Č. j.: ÚOHS-S0111/2018/VZ-15129/2018/522/PKř
Brno: 23. května 2018
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o přestupku zahájeném z moci úřední dne 22. 3. 2018, jehož účastníkem je
obviněný – Národní knihovna České republiky, IČO 00023221, se sídlem Klementinum 190, 110 01 Praha 1,
ve věci spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) citovaného zákona v souvislosti se správním řízením vedeným pod sp. zn. S0065/2018/VZ týkajícím se veřejné zakázky „Platforma pro zálohované ukládání dat“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 21. 12. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 27. 12. 2017 pod ev. č. Z2017-036438 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 23. 12. 2017 pod ev. č. 2017/S 247-517767,
rozhodl takto:
I.
Obviněný – Národní knihovna České republiky, IČO 00023221, se sídlem Klementinum 190, 110 01 Praha 1 – se dopustil přestupkupodle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 252 odst. 1 citovaného zákona, když Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v rámci správního řízení vedeného pod sp. zn. S0065/2018/VZ nedoručil vyjádření k návrhu navrhovatele – DATERA s.r.o., IČO 24804932, se sídlem Hadovitá 962/10, 141 00 Praha 4 – ze dne 16. 2. 2018 na zahájení správního řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky „Platforma pro zálohované ukládání dat“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 21. 12. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 27. 12. 2017 pod ev. č. Z2017-036438 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 23. 12. 2017 pod ev. č. 2017/S 247-517767, ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení návrhu, ke kterému došlo dne 16. 2. 2018, tedy nejpozději do 26. 2. 2018, ale učinil tak až dne 28. 2. 2018.
II.
Za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí se obviněnému – Národní knihovna České republiky, IČO 00023221, se sídlem Klementinum 190, 110 01 Praha 1 – podle § 268 odst. 2 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, ukládá
pokuta ve výši 5 000,- Kč (pět tisíc korun českých).
Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
III.
Podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v návaznosti na § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, se obviněnému – Národní knihovna České republiky, IČO 00023221, se sídlem Klementinum 190, 110 01 Praha 1 – ukládá uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (jeden tisíc korun českých).
Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění
I. PRŮBĚH SOUVISEJÍCÍHO SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ sp. zn. S0065/2018/VZ
1. Obviněný – Národní knihovna České republiky, IČO 00023221, se sídlem Klementinum 190, 110 01 Praha 1 (dále „obviněný“ nebo „zadavatel“) – zahájil podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), dne 21. 12. 2017 odesláním oznámení o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky „Platforma pro zálohované ukládání dat“ v otevřeném řízení; oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 27. 12. 2017 pod ev. č. Z2017-036438 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 23. 12. 2017 pod ev. č. 2017/S 247-517767 (dále jen „veřejná zakázka“).
2. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), který je podle § 248 odst. 1 zákona příslušný k dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 zákona, a pro zvláštní postupy podle části šesté zákona, jakož i projednání přestupků podle tohoto zákona, včetně ukládání pokuty za jejich spáchání, obdržel dne 16. 2. 2018 návrh navrhovatele – DATERA s.r.o., IČO 24804932, se sídlem Hadovitá 962/10, 141 00 Praha 4 (dále jen „navrhovatel“) – na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání předmětné veřejné zakázky.
3. Dne 16. 2. 2018, kdy Úřad návrh obdržel, bylo podle § 249 zákona ve spojení s ustanovením § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Správní řízení bylo Úřadem zaevidováno pod sp. zn. S0065/2018/VZ (dále jen „správní řízení sp. zn. S0065/2018/VZ“).
4. Zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ oznámil Úřad jeho účastníkům přípisem č. j. ÚOHS-S0065/2018/VZ-05082/2018/522/PKř ze dne 19. 2. 2018 (dále jen „oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ“), který byl obviněnému doručen téhož dne. V oznámení o zahájení správního řízení Úřad upozornil obviněného, že je dle § 252 odst. 1 zákona povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení a společně s tímto vyjádřením zaslat Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení. Úřad rovněž upozornil obviněného, že vyjádření zadavatele k obdrženému návrhu a další podání, zadávací dokumentaci vyjma netextové části zadávací dokumentace nebo soutěže o návrh, je zadavatel podle § 252 odst. 3 zákona povinen odeslat Úřadu výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datovou zprávu podepsanou uznávaným elektronickým podpisem.
5. Z navrhovatelem předloženého dokladu o doručení stejnopisu návrhu vyplývá, že stejnopis návrhu obviněný obdržel dne 16. 2. 2018. Dnem následujícím po této skutečnosti započala běžet obviněnému lhůta podle § 251 odst. 1 zákona pro splnění povinnosti doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu a zaslat dokumentaci o zadávacím řízení.
6. Dne 28. 2. 2018 obdržel Úřad datovou zprávou vyjádření obviněného k obdrženému návrhu (dokumentaci o zadávacím řízení měl Úřad k dispozici již v souvislosti se správním řízením sp. zn. S0034/2018/VZ – pozn. Úřadu).
