Č. j.: ÚOHS-R76/2015/VZ-11335/2015/321/KKř
13. května 2015
Ve správním řízení o rozkladu ze dne 27. 2. 2015, doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne, podaném rozkladatelem –
GORDIC spol. s r.o., IČO 47903783, se sídlem Erbenova 4, 586 01 Jihlava, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 20. 2. 2015 JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, ev. č. ČAK 11461, se sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, č. j. ÚOHS-S1035/2014/VZ-4441/2015/513/IHl ze dne 13. 2. 2015, ve věci možného spáchání správního deliktu podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, zadavatelem –
Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČO 00551023, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2,
při zadání nadlimitní veřejné zakázky „Implementace systému GINIS na podporu výkonu správní ekonomiky pro MPSV“, zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném výzvou k jednání ze dne 9. 12. 2013,
jsem podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:
Rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pod č. j. ÚOHS-S1035/2014/VZ-4441/2015/513/IHl ze dne 13. 2. 2015
jako nepřípustný
zamítám.
Odůvodnění
I. Veřejná zakázka a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle ustanovení § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, obdržel dne 27. 2. 2015 rozklad rozkladatele – GORDIC spol. s r.o., IČO 47903783, se sídlem Erbenova 4, 586 01 Jihlava (dále jen „rozkladatel“), směřující proti rozhodnutí Úřadu pod č. j. ÚOHS-S1035/2014/VZ-4441/2015/513/IHl ze dne 13. 2. 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo konstatováno spáchání správního deliktu dle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem – Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČO 00551023, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 (dále jen „zadavatel“), když tento nedodržel zákonný postup při zadávání nadlimitní veřejné zakázky „Implementace systému GINIS na podporu výkonu správní ekonomiky pro MPSV“, zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném výzvou k jednání ze dne 9. 12. 2013 (dále jen „veřejná zakázka“).
2. Rozkladatel, jakožto oslovený, resp. vyzvaný zájemce byl na základě písemné výzvy ze dne 9. 12. 2013 zadavatelem vybídnut k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění. Odůvodnění zadání veřejné zakázky postupem podle § 23 odst. 4 písm. b) zákona obsahuje mimo jiné též vysvětlení, proč zadavatel vyzval k jednání právě rozkladatele. Stalo se tak z toho důvodu, že v době zahájení jednacího řízení bez uveřejnění provozoval v resortu zadavatele systém GINIS, jenž zadavatel pořídil za nikoliv malé finanční prostředky. Nadto je pak rozkladatel dle názoru zadavatele kvalifikovaným a ověřeným dodavatelem, který je schopen splnit v požadované době, kvalitně a s přiměřenými ekonomickými náklady předmět veřejné zakázky.
II. Napadené rozhodnutí
3. Úřad vydal dne 13. 2. 2014 napadené rozhodnutí, jímž konstatoval, že se zadavatel dopustil spáchání správního deliktu podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 zákona, když veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. b) zákona, přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel dne 12. 12. 2013 s rozkladatelem smlouvy na plnění předmětu veřejné zakázky. Za spáchání správního deliktu byla zadavateli uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč.
4. Napadené rozhodnutí se rozkladatele dotýká pouze tolik, že s ním zadavatel uzavřel dvě smlouvy na plnění předmětu veřejné zakázky (tj. Smlouvu o implementaci a Smlouvu o podpoře), čímž byla naplněna poslední kumulativní podmínka pro konstatování spáchání správního deliktu zadavatelem.
5. Rozkladatel v daném správním řízení nebyl jeho účastníkem a napadené rozhodnutí mu ani nebylo oznámeno.
III. Námitky rozkladu
6. Dne 27. 2. 2014 obdržel Úřad rozklad z téhož dne, který podal rozkladatel. Ze správního spisu dále vyplývá, že napadené rozhodnutí se rozkladateli nedoručovalo, neboť nebyl účastníkem řízení. Rozklad byl (dle svého textu) podán na základě tiskové zprávy vydané tiskovým mluvčím Ministerstva práce a sociálních věcí dne 18. 2. 2015.
