Snadné přidání nového datasetu

Rozhodnutí UOHS 15492


Číslo jednací S0031/2018/VZ-08181/2018/532/KSt
Instance I.
Věc
Nákup plně nízkopodlažních tramvají pro DPMO, a. s. - 3
Účastníci Dopravní podnik města Olomouce, a. s.
Typ řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí Veřejná zakázka
Nabytí právní moci 13.06.2018
Související řízení http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-15493.html
Zdroj na UOHS http://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti/detail-15492.html
Rozhodnutí
                          
Č. j.: ÚOHS-S0031/2018/VZ-08181/2018/532/KSt Brno: 16. března 2018 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o přestupku zahájeném dne 30. 1. 2018, jehož účastníkem je obviněný – Dopravní podnik města Olomouce, a. s., IČO 47676639, se sídlem Koželužská 563/1, 779 00 Olomouc, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 12. 2. 2018 JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, ev. č. ČAK 10878, IČO 71457623, se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno, ve věci možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, obviněným – Dopravní podnik města Olomouce, a. s., IČO 47676639, se sídlem Koželužská 563/1, 779 00 Olomouc – při zadávání veřejné zakázky „Nákup plně nízkopodlažních tramvají pro DPMO, a. s. - 3“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 7. 4. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 10. 4. 2017 pod ev. č. Z2017-009128, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 4. 2017 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 12. 4. 2017 pod ev. č. 2017/S 072-137847, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 4. 2017 pod ev. č. 2017/S 082-159220, rozhodl takto: I. Obviněný – Dopravní podnik města Olomouce, a. s., IČO 47676639, se sídlem Koželužská 563/1, 779 00 Olomouc – se při zadávání veřejné zakázky „Nákup plně nízkopodlažních tramvají pro DPMO, a. s. - 3“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 7. 4. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 10. 4. 2017 pod ev. č. Z2017-009128, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 4. 2017 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 12. 4. 2017 pod ev. č. 2017/S 072-137847, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 4. 2017 pod ev. č. 2017/S 082-159220, dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, tím, že postupoval při vyřizování námitek ze dne 9. 5. 2017 podaných stěžovatelem Stadler Bussnang AG, zapsaná v obchodním rejstříku pod číslem CH-440.3.000.189-5, se sídlem Ernst-Stadler-Strasse 4, 9565 Bussnang, Švýcarsko, v rozporu s § 245 odst. 1 uvedeného zákona, když se v odůvodnění rozhodnutí o námitkách ze dne 11. 5. 2017 podrobně a srozumitelně nevyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně nastavení nepřiměřených a diskriminačních dodacích lhůt nových tramvají podle čl. IV. „Doba plnění“ návrhu kupní smlouvy, kde zadavatel stanovil že „Prodávající se zavazuje splnit veškeré své závazky uvedené v článku III. odstavce 1. – 4. této smlouvy takto: 1.1. Pro 3 kusy jednosměrné tramvaje s jednostranným odbavováním do … kalendářních dnů ode dne podpisu této smlouvy, nejpozději však do 31. 5. 2018. 1.2. Pro 2 kusy jednosměrné tramvaje s jednostranným odbavováním do … kalendářních dnů ode dne podpisu této smlouvy, nejpozději však do 31. 8. 2018. 1.3. Pro 3 kusy jednosměrné tramvaje s oboustranným odbavováním do … kalendářních dnů ode dne podpisu této smlouvy, nejpozději však do 31. 8. 2018. Text, který bude před podpisem čistopisu této smlouvy s vybraným dodavatelem odstraněn: "Zadavatel stanovuje všem účastníkům zadávacího řízení shodně předpokládané datum podpisu této smlouvy dne 26. 6. 2017."(…)“, kde stěžovatel uvedl, že lhůtu přibližně 11 měsíců od podpisu smlouvy pro dodání prvních 3 ks tramvají a lhůtu 14 měsíců od podpisu smlouvy pro dodání zbylých tramvají lze splnit pouze za předpokladu, že dodavatel ve chvíli podání nabídky bude mít možnost nabídnout vozidlo, které již bylo schváleno k provozu v České republice a současně bude takové vozidlo přesně vyhovovat technické specifikaci stanovené obviněným v zadávacích podmínkách ve všech parametrech, když standardní doba dodání požadovaných vozidel, včetně provedení legislativou vyžadovaných zkoušek a následného schvalovacího procesu u Drážního úřadu, je nejméně 20 až 24 měsíců od podpisu smlouvy; možnosti aplikovat na stanovení délky dodací lhůty nových tramvají dokument „Průvodce kolejových vozidel“ vydaný německým ministerstvem pro provoz, výstavbu a rozvoj, ve kterém je stanoveno, že pro dodávku prvního nového kolejového vozidla, dosud neschváleného typu, včetně provedení příslušných zkoušek, je standardní dobou dodání lhůta 3 – 4 roky v závislosti na náročnosti celého procesu; možnosti aplikovat na stanovení délky dodací lhůty nových tramvají rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ, ve kterých Úřad v obdobné záležitosti rozhodl tak, že ve věcech dodávky nových elektrických i motorových vlakových jednotek lhůta 15 měsíců pro dodání nových jednotek není lhůtou přiměřenou a jde o lhůtu, která nedůvodně diskriminuje ty dodavatele, kteří nemají poptávanou jednotku již homologovanou v České republice. II. Za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí se obviněnému – Dopravní podnik města Olomouce, a. s., IČO 47676639, se sídlem Koželužská 563/1, 779 00 Olomouc – podle ustanovení § 268 odst. 2 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, ukládá: pokuta ve výši 35 000,- Kč (třicet pět tisíc korun českých). Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. III. Podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v návaznosti na § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů, se obviněnému – Dopravní podnik města Olomouce, a. s., IČO 47676639, se sídlem Koželužská 563/1, 779 00 Olomouc – ukládá: uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (jeden tisíc korun českých). Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění I. ZADÁVACÍ ŘÍZENÍ 1. Obviněný – Dopravní podnik města Olomouce, a. s., IČO 47676639, se sídlem Koželužská 563/1, 779 00 Olomouc, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 12. 2. 2018 JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, ev. č. ČAK 10878, IČO 71457623, se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno (dále jen „obviněný“ nebo „zadavatel“) – zahájil podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), dne 7. 4. 2017 odesláním oznámení o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky „Nákup plně nízkopodlažních tramvají pro DPMO, a. s. - 3“, přičemž oznámení bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 10. 4. 2017 pod ev. č. Z2017-009128, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 4. 2017 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 12. 4. 2017 pod ev. č. 2017/S 072-137847, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 4. 2017 pod ev. č. 2017/S 082-159220 (dále jen „veřejná zakázka“). 2. Předmětem plnění veřejné zakázky podle čl. 9.7. „Popis předmětu veřejné zakázky“ zadávacích podmínek je mimo jiné „(…) Úplná, řádná a bezvadná dodávka a uvedení do plného provozu celkem 8 kusů nových a nepoužitých (nikoliv repasovaných nebo demo) nízkopodlažních tramvají, bezvýhradně splňujících technické parametry požadované zadavatelem v tabulce číslo 3 s názvem "Zadavatelem požadované technické podmínky tramvaje jednosměrné s jednostranným odbavováním cestujících" a v tabulce č. 4 s názvem "Zadavatelem požadované technické podmínky tramvaje jednosměrné s oboustranným odbavováním cestujících“; (…)“. 3. Obviněný stanovil v bodu II.2.6) „Předpokládaná hodnota“ oznámení o zahájení zadávacího řízení předpokládanou hodnotu veřejné zakázky ve výši 251 800 000,- Kč bez DPH. 4. V bodu IV.2.2) „Lhůta pro doručení nabídek nebo žádostí o účast“ oznámení o zakázce zadavatel stanovil lhůtu pro doručení nabídek na den 12. 5. 2017. 5. Jak vyplývá z dokladu o doručení námitek, obviněný obdržel dne 10. 5. 2017 od stěžovatele – Stadler Bussnang AG, zapsaná v obchodním rejstříku pod číslem CH-440.3.000.189-5, se sídlem Ernst-Stadler-Strasse 4, 9565 Bussnang, Švýcarsko (dále jen „stěžovatel“) – námitky ze dne 9. 5. 2017 proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky (dále jen „námitky“). Rozhodnutí o námitkách ze dne 11. 5. 2017, kterým obviněný námitky stěžovatele odmítl, bylo stěžovateli doručeno téhož dne (dále jen „rozhodnutí o námitkách“). 6. Vzhledem k tomu, že stěžovatel s důvody uvedenými v rozhodnutí o námitkách nesouhlasil, podal dne 18. 5. 2017 návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (dále jen „návrh“) u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), který Úřad zaevidoval pod sp. zn. S0195/2017/VZ. 7. Úřad výrokem I. rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0195/2017/VZ-18939/2017/532/KSt ze dne 23. 6. 2017 (dále jen „rozhodnutí sp. zn. S0195/2017“) konstatoval, že obviněný postupoval při vyřizování námitek stěžovatele v rozporu s § 245 odst. 1 zákona, čímž se rozhodnutí obviněného o námitkách stěžovatele stalo nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Výrokem II. téhož rozhodnutí Úřad uložil zadavateli nápravné opatření podle § 263 odst. 5 zákona spočívající ve zrušení rozhodnutí zadavatele o námitkách stěžovatele. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 7. 2017. 8. S ohledem na závěry rozhodnutí Úřadu sp. zn. S0195/2017 obviněný nově rozhodl o námitkách stěžovatele s totožným obsahem jako v námitkách ze dne 9. 5. 2017 a dne 20. 7. 2017 vydal nové rozhodnutí o námitkách (dále jen „rozhodnutí o námitkách II.“), jímž námitky navrhovatele opětovně odmítl. II. PRŮBĚH ŘÍZENÍ O PŘESTUPKU 9. Dne 29. 1. 2018 vydal Úřad příkaz č. j. ÚOHS-S0031/2018/VZ-02943/2018/532/KSt (dále jen „příkaz“), kterým rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona (výrok I. příkazu), a současně obviněnému uložil za spáchání přestupku pokutu ve výši 35 000,- Kč (výrok II. příkazu). 10. Účastníkem řízení o přestupku je podle § 256 zákona obviněný. 11. Řízení o přestupku bylo zahájeno dne 30. 1. 2018, kdy Úřad podle § 90 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), v návaznosti na § 150 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), doručil obviněnému výše uvedený příkaz. 12. Dne 6. 2. 2018 obdržel Úřad odpor obviněného ze dne 5. 2. 2018 proti předmětnému příkazu. 13. Usnesením č. j. ÚOHS-S0031/2018/VZ-03766/2018/532/KSt/MOn ze dne 6. 2. 2018 Úřad obviněnému sdělil, že vzhledem ke skutečnosti, že obviněný podal dne 6. 2. 2018 proti příkazu odpor, se podle § 150 odst. 3 správního řádu podáním odporu příkaz v celém rozsahu ruší a správní řízení pokračuje. Současně Úřad obviněnému stanovil v citovaném usnesení lhůtu, ve které byl podle § 36 odst. 1 a 2 správního řádu oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a ve které byl oprávněn vyjádřit v řízení své stanovisko. 14. Usnesením č. j. ÚOHS-S0031/2018/VZ-04893/2018/532/KSt ze dne 16. 2. 2018 stanovil Úřad obviněnému lhůtu, ve které se mohl podle § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Odpor ze dne 5. 