Snadné přidání nového datasetu

Rozhodnutí UOHS 14617


Číslo jednací S0111/2010/VZ-33789/2016/531/ESt
Instance I.
Věc
Dodávky kancelářského materiálu (rámcová smlouva)
Účastníci Lesy České republiky s.p.
OFFICE DEPOT s.r.o.
Typ řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí Veřejná zakázka
Nabytí právní moci 18.01.2017
Související řízení http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-8955.html
http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-8941.html
http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-13879.html
http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-14618.html
Zdroj na UOHS http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-14617.html
Rozhodnutí
                          
Č. j.: ÚOHS-S0111/2010/VZ-33789/2016/531/ESt Brno: 11. srpna 2016 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, ve správním řízení zahájeném dne 16. 4. 2010 z moci úřední, jehož účastníky jsou zadavatel – Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 8. 12. 2014 Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, ev. č. ČAK 09161, IČO 66885515, Advokátní kancelář Jansta Kostka spol. s r. o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha, vybraný uchazeč – OFFICE DEPOT, s.r.o., IČO 64942503, se sídlem Floriánova 2461, 253 01 Hostivice, ve věci uložení pokuty podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) citovaného zákona v souvislosti s nedodržením závazného postupu stanoveného v ust. § 55 odst. 3 písm. c) citovaného zákona zadavatelem, když při zadávání veřejné zakázky „Dodávky kancelářského materiálu (rámcová smlouva)“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 28. 8. 2009 pod evidenčním číslem 60035589, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. 8. 2009 pod ev. č. 2009/S166-240187, vymezil v rámci ekonomického a finančního kvalifikačního kritéria dle ust. § 55 odst. 1 písm. c) citovaného zákona minimální úroveň požadovaného obratu, která neodpovídá druhu, rozsahu a složitosti předmětu shora jmenované veřejné zakázky, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku rozhodl takto: I. Za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil zadavatel – Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové – když nedodržel závazný postup stanovený v ust. § 55 odst. 3 písm. c) citovaného zákona, neboť při zadávání veřejné zakázky „Dodávky kancelářského materiálu (rámcová smlouva)“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 28. 8. 2009 pod evidenčním číslem 60035589 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. 8. 2009 pod ev. č. 2009/S166-240187, vymezil v rámci ekonomického a finančního kvalifikačního kritéria dle ust. § 55 odst. 1 písm. c) citovaného zákona minimální úroveň požadovaného obratu, která neodpovídá druhu, rozsahu a složitosti předmětu shora jmenované veřejné zakázky, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel již uzavřel smlouvu na plnění výše uvedené veřejné zakázky, o čemž bylo rozhodnuto ve výroku I. rozhodnutí č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-11795/2010/540/DCh ze dne 21. 10. 2010, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2016, a byl potvrzen výrokem I. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-25566/2016/321/IPs ze dne 17. 6. 2016, které nabylo právní moci rovněž dne 20. 6. 2016, se jmenovanému zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona – ukládá pokuta ve výši 180 000 Kč (sto osmdesát tisíc korun českých). Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění I. POSTUP ÚŘADU PŘED ZAHÁJENÍM SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ 1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), jako orgán příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“)[1] obdržel podnět k přezkoumání postupu zadavatele – Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 8. 12. 2014 Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, ev. č. ČAK 09161, IČO 66885515, Advokátní kancelář Jansta Kostka spol. s r. o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha (dále jen „zadavatel“) – při zadávání veřejné zakázky „Dodávky kancelářského materiálu (rámcová smlouva)“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 28. 8. 2009 pod evidenčním číslem 60035589, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. 8. 2009 pod ev. č. 2009/S166-240187 (dále jen „veřejná zakázka“). 2. V rámci šetření podnětu si Úřad vyžádal od zadavatele písemné vyjádření k podnětu a veškerou dokumentaci pořízenou v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou. Po jejím přezkoumání získal pochybnosti o souladu postupu zadavatele se zákonem a z tohoto důvodu zahájil správní řízení z moci úřední. II. ZADÁVACÍ ŘÍZENÍ 3. Ze zadávací dokumentace vyplývá, že předmětem veřejné zakázky je dodávka kancelářského materiálu v obvyklém sortimentu (kancelářské potřeby, kancelářská technika, úklidové a hygienické prostředky, občerstvení, kancelářský nábytek, propagační předměty) a poskytnutí doplňujících služeb (tisk vizitek, tisk tiskopisů, výroba razítek, potisk obálek, opatření propagačních předmětů logem), v rozsahu specifikovaném zadavatelem podle jeho potřeb v jednotlivých objednávkách (výzvách k poskytnutí plnění). 4. Zadavatel stanovil jako hodnotící kritérium nejnižší nabídkovou cenu. 5. Zadavatel v bodě 3.3.2. zadávací dokumentace v rámci požadavků na kvalifikaci dodavatelů uvedl, že k prokázání splnění ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů předloží dodavatel, mimo jiné, údaj o obratu dosaženém dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky za poslední 3 účetní období, přičemž minimální úroveň stanovil tak, že obrat dosažený dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky neklesl v žádném z posuzovaných účetních období pod 100 milionů Kč. 6. Z „Protokolu o otevírání obálek“ ze dne 7. 10. 2009 vyplývá, že ve lhůtě pro podání nabídek obdržel zadavatel celkem 5 nabídek na plnění veřejné zakázky, přičemž ze zadávacího řízení nebyla vyřazena žádná nabídka. 7. Ze „Zprávy o posouzení a hodnocení nabídek“ ze dne 26. 10. 2009 vyplývá, že hodnotící komise vyloučila jednoho uchazeče pro nesplnění profesních a technických kvalifikačních předpokladů a tudíž do hodnocení postoupily 4 nabídky. Jako nejvhodnější vybrala hodnotící komise nabídku uchazeče – OFFICE DEPOT s.r.o., IČ 64942503, se sídlem Floriánova 461, 253 01 Hostivice (dále jen „vybraný uchazeč“). 8. S názorem hodnotící komise se zadavatel plně ztotožnil a rozhodnutím ze dne 26. 10. 2009, které bylo ostatním uchazečům oznámeno téhož dne, rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky, a to nabídky vybraného uchazeče. III. PRŮBĚH SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ 9. Účastníky správního řízení podle § 116 zákona jsou: zadavatel, vybraný uchazeč. 10. Úřad oznámil zahájení správního řízení z moci úřední účastníkům řízení dopisem č. j. ÚOHS‑S111/2010/VZ‑5122/2010/540/LZa ze dne 13. 4. 2010, přičemž je seznámil se zjištěnými skutečnostmi. Usnesením č. j. ÚOHS‑S111/2010/VZ‑5123/2010/540/LZa z téhož dne stanovil Úřad účastníkům řízení lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy, činit jiné návrhy a vyjádřit v řízení své stanovisko, a lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí. 11. Dnem 16. 4. 2010, kdy bylo oznámení o zahájení správního řízení doručeno účastníkům řízení, bylo podle § 113 zákona v návaznosti na § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájeno správní řízení z moci úřední. Rozhodnutí Úřadu ze dne 21. 10. 2010 12. Dne 21. 10. 2010 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-11795/2010/540/DCh v němž ve výroku I. konstatoval, že se zadavatel při zadávání veřejné zakázky dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, neboť nedodržel postup stanovený v § 55 odst. 3 písm. c) zákona, když v rámci ekonomického a finančního kvalifikačního kritéria dle § 55 odst. 1 písm. c) zákona vymezil minimální úroveň požadovaného obratu, která neodpovídá druhu, rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky, a smlouva již byla uzavřena, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. 