II. PRŮBĚH ŘÍZENÍ O PŘESTUPKU
7. Úřad s ohledem na výše popsaný průběh správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ považoval za prokázané, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona, a proto dne 22. 3. 2018 vydal příkaz č. j. ÚOHS-S0111/2018/VZ-08803/2018/522/PKř z téhož dne (dále jen „příkaz“), kterým rozhodl o tom, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 252 odst. 1 zákona, když Úřadu v rámci správního řízení vedeného pod sp. zn. S0065/2018/VZ nedoručil vyjádření k návrhu navrhovatele ze dne 16. 2. 2018 na zahájení správního řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání šetřené veřejné zakázky ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení návrhu, ke kterému došlo dne 16. 2. 2018, tedy nejpozději do 26. 2. 2018, ale učinil tak až dne 28. 2. 2018. Současně byla obviněnému za spáchání přestupku uložena pokuta ve výši 15 000,- Kč.
8. Řízení o přestupku bylo zahájeno dne 22. 3. 2018, kdy Úřad podle § 90 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), v návaznosti na § 150 odst. 3 správního řádu doručil obviněnému výše uvedený příkaz.
9. Účastníkem řízení o přestupku je podle § 256 zákona obviněný.
10. Proti uvedenému příkazu podal obviněný dne 29. 3. 2018 odpor (dále jen „odpor“). Podle § 150 odst. 3 správního řádu se podáním odporu příkaz ruší a řízení pokračuje, přičemž lhůty pro vydání rozhodnutí začínají znovu běžet dnem podání odporu.
Odpor obviněného
11. Úvodem odporu obviněný uvedl, že v oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ Úřad obviněného vyzval k zaslání vyjádření k návrhu, přičemž obviněného poučil, že dle § 252 odst. 1 zákona je povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení a společně s tímto vyjádřením zaslat Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení. Obviněný připouští, že přestože dle oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ měl doručit své vyjádření k návrhu Úřadu nejpozději dne 26. 2. 2018, učinil tak až dne 28. 2. 2018.
12. Obviněný dále sděluje, že jeho záměrem zcela jistě nebylo způsobení jakýchkoliv průtahů ve správním řízení, které je vedeno za účelem přezkumu úkonů zadavatele v předmětné veřejné zakázce. V této souvislosti obviněný uvádí, že za účelem urychlení průběhu správního řízení a v rámci spolupráce s Úřadem pracovníci zadavatele od počátku řízení komunikovali s pracovnicí Úřadu, která byla pověřena vedením řízení ve věci předmětné veřejné zakázky (dále jen „oprávněná úřední osoba“). Obviněný má za to, že „pracovnice zadavatele (…) současně z opatrnosti ověřila u [oprávněné úřední osoby], že své vyjádření (…) zadavatel zašle nejpozději do konce lhůty, tedy do 28. 2. 2018“, což bylo dle obviněného ze strany oprávněné úřední osoby zřejmě omylem potvrzeno. Obviněný pak dodává, že z předmětné komunikace s oprávněnou úřední osobou bylo vytvořeno interní sdělení, resp. záznam, který obviněný může Úřadu poskytnout.
13. Obviněný má s ohledem na výše uvedené za to, že popsaná situace vznikla v důsledku vzájemného nepochopení, resp. nedopatřením, a její výsledek nebyl obviněným nijak zamýšlen. V této souvislosti obviněný žádá Úřad o prominutí lhůty a upuštění od uložení pokuty, přičemž zároveň odkazuje na § 21 zákona o přestupcích, podle něhož „právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno považovat, aby přestupku zabránila“. Obviněný je toho názoru, že citované ustanovení zákona o přestupcích je na právě řešený případ a jednání obviněného aplikovatelné.
Další průběh správního řízení
14. Úřad obviněnému usnesením č. j. ÚOHS-S0111/2018/VZ-08786/2018/522/PKř ze dne 4. 4. 2018 stanovil lhůtu, v níž mohl navrhovat důkazy, činit jiné návrhy a vyjádřit své stanovisko v řízení.
15. Dne 12. 4. 2018 Úřad obdržel vyjádření obviněného.
Vyjádření obviněného ze dne 12. 4. 2018
16. Obviněný v návaznosti na jím podaný odpor ve svém vyjádření sděluje, že v průběhu probíhajícího správního řízení hodlá i nadále důsledně využívat všech procesních prostředků, které prokáží, že se obviněný při zadávání šetřené veřejné zakázky nedopustil porušení zákona. Na podporu svých dosavadních tvrzení předestřených v odporu obviněný jako důkaz přikládá interní záznam z telefonátu s oprávněnou úřední osobou ze dne 20. 2. 2018 (dále jen „interní sdělení zadavatele“).
17. Obviněný dále upozorňuje na dlouhodobě obstrukční a šikanózní jednání navrhovatele, jež se dle názoru obviněného pokouší paralyzovat běžnou činnost obviněného. Obviněný v návaznosti na to uvádí, že i přes výše uvedené obviněný k řešení správních řízení přistupuje velmi zodpovědně, aktivně komunikuje s Úřadem a vyvíjí veškeré úsilí, aby včas a v očekávané kvalitě předával potřebné podklady a vyjádření do správního řízení.
18. Závěrem svého vyjádření obviněný opětovně v souladu s odporem poukazuje na ust. § 21 zákona o přestupcích, přičemž dle jeho názoru je toto ustanovení aplikovatelné na šetřený případ.
Další průběh správního řízení
19. Usnesením č. j. ÚOHS-S0111/2018/VZ-12024/2018/522/PKř ze dne 23. 4. 2018 Úřad účastníku řízení stanovil lhůtu, ve které se mohl vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí.