2. 2018 15. V odporu ze dne 5. 2. 2018 (dále jen „odpor“) obviněný nejprve konstatoval, že vydaný příkaz považuje za nezákonný a dále stručně zrekapituloval obsah námitek, když uvedl, že stěžovatel podle jeho názoru v námitkách tvrdil, že zadávací podmínky šetřené veřejné zakázky stanoví diskriminační dodací lhůty, které je možné splnit pouze za předpokladu, že dodavatel bude mít ve chvíli podání nabídky možnost nabídnout vozidlo, které již bylo schváleno k provozu v České republice a současně bude takové vozidlo vyhovovat technické specifikaci uvedené v zadávací dokumentaci ve všech parametrech, jejichž změna by vyžadovala nové schvalování Drážním úřadem. Dále stěžovatel v námitkách odkázal na dokument Průvodce kolejových vozidel vydaný německým ministerstvem pro provoz, výstavbu a rozvoj (dále jen „Průvodce“) s tím, že jeho obsah je relevantní i ve vztahu k veřejné zakázce. Stěžovatel dále v námitkách podle obviněného odkázal na blíže neidentifikovaná rozhodnutí Úřadu, která ve vztahu k zadavateli České dráhy, a. s., konstatovala, že lhůta 15 měsíců pro dodání nových jednotek není lhůtou přiměřenou a nedůvodně diskriminuje potenciální dodavatele, kteří nemají poptávanou jednotku, či velice podobnou, již homologovanou jednotku schválenou pro provoz v České republice. 16. K výše uvedenému obviněný dále v odporu uvedl, že soudy vyšších stupňů, a to včetně Ústavního soudu, dlouhodobě a shodně judikují, že „není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní jako s celkem.“ Jedná se např. o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 147/2017-29 ze dne 21. 9. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4360/2016 ze dne 1. 3. 2017, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1601/17 ze dne 17. 10. 2017, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016. 17. Obviněný má za to, že po právní stránce lze na vyřízení námitek klást stejné požadavky jako na odůvodnění správního i soudního rozhodnutí, a to co do odůvodnění a tedy i konsekventně do přezkoumatelnosti vyřízení námitek. 18. Obviněný se domnívá, že v rozhodnutí o námitkách uchopil obsah a smysl argumentace námitek a vypořádal se s nimi jako s celkem, k čemuž dodal, že s tvrzenou diskriminační délkou dodacích lhůt se vypořádal zcela jednoznačně, srozumitelně a tedy přezkoumatelně, neboť uvedl, že „Zadavatel při určení lhůty dodání vozidel vycházel ze svých dlouhodobých zkušeností a možnosti dodání nových vozidel od výrobců v předchozích obdobích – ať už z dodávek nových nízkopodlažních středně kapacitních tramvají z roku 1998 a 1999 – tramvaje ŠKODA-INEKON LTM 10.08 od výrobce Škoda dopravní technika, s. r. o., dodávek nových nízkopodlažních středně kapacitních tramvají v roce 2006 – tramvaje Inekon Trio od výrobce Inekon Group, a. s, tak z dodávky jednočlánkových nízkopodlažních tramvají Vario LF od výrobce Pragoimex a. s. v letech 2006-7 a posledních dodávek jednočlánkových nízkopodlažních tramvají Vario LF+/o od výrobce Krnovské opravny a strojírny s. r. o. v roce 2013. U všech těchto zakázek byl termín nejbližší dodávky nové tramvaje v horizontu 12 měsíců od podpisu smlouvy, další dodávky z těchto zakázek pak v následujícím roce, tzn. do 24 měsíců. Z uvedeného výčtu vyplývá, že zadavatel neměl v předchozích zakázkách žádnou zkušenost ani připomínky k potřebě prodloužení lhůty pro výrobu a dodání první tramvaje ve lhůtě delší, než je 12 měsíců.“. 19. Podle názoru obviněného, pokud zadavatel shledá jím stanovenou dodací lhůtu 12 měsíců jako lhůtu založenou na vlastních dlouhodobých zkušenostech a možnostech dodání nových vozidel od výrobců v předchozích obdobích, pak se jedná o zcela dostatečné vysvětlení, proč nepovažuje tyto lhůty za diskriminační. K uvedenému obviněný dodal, že informace o zakázkách stejného či obdobného předmětu plnění je základem i pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky podle § 16 odst. 6 zákona. 20. Obviněný v odporu dále dodal, že i kdyby stěžovatel v námitkách odkázal na několik Průvodců, či na rozhodnutí Úřadu, která byla vydána za zcela jiného skutkového stavu, neznamená to, že se obviněný musí vypořádat s každým Průvodcem, či s konkrétními odlišnostmi každého rozhodnutí Úřadu. Podle obviněného postačuje, pokud obviněný v rozhodnutí o námitkách uvedl, proč považuje jím stanovenou dodací lhůtu v konkrétních podmínkách, o kterých Úřad dosud nerozhodoval, za nediskriminační. 21. Dále obviněný v odporu zopakoval, že stěžovatel v námitkách odkázal na Průvodce kolejových vozidel vydaný německým ministerstvem pro provoz, výstavbu a rozvoj a na blíže neidentifikovaná rozhodnutí Úřadu v rámci své právní argumentace na podporu námitek. K uvedenému obviněný dodal, že z § 245 odst. 1 zákona vyplývá, že součástí rozhodnutí o námitkách musí být odůvodnění, ve kterém se zadavatel podrobně a srozumitelně vyjádří ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. Zákon tedy podle obviněného neukládá zadavatelům povinnost vypořádat se se všemi právními argumenty použitými na podporu námitek, ale pouze se „skutečnostmi“, což obviněný podle svého názoru v rozhodnutí o námitkách učinil, čímž učinil zákonu zadost. 22. Podle obviněného nedůvodnost vydání napadeného příkazu je zřejmá rovněž i ze správního řízení vedeného Úřadem na návrh stěžovatele pod sp. zn. S0291/2017, jehož součástí byl i návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu uzavřít smlouvu. Úřad však rozhodnutím č. j. ÚOHS-S0291/2017/VZ-27721/2017/532/KSt ze dne 22. 9. 