7. Rozklad směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Rozkladatel v něm předně uvádí, že mu napadené rozhodnutí nebylo doručeno, přestože je, jakožto vybraný uchazeč v rámci veřejné zakázky, účastníkem řízení ve smyslu § 116 zákona. Podle názoru rozkladatele Úřad v rámci řízení o správním deliktu posuzoval rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, neboť v daném typu výběrového řízení nelze přezkoumávat žádnou část odděleně od rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Na tomto základě se rozkladatel domnívá, že měl být do řízení před Úřadem přibrán jako účastník a zejména že mu mělo být doručeno napadené rozhodnutí.
8. Z výše uvedených důvodů rozkladatel žádá o zaslání napadeného rozhodnutí k rukám právního zástupce. Bude-li rozklad odmítnut, rozkladatel žádá, aby podání ze dne 27. 2. 2014 bylo posuzováno jako podnět k zahájení přezkumného řízení podle ustanovení § 94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), neboť má rozkladatel za to, že napadeným rozhodnutím byly porušeny právní předpisy a že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, přičemž na základě jemu známých skutečností se dále domnívá, že napadené rozhodnutí je nesprávné a bylo vydáno v řízení vedeném v rozporu s právními předpisy.
9. Jmenované vady napadeného rozhodnutí rozkladatel dovozuje předně ze svého přesvědčení o správnosti průběhu celého dotčeného výběrového řízení, včetně postupu zadavatele.
Závěr rozkladu
10. Rozkladatel závěrem rozkladu navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu zastavil.
IV. Řízení o rozkladu
11. Úřad neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 87 správního řádu, tedy pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí, a proto v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu postoupil věc orgánu rozhodujícímu o rozkladu.
Vyjádření zadavatele
12. K podanému rozkladu se přípisem ze dne 18. 3. 2015 vyjádřil zadavatel. Po shrnutí obsahu rozkladu konstatoval, že rozklad byl podán osobou, která k tomu není oprávněna, neboť nebyla ve smyslu poslední věty ustanovení § 116 zákona účastníkem správního řízení o spáchání správního deliktu zadavatelem, proto jí nemělo a nemohlo být napadené rozhodnutí doručeno. Nadto zadavatel poukázal na znění ustanovení § 81 odst. 1 správního řádu, podle nějž rozkladatel, jakožto neúčastník správního řízení, není oprávněn rozklad podat. Zadavatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí je správné a zákonné jak po stránce zhodnocení skutkového stavu, tak po stránce právního posouzení věci. Nezákonnost však zadavatel spatřuje ve výroku II. napadeného rozhodnutí, a to konkrétně v nepřiměřené výši pokuty, proto proti rozhodnutí podal v zákonné lhůtě rozklad co do výroku II. napadeného rozhodnutí. S ohledem na uvedené má zadavatel za to, že neexistují důvody, aby se předseda Úřadu ztotožnil s podáním po věcné stránce, stejně jako neexistují důvody pro zahájení přezkumného řízení v dané věci.
Stanovisko předsedy Úřadu
13. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.
14. Rozklad ze dne 27. 2. 2014, doručený Úřadu téhož dne, byl podaný osobou, která není účastníkem řízení ve smyslu § 116 zákona, a není tedy oprávněna podat rozklad podle ustanovení § 81 správního řádu, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona. Proto podaný rozklad ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu pro nepřípustnost zamítám.