20. Obviněný se ve stanovené lhůtě ani později v průběhu řízení o přestupku již nevyjádřil.
III. ZÁVĚRY ÚŘADU
21. Úřad přezkoumal na základě § 248 a následujících ustanovení zákona případ ve všech vzájemných souvislostech a po zhodnocení všech podkladů, zejména odporu a vyjádření obviněného a na základě vlastních zjištění rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí, za což mu byla uložena pokuta uvedená ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Ke svému rozhodnutí uvádí Úřad následující rozhodné skutečnosti.
K postavení zadavatele
22. Podle § 4 odst. 1 písm. písm. c) zákona je veřejným zadavatelem státní příspěvková organizace.
23. Ze zřizovací listiny Národní knihovny České republiky vydané Ministerstvem kultury dne 30. 11. 2011, ve znění následujícího dodatku, vyplývá, že Národní knihovna České republiky je státní příspěvkovou organizací, která může svým jménem nabývat práv a zavazovat se a která hospodaří s majetkem podle zvláštních právních předpisů o hospodaření s majetkem České republiky. Taktéž z webových stránek obviněného (https://www.nkp.cz/o-knihovne/zakladni-informace/zakladni-dokumenty) vyplývá, že Národní knihovna České republiky je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo kultury.
24. S ohledem na výše uvedené Úřad konstatuje, že obviněnému svědčí postavení veřejného zadavatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) zákona, pročež se na něj vztahuje zákon o veřejných zakázkách a je povinen postupovat při zadávaní veřejných zakázek podle zákona.
Relevantní ustanovení zákona
25. Podle § 252 odst. 1 zákona je zadavatel povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení. Společně s tímto vyjádřením zašle Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení nebo soutěži o návrh.
26. Podle § 252 odst. 2 zákona lhůta pro vydání rozhodnutí Úřadu počíná běžet od okamžiku doručení vyjádření zadavatele a dokumentace o zadávacím řízení nebo soutěži o návrh, popřípadě kopie smlouvy na veřejnou zakázku. Lhůta pro vydání rozhodnutí však nezačne běžet dříve, než dojde k doplnění obecných náležitostí návrhu, označení zadavatele v návrhu a uvedení v návrhu, čeho se navrhovatel domáhá.
27. Podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona se zadavatel dopustí přestupku tím, že nesplní některou z povinností podle § 252 odst. 1, 3 nebo 4 zákona, § 254 odst. 5 nebo 6 zákona nebo § 258 odst. 1 zákona.
K výroku I. tohoto rozhodnutí
28. Úřad obecně uvádí, že § 252 odst. 1 zákona ukládá zadavateli dvě povinnosti vyplývající ze situace, kdy je podán návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky. Zadavatel je povinen zaslat Úřadu ve lhůtě 10 dnů od obdržení návrhu nejen dokumentaci o zadávacím řízení, ale rovněž doručit své vyjádření k tomuto návrhu, přičemž tyto dvě povinnosti nelze vzájemně zaměňovat či ztotožňovat. Případné nesplnění každé z těchto zákonem stanovených povinností má za následek spáchání přestupku.
29. Úřad v návaznosti dále uvádí, že pokud se zadavatel k návrhu nevyjádří, ztěžuje tím nejen pozici Úřadu při přezkumu, ale způsobuje i průtahy ve správním řízení, neboť absence stanoviska zadavatele ke skutečnostem uvedeným v návrhu komplikuje Úřadu jako správnímu orgánu průběh zjištění skutkového stavu. Přitom je ve veřejném prostoru kladen enormní akcent na co nejrychlejší projednání a vydání rozhodnutí ve věci (k tomu srov. § 71 správního řádu), což je ostatně zřejmé i z konstrukce zákona a v něm stanovených lhůt. Poskytnutí nejen zákonem stanovených dokumentů (dokumentace o zadávacím řízení) ale rovněž tak vyjádření zadavatele k obdrženému návrhu je tedy nezbytným předpokladem pro řádný průběh správního řízení a vydání rozhodnutí Úřadem v zákonných lhůtách. Z téhož důvodu je tak povinnost k jejich doručení Úřadu zadavateli stanovena přímo zákonem, přičemž její nesplnění obviněným je kvalifikováno bez dalšího jako přestupek [§ 268 odst. 1 písm. e) zákona].
30. Z oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ vyplývá, že Úřad poučil obviněného o jeho zákonné povinnosti doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení a společně s tímto vyjádřením zaslat dokumentaci o zadávacím řízení. Z doručenky datové zprávy, kterou má Úřad k dispozici jakožto součást návrhu, jež prokazuje doručení stejnopisu návrhu obviněnému, Úřad zjistil, že návrh ze dne 16. 2. 2018 byl navrhovatelem obviněnému doručen téhož dne, tedy dne 16. 2. 2018. Dnem následujícím po dni doručení stejnopisu návrhu obviněnému, tj. dne 17. 2. 2018 začala obviněnému plynout lhůta 10 dnů stanovená v ustanovení § 252 odst. 1 zákona. Zákonná lhůta pro doručení vyjádření k obdrženému návrhu tedy obviněnému uplynula dne 26. 2. 2018, tj. obviněný měl povinnost doručit své vyjádření Úřadu nejpozději dne 26. 2. 2018. V zákonné lhůtě však obviněný své vyjádření k návrhu navrhovatele nedoručil, ale učinil tak až dne 28. 2. 2018, kdy Úřad prostřednictvím své datové schránky obdržel datovou zprávu s vyjádřením zadavatele, což ostatně obviněný ve svém odporu rovněž výslovně potvrzuje.