2017, které následně potvrdil i předseda Úřadu, návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Stejně tak Úřad ve správním řízení vedeném pod sp. zn. S0291/2017 nevyužil možnosti zrušit rozhodnutí obviněného o námitkách pro jejich nepřezkoumatelnost či nedostatek důvodů, čímž podle obviněného v rámci uvedeného správního řízení postup obviněného při vyřízení námitek přezkoumal, a neshledal na něm ničeho nezákonného. 23. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhuje, aby Úřad příkaz zrušil a řízení zastavil. 24. Vyjádření obviněného ze dne 13. 2. 2018 25. Podle vyjádření obviněného ze dne 13. 2. 2018 (dále jen „vyjádření“) má Úřad podle § 3 správního řádu povinnost vtomto řízení postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, a dále má povinnost podle § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, a i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení jako toho, komu může být v řízení uložena povinnost. 26. K uvedenému obviněný dodal, že podle jeho právního přesvědčení spočívá ochrana veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu nejen v dodržování platné právní úpravy, nad níž bdí Úřad, ale také v ochraně práv účastníka řízení, kterou mu poskytuje čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zvláště pak ta část, která pojednává o zákazu nutit každého činit to, co mu zákon neukládá. 27. Obviněný rovněž ve vyjádření uvedl, žetrvá na všem, co uvedl v odporu proti příkazu. 28. Dále obviněný navrhl, abyÚřad připojil ke správnímu spisu, který vede v tomto řízení, jednak úplný správní spis, který vedl o návrhovém řízení pod sp. zn. S0291/2017/VZ, a to včetně všech příloh, a dále obsah Věstníku veřejných zakázek týkající se předmětné veřejné zakázky, a aby provedl důkaz obsahem těchto listin, a to zákonem aprobovaným způsobem. 29. Závěrem obviněný dodal, že si není vědom žádného porušení platné právní úpravy, kterého by se měl dopustit při zadávání předmětné veřejné zakázky. K tomu obviněný doplnil, že si pro vedení tohoto zadávacího řízení smluvně sjednal pomoc profesionálního administrátora veřejných zakázek, a postupoval v zadávacím řízení v souladu s jeho odborným názorem na věc, a to i při vyřizování předmětných námitek. Tato skutečnost vyplývá i z obsahu Věstníku veřejných zakázek týkající se předmětné veřejné zakázky. III. ZÁVĚRY ÚŘADU 30. Úřad přezkoumal na základě § 248 a následujících ustanovení zákona případ ve všech vzájemných souvislostech, a po zhodnocení všech podkladů, zejména odporu a vyjádření obviněného a na základě vlastních zjištění rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, za což mu byla uložena pokuta uvedená ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Ke svému rozhodnutí Úřad uvádí následující rozhodné skutečnosti. Relevantní ustanovení právních předpisů 31. Podle 43 odst. 1 zákona se zadavatel může při provádění úkonů podle tohoto zákona souvisejících se zadávacím řízením nechat smluvně zastoupit jinou osobou. Tím není dotčena jeho odpovědnost za dodržení pravidel stanovených tímto zákonem. 32. Podle § 43 odst. 2 zákona zástupce nesmí provést výběr dodavatele, vyloučit účastníka zadávacího řízení, zrušit zadávací řízení, nebo rozhodnout o námitkách; to neplatí pro prokuristu nebo zřizovatele zastupujícího příspěvkovou organizaci, jejímž je zřizovatelem. 33. Podle § 241 odst. 1 zákona může námitky podat dodavatel, kterému postupem zadavatele souvisejícím se zadáváním podlimitní nebo nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 zákona nebo se zvláštními postupy podle části šesté zákona hrozí nebo vznikla újma. 34. Podle § 241 odst. 2 zákona se námitky podle § 241 odst. 1 zákona podávají písemně a lze je podat proti a) všem úkonům nebo opomenutím zadavatele v zadávacím řízení a zvláštnímu postupu podle části šesté zákona, včetně stanovení zadávacích podmínek, b) volbě druhu zadávacího řízení nebo režimu veřejné zakázky, nebo c) postupu zadavatele, který směřuje k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení v rozporu s tímto zákonem. 35. Podle § 245 odst. 1 zákona zadavatel do 15 dnů od doručení námitek odešle rozhodnutí o námitkách stěžovateli. V rozhodnutí uvede, zda námitkám vyhovuje nebo je odmítá; součástí rozhodnutí musí být odůvodnění, ve kterém se zadavatel podrobně a srozumitelně vyjádří ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. Pokud zadavatel námitkám vyhoví, sdělí v rozhodnutí současně, jaké provede opatření k nápravě. 36. Podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že postupuje při vyřizování námitek v rozporu s § 245 odst. 1, 2, 3 nebo 4 zákona. 37. Podle čl. 2 odst. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava ČR“), může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 38. Podle čl. 2 odst. 3 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina základních práv a svobod“), může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 39. Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán podle § 3 správní řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. 40. Podle § 50 odst. 2 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. K právnímu postavení obviněného 41. Úřad nejprve ověřil postavení obviněného, resp. zadavatele podle § 4 zákona. 42. Podle § 4 odst. 1 zákona veřejným zadavatelem je a) Česká republika; v případě České republiky se organizační složky státu považují za samostatné zadavatele, b) Česká národní banka, c) státní příspěvková organizace, d) územní samosprávný celek nebo jeho příspěvková organizace, e) jiná právnická osoba, pokud 1. byla založena nebo zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a 2. jiný veřejný zadavatel ji převážně financuje, může v ní uplatňovat rozhodující vliv nebo volí více než polovinu členů v jejím statutárním nebo kontrolním orgánu. 