13. Současně Úřad ve výroku II. shora citovaného rozhodnutí zadavateli za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. předmětného rozhodnutí podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona uložil pokutu ve výši 300 000,- Kč. 14. Proti výše zmíněnému rozhodnutí podal zadavatel rozklad ze dne 4. 11. 2010, který obdržel Úřad dne 8. 11. 2010, směřující proti předmětnému rozhodnutí v celém rozsahu. Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 28. 6. 2011 15. Po projednání rozkladu předseda Úřadu rozhodnutím č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-10302/2011/310/EKu ze dne 28. 6. 2011, které nabylo právní moci téhož dne, rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-11795/2010/540/DCh ze dne 21. 10. 2010 potvrdil a podaný rozklad zadavatele zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014 16. Zadavatel podal proti rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-10302/2011/310/EKu ze dne 28. 6. 2011 žalobu ke Krajskému soudu v Brně, jíž se domáhal zrušení citovaného rozhodnutí předsedy Úřadu. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 62 Af 51/2011-58 ze dne 2. 8. 2012 rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-10302/2011/310/EKu ze dne 28. 6. 2011 zrušil a věc vrátil Úřadu zpět k dalšímu řízení. Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 14. 10. 2014 17. Dne 14. 10. 2014 vydal předseda Úřadu rozhodnutí č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-21554/2013/310/PMa, kterým podaný rozklad zadavatele zamítl a napadené rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-11795/2010/540/DCh ze dne 21. 10. 2010 opětovně potvrdil. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2016 18. Zadavatel podal proti rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-21554/2013/310/PMa ze dne 14. 10. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 62 Af 105/2014-67 ze dne 1. 2. 2016 (dále jen „rozsudek ze dne 1. 2. 2016“) shora citované rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání. 19. V odůvodnění rozsudku ze dne 1. 2. 2016 Krajský soud konstatoval, že pokud jde o výrok o „vině“ zadavatele, pak shledává závěry Úřadu správnými a přezkoumatelnými, přičemž odkázal na svůj původní rozsudek č. j. 62 Af 51/2011-58 ze dne 2. 8. 2012, ve kterém se touto otázkou podrobně zabýval. Nové argumentaci předložené v tomto ohledu zadavatelem v žalobě tedy Krajský soud nepřisvědčil. 20. Dále se Krajský soud zabýval otázkou opakovaného spáchání správního deliktu zadavatelem a na to navazující oprávněností zdvojnásobení sazby pokuty, přičemž toto právní posouzení předsedy Úřadu shledal správným a uzavřel, že: „Pokud tedy žalovaný vyšel ze zákonného rozmezí pro výši pokuty stanoveného § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ (do 5% ceny zakázky) s přihlédnutím k § 120 odst. 3 ZVZ (do 10% ceny zakázky), a tedy za horní hranici možné pokuty (10% z ceny veřejné zakázky) pokládal částku 2 111 824 Kč, zdejší soud mu dává zapravdu.“ 21. Krajský soud nicméně v dalším dospěl k závěru, že rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-21554/2013/310/PMa ze dne 14. 10. 2014 je nepřezkoumatelné v té části, kterou je potvrzováno předchozí prvostupňové rozhodnutí ukládající zadavateli pokutu, a proto výše citované rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil. Krajský soud ve vztahu k odůvodnění pokuty zejména vytkl, že jako odůvodnění výše pokuty uvedl Úřad takové skutečnosti, které jsou svou povahou samy o sobě znaky správního deliktu. Pokud pak Úřadem bylo odkázáno na předchozí pochybení zadavatele, není možné tu stejnou skutečnost považovat za přitěžující okolnost za předpokladu, že z tohoto důvodu již došlo ke zvýšení zákonné sazby pokuty na dvojnásobek podle § 120 odst. 3 zákona. 22. Krajský soud se také vyjádřil k námitce zadavatele na zohlednění doby od spáchání správního deliktu do jeho potrestání, když uvedl, že „Je-li základním požadavkem na zákonnost uložené pokuty její proporcionalita, pak hledisko doby, jež uplynula mezi spácháním správního deliktu a jeho potrestáním, je možným (a někdy nutným) korektivem při úvahách ohledně výše pokuty, k němuž má být přihlédnuto na závěr těchto úvah; aplikace tohoto korektivu má zamezit, aby výše pokuty, jinak řádně stanovena podle zákonem předepsaných kritérií a kritérií nutně aplikovatelných i bez jejich výslovného vyjádření v zákoně (kritérium přiměřenosti s ohledem na míru, ve které výše pokuty může působit pro delikventa likvidačně), celkově nejevila znaky nepřiměřenosti s ohledem na prodlevu, která nastala mezi porušením právní povinnosti a trestem, který za to byl uložen.“ Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17. 6. 2016 23. Po novém projednání rozkladu předseda Úřadu vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-R167/2010/VZ-25566/2016/321/IPs ze dne 17. 6. 2016, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2016 (dále jen „druhostupňové rozhodnutí“), v rámci kterého výrokem I. podle § 152 odst. 5 písm. b) v návaznosti na § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil výrok I. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-11795/2010/540/DCh ze dne 21. 10. 2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a podaný rozklad v tomto rozsahu zamítnul. Výrokem II. druhostupňového rozhodnutí předseda Úřadu podle § 152 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil výrok II. napadeného rozhodnutí, tj. výrok, kterým byla zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona uložena za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí pokuta ve výši 300 000 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil Úřadu k novému projednání. 24. K výroku I. napadeného rozhodnutí předseda Úřadu v rámci odůvodnění druhostupňového rozhodnutí konstatoval, že „nedospěl k závěru, že by z něj nebylo seznatelné, jakými úvahami byl Úřad při rozhodování veden, z jakých podkladů a důkazů vycházel a jak je vyhodnotil.“, přičemž uzavřel, že „pokud jde o výrok o „vině“ v posuzovaném případě, pak Úřad rozhodl správně a v souladu se zákonem.“ 25. Ke zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí předseda Úřadu v rámci odůvodnění druhostupňového rozhodnutí primárně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 32/2007 ze dne 13. 12. 2007, jenž se týkal otázky ukládání pokut správními orgány, a v němž bylo uvedeno, že „Ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon vymezuje. Správní orgán přitom dbá na přiměřenost sankce z hlediska jejího účelu. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že se správní orgán musí důsledně řídit pravidly pro ukládání sankcí, která jsou obsažena v obecné i zvláštní části přestupkového zákona. Zásada individualizace sankce pak ukládá, aby druh, kombinace a intenzita sankcí odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu. Správní orgán je proto povinen zabývat se jednotlivými kritérii pro stanovení sankce, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí o druhu a výměře sankce. Vzhledem k tomu, že je nezbytné, aby správní uvážení bylo přezkoumatelné soudem a současně i srozumitelné účastníkům řízení, musí pak být tento postup objasněn v odůvodnění rozhodnutí.“ 26. Předseda Úřadu v druhostupňovém rozhodnutí dále citoval z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 27/2009 ze dne 28. 4. 2011, v němž soud konstatoval, že „správnímu orgánu je při ukládání pokuty dána volnost správního uvážení, avšak současně je vázán základními principy správního uvážení. (…) Mezi tyto principy pak jistě patří i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, která v konečném důsledku vyvolá i jeho přesvědčivost podle § 3 odst. 4 správního řádu. Správní orgán tak při rozhodování o výši pokuty musí zohlednit všechny skutečnosti, které výši pokuty mohou v konkrétním případě ovlivnit, řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a přesvědčivě odůvodnit, ke které okolnosti přihlédl, a jaký vliv měla na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, který nepřipouští rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu“. 