31. Jelikož obviněný doručil Úřadu vyjádření k návrhu až dne 28. 2. 2018, nedodržel tak povinnost stanovenou v § 252 odst. 1 zákona. V této souvislosti Úřad považuje za vhodné uvést, že stran doručení vyjádření k návrhu je za přestupek považováno to, že obviněný předmětné vyjádření v zákonem stanovené lhůtě Úřadu nedoručil. Úřad v rámci tohoto rozhodnutí tedy považuje za zásadní pouze samotnou skutečnost, že toto vyjádření bylo doručeno po uplynutí zákonné lhůty, čímž byla naplněna skutková podstata přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona, která odkazuje na nesplnění některé z povinností stanovených v § 252 odst. 1 zákona, tudíž se vztahuje i na povinnost doručit Úřadu v zákonné lhůtě vyjádření k návrhu.
32. K námitkám obviněného uvedeným v odporu uvádí Úřad následující. Předně považuje Úřad za vhodné uvést, že je to sám obviněný, který ve svém odporu uvádí, že dle oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ měl doručit Úřadu své vyjádření k návrhu nejpozději dne 26. 2. 2018, přesto tak učinil až dne 28. 2. 2018. Obviněný dále v odporu hájí svůj postup tím, že oprávněná úřední osoba obviněnému zřejmě omylem potvrdila nesprávný konec lhůty pro zaslání vyjádření k návrhu, tedy do 28. 2. 2018. Z textu odporu je dle Úřadu tedy zřejmé, že obviněný nerozporuje skutečnost, že se dopustil přestupku, když Úřadu zaslal vyjádření k návrhu až po uplynutí zákonné lhůty. Obviněný však odmítá nést odpovědnost za vzniknuvší situaci, neboť dle jeho tvrzení vznikla v důsledku nedopatření a její výsledek nebyl obviněným nijak zamýšlen (viz body 11. až 13. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
33. Úřad v této souvislosti považuje za nezbytné předně uvést, že k zadavatelem zmiňovanému telefonnímu hovoru mezi zaměstnankyní zadavatele a oprávněnou úřední osobou došlo dne 20. 2. 2018 v 14:47 hod., přičemž byl vytvořen a do spisu sp. zn. S0065/2018/VZ založen úřední záznam o telefonním hovoru č. j. ÚOHS-S0065/2018/VZ-05541/2018/522/PKř ze dne 22. 2. 2018 (dále jen „záznam o telefonním hovoru“). Z předmětného záznamu o telefonním hovoru vyplývá, že zaměstnankyně zadavatele kontaktovala oprávněnou úřední osobu, a to v návaznosti na obdržení oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ, s žádostí o informace, zdali je zadavatel povinen Úřadu opětovně zasílat kompletní dokumentaci o zadávacím řízení, když předmětná dokumentace byla Úřadu zaslána již v rámci správního řízení sp. zn. S0034/2018/VZ. V reakci na tuto žádost oprávněná úřední osoba zaměstnankyni zadavatele sdělila, že zadavatel dokumentaci o zadávacím řízení Úřadu opětovně zasílat nemusí, avšak pouze za situace, kdy má Úřad k dispozici kompletní dokumentaci o zadávacím řízení. Ze strany zaměstnankyně zadavatele poté došlo ke sdělení, že Úřad má v daný moment k dispozici kompletní dokumentaci o zadávacím řízení a případné další dokumenty vytvořené v průběhu zadávacího řízení budou Úřadu zaslány společně s vyjádřením zadavatele k návrhu. Ze záznamu o telefonním hovoru je tedy zřejmé, že předmětem hovoru byla žádost o informace k povinnosti zadavatele zaslat dokumentaci o šetřeném zadávacím řízení, což ostatně potvrzuje zadavatelem předložené interní sdělení zadavatele, ve kterém je uvedeno, že »[z] opatrnosti a z důvodu dodržení lhůt jsem dne 20. 2. 2018 telefonicky hovořila s [oprávněnou úřední osobou] ohledně zaslání dokumentace k veřejné zakázce s tím, že kompletní dokumentace byla odeslána Úřadu dne 19. 2. 2018 v rámci přezkumu úkonů zadavatele v rámci jiné veřejné zakázky („Expanze pro disk. Pole Huawei OceanStor 5300 V3“, dále jen „Expanze“) (přezkum v rámci správního řízení sp. zn. S0034/2018/VZ – pozn. Úřadu). Bylo domluveno, že tuto zadávací dokumentaci si „stáhne“ od kolegy […], kterému bylo přiděleno vedení řízení ve věci veřejné zakázky Expanze.« Ačkoliv v interním sdělení zadavatele je závěrem uvedeno, že „[d]ále jsem potvrdila [oprávněné úřední osobě], že Vyjádření k návrhu zašleme do konce stanovené 10 denní lhůty, tedy do 28. 2. 2018. Toto mi [oprávněná úřední osoba] odsouhlasila a potvrdila“, musí Úřad toto tvrzení obviněného uvedené v interním sdělení zadavatele jednoznačně dementovat, přičemž k tomu uvádí následující.