V. K nepřípustnosti rozkladu
15. K problematice nepřípustnosti rozkladu je třeba nejdříve poukázat na ustanovení § 152 odst. 4 správního řádu, který zakotvuje pravidlo obecné subsidiární platnosti ustanovení o odvolacím řízení vůči řízení o rozkladu, když stanoví, že pro řízení o rozkladu platí ustanovení o odvolání, pokud to nevylučuje povaha věci. Při respektování uvedeného je pak třeba v posuzovaném případě vycházet z ustanovení § 81 odst. 1 správního řádu, který explicitně uvádí, že odvolání proti rozhodnutí může podat toliko účastník řízení. Podle doslovného výkladu § 81 odst. 1 tedy svědčí právo podání odvolání, potažmo rozkladu, pouze účastníkům správního řízení, proto rozklad podaný osobou, která nebyla účastníkem řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, proti němuž rozklad směřuje, je proto třeba považovat za nepřípustný ve smyslu § 92 odst. 1 správního řádu. Uvedené mohu podpořit nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09, v němž bylo řečeno mimo jiné následující: „správní řád v ustanovení § 81 zakotvuje účastníkovi řízení právo podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu. Odvolání podané osobou od účastníka odlišnou je pak nutno považovat za nepřípustné. (…) Z toho plyne, že na nepřípustné odvolání, které neodůvodňuje použití některého z mimořádných opravných prostředků, může správní orgán reagovat pouze jediným možným způsobem – a to zamítavým rozhodnutím.“. K oprávněnosti podání rozkladu se pak obecně vyjadřuje i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 11. 3. 2015 pod č. j. 6 As 47/2014-86, když říká, že „řízení o rozkladu je zvláštním druhem „odvolacího“ řízení a rozklad je zvláštním druhem řádného opravného prostředku. S tím souvisí pravidlo, podle kterého se na řízení o rozkladu použijí ustanovení o odvolacím řízení, tzn. § 81 až § 93, nevylučuje to povaha věci, tzn. není-li v § 152 stanoveno ve vztahu k ustanovení upravujícím odvolací řízení jinak. Odvolání může ve smyslu § 81 odst. 1 s. ř. podat pouze účastník. Spojení „lze podat“ u rozkladu nelze vykládat tak, že rozklad je oprávněn podat kdokoliv, nejedná se o odchylku ve vztahu k odvolacímu řízení a povaha věci nevylučuje aplikaci § 81 odst. 1 s. ř. v řízení o rozkladu. (…) Nadto, rozklad lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, přičemž správní rozhodnutí se oznamuje účastníkům. Nelze proto dospět k závěru, že by mohl rozklad podat kdokoliv, kdo nebyl účastníkem a rozhodnutí mu nebylo oznámeno.“.
16. Rozkladatel namítá, že mu bylo účastenství v předmětném správním řízení založeno ustanovením § 116 zákona. S tímto tvrzením se však nemohu ztotožnit. Podle § 116 zákona je účastníkem řízení zadavatel a v návrhovém řízení i navrhovatel. Vedle těchto osob je účastníkem řízení též vybraný uchazeč nebo vybraný účastník soutěže o návrh, to však jen v řízeních, jejichž předmětem je přezkoumání rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky nebo rozhodnutí o výběru nejvhodnějšího návrhu. V řízení o správních deliktech je pak účastníkem toliko osoba podezřelá z jeho spáchání – tj. zadavatel, případně dodavatel. Poslední věta ustanovení § 116, která byla do zákona vtělena tzv. transparentní novelou (tj. zákonem č. 55/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů) jasně hovoří o tom, že v řízení o správních deliktech je účastenství založeno pouze osobě podezřelé ze spáchání správního deliktu, v tomto případě toliko zadavateli. Proto je to pouze zadavatel, kdo mohl v předmětném řízení podat k předsedovi Úřadu rozklad, jakožto jediný účastník předmětného správního řízení.
17. Neztotožňuji se ani s tvrzením rozkladatele, že v rámci daného typu výběrového řízení na veřejnou zakázku nelze přezkoumat žádnou její část odděleně od rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Předmětem řízení o správním deliktu nebylo přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, tudíž rozkladateli nesvědčilo právo být v daném řízení jeho účastníkem ve smyslu § 116 zákona. V případě, že by Úřad rozkladateli přiznal postavení účastníka, přisoudil by mu více práv, než mu v souladu se zákonem náleželo, a přesto by to z něj účastníka řízení neučinilo (k tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2006 vydané pod č. j. 2 As 35/2005-85).