27. S odkazem na výše citované rozsudky předseda Úřadu konstatoval, že napadené rozhodnutí, v části týkající se odůvodnění výše uloženého trestu za spáchaný správní delikt, je nepřezkoumatelné. Předseda Úřadu k tomu uvedl, že Úřad v napadeném rozhodnutí neodůvodnil výši pokuty samotné, když toliko sdělil, že „přihlédl ke skutečnosti, že zadavatel svým postupem znemožnil účast dalších případných dodavatelů a výrazně tak narušil soutěžní prostředí. Nezákonné omezení principu soutěže, na němž je zadávání veřejných zakázek založeno, je jedním z vůbec nejzávažnějších porušení zákona. V důsledku uvedeného postupu zadavatele nelze vyloučit, že v případě, kdy by zadavatel postupoval v souladu se zákonem, mohl obdržet i nabídky jiných dodavatelů, kteří by mohli předložit ekonomicky výhodnější nabídky než vybraní uchazeči. Uvedený postup zadavatele tedy mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.“, anásledně se již zabýval pouze otázkou případné likvidačnosti ukládané pokuty a úvahou o úloze pokuty jako takové. Podle předsedy Úřadu takovéto odůvodnění výše ukládané pokuty „neumožňuje přezkoumat úvahy, jež vedly Úřad k uložení pokuty právě v takové výši, v jaké byla uložena, neboť z nich nelze seznat, kromě konstatování, že jde o jedno z nejzávažnějších porušení zákona, jak Úřad posoudil závažnost správního deliktu, okolnosti jeho spáchání ani případné následky, neboť podstatné ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky je znakem samotného spáchání správního deliktu a nemůže být tudíž považováno za popis následku spáchaného správního deliktu, k němuž Úřad přihlédl při stanovení výše pokuty.“ 28. K výše uvedenému dále předseda Úřadu v odůvodnění druhostupňového rozhodnutí dodal, že „Za situace, kdy z napadeného rozhodnutí žádná další individualizace výše pokuty ve vztahu k zadavatelovu jednání neplyne, není možné takovéto odůvodnění doplnit v rámci řízení o rozkladu, neboť mám za to, že by tak bylo výrazně omezeno právo zadavatele bránit se ve správním řízení proti stanovené pokutě.“, přičemž „není možné ani přistoupit k moderaci uložené pokuty, když v napadeném rozhodnutí chybí úvahy, jež by bylo možno ve vztahu k pokutě podrobit přezkumu a případné úpravě.“ 29. Předseda Úřadu současně u stanovení horní hranice sazby pokuty z 10 % z ceny veřejné zakázky dospěl na základě porovnání právních úprav znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a správního deliktu dle § 102 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, tzn. „původního“ zákona, k závěru, že Úřad postupoval správně, když vycházel ze zvýšené sazby pokuty, tj. když sazbu pokuty zdvojnásobil s přihlédnutím k § 120 odst. 3 zákona před novelizací zákona provedenou novelou č. 417/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010, neboť „zadavateli, jakožto pachateli správního deliktu, nesvědčí podmínky uplatnění zásady stanovené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, a to z toho důvodu, že pozdější právní úprava není pro pachatele příznivější, když lze dovodit, že se zadavatel dopustil téhož správního deliktu.“ (viz body 40. a násl. odůvodnění druhostupňového rozhodnutí). 30. K postupu Úřadu v novém projednání věci pak předseda Úřadu v závěru druhostupňového rozhodnutí uvedl, že „Při ukládání sankce bude Úřad postupovat v souladu se správním řádem, § 121 odst. 2 zákona a zásadami používanými správními orgány při ukládání sankcí. Řádně posoudí závažnost spáchaných správních deliktů, jejich následky a okolnosti, za nichž byly spáchány a dále škodlivost jednání zadavatele. Současně při ukládání trestu přihlédne také k době, která uplynula od spáchání správního deliktu. Při odůvodnění výše uložené pokuty bude Úřad postupovat tak, aby byla z odůvodnění zřejmá individualizace výše pokuty vůči zadavatelovu jednání. Posoudí také případnou likvidačnost pokuty pro zadavatele v souladu s judikaturou NSS.“ Nové projednání věci Úřadem 31. Úřad poté, co mu byla věc vrácena k novému projednání, přípisem č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-26983/2016/531/ESt ze dne 28. 6. 2016 účastníky řízení vyrozuměl o pokračování správního řízení. Současně účastníkům řízení usnesením č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-27007/2016/531/ESt z téhož dne určil lhůtu, ve které mohli navrhovat důkazy, činit jiné návrhy a vyjádřit v řízení svá stanoviska. 32. Usnesením č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-28935/2016/531/ESt ze dne 16. 7. 2016 Úřad účastníkům řízení určil lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Žádný z účastníků řízení se ve lhůtě určené shora citovaným usnesením, ani později, k podkladům rozhodnutí nevyjádřil. 33. Usnesením č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-31974/2016/531/ESt ze dne 1. 8. 2016 určil Úřad zadavateli lhůtu k provedení úkonu, a sice k podání písemného sdělení, jaká byla, tj. kolik činila, skutečně uhrazená cena za plnění smlouvy na veřejnou zakázku, na jejíž realizaci zadavatel dne 26. 11. 2009 uzavřel s vybraným uchazečem rámcovou kupní smlouvu, za celou dobu trvání předmětné rámcové kupní smlouvy, a to včetně doložení této skutečnosti relevantními materiály. 34. Usnesením č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-32564/2016/531/ESt ze dne 4. 8. 2016 Úřad účastníkům řízení určil lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vyjádření zadavatele ze dne 1. 7. 2016 35. Zadavatel se k usnesení č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-27007/2016/531/ESt ze dne 28. 6. 2016 vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 7. 2016, které Úřad obdržel téhož dne, přičemž konstatuje následující. 36. Zadavatel předně uvádí, že respektuje právní názor Úřadu i právní názor Krajského soudu v Brně ohledně nepřiměřenosti požadavku zadavatele na ekonomický a finanční kvalifikační předpoklad, nicméně dodává, že při určení výše sankce za spáchaný správní delikt je podstatným hlediskem při rozhodování Úřadu doba, jež uplynula od spáchání tohoto správního deliktu, a která v šetřeném případě činí již více než 6 let. Zadavatel je toho názoru, že zájem společnosti na potrestání pachatele správního deliktu je za této situace významně oslaben, stejně jako jsou podstatně oslabeny, ne-li přímo popřeny, základní funkce pokuty za daný správní delikt. 37. Za účelem podpory svého tvrzení cituje zadavatel z rozsudku ze dne 1. 2. 2016, v němž bylo, mimo jiné, uvedeno, že „Je-li základním požadavkem na zákonnost uložené pokuty její proporcionalita, pak hledisko doby, jež uplynula mezi spácháním správního deliktu a jeho potrestáním, je možným (a někdy nutným) korektivem při úvahách ohledně výše pokuty, k němuž má být přihlédnuto na závěr těchto úvah; aplikace tohoto korektivu má zamezit, aby výše pokuty (…) celkově nejevila znaky nepřiměřenosti s ohledem na prodlevu, která nastala mezi porušením právní povinnosti a trestem, který za to byl uložen.“ K tomu zadavatel doplňuje, že novela zákona č. 40/2015 Sb. zkrátila objektivní lhůtu pro zánik odpovědnosti za správní delikty dle zákona z 10 let na 5 let, přičemž v důvodové zprávě k této novele je řečeno, že odpovědností Úřadu je odpovídajícím způsobem zajišťovat účel řízení o přezkumu úkonů zadavatele, tj. „aby závěr, k němuž ve správním řízení dospěje, měl pro účastníky zadávacích řízení vůbec ještě smysl.“ V důvodové zprávě se k předmětné novele dále uvádí, že „se jeví jako nevhodné 8 let starou zakázku přezkoumávat, je-li cílem zákona o veřejných zakázkách primárně přijmout takové nápravné opatření, aby byla umožněna efektivní hospodářská soutěž. Teprve až sekundárně je smyslem přezkumu uložení sankce za pochybení zadavatele. Pokud zohledníme skutečnost, že postup zadavatele před osmi lety odpovídal stavu výkladu zákona o veřejných zakázkách v předmětné době, mnohdy i absenci rozhodovací praxe ze strany Úřadu a soudů, kdy tento zákon podléhá dynamickému výkladovému vývoji, pak se jeví nevhodné […] hodnotit postup zadavatelů optikou současného právního stavu.