá z výroku I. napadeného rozhodnutí. Posuzoval-li Úřad následek správního deliktu, tak vždy posuzoval následek jednání zadavatele spočívající v tom,  že zadavatel zadal právě veřejnou zakázku s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ a veřejnou zakázku na rámcovou kupní smlouvu. 
                46. Jestliže pak zadavatel konstatuje, že veřejná zakázka s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“ byla provedena za cenu v čase a místě obvyklou, pak toto tvrzení žádným způsobem nevyvrací ani nepotvrzuje logické úvahy Úřadu týkající se možného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Úřad se totiž zabýval následkem postupu zadavatele nejen v případě veřejné zakázky s názvem „Dodávka nábytku a technického vybavení“, ale vždy ve spojení s postupem zadavatele směřujícím k zadání veřejné zakázky na rámcovou kupní smlouvu; postupy zadavatele vedoucí k zadání plnění jak dle smlouvy o dílo tak dle rámcové kupní smlouvy představují totiž (celé) jednání, které vedlo ke spáchání správního deliktu. Poukazuje-li zadavatel na to, že s péčí řádného hospodáře zadal veřejnou zakázku s názvem „Dodávku nábytku a technického vybavení“ za cenu v místě a čase obvyklou, toto tvrzení nic nemění na správnosti a zákonnosti úvahy Úřadu o tom, že „Nelze proto vyloučit, že nabídka jiného uchazeče mohla být ekonomicky výhodnější, čímž mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele“ ve vztahu k celému plnění, poskytnutému zadavateli právě na základě jak rámcové smlouvy, tak smlouvy o dílo.
                47. Zadavatel dále brojí proti tomu, že Úřad neuvedl v odůvodnění rozhodnutí žádné srovnání daného případu s jeho rozhodovací praxí, ze kterého by bylo patrné, do jaké míry mohlo mít porušení postupu zadavatelem reálný dopad na úsporu finančních prostředků. K tomu uvádím, že závěr Úřadu o tom, že nezákonný postup zadavatele mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, je logickou úvahou vystavěnou na základě konkrétních skutkových okolností. Za daného skutkového stavu nelze vyloučit, že pokud by zadavatel zadal veřejnou zakázku (tj. na plnění dle smlouvy o dílo a dle rámcové kupní smlouvy) v režimu zákona v zadávacím řízení, mohla by být nabídka jiného uchazeče vhodnější, než nabídka vybraného uchazeče, a v konečném důsledku by mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele.
                48. Výše uvedené podporuje i závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku č. j. 9 Afs 78/2012‑29 ze dne 25. 7. 2013, že „v posuzovaném případě byl zákonem o veřejných zakázkách chráněný zájem porušen již pouhou možností ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky nesprávným postupem zadavatele. Pouhá existence takové možnosti je škodlivá“. Úřad tedy není nucen zkoumat, zda k ovlivnění skutečně došlo či nedošlo, neboť z hlediska § 120 odst. 1 písm. a) zákona stačí pouhá možnost tohoto ovlivnění.
                49. Jestliže tedy zadavatel brojí proti tomu, že Úřad nezjišťoval „reálný dopad na úsporu finančních prostředků“ jako účinku správního deliktu – tedy rozdíl ceny veřejné zakázky zadané v rozporu se zákonem a ceny veřejné zakázky zadané v souladu zákonem (nebo ceny v místě a v čase obvyklé), tak uvádím, že tato námitka je nedůvodná. Takový konkrétní rozdíl cen (reálný dopad na úsporu finančních prostředků), tj. účinek, není znakem skutkové podstaty správního deliktu. Jedním ze znaků skutkové podstaty správního deliktu dle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona je následek, který dle dikce zákona spočívá v tom, že zadavatel nezákonným postupem „podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky“. K takovému následku je pak Úřad podle § 121 odst. 1 zákona při určení výměry pokuty povinen přihlédnout, přičemž uvede přezkoumatelné úvahy, kterými se při posouzení takových okolností řídil. 
                50. Přihlédl-li Úřad při určení výměry pokuty k následku, když konstatoval, že „nelze proto vyloučit, že nabídka jiného uchazeče mohla být ekonomicky výhodnější“, postupoval v souladu s § 121 odst. 1 zákona. Dovedl-li svoji logickou úvahu do konce tím, že konstatoval, že „mohlo dojít k úspoře finančních prostředků zadavatele“, tak tato úvaha je konzistentní s vymezením následku správního deliktu spáchaného zadavatelem a jeho posouzením Úřadem. 