43. Dopravní podnik města Olomouce a.s. je akciovou společností, jejímž jediným akcionářem je podle výpisu z obchodního rejstříku statutární město Olomouc, IČO 00299308, se sídlem Horní náměstí 583, 779 11 Olomouc (dále jen „statutární město Olomouc“), přičemž statutární město Olomouc je veřejným zadavatelem podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona, neboť je územním samosprávným celkem. 44. Z dikce ustanovení § 4 odst. 1 písm. e) zákona vyplývá, že do kategorie veřejných zadavatelů se řadí i tzv. jiná právnická osoba, která byla ustanovena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, jež nemají průmyslovou či obchodní povahu, a současně je tato jiná právnická osoba v určitém vztahu ke konkrétnímu veřejnému zadavateli, přičemž tento vztah může být založen buď na základě převážného financování této jiné právnické osoby ze strany veřejného zadavatele, případně na tom, že konkrétní veřejný zadavatel může uplatňovat rozhodující vliv v této jiné právnické osobě nebo že volí více než polovinu členů v statutárním nebo kontrolním orgánu této jiné právnické osoby. 45. Jak bylo popsáno již výše, zadavatel je akciovou společností, jejímž jediným akcionářem je statutární město Olomouc. Z uvedeného důvodu nemůže být proto sporu o tom, že je zde naplněna jedna (§ 4 odst. 1 písm. e) bod 2. zákona) ze shora popsaných podmínek pro konstatování, že zadavatel je veřejným zadavatelem podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona. Jestliže totiž 100 % akcií drží statutární město Olomouc, které je veřejným zadavatelem podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona, pak předpoklad výše popsaného „uplatňování rozhodujícího vlivu“ jiného veřejného zadavatele je beze zbytku splněn. 46. Aby takový subjekt byl zadavatelem ve smyslu dotčeného ustanovení zákona, je dále nezbytné, aby současně splňoval rovněž podmínku uvedenou pod bodem 1. citovaného ustanovení zákona. Podle článku 3) „Předmět podnikání“ zakladatelské listiny zadavatele je předmětem jeho podnikání mj. provozování drah s výjimkou celostátních a silniční motorová doprava. Je tedy zřejmé, že jednou z nezanedbatelných činností zadavatele je silniční motorová doprava a provoz drážní dopravy, tedy provozování městské hromadné dopravy ve statutárním městě Olomouc, což vyplývá i z internetových stránek zadavatele. Pojem zadavatele podle předmětného ustanovení zákona je třeba chápat ve funkčním smyslu, tzn. že při určení okruhu zadavatelů je nezbytné vycházet z účelu zřízení a povahy činnosti určitého subjektu. Jelikož zákon dále nespecifikuje, co se míní uspokojováním potřeb veřejného zájmu nemající průmyslovou nebo obchodní povahu, je pro objasnění smyslu této definice nutné vycházet z relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“). Níže citovaná judikatura je přitom na posuzovaný případ použitelná i tehdy, jestliže SDEU v konkrétním případě rozhodoval podle dřívější právní úpravy zadávání veřejných zakázek (směrnic), neboť definice zkoumaného pojmu se ve směrnicích nemění. 47. Ve světle dlouhodobé rozhodovací praxe SDEU jsou potřeby veřejného zájmu nemající průmyslovou nebo obchodní povahu chápany jako potřeby, které jsou uspokojovány jinak, než dostupností zboží a služeb na trhu, a které se stát (jako druhá varianta), z důvodů obecného zájmu, rozhodl poskytovat sám, nebo nad kterými si přeje udržet rozhodující vliv (viz rozsudek ze dne 10. 11. 1998, C–360/96 Gemeente Arnhem a Gemeente Rheden vs. BFI Holding, ECR 1998, s. I-06821, body 50. a 51.). Při posuzování, zda-li je či není potřeba v obecném zájmu nemající průmyslový ani obchodní charakter přítomna, musí být vzaty v úvahu všechny relevantní právní a faktické prvky, jako okolnosti převládající v době, kdy byl dotyčný subjekt zřizován a podmínky, za kterých vykonává svoji činnost (rozsudek ze dne 22. 5. 2003, C–18/2001 Arkkitehtuuritoimisto Riitta Korhonen Oy a další vs. Varkauden Taitotalo Oy, ECR 2003, s. I-05321, bod 48.). Například v případě společnosti Taitotalo, do jejíž činnosti spadalo zabezpečení realizace výstavby kancelářských prostor pro technické a rozvojové centrum, o jehož vytvoření mělo zájem město Varkaus, SDEU konstatoval: „(…)v uvedeném případě však existuje několik rozdílů mezi společnostmi jako je Taitotalo a společnostmi s ručením omezeným vlastněnými soukromými podnikateli, a sice, že i když nesou stejné ekonomické riziko jako ty druhé a může na ně být stejně prohlášen konkurz, regionální nebo místní orgány, ke kterým patří, to zřídka dovolí a raději budou, jestliže je to vhodné, rekapitalizovat takové společnosti tak, aby tyto společnosti mohly pokračovat v zabezpečování potřeb, pro které byly zřízeny, hlavně zlepšování obecných podmínek pro výkon ekonomických činností v příslušné lokalitě.“. Pro úplnost lze konstatovat, že v případě, kdy určitý subjekt vykonává částečně činnost sloužící k uspokojování potřeb veřejného zájmu a současně i jinou běžnou obchodní činnost, je považován za zadavatele veřejných zakázek v plném rozsahu své činnosti. Uvedený závěr vyplývá mj. z rozsudku SDEU ze dne 15. 1. 1998, C–44/96 Mannesmann Anlagenbau Austria AG a další / Strohal Rotationsdruck GesmbH, ECR 1998, s. I-00073. 