“ 38. S odkazem na výše popsané zadavatel předesílá, že východiska novely zákona č. 40/2015 Sb. přesně odpovídají stavu věci ve zde posuzovaném případě. Jde totiž o veřejnou zakázku „starou“ více než 6 let, která byla již nadto splněna, přičemž postup zadavatele při jejím zadávání je posuzován optikou ustálené rozhodovací praxe Úřadu a soudů, která tehdy neexistovala v takovém rozsahu, jenž by skýtal přesný a srozumitelný návod pro zadavatele. Rovněž uložená sankce za nesprávný postup při zadávání veřejné zakázky již nemůže po tak dlouhé době plnit své funkce, kdy zadavatel zdůrazňuje, že se vytýkaného pochybení následně již nikdy nedopustil. Tyto okolnosti by měl vzít Úřad v potaz. 39. Zadavatel v závěru jeho stanoviska navrhnul, aby Úřad svým rozhodnutím upustil od uložení sankce za správní delikt, popř. aby uložil za správní delikt pokutu pouze v symbolické výši tak, aby v daném případě byly náležitě zohledněny všechny shora uvedené skutečnosti. Vyjádření zadavatele ze dne 4. 8. 2016 40. Zadavatel se k usnesení č. j. ÚOHS-S111/2010/VZ-31974/2016/531/ESt ze dne 1. 8. 2016 vyjádřil ve svém sdělení ze dne 4. 8. 2016, které Úřad obdržel téhož dne. Zadavatel v předmětném sdělení uvedl, že celková cena uhrazená za dodávky kancelářského materiálu, tj. cena za plnění předmětu veřejné zakázky, činila 19 242 875,- Kč bez DPH. Podle zadavatele celkový počet faktur týkajících se ceny uhrazené na základě rámcové kupní smlouvy, tzn. smlouvy na plnění šetřené veřejné zakázky, činí 6235 faktur. Zadavatel v dalším uvedl, že tyto faktury nemá „v elektronické podobě, přičemž jsou uloženy v archivech jednotlivých organizačních jednotek zadavatele. Přehled těchto faktur obsahující i částky uhrazené na základě jednotlivých faktur zadavatel zasílá v příloze tohoto podání. Částky uvedené v seznamu faktur jsou uvedeny včetně DPH.“ 41. K výše řečenému Úřadu uvádí, že přílohou shora specifikovaného sdělení zadavatel učinil tabulku vytvořenou v programu Microsoft Excel, která obsahovala seznam celkem 6235 faktur, včetně např. jejich datace a uvedení konkrétní částky v Kč za každou jednotlivou fakturu. Úřad provedl součet peněžních částek všech 6235 faktur, přičemž dospěl k sumě 23 082 196,32 Kč včetně DPH. IV. ZÁVĚRY ÚŘADU K postavení zadavatele 42. V šetřeném případě se Úřad nejprve zabýval otázkou, zda je splněn předpoklad stanovený v § 2 odst. 1 zákona, tedy zda je vůbec dána osoba zadavatele. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona taxativně vymezuje čtyři skupiny subjektů, které spadají pod definici „veřejného zadavatele“. Jedním z těchto subjektů je podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona i tzv. jiná právnická osoba. 43. Podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona je veřejným zadavatelem jiná právnická osoba, pokud 1. byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a 2. je financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu. Úřad doplňuje, že k tomu, aby bylo možné konkrétní právnickou osobu považovat za veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zákona, musí být obě výše popsané podmínky splněny kumulativním způsobem. 44. Jestliže jde o naplnění první ze shora předestřených podmínek v šetřeném případě, tj. že daná právnická osoba musí být založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, pak je třeba konstatovat, že zákon nikterak blíže nespecifikuje, co se míní uspokojováním potřeb veřejného zájmu nemající průmyslovou nebo obchodní povahu. Za účelem objasnění předmětné definice je tudíž nutné vycházet z relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). 45. Z relevantní judikatury SDEU je možno učinit, mimo jiné, tyto závěry: a) Při posuzování, zda je určitý subjekt zadavatelem, je třeba posuzovat rovněž aktuální pozici příslušné osoby, zda aktuálně uspokojuje v rámci některé ze svých činností potřeby veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, či nikoliv. Nelze si tedy vystačit s posuzováním těch činností, za jejichž účelem byla daná osoba založena či zřízena. (Rozsudek ze dne 12. prosince 2002, C 470/99 Universale-Bau AG, Bietergemeinschaft: 1) Hinteregger & Söhne Bauges.m.b.H. Salzburg, 2) ÖSTÜ-STETTIN Hoch- und Tiefbau GmbH proti Entsorgungsbetriebe Simmering GmbH.). b) Status zadavatele není závislý na relativní důležitosti, kterou má činnost uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, v rámci veškeré činnosti daného subjektu. (Rozsudek ze dne 10. listopadu 1998, C-360/96 Gemeente Arnhem a Gemeente Rheden vs. BFI Holding BV.) Jinými slovy řečeno: v případech, kdy určitý subjekt vykonává částečně činnost sloužící k uspokojování potřeb veřejného zájmu a současně i jinou běžnou obchodní činnost, je považován za zadavatele veřejných zakázek v plném rozsahu své činnosti. (Rozhodnutí SDEU C-44/96 ve věci Mannesmann Angelbau Austria AG and Others vs. Strohal Rotationsdruck GesmbH.). c) Potřeby veřejného zájmu nemající průmyslovou nebo obchodní povahu jsou chápány mimo jiné jako potřeby, které jsou uspokojovány jinak, než dostupností zboží a služeb na trhu, a (jako druhá varianta) které se stát, z důvodu obecného zájmu, rozhodl poskytovat sám, nebo nad kterými si přeje udržet rozhodující vliv. (Rozsudek ze dne 10. listopadu 1998, C-360/96 Gemeente Arnhem a Gemeente Rheden vs. BFI Holding BV). 46. Ze shora citovaných rozsudků SDEU lze dovodit, že jako potřeby veřejného zájmu je nutno chápat takové potřeby, na jejichž uspokojování má zájem širší okruh osob. Nejde tedy o potřeby, z nichž by měl užitek pouze konkrétní subjekt. V takovém případě by se jednalo o potřeby ryze soukromého charakteru. Potřeby veřejného zájmu jsou naopak potřeby, jejichž uspokojování slouží relativně neomezenému okruhu subjektů, jež se nacházejí na území konkrétního územního samosprávného celku (v prostředí České republiky na území obce či kraje), či dokonce na území státu jako takového (tzn. potřeby uspokojované fakticky v zájmu všech občanů České republiky). Jinými slovy řečeno, za potřeby veřejného zájmu je třeba považovat ty potřeby, na jejichž řádném a pokojném uspokojování má zájem sám stát, a které sám stát taktéž uspokojuje, případně jejich uspokojování svěřuje od něj odvozeným subjektům. Potřeby veřejného zájmu se projevují v celé řadě oblastí dané společnosti (komunity). Typicky mezi ně lze řadit např. potřeby projevující se v oblasti hospodářské, sociální, kulturní a v neposlední řadě i potřeby týkající se oblasti životního prostředí. 47. Úřad uvádí, že za „uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu“ je pak nutno chápat takové potřeby, které jsou uspokojovány jinak, než dostupností zboží a služeb na trhu anebo které se stát z důvodu obecného, resp. veřejného zájmu, rozhodl poskytovat sám nebo nad kterými si přeje udržet rozhodující vliv. Při posuzování, zda je či není potřeba v obecném, resp. veřejném zájmu nemající průmyslový ani obchodní charakter, musí být vzaty v úvahu relevantní okolnosti převládající v době, kdy byl dotyčný subjekt zřizován (či založen) a podmínky, za nichž vykonává svoji činnost. 48. V šetřeném případě byl zadavatel založen Rozhodnutím ministra zemědělství České republiky o založení č. j. 6677/91-100 ze dne 11. 12. 1991, přičemž základní předmět činnosti zadavatele byl v předmětném rozhodnutí ministra zemědělství České republiky vymezen následovně: „a)spravuje lesní půdní fond a lesní porosty na něm rostoucí (lesy), lesní cesty, provozní budovy, stavby a jiné pozemky sloužící lesnímu hospodářství, které jsou ve vlastnictví nebo užívání České republiky a to podle zákona č. 61/1977 Sb., o lesích a navazujících právních předpisů, b) prostřednictvím vybraných podnikatelských subjektů, případně ve vlastní režii, zajišťuje provádění činností zabezpečujících optimální plnění všech funkcí lesů, c) zabezpečuje a kontroluje soulad obecného i podnikatelského užívání spravovaných lesů a jejich infrastruktury s ustanovením zákona o lesích a navazujících právních předpisů, d) ochrana lesního půdního fondu, lesních porostů a výkon ochranné služby v lesích, e) výkon odborné správy lesů, f) lesnickotechnické meliorace, hrazení bystřin a správa určených drobných vodních toků a vodohospodářských děl, g) myslivost v obhospodařovaných honitbách a rybářství v obhospodařovaných rybářských revírech, h) investiční výstavba a projekce, oprava a údržba staveb, strojů a zařízení pro zajištění vlastní činnosti, ch) provoz výpočetního střediska, i) koncepční i operativní činnost směřující k trvalému zlepšování stavu lesů.