18. Předmětem řízení bylo posouzení, zda se zadavatel dopustil spáchání správního deliktu podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 zákona, když nadlimitní veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. b) zákona, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel s rozkladatelem smlouvy na plnění předmětu veřejné zakázky. Přezkumu tedy Úřad podrobil kumulativní naplnění či nenaplnění předpokladů jmenovaných v ustanovení § 23 odst. 4 písm. b) zákona, které musí být nadto propojeny příčinnou souvislostí. Konkrétně je pro užití jednacího řízení bez uveřejnění podle jmenovaného ustanovení třeba, aby byla veřejná zakázka zadána v krajně naléhavém případě, tento krajně naléhavý případ zadavatel svým jednáním nezpůsobil a ani jej nemohl předvídat a z časových důvodů není možné zadat veřejnou zakázku v jiném druhu zadávacího řízení. Přitom je na zadavatele kladen požadavek, aby byl kdykoliv schopen prokázat, že objektivně došlo k současnému naplnění všech uvedených podmínek. Co se týče krajně naléhavého případu, je třeba jím rozumět situace vykazující značný stupeň intenzity ohrožující příkladmo lidský život, majetek či navozující možnost vzniku ekologické nebo jiné katastrofy, přičemž zadavatel nemohl mít možnost se na takový stav předem připravit. Druhým předpokladem je, že krajně naléhavému případu nepředcházelo zadavatelovo konání či opomenutí, jež by krajní naléhavost vyvolalo. Zároveň je třeba, aby zadavatel vznik krajně naléhavého stavu objektivně nepředvídal. Posledním předpokladem pak je skutečnost, že z časových důvodů není možné veřejnou zakázku zadat v jiném druhu zadávacího řízení, a to ani za předpokladu, že by došlo ke krácení lhůt v případě jiných druhů zadávacích řízení, jak jej upravuje § 39 a násl. zákona. Na tomto místě znovu opakuji, že v předmětném správním řízení bylo přezkoumáváno naplnění výše specifikovaných podmínek a tedy oprávněnost zadavatele zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění (tj. přezkum úkonů zadavatele učiněných dříve, než rozkladatel mohl v rámci jednání učinit zadavateli akceptovanou nabídku) a nikoliv rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, jak rozkladatel namítá. K tomu Krajský soud v Brně v rozhodnutí pod sp. zn. 62 Af 29/2010 ze dne 25. 11. 2011 uvádí, že se v rámci takového přezkumu Úřad „nezabývá otázkou, kdo se měl stát vítězným uchazečem, nýbrž zabývá se jednotlivými kroky zadavatele, při nichž měl zadavatel respektovat zásady uvedené v ZVZ a jednotlivá pravidla předepsaná v ZVZ pro příslušný druh zadávacího řízení tak, aby zajistil co nejširší, férovou a transparentní soutěž o veřejnou zakázku“.
19. Nadto mohu konstatovat, že v předmětném správním řízení nebylo rozhodováno o právech a povinnostech rozkladatele, ale toliko o právech a povinnostech zadavatele (tj. zda určitým úkonem porušil zákon či nikoliv a zda se jeho porušením dopustil spáchání správního deliktu či nikoliv). Byť bylo Úřadem konstatováno, že zadavatel porušil zákon, přičemž pro rozkladatele takový výsledek správního řízení znamenal, že se stal vybraným uchazečem v zadávacím řízení, jež bylo zadáno v rozporu se zákonem, neznačí takový závěr Úřadu zásah do žádného rozkladatelova subjektivního veřejného práva. Tím spíše, když s rozkladatelem již ke konci roku 2013 byly uzavřeny smlouvy na plnění předmětu veřejné zakázky. „Skutečnost, že přezkum jiných otázek postupu zadavatele v zadávacím řízení než jeho rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky nezasahuje žádné veřejné subjektivní právo žalobce coby vybraného uchazeče, je ostatně vyjádřena právě v § 116 ZVZ, které upravuje okruh účastníků řízení o přezkoumání úkonů zadavatele před žalovaným“, jak konstatoval v již citovaném rozhodnutí ze dne 25. 11. 2011 Krajský soud v Brně.
20. Nad rámec uvedeného podotýkám, že zadavatel, v jehož prospěch rozkladatel rozklad podal, se plně ztotožnil s konstatováním Úřadu o spáchání správního deliktu, přičemž v rámci jím podaného rozkladu rozporoval pouze výši uložené pokuty, nikoliv skutková zjištění Úřadu, ani právní posouzení věci. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepravomocné pouze ve výroku II., proti němuž směřoval zadavatelův rozklad, ve výroku o deliktu (tj. výrok I.) je napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 správního řádu pravomocné.