34. Ze záznamu o telefonním hovoru zpracovaným oprávněnou úřední osobou v návaznosti na předmětnou telefonickou komunikaci nevyplývá, že by předmětem hovoru bylo potvrzení konce zákonné lhůty pro doručení vyjádření k návrhu připadající na 28. 2. 2018, jak nyní argumentuje obviněný. K tomu lze dodat, že je to vždy pouze a jedině zadavatel, kdo zodpovídá za dodržení zákonem stanovených lhůt, resp. za správný výpočet lhůt stanovených ke splnění zákonných povinností. Úřad k tomu dále uvádí, že z odporu obviněného je nade vší pochybnost zřejmé, že obviněný byl s koncem zákonné lhůty pro zaslání vyjádření k návrhu srozuměn (viz bod 11. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
35. Úřad dále v návaznosti na výše řečené uvádí, že vzhledem k tomu, že lhůta pro doručení vyjádření k návrhu je lhůtou zákonnou, nikoli lhůtou určenou správním orgánem, nemůže ji Úřad prodloužit ani na základě žádosti, ani z moci úřední, jelikož tato možnost není zákonem stanovena. V této souvislosti Úřad doplňuje, že v řízení vedeném pod sp. zn. S0065/2018/VZ žádnou žádost zadavatele o prodloužení lhůty pro zaslání vyjádření k návrhu ani neobdržel. Za žádost o prodloužení uvedené lhůty pak nelze považovat ani samotnou telefonickou komunikaci, na kterou se zadavatel odkazuje, neboť na případnou žádost o prodloužení lhůty (jakkoli by musela být hodnocena jako zjevně právně nepřípustná) je nutno pohlížet jako na podání ve smyslu § 37 správního řádu, přičemž dle odst. 4 předmětného ustanovení lze podání učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem.
36. V souvislosti s žádostí obviněného o prominutí zmeškání lhůty Úřad uzavírá, že v případě lhůty stanovené v § 252 odst. 1 zákona se nejedná o lhůtu k provedení úkonu určenou správním orgánem, nýbrž o lhůtu zákonnou, která byla v zákoně stanovena především za účelem zefektivnění a zkvalitnění přezkumného řízení. Zákon nedává Úřadu možnost délku této lhůty jakkoliv modifikovat, či její nedodržení obviněnému prominout.
37. S ohledem na vše výše uvedené proto Úřad považuje zadavatelem předestřenou argumentaci spočívající v potvrzení nesprávného konce lhůty pro zaslání vyjádření k návrhu ze strany oprávněné úřední osoby za účelovou.
38. Co se týče argumentace obviněného, že k pozdnímu doručení vyjádření k návrhu došlo nedopatřením (viz bod 13. odůvodnění tohoto rozhodnutí), Úřad uvádí, že správně-právní odpovědnost právnických osob za přestupky je založena na objektivním principu, tzn., že osoba, která svým jednáním naplnila znaky přestupku, odpovídá za škodlivý následek bez ohledu na prvek zavinění. Zavinění coby vnitřní, psychický vztah pachatele k jeho jednání a ke spáchanému následku je pro vznik tohoto druhu odpovědnosti irelevantní a netvoří definiční znak skutkové podstaty přestupků ve smyslu § 268 a násl. zákona.
39. Úřad dále uvádí, že správní orgán ve správním řízení o přestupku může od uložení pokuty upustit pouze v případech, kdy právní předpis, podle kterého probíhá správní řízení, tento postup umožňuje. Úřad v této souvislosti uvádí, že zákon upravuje přestupky v Dílu 3 Hlavě II části třinácté zákona, a to v ustanoveních § 268 až § 270 zákona. Z příslušných ustanovení zákona vyplývá maximální výše pokuty, kterou Úřad může za jednotlivé přestupky uložit, přičemž záleží na správním uvážení Úřadu, v jaké výši s ohledem na míru závažnosti spáchaného přestupku pokutu uloží. K žádosti obviněného o „upuštění od uložení pokuty“ proto Úřad uvádí následující. V žádném z relevantních ustanovení zákona není zakotvena možnost Úřadu upustit od uložení pokuty, když správní uvážení Úřadu lze uplatnit pouze ve vztahu k výši uložené pokuty, nikoli k závěru, zda Úřad obviněnému pokutu za spáchání přestupku uloží (obdobně viz např. rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci sp. zn. R15/2018/VZ ze dne 27. 3. 2018). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Úřad má zákonem stanovenou povinnost, v případě, že se obviněný dopustí přestupku a existují všechny další podmínky odpovědnosti obviněného za přestupek, uložit pokutu. Jelikož zákon Úřadu neumožňuje upustit od uložení pokuty, nemůže Úřad vyhovět ani požadavku obviněného.