“ 49. Ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), vyplývá, že zadavatel má stejné povinnosti při hospodaření v lesích jako ostatní vlastníci lesů, kteří hospodaří v soukromých lesích. 50. Oproti vlastníkům soukromých lesů však zadavatel dle § 37 odst. 6 lesního zákona vykonává funkci odborného lesního hospodáře, a to v případech, pokud si vlastník lesa nevybere odborného lesního hospodáře sám a pokud orgán státní správy lesů nerozhodne o pověření jiné právnické nebo fyzické osoby. Je tak zřejmé, že zabezpečení odborné úrovně hospodaření v lese podle lesního zákona (zachování, péče a obnova lesa) představuje činnost vykonávanou ve veřejném zájmu, přičemž zadavatel je povinen dle lesního zákona tuto funkci vykonávat (tj. nesmí odmítnout výkon této funkce) v případech stanovených v § 37 odst. 6 lesního zákona. Lesní zákon neřeší, v jaké míře musí být zadavatel ziskový při výkonu funkce odborného lesního hospodáře či zda vůbec výkon této funkce musí být ziskový. 51. Skutečnost, že zadavatel není v případech předpokládaných v § 37 odst. 6 lesního zákona oprávněn odmítnout výkon funkce odborného lesního hospodáře, značí, že se zadavatel nepohybuje v plně konkurenčním prostředí a že výkonem dané funkce vykonává činnost ve veřejném zájmu. Zadavatel tak vedle své komerční a nekomerční činnosti (např. ochrana lesa, výsadba dřevin, hrazení bystřin, apod.), kterou vykonávají v souladu s lesním zákonem všichni vlastníci lesa, vykonává i činnost odborného lesního hospodáře, která je jednoznačně činností ve veřejném zájmu, a tedy veřejnou službou, kterou by jinak musel vykonávat stát. 52. Z obsahu předmětu činností zadavatele uvedených v rozhodnutí o změně zakládací listiny zadavatele č. j. 613/2009-13220 ze dne 14. 1. 2009, platného v době zahájení předmětného zadávacího řízení, taktéž vyplývá, že zadavatel prostřednictvím vybraných podnikatelských subjektů, případně ve vlastní režii, zajišťuje provádění činností zabezpečujících optimální plnění všech funkcí lesů, provádí výkon veškerých vlastnických práv k majetku státu, ke kterému má zadavatel právo hospodařit s podmínkou souhlasu zakladatele při právních úkonech s určeným majetkem, výkon práva hospodařit k lesům, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž má zadavatel právo hospodařit, výkon ochranné služby v lesích, apod. Uvedené činnosti nepochybně přesahují rámec „běžného“ podnikání v lesích, které provádějí soukromí vlastníci lesa podle lesního zákona, a které jsou prováděny zejména na základě tržních principů. Tyto činnosti nejsou zaměřeny pouze na plnění ekonomické funkce lesa, ale i na funkce ochrany lesa, funkce kontrolní a funkce vedoucí k zabezpečení optimálního fungování lesa a jeho obnovy, přičemž uvedené lze taktéž dovodit i ze statutu zadavatele č. j. 25330/2008-10000 ze dne 7. 8. 2008 (dále jen „statut“), v němž je v čl. 3 stanoveno, že hlavní předmět činnosti zadavatele se řídí „ustanoveními zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, kterým se rozumí zejména řádné obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, jeho zachování, zušlechťování a rozvoj.“, a v čl. 4.3 je pak dále uvedeno, že hlavní činnost zadavatele je „zaměřena na zachování lesa, jeho ochranu a péči o něj jako o národní bohatství, na plnění všech funkcí lesa a na podporu trvale udržitelného hospodaření v něm.“ 53. Výše uvedené tedy rovněž nasvědčuje tomu, že zadavatel vykonává činnosti, které běžně nevykonávají ostatní soukromí vlastníci lesa a které jsou činnostmi ve veřejném zájmu. 54. K zodpovězení otázky postavení zadavatele jako veřejného zadavatele, resp. k pojmu „uspokojování potřeb veřejného zájmu“, lze taktéž odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kdy tento v rozsudku sp. zn. 1 Afs 98/2010 ze dne 31. 5. 2011 mj. judikoval, že veřejný či obecný zájem je možno chápat „jako protiklad zájmů soukromých, od nichž se odlišuje tím, že okruh osob, jimž takový zájem svědčí, je vždy neurčitý“, přičemž současně dospěl k závěru, že „V případě Lesů ČR, s. p., pak nemůže být pochyb o tom, že svou činností potřeby ve veřejném, resp. obecném zájmu, uspokojují. Soud zde sice musí dát za pravdu stěžovateli v tom, že jak krajský soud, tak žalovaný ve svých rozhodnutích při posuzování předmětu činnosti Lesů ČR, s. p., poukazují především na předmět činnosti tohoto subjektu, jak byl definován v rozhodnutí ministra zemědělství z 11. 12. 1991, ačkoli sám krajský soud ve svém rozsudku uvádí, že rozhodnutím z 12. 8. 1997 byl hlavní předmět podnikání Lesů ČR, s. p., vymezen nově. Nicméně i na takto nově vymezený předmět činnosti, či alespoň některé jeho oblasti, nelze nahlížet jinak než jako na uspokojování potřeb ve veřejném, resp. obecném zájmu. Nově byl totiž hlavní předmět podnikání tohoto subjektu vymezen mj. také jako: „výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž má státní podnik Lesy České republiky právo hospodaření, výkon hospodaření k ostatnímu movitému a nemovitému majetku, který je ve vlastnictví státu a byl svěřen k plnění jeho úkolů, (…) činnost odborného lesního hospodáře, výkon ochranné služby v lesích, provádění činností zabezpečujících optimální plnění všech funkcí lesů, (…) koncepční i operativní činnost směřující k trvalému zlepšování stavu lesů, práce spojené se zajištěním uchování genových zdrojů lesních dřevin…“ apod.“ 55. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dále judikoval, že „Lesy ČR, s.p., svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu.“ 56. U posouzení, zda potřeby veřejného zájmu nemají obchodní či průmyslovou povahu, pak soud dospěl k závěru, že „při zakládání Lesů ČR, s.p., bylo jasně deklarováno, že ty se svou činností mají podílet na uspokojování potřeb veřejného zájmu, když je předmětem jejich činnosti jednak hospodaření s majetkem státu, jednak péče o les za účelem zabezpečení plnění jeho funkcí v životním prostředí. Ze zmiňovaných zakládacích dokumentů či statutu podniku rovněž nevyplývá, že Lesy ČR, s.p., by byl založeny primárně za účelem vytváření zisku. Tyto závěry ve vztahu k soudobě vykonávané činnosti Lesů ČR, s. p., potvrzují také deklarace samotného podniku vyjádřené např. v jeho lesnické strategii. Jak navíc vyplývá ze zákona o lesích, Lesy ČR, s.p., jsou omezeny co do nakládání s předmětem svého podnikání, tj. se stáními lesy. Nejenže k právním úkonům, kterými se nakládá se státními lesy, je potřeba předběžný souhlas Ministerstva zemědělství (§ 4), ale některé dispozice se státními lesy jsou zákonem vyloučeny úplně (§ 5)“, a současně, že „lesní zákon Lesům ČR, s.p., výslovně přiznává zcela specifické postavení typicky v případě výkonu činnosti odborného lesního hospodáře. Jak vyplývá z § 37 odst. 6 lesního zákona, Lesy ČR, s.p., vykonávají funkci odborného lesního hospodáře pro lesy, pro které jsou zpracovány osnovy, tedy pro lesy o výměře menší než 50 ha, nevybere-li si sám vlastník lesa jiného odborného lesního hospodáře nebo nepověří-li jiného odborného lesního hospodáře orgán státní správy lesů. Podle odst. 7 téhož ustanovení náklady na tuto činnost Lesů ČR, s.p., nese stát. Ačkoli tak činnost lesního hospodáře mohou vykonávat a vykonávají také jiné subjekty, zákon přímo Lesům ČR, s.p., vyhrazuje zvláštní postavení, když jim svěřuje funkci jakéhosi ‚pojistného lesního hospodáře‘. Za určitých okolností vyplývajících přímo ze zákona tedy pouze Lesy ČR, s.p., budou vykonávat činnost lesního hospodáře. Zákon tak odlišuje jejich postavení od postavení všech ostatních subjektů na trhu, čímž jasně deklaruje zvláštní zájem na této činnosti, když regulaci výkonu této činnosti nepřenechává pouze tržním mechanismům. Není přitom podstatné, že činnost odborného lesního hospodáře představuje pouze jednu z oblastí činností Lesů ČR, s.p.