48. Ze shora citovaných rozsudků SDEU lze taktéž dovodit, že jako potřeby veřejného zájmu je nutno chápat takové potřeby, na jejichž uspokojování má zájem širší okruh osob. Nejde tedy o potřeby, z nichž by měl užitek pouze konkrétní subjekt. V takovém případě by se jednalo o potřeby ryze soukromého charakteru. Potřeby veřejného zájmu jsou naopak potřeby, jejichž uspokojování slouží relativně neomezenému okruhu subjektů, jež se nacházejí na území konkrétního územního samosprávného celku (v prostředí České republiky na území obce či kraje), či dokonce na území státu jako takového (tzn. potřeby uspokojované fakticky v zájmu všech občanů České republiky). Jinými slovy řečeno, za potřeby veřejného zájmu je třeba považovat ty potřeby, na jejichž řádném a pokojném uspokojování má zájem sám stát, a které sám stát taktéž uspokojuje, případně jejich uspokojování svěřuje od něj odvozeným subjektům. Potřeby veřejného zájmu se projevují v celé řadě oblastí dané společnosti (komunity). Typicky mezi ně lze řadit např. potřeby projevující se v oblasti hospodářské, sociální, kulturní, dále v oblasti životního prostředí a v neposlední řadě i potřeby týkající se sféry dopravní obslužnosti. 49. Bude-li Úřad zkoumat zadavatele ve světle kritérií podaných SDEU, dojde k závěru, že účelem jeho založení není běžná podnikatelská činnost a nejde o standardní tržní subjekt, když nad provozováním městské hromadné dopravy si stát logicky hodlá zachovat určitou míru kontroly a nelze tak tuto službu považovat za službu, která by měla průmyslovou nebo obchodní povahu. Ze stanov (čl. 31 stanov) vyplývá, že statutárnímu městu Olomouc jako jedinému akcionáři je taktéž ponechána široká pravomoc při výkonu působnosti valné hromady, včetně rozhodování o zásadách a pokynech, kterými se má řídit představenstvo, zejména o zásadních věcech podnikatelské strategie a obchodní politiky společnosti. Lze tak uzavřít, že rovněž podmínka uvedená v § 4 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona, totiž že se jedná o právnickou osobu založenou či zřízenou za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, je splněna. Dopravní podnik města Olomouce je proto veřejným zadavatelem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona. 50. Při posuzování postupu zadavatele podle zákona je nutné rovněž zohlednit, že zadavatel vykonává relevantní činnost ve smyslu § 153 zákona, k čemuž Úřad uvádí následující skutečnosti. 51. Relevantní činnost je třeba chápat jako takovou činnost, která souvisí s poskytováním služeb v určitém odvětví (sektoru). Tato odvětví jsou přitom velice různorodá. Jejich společným znakem je však skutečnost, že subjekty, jež vykonávají relevantní činnost, tuto činnost vykonávají ve veřejném zájmu. 52. Podle § 153 odst. 1 písm. f) zákona se relevantní činností pro účely zákona rozumí činnost související s poskytováním či provozováním sítí určených k poskytování služeb veřejnosti v oblasti železniční, tramvajové, trolejbusové, veřejné autobusové nebo lanové dopravy (dále jen „dopravní síť“); dopravní síť se považuje za existující, pokud je činnost podle tohoto písmene poskytována za podmínek stanovených příslušnými správními orgány. 53. Úřad uvádí, že předmětem plnění veřejné zakázky je dodávka a uvedení do plného provozu celkem 8 kusů nových a nepoužitých nízkopodlažních tramvají (podrobněji viz bod 2. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Zadavatel tedy poptává 8 kusů nových nízkopodlažních tramvají, a to za účelem zajištění řádného provozování městské hromadné dopravy. Je nesporné, že jednou z činností zadavatele je provozování drah s výjimkou celostátních a silniční motorová doprava, tedy provozování městské hromadné dopravy ve statutárním městě Olomouc. Zadavatel je tedy provozovatelem dopravní sítě poskytující službu veřejnosti (městská hromadná doprava ve statutárním městě Olomouc) a je tedy splněna podmínka výkonu relevantní činnosti podle § 153 odst. 1 písm. f) zákona. Dopravní podnik města Olomouce a.s. je tedy veřejným zadavatelem, který zároveň vykonává i relevantní činnost podle citovaného ustanovení zákona. 54. Sektorovou veřejnou zakázkou je podle § 151 odst. 1 zákona veřejná zakázka, kterou zadává veřejný zadavatel při výkonu relevantní činnosti. 55. Protože se v šetřeném případě jedná o veřejnou zakázku, kterou zadává veřejný zadavatel při výkonu relevantní činnosti, je třeba šetřenou veřejnou zakázku podle § 151 odst. 1 zákona považovat za sektorovou veřejnou zakázku. 56. Podle § 151 odst. 4 zákona zadavatel postupuje při zadávání sektorové veřejné zakázky, která není koncesí, podle části čtvrté, páté, nebo šesté a použije také části první, druhou, desátou až třináctou, pokud není v této části zákona staveno jinak. Při zadávání sektorové veřejné zakázky, která je koncesí, zadavatel postupuje podle části osmé. 57. Dále podle § 158 odst. 1 zákona platí, že zadavatel není povinen v zadávacím řízení zadat sektorovou veřejnou zakázku, jejíž předpokládaná hodnota nedosahuje finanční limit stanovený prováděcím právním předpisem podle § 25 zákona. 58. Podle § 25 zákona je nadlimitní veřejnou zakázkou veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota je rovna nebo přesahuje finanční limit stanovený nařízením vlády zapracovávajícím příslušné předpisy Evropské unie. Nadlimitní veřejnou zakázku zadává zadavatel v nadlimitním režimu podle části čtvrté, pokud není zadávána podle části páté až sedmé, nebo u ní zadavatel neuplatnil výjimku z povinnosti zadat v zadávacím řízení. 