40. Pro úplnost Úřad uvádí, že shora uvedeným konstatováním není nikterak dotčena možnost liberace obviněného zakotvená v § 21 zákona o přestupcích, na kterou obviněný v odporu a následně ve svém vyjádření upozorňuje. Dle § 21 odst. 1 zákona o přestupcích právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. V šetřeném případě dle obviněného liberační důvod spočívá v tvrzení, že obviněnému byl ze strany oprávněné úřední osoby potvrzen nesprávný konec lhůty pro doručení vyjádření k návrhu Úřadu. Úřad v této souvislosti akcentuje, že liberační důvody (zde vynaložení veškerého úsilí) jsou důležitým nástrojem, jehož cílem je předejít aplikaci neúměrné tvrdosti zákona, avšak právě proto jsou určené pro aplikaci pouze ve výjimečných případech, jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Takový názor odpovídá i judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), který dříve rovněž uzavřel, že pokud se osoba chce dovolávat liberačního důvodu, musí jej také tvrdit a současně prokázat, že provedla technicky možná opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona. K podstatě liberačních důvodů se vyjádřil NSS v rozhodnutí č. j. 5 Afs 3/2012 – 131 ze dne 20. 12. 2013, které se sice týká zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, avšak interpretuje liberační důvod, kterým je stejně jako v případě zákona o přestupcích okolnost, že dotčená osoba vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. NSS zde konstatoval, že „[l]iberačním důvodem, při jehož naplnění soutěžitel za správní delikt neodpovídá, je tak třeba rozumět objektivní a zcela mimořádnou okolnost, jež nastala nezávisle na vůli soutěžitele a brání mu ve splnění jeho povinnosti chovat se v souladu se soutěžním zákonem, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by soutěžitel tuto překážku nebo její následky odvrátil nebo překonal“, a že osoba domáhající se tohoto liberačního důvodu „musí prokázat, že byla učiněna veškerá rozumná opatření, aby ke správnímu deliktu nedošlo“.
41. Úřad na tomto místě považuje za nezbytné zopakovat, že ze strany oprávněné úřední osoby nebyla během telefonního hovoru údajná informace, podle které bude lhůta k určitému datu zachována, žádným způsobem potvrzena, či jinak komentována, jak Úřad uvedl výše. Z argumentace obviněného v šetřeném případě nicméně jednoznačně vyplývá, jak již Úřad konstatoval výše, že již z doručeného oznámení o zahájení správního řízení sp. zn. S0065/2018/VZ obviněnému bylo zřejmé, kdy má doručit své vyjádření k návrhu, přesto na splnění této povinnosti v zákonné lhůtě rezignoval. S ohledem na výše uvedené Úřad uzavírá, že argument obviněného spočívající v tvrzení o údajném telefonickém potvrzení nesprávného, resp. pozdějšího konce lhůty pro doručení vyjádření k návrhu Úřadu ze strany oprávněné úřední osoby, kterým se obviněný snaží ospravedlnit svůj nezákonný postup, nesvědčí o tom, že by obviněný vynaložil veškeré úsilí, které by po něm bylo možno požadovat, aby zabránil porušení zákona. Tvrzení zadavatele tedy nelze brát jako objektivní a zcela mimořádnou okolnost na straně obviněného, která by mu bránila jednat v souladu se zákonem. Úřad závěrem opětovně připomíná, že je to pouze obviněný, kdo je povinen nést odpovědnost za dodržení zákonem stanovených lhůt, resp. za správný výpočet lhůt stanovených ke splnění zákonných povinností; této odpovědnosti se nemůže zprostit ani předložením interního sdělení zadavatele (jinými slovy pouhého tvrzení obviněného), dle kterého mu možnost popření zákonné lhůty byla údajně potvrzena (viz bod 33. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Obviněným uvedená tvrzení proto nelze považovat za liberační důvod ve vztahu k šetřenému přestupku.
42. Na základě výše uvedených skutečností Úřad konstatuje, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ust. § 252 odst. 1 zákona, dle níž je Úřadu povinen doručit své vyjádření k obdrženému návrhu, a to do 10 dnů ode dne jeho obdržení (v daném případě tedy do 10 dnů ode dne 16. 2. 2018). S ohledem na tuto skutečnost rozhodl Úřad tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.
K výroku II. tohoto rozhodnutí – k uložení pokuty
43. Úřad posoudil postup obviněného a vzhledem ke zjištěným skutečnostem přistoupil k uložení pokuty, neboť obviněný svým postupem naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona.
44. Odpovědnost za přestupek zaniká mj. uplynutím promlčecí doby, která podle § 270 odst. 5 zákona činí 5 let.
45. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.
46. V návaznosti na výše uvedené Úřad před uložením pokuty ověřil, zda je naplněna podmínka uvedená v § 270 odst. 5 zákona. Ke spáchání přestupku došlo dne 27. 2. 2018, když obviněný ve lhůtě dle § 252 odst. 1 zákona, která skončila dne 26. 2. 2018, nedoručil vyjádření k návrhu, a tedy nesplnil povinnost dle § 252 odst. 1 zákona. Řízení o přestupku bylo zahájeno doručením příkazu dne 22. 3. 2018 (srov. bod 8. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Z uvedených údajů je zřejmé, že promlčecí doba ve vztahu k projednávanému přestupku neuplynula.
47. Podle § 268 odst. 2 písm. c) zákona se za přestupek uloží pokuta do 1 mil. Kč, jde-li o přestupek podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona.
48. Podle § 37 písm. a) a c) zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem.
49. Podle § 38 zákona o přestupcích povaha a závažnost přestupku je dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem a rozsahem následku přestupku a okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty skutečnosti citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu k posuzovanému případu).