21. Úřad v napadeném rozhodnutí neshledal, že by zadavatel musel zadat veřejnou zakázku v krajně naléhavém případě, což vyplývá ze sledu událostí týkajících se nákupu služeb v oblasti IT. Ty jsou obecně službami takového charakteru, jejichž potřeba zpravidla není neočekávaná, nenadálá, naopak je stálá a neměnná. V posuzovaném případě pak tomu nebylo jinak, když předmětem veřejné zakázky byl ekonomický IT systém, jehož potřeby si byl zadavatel vědom, přičemž jde k jeho tíži, pokud si jej včas nezajistil či něco opomenul nebo zanedbal. Nadto důkazní břemeno ohledně existence výjimečných podmínek odůvodňujících aplikaci jednacího řízení bez uveřejnění nese ten, kdo se jich dovolává. Znovu v této souvislosti připomínám, že zadavatel nerozporuje závěry Úřadu ohledně neshledání krajně naléhavého případu a splnění dalších podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, naopak se s nimi ztotožňuje.
22. Co se týče posouzení rozkladu jakožto podnětu k zahájení přezkumného řízení, mohu s odkazem na uvedené konstatovat, že zde není prostor pro zahájení přezkumného řízení z podnětu rozkladatele, neboť ustanovení § 94 odst. 1 správního řádu neumožňuje podat podnět k přezkumnému řízení komukoliv, ale toliko účastníku řízení, kterým je v řešené věci pouze zadavatel. Z tohoto důvodu lze učinit závěr, že podání ze dne 27. 2. 2015, jenž má být dle svého textu alternativně posouzeno jako podnět k provedení přezkumného řízení, nebylo podáno osobou k tomu oprávněnou podle § 94 odst. 1 správního řádu.
23. Ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 věta druhá správního řádu jsem současně přezkoumal, zda neexistují předpoklady pro přezkoumání napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení, nebo vydání nového rozhodnutí a dospěl jsem k závěru, že žádné takové skutečnosti nejsou v předmětném případě dány, a to z následujících důvodů. Dle § 94 správního řádu „V přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy.“. V tomto případě důvodné pochybnosti nenastaly, obecně tak nebyl dán důvod pro zahájení přezkumného řízení. Napadené rozhodnutí splňuje podmínky stanovené správním řádem v § 68, kde správní orgán ve výrokové části uvedl řešení otázky, která byla předmětem řízení a v odůvodnění uvedl důvody výroku, podklady pro jeho vydání i úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení. Zároveň správní orgán uvedl, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka správního řízení.
24. Dle § 100 správního řádu „Řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže
a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo
b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno,
a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být rozhodnutí o obnově řízení vydáno.“
25. Podmínky pro obnovu řízení, uvedené v § 100 musí být splněny kumulativně. Ačkoliv by tedy byla splněna podmínka týkající se lhůty pro obnovu řízení z moci úřední, nejsou naplněny podmínky uvedené v § 100 odst. 1 správního řádu. Nejsou zde žádné nové skutečnosti nebo důkazy, jež by existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, ani provedené důkazy se neukázaly nepravdivými. Zároveň ani nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Neshledal jsem tedy ani důvody pro obnovu řízení či vydání nového rozhodnutí.
26. Jelikož byly splněny všechny podmínky, uvedené v § 92 odst. 1 správního řádu, je třeba rozklad podaný rozkladatelem jako nepřípustný zamítnout.
27. Pro úplnost závěrem dodávám, že z výše uvedených důvodů (předně z důvodu neúčastenství na předmětném správním řízení) nemůže být žádosti rozkladatele o zaslání napadeného rozhodnutí vyhověno.
Závěr
28. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že nastaly skutečnosti odůvodňující zamítnutí rozkladu pro nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu, jsem rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále nelze odvolat.
otisk úředního razítka
Ing. Petr Rafaj
předseda
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěž
Obdrží:
1. JUDr. Martin Purkyt, advokát, se sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5
2. Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČO 00551023, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1]Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 26 zákona v návaznosti na ust. § 158 odst. 1 a 2 zákona.
|