59. Podle § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 172/2016 Sb., o stanovení finančních limitů a částek pro účely zákona o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, finanční limit pro určení nadlimitní sektorové veřejné zakázky na dodávky činí 11 413 000,- Kč. 60. Předpokládaná hodnota šetřené veřejné zakázky podle bodu II.2.6) „Předpokládaná hodnota“ oznámení o zahájení zadávacího řízení činí 251 800 000,- Kč bez DPH (viz bod 3. odůvodnění tohoto rozhodnutí). 61. S ohledem na uvedenou výši předpokládané hodnoty veřejné zakázky je zřejmé, že v šetřeném případě se jedná o nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na dodávky. Zadavatel tak podle § 151 odst. 4 zákona byl při jejím zadávání povinen postupovat podle části čtvrté, páté nebo šesté zákona a použít také části první, druhou, desátou až třináctou zákona, pokud v části sedmé zákona není stanoveno jinak. Právní posouzení K výroku I. tohoto rozhodnutí 62. Jak již Úřad uvedl výše (viz bod 5. odůvodnění tohoto rozhodnutí), dne 10. 5. 2017 doručil stěžovatel obviněnému námitky ze dne 9. 5. 2017, které směřovaly proti zadávacím podmínkám předmětného zadávacího řízení. Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2017 obviněný předmětné námitky stěžovatele odmítl. 63. Úřad nejprve obecně k vyřízení námitek uvádí, že obviněný je podle § 245 odst. 1 zákona povinen přezkoumat obdržené námitky v plném rozsahu ve lhůtě 15 dnů od jejich doručení. V této lhůtě je obviněný povinen odeslat stěžovateli písemné rozhodnutí obsahující způsob vyřízení námitek, kdy obviněný rozhodne buď o vyhovění námitkám či o jejich odmítnutí, přičemž je povinen své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnit. Podstatné je, aby byly námitky jednak vyřízeny některým se shora uvedených způsobů, a současně bylo rozhodnutí obviněného, kterým se tak stane, řádně odůvodněno a obviněný v takovém odůvodnění reagoval na veškeré skutečnosti uvedené stěžovatelem v námitkách, ne pouze na některé z nich. Současně je povinen o podaných námitkách rozhodnout výlučně sám obviněný. 64. Dále je pro řádné vyřízení námitek obviněný povinen poučit stěžovatele v případě, kdy podané námitky odmítne, o možnosti podat ve lhůtě podle § 251 odst. 2 zákona návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele u Úřadu a o povinnosti doručit v téže lhůtě stejnopis návrhu obviněnému. 65. Shora uvedené povinnosti jsou obviněnému zákonem uloženy především proto, že má institut námitek sloužit jako hlavní prostředek obrany proti domnělému porušení zákona úkonem obviněného, kdy by měl být vzniklý „problém“ pramenící z postupu obviněného vyřešen primárně mezi obviněným a stěžovatelem v zadávacím řízení, nikoliv až ve správním řízení před Úřadem. Právě z tohoto důvodu by měla být argumentace obviněného rozvedená v rozhodnutí o námitkách pokud možno co nejvíce komplexní, reagující na celý obsah podaných námitek, přičemž by měly být úvahy obviněného přezkoumatelné, tím spíše v případě, kdy obviněný námitky stěžovatele odmítá. To může mít zásadní význam pro rozhodnutí stěžovatele o jeho dalším postupu, tj. zejména o tom, zda bude proti postupu obviněného brojit návrhem u Úřadu, či nikoliv. V případě, že se stěžovatel rozhodne návrh podat, jsou pak skutečnosti uvedené obviněným v rozhodnutí o námitkách významným podkladem pro náležitou formulaci a odůvodnění takového návrhu. 66. Důležitost institutu námitek a toho, jak mají být obviněným vyřízeny, vyplývá i z úmyslu zákonodárce penalizovat obviněného v případě, že na námitky nebude reagovat ve lhůtách a způsobem stanoveným zákonem. Zákonodárce pak ve vztahu k porušení postupu obviněného vymezeného v § 245 zákona pracuje jak s odpovědností za případný přestupek (viz § 268 odst. 1 písm. d) zákona), tak i s možností uložení zcela nového (v porovnání s předešlou právní úpravou zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů) nápravného opatření Úřadem podle § 263 odst. 5 zákona, tj. zrušení rozhodnutí o námitkách, a dále i možnost zrušení samotného zadávacího řízení podle § 263 odst. 6 zákona tam, kde Úřad v průběhu řízení o návrhu zjistí, že obviněný o podaných námitkách nerozhodl ve smyslu § 245 odst. 5 zákona. Ignorace povinností pramenících z § 245 zákona tak může mít pro obviněného a osud jím zadávané veřejné zakázky i zcela fatální následky. Předmětem tohoto správního řízení pak je posouzení otázky, zda došlo ke spáchání přestupku ve smyslu § 268 odst. 1 písm. d) zákona tím, že se obviněný podrobně a srozumitelně nevyjádřil ke všem namítaným skutečnostem stěžovatele v podaných námitkách. 67. Úřad posoudil rozhodnutí obviněného ze dne 11. 5. 2017 o námitkách stěžovatele a dospěl k závěru, že obviněný v předmětném rozhodnutí námitky stěžovatele sice částečně věcně vypořádal, avšak část námitek vypořádal ve velmi obecné rovině, přičemž k některým namítaným skutečnostem se nevyjádřil vůbec, resp. argumentace obviněného ve většině nereaguje na konkrétní námitky vznesené stěžovatelem. 68. Stěžovatel ve svých námitkách ze dne 9. 5. 2017 namítal následující: nastavení nepřiměřených a diskriminačních dodacích lhůt nových tramvají podle čl. IV. „Doba plnění“ návrhu kupní smlouvy, kde obviněný stanovil že „Prodávající se zavazuje splnit veškeré své závazky uvedené v článku III. odstavce 1. – 4. této smlouvy takto: 3.1. Pro 3 kusy jednosměrné tramvaje s jednostranným odbavováním do … kalendářních dnů ode dne podpisu této smlouvy, nejpozději však do 31. 5. 2018. 3.2. Pro 2 kusy jednosměrné tramvaje s jednostranným odbavováním do … kalendářních dnů ode dne podpisu této smlouvy, nejpozději však do 31. 8. 2018. 3.3. Pro 3 kusy jednosměrné tramvaje s oboustranným odbavováním do … kalendářních dnů ode dne podpisu této smlouvy, nejpozději však do 31. 