“ 57. S ohledem na výše uvedené Úřad konstatuje, že zadavatel naplňuje podmínku stanovenou v § 2 odst. 2 písm. d) bod 1. zákona, neboť je právnickou osobu, jež byla založena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu. Úřad k právě řečenému dodává, že k tomu, aby bylo možné zadavatele v šetřeném případě označit za veřejného zadavatele podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona, proto zbývá ověřit, zda je splněna i druhá z podmínek předvídaných v citovaném ustanovení zákona. 58. K tomu, aby byla splněna druhá z podmínek, obsažených v § 2 odst. 2 písm. d) zákona, pak musí právnická osoba, která uspokojuje potřebu (potřeby) veřejného zájmu, být v určitém vztahu (vzniklém v důsledku jejího financování, ovládání, případně v důsledku jmenování jejích orgánů) k veřejnému zadavateli ve smyslu § 2 odst. 2 zákona. Dle čl. 8.1 statutu zadavatele „V čele podniku je statutární orgán, funkčně označený jako generální ředitel. Generální ředitel organizuje, řídí a odpovídá za činnost podniku a jedná jeho jménem ve všech věcech, pokud nejsou vyhrazeny do působnosti Ministerstva zemědělství jako zakladatele.“ a dle čl. 8.2 statutu zadavatele „Generálního ředitele jmenuje a odvolává ministr zemědělství.“ 59. Dle čl. 9.1 statutu zadavatele je dozorčí rada zadavatele devítičlenná, přičemž „Zaměstnanci podniku volí 3 členy dozorčí rady, 6 členů dozorčí rady jmenuje a odvolává zakladatel (…).“ 60. Z čl. 8.1 a čl. 8.2 statutu zadavatele tudíž vyplývá, že stát, tzn. Česká republika – Ministerstvo zemědělství, IČO 00020478, se sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 (dále jen „Ministerstvo zemědělství ČR“), jakožto zadavatel ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona, resp. ministr zemědělství jmenuje statutární orgán zadavatele, jímž je generální ředitel, a současně z čl. 9.1 statutu zadavatele vyplývá, že stát, tzn. Ministerstvo zemědělství ČR, resp. ministr zemědělství volí 2/3 dozorčí rady zadavatele. 61. Na základě výše popsaných skutečností proto nezbývá než vyslovit dílčí závěr, a sice ten, že zadavatel v šetřeném případě je veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona, jelikož uspokojuje potřebu veřejného zájmu (hospodaří s majetkem státu a pečuje o les za účelem zabezpečení plnění jeho funkcí v životním prostředí), přičemž veřejný zadavatel (Ministerstvo zemědělství ČR) volí více než polovinu členů v jeho dozorčím orgánu (v dozorčí radě), čímž jsou kumulativně splněny obě podmínky vymezené ve shora citovaném ustanovení zákona. Osoba „zadavatele veřejné zakázky“ je tudíž zcela prokazatelně dána. K výroku tohoto rozhodnutí 62. S ohledem na závěry druhostupňového rozhodnutí, jímž je prvostupňový orgán vázán, a kterým bylo potvrzeno (a tedy nabylo právní moci) rozhodnutí o tom, že se zadavatel dopustil spáchání správního deliktu, a jímž byl zrušen výrok o uložení pokuty a první instanci byla uložena povinnost rozhodnout výlučně pouze o sankci za spáchaný správní delikt, byl Úřad povinen toto respektovat a v tomto řízení mohla být s ohledem na tyto závazné názory orgánu druhého stupně řešena pouze otázka sankce. 63. Podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu s uchazečem podle § 82. 64. Jak již Úřad pravomocně konstatoval, v šetřeném případě se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nepostupoval v souladu s § 55 odst. 3 písm. c) zákona, když nevymezil minimální úroveň ekonomického a finančního kvalifikačního kritéria dle § 55 odst. 1 písm. c) zákona s ohledem na druh, rozsah a složitost předmětu plnění veřejné zakázky, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a s vybraným uchazečem zadavatel uzavřel dne 26. 11. 2009 rámcovou kupní smlouvu na plnění veřejné zakázky. 65. Podle § 121 odst. 3 zákona účinného v době zahájení zadávacího řízení odpovědnost zadavatele, který je právnickou osobou, za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán. 66. Podle § 121 odst. 3 zákona (účinného od 6. 3. 2015) odpovědnost zadavatele, který je právnickou osobou, za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. 67. Při posuzování zákonnosti postupu zadavatele v šetřeném zadávacím řízení vycházel Úřad i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne 27. 10. 2004, potažmo z rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S43/2014/VZ-7641/2014/524/ZKu ze dne 9. 4. 2014. V citovaném rozsudku Nevyšší správní soud judikoval, že: „Ústavní záruka vyjádřená v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod spočívá v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější. Přijetí tohoto principu pak znamená, že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala.“ 68. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že v případě správního trestání je nutné zohlednit příznivější právní úpravu pro zadavatele. Z tohoto důvodu Úřad vycházel při posuzování odpovědnosti zadavatele za správní delikt z ustanovení zákona ve znění novely č. 40/2015 Sb. (účinné od 6. 3. 2015), tedy z právní úpravy příznivější. 69. V návaznosti na posledně citované ustanovení zákona Úřad před uložením pokuty ověřil, zda je naplněna podmínka uvedená v § 121 odst. 3 zákona. V šetřeném případě se Úřad o spáchání správního deliktu dozvěděl z dokumentace, kterou obdržel dne 30. 9. 2009. Ke spáchání správního deliktu došlo dne 26. 11. 2009, přičemž správní řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2010. Z uvedených údajů tudíž vyplývá, že odpovědnost zadavatele za správní delikt nezanikla, a to ani podle zákona ve znění novely č. 40/2015 Sb. 70. Podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona se za správní delikt uloží pokuta do 5 % ceny zakázky nebo do 10 000 000 Kč, pokud cena zakázky nebyla nabídnuta, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) tohoto zákona. 71. Podle § 120 odst. 3 zákona se sazba pokuty podle odstavce 2 zvyšuje na dvojnásobek, jestliže se zadavatel dopustí správního deliktu podle odstavce 1 opakovaně. Správní delikt je spáchán opakovaně, pokud ode dne, kdy došlo ke spáchání jakéhokoliv posledního správního deliktu podle odstavce 1, neuplynulo 5 let. 72. Úřad uvádí, že z rozhodnutí č. j. ÚOHS-S212/2008/VZ-16868/2008/510/MO ze dne 22. 8. 2008 potvrzeného rozhodnutím č. j. ÚOHS-R170,171/2008/VZ-2927/2009/310/ASc ze dne 13. 3. 2009, která nabyla právní moci dne 9. 4. 2009, vyplývá, že zadavatel se dopustil správního deliktu opakovaně. S odkazem na § 120 odst. 3 zákona tudíž Úřad konstatuje, že se sazba pokuty stanovená v ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona zvyšuje na dvojnásobek, tj. do 10 % ceny zakázky. K tomu Úřad dodává, že úvahami, proč je v šetřeném případě na místě, tj. oprávněné, zvýšení pokuty na dvojnásobek, se předseda Úřadu v druhostupňovém rozhodnutí podrobně zaobíral v bodech 40. a násl. odůvodnění druhostupňového rozhodnutí, přičemž závěry Úřadu obsažené v napadeném rozhodnutí, stran této otázky, označil za správné. 73. Úřad na tomto místě uvádí, že s ohledem na závěry druhostupňového rozhodnutí je v daném případě povinen posoudit, jakou sankci zadavateli za správní delikt uvedený ve výroku I. napadeného rozhodnutí (tento výrok nabyl právní moci dne 20. 6. 2016) uloží. 74. Cena šetřené veřejné zakázky, při jejímž zadání se zadavatel dopustil správního deliktu, a za kterou může být zadavateli uložena pokuta, činí 23 082 196,32 Kč včetně DPH. Úřad uvádí, že při zjišťování této částky vycházel ze seznamu 6235 faktur, jež zadavatel Úřadu zaslal v rámci jeho sdělení ze dne 4. 8. 2016, přičemž zadavatel v předmětném sdělení uvedl, že částky uvedené v seznamu faktur jsou uvedeny včetně DPH (viz body 40. a 41. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Horní hranice možné pokuty (10 % z ceny veřejné zakázky) tedy činí částku ve výši 2 308 220 Kč. K právě řečenému považuje Úřad za vhodné uvést, že výše uvedená částka pro výpočet pokuty je jiná, než ze které Úřad vycházel v napadeném rozhodnutí (21 118 240,- Kč). Úřad nicméně dodává, že ona „původní“ částka, resp. její stanovení nemělo oporu v příslušném správním spisu, přičemž finanční objem, tzn. cenu šetřené veřejné zakázky, z něhož Úřad vycházel při výpočtu horní hranice možné pokuty v tomto rozhodnutí, zjistil z údajů poskytnutých samotným zadavatelem, tj. z příslušných faktur. 