                51. Dále uvádím, že vzhledem k tomu, že Úřad není povinen takový „reálný dopad na úsporu finančních prostředků“ zjišťovat, nepochybil ani tehdy, když neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí jinou rozhodovací praxi Úřadu. Námitky rozkladu zadavatele napadající absenci konkrétních zjištění, která se týkají výše škody (slovy zadavatele „reálného dopadu na úsporu finančních prostředků“), shledávám nedůvodnými.
                52. Zadavatel dále namítá, že okolnost, že zadavatel je řádným hospodářem, a tedy ve své rozvaze dosáhl kladného hospodářského výsledku, je pro něj v podstatě přitěžující. Dle zadavatele Úřad tak nepřípustně předjímá, že pokud by finanční situace zadavatele byla nepříznivá, sankce by byla nižší.
                53. K významu a charakteru zkoumání konkrétních majetkových poměrů potrestaného odkazuji  na nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl ÚS 38/02, dle kterého „Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když oběma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry“. Ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu uvádím, že Úřad neporušil princip relativní rovnosti ani princip individualizace výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům zadavatele. Úřad přihlédl k majetkovým poměrům zadavatele správně a zákonně.
                54. K samotným majetkovým poměrům zadavatele uvádím, že ani v průběhu od vydání napadeného rozhodnutí a do rozhodnutí předsedy Úřadu se majetkové poměry zadavatele nezhoršily. Z rozvahy ze dne 15. 10. 2013 vyplývá, že zadavatel stále i ve 3. kvartálu roku 2013 dosahuje kladného hospodářského výsledku, který se ve srovnání s hospodářským výsledkem v roce 2012, jak je zjistil Úřad, nesnížil. Vzhledem k uvedenému jsem neshledal důvody pro snížení výše uložené pokuty, neboť majetkové poměry zadavatele se nezměnily tím, že by se podstatně zhoršily.
                55. Z výroční zprávy o hospodaření zadavatele za rok 2013, veřejně dostupné na webových stránkách zadavatele jsem dále zjistil, že kladný hospodářský výsledek zadavatele v řádech desítek milionů korun zadavatel dosáhnul i v roce 2013. Výše pokuty stanovená výrokem II. napadeného rozhodnutí tak není pro zadavatele likvidační ani ve vztahu k jím dosaženému hospodářskému výsledku v roce 2013, s nímž zadavatel hospodaří v kalendářním roce 2014.
                VI. Závěr
                56. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval ve věci v souladu se zákonem a správním řádem, když posoudil případ ve všech vzájemných souvislostech a zhodnotil veškeré písemné podklady, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu výroku II. napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu, resp. pro upuštění od uložení pokuty.
                57. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno výrok II. napadeného rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
                 
                Poučení
                 
                Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nelze dále odvolat.
                 
                 
                otisk úředního razítka
                 
                 
                Ing. Petr Rafaj
                předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
                 
                 
                 
                Obdrží:
                Fakultní nemocnice Olomouc, I. P. Pavlova 185/6, 775 20 Olomouc
                 
                Vypraveno dne:
                viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
                 
                
                 
                
                
                [1] Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ustanovení § 26 zákona v návaznosti na ustanovení § 158 odst. 1 a 2 zákona, podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a dodavatelů v zadávacím řízení.