50. Pokud jde o význam neurčitého právního pojmu „závažnost přestupku“, Úřad uvádí, že stupeň společenské škodlivosti přestupku (tedy závažnosti) je dán také konkrétní intenzitou naplnění znaků skutkové podstaty přestupku. Při posuzování závažnosti přestupku není hlavním kritériem jeho skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly přestupkem způsobeny, ale také jakou měly intenzitu (srov. rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013).
51. V rámci posouzení povahy a závažnosti přestupku Úřad konstatuje, že jednáním obviněného nedošlo k zákonem předvídanému postupu podle § 252 odst. 1 zákona, neboť obviněný nedodržel zákonnou lhůtu pro doručení vyjádření k návrhu, stanovenou citovaným ustanovením zákona (zákonem chráněný zájem). Úřad v této souvislosti uvádí, že řízení o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele v sobě zahrnuje prvek kontradiktornosti, jakožto jeden ze základních právních principů (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2011-68 ze dne 1. 2. 2013), přičemž podstata tohoto kontradiktorního řízení tkví v posouzení protichůdných zájmů účastníků správního řízení, tedy navrhovatele (dodavatele) na straně jedné a zadavatele na straně druhé. Aby tyto protichůdné zájmy účastníků správního řízení mohly být podrobeny dostatečnému přezkoumání, je nezbytné, aby Úřad disponoval konkrétním stanoviskem jak navrhovatele, tak zadavatele, a to ve lhůtě k tomu zákonem určené. Smyslem vyjádření zadavatele k návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele je předložení konkrétního stanoviska zadavatele ke skutečnostem uvedeným v návrhu, podloženého relevantními argumenty a důkazy. S ohledem na právě uvedené tedy Úřad shrnuje, že aby byl naplněn předpoklad kontradikce v řízení o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele, je nezbytné, aby Úřad při přezkumu mohl vycházet nejen ze samotného obsahu návrhu, ale rovněž aby měl k dispozici stanovisko zadavatele ke skutečnostem v návrhu uvedených, tedy aby měl k dispozici konkrétní stanoviska obou protichůdných stran řízení.
52. Jelikož absence stanoviska zadavatele ke skutečnostem uvedeným v návrhu komplikuje Úřadu zjištění skutkového stavu, v důsledku čehož Úřad nemůže řádně a v nejkratší možné lhůtě posoudit, zda zadavatel dodržel pravidla stanovená zákonem pro zadání veřejné zakázky, stanovil zákonodárce zadavateli povinnost doručit vyjádření k návrhu v přesně stanovené lhůtě. Pokud zadavatel tuto povinnost nedodrží, negativním následkem je skutečnost, že Úřad má ztíženou možnost věc řádně posoudit a rozhodnout o návrhu v co nejkratší lhůtě, resp. ve lhůtě 60 dnů ode dne zahájení správního řízení, ve které zadavatel nesmí uzavřít smlouvu s vybraným dodavatelem [srov. § 246 odst. 1 písm. d) zákona] a ve které by mělo být meritorní rozhodnutí Úřadu vydáno. Úřad v této souvislosti doplňuje, že podle § 252 odst. 2 zákona sice počíná lhůta pro vydání rozhodnutí Úřadu běžet až od okamžiku doručení vyjádření zadavatele a dokumentace o zadávacím řízení, avšak s ohledem na zákonnou lhůtu ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) zákona (která není během lhůty pro vydání rozhodnutí nijak ovlivňována, avšak pro naplnění účelu správního řízení má zcela stěžejní význam) může být každý den prodlení v doručení vyjádření k návrhu potřebného pro posouzení případu zcela zásadní. Úřad uzavírá, že vzhledem k tomu, že ve veřejném prostoru je kladen enormní akcent na co možná nejrychlejší projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí v řízení před Úřadem a rovněž s ohledem na lhůtu ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) zákona, nelze uvedený přestupek obviněného považovat za přestupek bagatelního charakteru.
53. Úřad při zvažování výše pokuty zohlednil jako přitěžující okolnost tu skutečnost, že obviněný vyjádření k obdrženému návrhu zaslal až po uplynutí zákonné lhůty, a to i přesto, že byl na povinnost doručit vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho obdržení Úřadem výslovně upozorněn v oznámení o zahájení správního řízení č. j. ÚOHS-S0065/2018/VZ-05082/2018/522/PKř ze dne 19. 2. 2018. V této souvislosti je nicméně třeba uvést, že vzhledem k délce prodlení s doručením vyjádření k návrhu v řádech několika málo dnů (konkrétně 2 dny) byl negativní dopad daného pochybení do značné míry limitován, což je okolností svědčící pro uložení pokuty spíše při dolní hranici její zákonné sazby. Úřad neshledal další polehčující či přitěžující okolnosti.
54. S ohledem na výše uvedené proto Úřad v šetřeném případě posoudil intenzitu skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů, jako spíše nízkou, a proto uložil pokutu při samé spodní hranici zákonné sazby.