75. Podle § 121 odst. 2, věty první, zákona se při určení výměry pokuty zadavateli, který je právnickou osobou, přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. 76. Z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 46/2011-78 ze dne 6. 12. 2012 vyplývá, že je-li výše uložené pokuty výsledkem správního uvážení Úřadu a rozhodnutí je vydáváno s využitím zákonem uložené diskrece, je povinností Úřadu zabývat se všemi hledisky, která jsou pro posouzení výše pokuty nezbytná, nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv. Klíčovou je pak podmínka, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k uložení pokuty v příslušné výši, a aby výše pokuty s ohledem na zvažovaná kritéria a zákonnou limitaci vyhověla podmínce přiměřenosti. S požadavky soudu na řádné odůvodnění pokuty, obsaženými ve výše citovaném rozsudku, se Úřad vypořádává následujícím způsobem. 77. Úřad při stanovení výše pokuty vzal v první řadě v úvahu závažnost správního deliktu, za který ukládá sankci. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního deliktního jednání na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu. Zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán). Úřad nad rámec uvedených kritérií pak může přihlédnout i k jiným okolnostem, pokud jsou svojí povahou podstatné pro posouzení závažnosti správního deliktu, a které by s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu mohly být kvalifikovány jako polehčující či přitěžující. Úřad dále uvádí, že „závažnost správního deliktu“, je neurčitý právní pojem, nicméně z jeho obecného výkladu lze dospět k závěru, že za závažné jednání, tedy nebezpečné či škodlivé pro společnost, je možné považovat takové jednání, které směřuje proti veřejnému zájmu společnosti, a to proti takovému zájmu, který má být právem chráněn, přičemž dané jednání dosahuje určité intenzity. Při posuzování závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem pouze skutková podstata správního deliktu, ale také intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je dále nutno hodnotit nejen jaké následky byly správním deliktem způsobeny, ale také jakou měly intenzitu. 78. V posuzovaném případě zadavatel stanovením nepřiměřené úrovně ekonomického a finančního kvalifikačního předpokladu nedodržel zásadu zákazu diskriminace, která je vedle zásady transparentnosti a rovného zacházení jednou ze základních zásad, jež musí být ze strany zadavatele bezvýhradně dodržována v celém průběhu zadávacího řízení. Zásada zákazu diskriminace je přitom založena na pravidlu, že žádný z dodavatelů nesmí být přímo nebo nepřímo, vědomě nebo nevědomě zvýhodněn nebo znevýhodněn oproti jiným subjektům ve stejném postavení. Skutečnost, že zadavatel stanovil požadovanou úroveň ekonomického a finančního kvalifikačního kritéria, jež neodpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, vedla k tomu, že zadavatel mohl omezit soutěž potenciálních dodavatelů šetřené veřejné zakázky, a tím nezajistil dostatečné nediskriminační prostředí, které má být zárukou co nejhospodárnějšího vynakládání veřejných prostředků. S ohledem na výše uvedené skutečnosti považuje Úřad správní delikt za závažný, neboť v důsledku nezákonného jednání zadavatele bylo podstatným způsobem narušeno konkurenční prostředí. 79. V rámci posouzení závažnosti správního deliktu Úřad vycházel rovněž z úvahy, že zájem veřejnosti na kontrole vynakládání veřejných prostředků stoupá zejména ve vztahu k hodnotě dané veřejné zakázky (čím vyšší je její hodnota, tím vyšší je zájem veřejnosti na dodržování zákona ze strany zadavatele, resp. tím vyšší je míra ohrožení účelného vynakládání veřejných prostředků). V šetřeném případě se jedná o nadlimitní veřejnou zakázku, jejíž předpokládaná hodnota byla stanovena zadavatelem na částku 40 000 000 Kč bez DPH, kdy celková cena za plnění veřejné zakázky činí 23 082 196,32 Kč včetně DPH. Vzhledem k tomu, že za realizaci veřejné zakázky byl vynaložen poměrně značný objem veřejných prostředků, vnímá Úřad spáchaný správní delikt jako závažný. 80. Úřad při zvažování výše pokuty přihlédl i k následkům spáchání správního deliktu. Zadavatel svým postupem nenaplnil elementární účel zákona, kterým je zajištění účinné konkurence a efektivní hospodářské soutěže. Nezákonným postupem zadavatele mohlo reálně dojít k zúžení počtu potenciálních dodavatelů veřejné zakázky o ty dodavatele, kteří v důsledku nepřiměřeně, čili nezákonně, stanoveného požadavku zadavatele na prokázání splnění kvalifikace nemohli veřejnou zakázku získat, byť by jinak byli schopni předmět jejího plnění v praxi realizovat. Nezákonné jednání zadavatele tak vedlo k omezení vzájemného konkurenčního prostředí mezi jednotlivými dodavateli. Nelze přitom vyloučit, že nabídka některého z těchto potenciálních dodavatelů mohla být pro zadavatele ekonomicky výhodnější, čímž by došlo k úspoře finančních prostředků z veřejných zdrojů. Úřad v této souvislosti dodává, že zákon označuje za správní delikt nejen jednání, které prokazatelně ovlivnilo zadávací řízení, ale i takové jednání, které pouze mělo potenciál takového ovlivnění, aniž nutně k tomuto ovlivnění prokazatelně došlo. 81. Jako k polehčující okolnosti přihlédl Úřad ke skutečnosti, že od spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí uplynulo již téměř 7 let, což Úřad zohlednil při stanovení výše pokuty v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 123/2013 ze dne 9. 4. 2015, ve kterém Krajský soud dovodil, že „je-li základním požadavkem na zákonnost uložené pokuty její proporcionalita, pak hledisko doby, jež uplynula mezi spácháním správního deliktu a jeho potrestáním, je možným (a někdy nutným) korektivem při úvahách ohledně výše pokuty, k němuž má být přihlédnuto na závěr těchto úvah; aplikace tohoto korektivu má zamezit, aby výše pokuty, jinak řádně stanovena podle zákonem předepsaných kritérií a kritérií nutně aplikovatelných i bez jejich výslovného vyjádření v zákoně (kritérium přiměřenosti s ohledem na míru, ve které výše pokuty může působit pro delikventa likvidačně), celkově nejevila znaky nepřiměřenosti s ohledem na prodlevu, která nastala mezi porušením právní povinnosti a trestem, který za to byl uložen. V rámci správního trestání je totiž třeba dostatečně silně vnímat, že časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení (delikventovi) dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení, a že čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích účastníka řízení, tak i v obecném vnímání veřejnosti a veřejného mínění, což celkově oslabuje důvěryhodnost státní moci. Je nepochybné, že s prodlužujícím se okamžikem potrestání se relativizuje základní vztah mezi spáchaným deliktem a ukládanou sankcí a že doba mezi porušením právní povinnosti a rozhodnutím o sankci má i bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétní sankce dosaženo.“ 82. Výše uvedený závěr o zohlednění časového hlediska při stanovení výše sankce vyjádřil opakovaně Krajský soud i v rozsudku ze dne 1. 2. 2016. Je tedy zřejmé, že se jedná o zásadní okolnost při stanovení výše sankce za spáchání správního deliktu, přičemž Úřad při stanovení výše sankce k této okolnosti rovněž přihlédl a zohlednil tak relativně dlouhou dobu od porušení zákona a rozhodnutím o výši sankce za toto porušení. S ohledem na výše uvedené Úřad v šetřeném případě po zohlednění okolností, za nichž byl správní delikt spáchán, s přihlédnutím k polehčujícím okolnostem, dostatečně zohlednil v intencích rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 123/2013 ze dne 9. 4. 2015 a rozsudku ze dne 1. 2. 2016 i časové hledisko od spáchání správního deliktu a uložil pokutu v uvedené výši. Úřad předesílá, že ačkoliv ve zde posuzovaném případě došlo ke spáchání správního deliktu již téměř před sedmi lety a Úřad uložil sankci při dolní hranici zákonné sazby, nelze uložit pokutu pouze v symbolické výši (např. v řádu stovek korun), neboť je stále nutné v daném případě zohlednit skutečnost, že odpovědnost zadavatele za spáchaný správní delikt nezanikla, přičemž v daném případě bylo pravomocným rozhodnutím konstatováno porušení zákona. 83. Jako polehčující okolnost vzal Úřad v úvahu dále rovněž skutečnost, že zadavatel stanovením nepřiměřených kvalifikačních předpokladů hospodářskou soutěž sice omezil, avšak nedošlo k jejímu úplnému vyloučení, neboť, jak vyplývá z „Z protokolu o otevírání obálek“ ze dne 7. 10. 2009 (viz bod 6. odůvodnění tohoto rozhodnutí), zadavatel obdržel ve lhůtě pro podání nabídek celkem 5 nabídek na plnění šetřené veřejné zakázky, přičemž ani jeden z uchazečů nebyl vyloučen pro nesplnění ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů, jak je patrné ze „Zprávy o posouzení a hodnocení nabídek“ ze dne 26. 10. 2009 (viz bod 7. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Jako polehčující okolnost při zvažování výše uložené pokuty Úřad zohlednil konečně i tu skutečnost, že neshledal, že by se zadavatel spáchání správního deliktu dopustil úmyslně. Úřad současně k výše popsaným polehčujícím okolnostem podotýká, že je nelze považovat za okolnosti, které by „zhojily“ uvedené porušení zákona zadavatelem. Úřad však k těmto okolnostem přihlédl při posuzování způsobu spáchání správního deliktu a při zvažování výše pokuty. 84. Jako přitěžující okolnost vzal Úřad v úvahu fakt, že ačkoliv v předchozím bodě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že postupem zadavatele nedošlo k úplnému vyloučení soutěže o šetřenou veřejnou zakázku, jelikož zadavatel obdržel celkem 5 nabídek na její plnění, z dokumentace o veřejné zakázce vyplývá, že zadávací dokumentaci si vyzvedlo 42 zájemců. Je tedy zřejmé, že o veřejnou zakázku projevil zájem značně vyšší počet potenciálních dodavatelů, než jaký následně podal nabídku. Tento zjevný nepoměr může podle názoru Úřadu signalizovat skutečnost, že nastavení ekonomického a finančního kritéria ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) zákona, které bylo shledáno jako nezákonné, bylo způsobilé odradit některé potenciální dodavatele od podání nabídky. Zadavatel požadavkem na minimální výši obratu tedy nepřípustným způsobem omezil okruh potenciálních dodavatelů, kteří by jinak byli schopni podat své nabídky a plnit předmět veřejné zakázky. Tuto okolnost je nutno shledávat rovněž jako přitěžující. 85. Jako další přitěžující okolnost posoudil Úřad i to, že předmět plnění šetřené veřejné zakázky nebyl nikterak specifický a „jedinečný“, jelikož se jednalo o dodávku běžných kancelářských potřeb, tj. o dodávku běžného kancelářského sortimentu, a tudíž nešlo o předmět plnění takového charakteru, jenž by vyžadoval natolik specifické nastavení požadavku zadavatele na minimální úroveň obratu, a to i v kontextu toho, že v případě zadavatele se nejedná o zadavatele, který by veřejné zakázky zadával „ojediněle“, nýbrž o zadavatele z pohledu četnosti zadávání veřejných zakázek „zkušeného“, u něhož je třeba předpokládat, že bude nadán větší mírou znalostí a zkušeností, co se postupu v souladu se zákonem při formulování zadávacích podmínek týče. 86. Úřad dále přihlédl i k ekonomické situaci zadavatele, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně „nespravedlivá“. Z výroční zprávy o hospodaření zadavatele za rok 2009, ve kterém došlo ke spáchání správního deliktu, dostupné na webových stránkách zadavatele (http://www.lesycr.cz/Stranky/default.aspx), vyplývá, že výsledek hospodaření zadavatele přesahoval částku 500 mil. Kč, přičemž v následujících letech dosahovaly výsledky hospodaření zadavatele řádů až několika mld. Kč. Vzhledem k této skutečnosti Úřad konstatuje, že stanovenou výši pokuty nelze vzhledem k výši finančních prostředků, jimiž zadavatel v rámci svého rozpočtu disponuje, považovat za likvidační. Nad rámec výše popsaného Úřad dodává, že k uhrazení pokuty za spáchaný správní delikt může zadavatel využít i jiné nástroje, např. ty, které vyplývají z pracovního práva a odpovědnosti konkrétní osoby za protiprávní stav. 87. Při posuzování výše uložené pokuty vycházel Úřad z premisy, že pokuta uložená zadavateli za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, jež nelze oddělit, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a především funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Uložená pokuta musí být natolik intenzivní, aby byla zadavatelem pociťována jako újma, neboť uložením velmi nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankce za protiprávní jednání. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v rozsudku č. j. 62 Af 46/2011 ze dne 6. 12. 2012, ve kterém uvedl, že konkrétní forma postihu musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být postih dostatečně znatelný v zadavatelově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro zadavatele likvidačním. Úřad uvádí, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do sféry porušitele, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. 88. Po zvážení všech okolností případu a uvážení všech argumentů zadavatele Úřad při určení výměry uložené pokuty posoudil stanovenou výši pokuty v hodnotě 180 000,- Kč, vzhledem k okolnostem případu, jako dostačující. Uložená pokuta tak naplňuje dostatečně obě shora uvedené funkce právní odpovědnosti. 89. Nad rámec shora uvedeného Úřad doplňuje, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 53/2011-68 ze dne 1. 2. 2012 vyplývá, že správní orgán ve správním řízení o uložení pokuty může upustit od jejího uložení pouze v případech, kdy zákon, podle kterého probíhá správní řízení o uložení pokuty, tento postup umožňuje. 90. Zákon upravuje správní delikty v Dílu 3 Hlavě II části páté zákona a to v ustanoveních § 120 až § 121 zákona. Z příslušných ustanovení zákona vyplývá, že za správní delikt se uloží pokuta, přičemž záleží na správním uvážení Úřadu v jaké výši, když zákon stanoví pouze maximální výši možné pokuty. Úřad tedy má zákonem stanovenou povinnost, v případě, že se zadavatel dopustí správního deliktu a existují všechny další podmínky odpovědnosti zadavatele za správní delikt, uložit pokutu. Totéž vyplývá i z výše citovaného rozsudku, kde soud zároveň konstatoval, že pokud má správní orgán k určitému (zde k uložení pokuty, pozn. Úřadu) jednání zákonem svěřenou kompetenci, má při naplnění zákonných předpokladů současně také povinnost tak učinit. Jelikož zákon Úřadu neumožňuje upustit od uložení pokuty, nemůže Úřad požadavku zadavatele na upuštění od uložení pokuty v šetřeném případě vyhovět. 91. Úřad posoudil postup zadavatele ze všech hledisek a vzhledem ke zjištěnému správnímu deliktu zadavatele přistoupil k uložení pokuty, neboť smlouva na realizaci veřejné zakázky byla uzavřena a nápravy tak již nelze dosáhnout jinak. Z uvedených důvodů uložil Úřad pokutu ve výši uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí. 92. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele. Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – sekce veřejných zakázek, tř. Kpt. Jaroše 1926/7, Černá Pole, 604 55 Brno. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každému účastníku řízení mohl Úřad zaslat jeden stejnopis. otisk úředního razítka JUDr. Josef Chýle, Ph.D. místopředseda Obdrží: 1. Mgr. Jakub Kotrba, advokát Advokátní kanceláře Jansta Kostka spol. s r. o., Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 2. OFFICE DEPOT, s.r.o., Floriánova 2461, 253 01 Hostivice Vypraveno dne: viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy [1] Pozn.: Pokud je v textu rozhodnutí uveden odkaz na zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, jedná se vždy o znění účinné v době zahájení zadávání veřejné zakázky, pokud není výslovně uvedeno jinak.

Záznam v JSON https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/rozhodnuti-uohs/zaznamy/14617
Popis API

Databáze nově na Hlídači

Pokud máte tip na zajímavý zdroj dat, podělte se s ostatními. Anebo se koukněte na nápady ostatních.

Chybí vám zde nějaká data? Přidejte je a pomozte i ostatním, je to snadné.