55. Úřad se dále zabýval skutečností, zda přestupek, za který je obviněnému nyní ukládán trest, není v souběhu s dalším přestupkem (správním deliktem) obviněného. Tento postup Úřadu vychází z konstantní rozhodovací praxe správních soudů, kdy je možné uvést rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 – 62 popřípadě rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2016 č. j. 6 As 245/2015 – 33. V prvně uvedeném rozhodnutí NSS konstatoval, že »soud dovodil, že při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní i principy ovládající souběh trestných činů. Nutnost aplikovat tento trestněprávní institut vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání v českém právním řádu nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. K této zásadě se již Nejvyšší správní soud vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, dle něhož „použití analogie ve správním trestání je přípustné, a to v omezeném rozsahu, pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem.“«. Soud dále pokračuje tak, že »[t]restněprávní doktrína uvádí, že souběh „je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek za podmínky, že tento rozsudek později nabyl právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení“ (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck, Praha, 2004, str. 26).«. Současně je v citovaném rozsudku uvedeno, že pro potrestání souběhu není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale je nezbytné použití absorpční zásady, pakliže zde existují sbíhající se správní delikty (nyní přestupky).
56. S ohledem na výše uvedené Úřad zhodnotil, zda je v daném případě na místě zohlednit i jiné sbíhající přestupky, za které již obviněnému byla uložena pokuta podle zákona. Jak již bylo uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, ke spáchání právě projednávaného přestupku došlo dne 27. 2. 2018. Úřad ověřil, že v právě projednávaném případě je přestupek obviněného v souběhu s přestupkem, o kterém bylo rozhodnuto ve výroku I. příkazu č. j. ÚOHS-S0149/2018/VZ-12078/2018/523/JŠi ze dne 23. 4. 2018, který byl spáchán dne 6. 2. 2018 a za který byla Úřadem uložena pokuta ve výši 15 000,- Kč.
57. S ohledem na výše uvedené Úřad přikročil k uplatnění institutu souhrnného trestu způsobem, který se Úřadu jeví v oblasti správního práva jako jediný možný, kdy nevzniká riziko, že by se Úřad jako správní orgán dopustil nedodržení zásady legality zakotvené v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
58. Měl-li by Úřad uložit obviněnému pokutu za uvedený přestupek a nemá-li zároveň v tomto správním řízení zákonné zmocnění zrušit předcházející „výrok o trestu“ (tj. výrok II. výše uvedeného příkazu č. j. ÚOHS-S0149/2018/VZ-12078/2018/523/JŠi ze dne 23. 4. 2018), lze absorpční zásadu ve formě uplatnění pravidel pro ukládání souhrnného trestu aplikovat pouze tím způsobem, že Úřad v rámci uložení pokuty za projednávaný přestupek zohlední předchozí uloženou pokutu za přestupek, jež je s projednávaným přestupkem v souběhu, tj. pokutu uloženou příkazem uvedeným v bodě 56. odůvodnění tohoto rozhodnutí za spáchání uvedeného přestupku.
59. S ohledem na výše uvedené Úřad rekapituluje, že obviněnému uložil za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí pokutu ve výši 5 000,- Kč, a to při respektování absorpční zásady ve formě analogického použití institutu souhrnného trestu.
60. Při určení výše pokuty Úřad rovněž přihlédl i k ekonomické situaci obviněného, neboť vychází z maximy, že není přípustné uložit takovou pokutu, která má likvidační charakter v tom smyslu, že by „zmařila“ samu ekonomickou podstatu obviněného. V této souvislosti Úřad přihlédl i k finančním možnostem obviněného a stanovenou pokutu posoudil vzhledem k výši finančních prostředků, jimiž obviněný disponuje. Z dokumentu „Výroční zpráva 2016“[1], dostupného na adrese: http://www.nkp.cz/soubory/ostatni/vz2016.pdf, vyplývá, že obviněný hospodařil v roce 2016 s finančními prostředky v řádu stovek milionů korun. Úřad neuvažuje v tom smyslu, že by se financování obviněného podstatně změnilo v následujících obdobích. Na základě výše uvedeného Úřad konstatuje, že vyměřenou výši pokuty nelze v tomto případě považovat za likvidační ani za nepřiměřeně zasahující ekonomickou podstatu obviněného (a v tomto smyslu nespravedlivou).
61. V souvislosti s právě uvedeným je třeba mít dále na paměti, že pokuta uložená obviněnému za nedodržení pravidel stanovených zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Úřad uvádí, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do majetkové sféry pachatele přestupku, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. Korektivem tu tedy nemůže být tento nepříznivý zásah samotný, ale až situace, kdy by tento zásah nabyl likvidačního charakteru. Závěrem tedy Úřad k výši pokuty konstatuje, že uložená pokuta naplňuje dostatečně obě shora zmíněné funkce, aniž by se zároveň jednalo o pokutu likvidační.
62. S ohledem na výše uvedené Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
63. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele.
K výroku III. tohoto rozhodnutí – k nákladům řízení
64. Podle ustanovení § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok o náhradě nákladů řízení.
65. Správní orgán podle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí.
66. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích v současné době náklady řízení blíže neupravuje, musel správní orgán vycházet z obecného právního předpisu, kterým je správní řád.
67. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000,- Kč.
68. Jelikož v daném případě Úřad zahájil řízení o přestupku z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti obviněného, a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
69. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 19-24825621/0710, variabilní symbol 2018000111.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
JUDr. Eva Kubišová
místopředsedkyně
Obdrží:
Národní knihovna České republiky, Klementinum 190, 110 01 Praha 1
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Jež je nejaktuálnějším dokumentem, ze kterého lze zjistit informace ohledně finanční situace zadavatele - pozn. Úřadu
|