8. 2018. Text, který bude před podpisem čistopisu této smlouvy s vybraným dodavatelem odstraněn: "Zadavatel stanovuje všem účastníkům zadávacího řízení shodně předpokládané datum podpisu této smlouvy dne 26. 6. 2017."(…)“, k čemuž stěžovatel uvedl, že lhůtu přibližně 11 měsíců od podpisu smlouvy pro dodání prvních 3 ks tramvají a lhůtu 14 měsíců od podpisu smlouvy pro dodání zbylých tramvají lze splnit pouze za předpokladu, že dodavatel ve chvíli podání nabídky bude mít možnost nabídnout vozidlo, které již bylo schváleno k provozu v České republice a současně bude takové vozidlo přesně vyhovovat technické specifikaci stanovené zadavatelem v zadávacích podmínkách ve všech parametrech, když standardní doba dodání požadovaných vozidel, včetně provedení legislativou vyžadovaných zkoušek a následného schvalovacího procesu u Drážního úřadu, je nejméně 20 až 24 měsíců od podpisu smlouvy; možnost aplikovat na stanovení délky dodací lhůty nových tramvají dokument Průvodce vydaný německým ministerstvem pro provoz, výstavbu a rozvoj, ve kterém je stanoveno, že pro dodávku prvního nového kolejového vozidla, dosud neschváleného typu, včetně provedení příslušných zkoušek, je standardní dobou dodání lhůta 3 – 4 roky v závislosti na náročnosti celého procesu; možnost aplikovat na stanovení délky dodací lhůty nových tramvají rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ, ve kterých Úřad v obdobné záležitosti rozhodl tak, že ve věcech dodávky nových elektrických i motorových vlakových jednotek lhůta 15 měsíců pro dodání nových jednotek není lhůtou přiměřenou a jde o lhůtu, která nedůvodně diskriminuje ty dodavatele, kteří nemají poptávanou jednotku již homologovanou v České republice. 69. K námitce stěžovatele týkající se stanovení délky dodací lhůty předmětu plnění obviněný v rozhodnutí o námitkách uvedl, že při stanovení délky dodacích lhůt vycházel ze svých dlouholetých zkušeností týkajících se dodávek nových tramvají, např. z dodávky tramvají v roce 1998 a 1999 od výrobce Škoda dopravní technika, s. r. o., z dodávky nových tramvají v roce 2006 od výrobce Inekon Group, a. s., dále z dodávky tramvají v letech 2006 – 2007 od výrobce Pragoimex a. s., a z dodávky tramvají v roce 2013 od výrobce Krnovské opravny a strojírny s. r. o. Ve všech uvedených smlouvách byl sjednán termín pro dodání prvních tramvají do 12 měsíců od podpisu smlouvy, další termín dodávky byl v následujícím roce, tzn. do 24 měsíců od podpisu smlouvy, přičemž žádný z uchazečů neměl podle obviněného požadavky na prodloužení lhůty pro dodání prvních tramvají ve lhůtě delší než je 12 měsíců. K argumentu stěžovatele, že standardní doba dodání požadovaných vozidel, včetně schvalovacího procesu u Drážního úřadu je nejméně 20 až 24 měsíců od podpisu smlouvy, obviněný uvedl, že stěžovatel mění délku pro dodání vozidel podle svých potřeb, neboť v námitkách, které podal v předchozím zrušeném zadávacím řízení, se domáhal stanovení dodací lhůty pro tramvaje v délce 24 měsíců, přičemž nyní je to již jenom 20 měsíců. Obviněný tak neshledal v této části důvody pro vyhovění námitkám a v plném rozsahu je odmítl, přičemž doplnil, že v případě prodloužení dodací lhůty tramvají by již nemohl čerpat dotace a veřejná zakázka by se nerealizovala. 70. K uvedenému Úřad uvádí, že k námitce stěžovatele, že obviněný nastavil diskriminační dodací lhůty pro dodání nových tramvají (přibližně ve lhůtě 11 měsíců první 3 ks tramvají a ve lhůtě 14 měsíců zbylá vozidla, jak to vyplývá z čl. IV odst. 1 návrhu kupní smlouvy), které lze splnit pouze za předpokladu, že dodavatel ve chvíli podání nabídky bude mít možnost nabídnout vozidlo, které již bylo schváleno k provozu v České republice a současně bude takové vozidlo přesně vyhovovat technické specifikaci stanovené obviněným v zadávacích podmínkách ve všech parametrech, obviněný uvedl, že při stanovení délky dodacích lhůt vycházel ze svých dlouholetých zkušeností týkajících se dodávek nových tramvají (podrobněji viz bod 69. odůvodnění tohoto rozhodnutí), přičemž uvedl, že u všech těchto dodávek byl sjednán termín pro dodání prvních tramvají do 12 měsíců od podpisu smlouvy, další dodávky tramvají pak byly v následujícím roce, tzn. do 24 měsíců od podpisu smlouvy, přičemž žádný z uchazečů neměl požadavky na prodloužení lhůty pro dodání prvních tramvají ve lhůtě delší než je 12 měsíců. 71. Jak je zřejmé z tohoto odůvodnění, obviněný vůbec nereagoval na konkrétní skutečnosti uvedené stěžovatelem v námitkách, když se nevyjádřil k argumentu stěžovatele, že dodací lhůty lze splnit jen za předpokladu, že dodavatel bude mít v době podání nabídky takové vozidlo, které již bylo schváleno k provozu v České republice a současně bude takové vozidlo přesně vyhovovat veškeré technické specifikaci stanovené obviněným v zadávacích podmínkách. Obviněný pouze odkázal na smlouvy, které uzavíral v minulosti na dodávky nových tramvají, a ze kterých mělo vyplývat, že lze dodat nové tramvaje ve lhůtě kratší, než o jaké se stěžovatel domnívá, že je potřeba k dodání nových tramvají. Takové odůvodnění námitky lze považovat za velice neurčité a zejména nereagující na konkrétní argumenty stěžovatele. Jestliže stěžovatel uvedl, že obviněným stanovenou lhůtu lze splnit jen tehdy, pokud již bude obviněným požadované vozidlo schváleno pro provoz v České republice, pak měl obviněný konkrétně uvést, proč i v případě, že dodavatel nebude disponovat takovým vozidlem, které již bylo schváleno k provozu v České republice, a které nebude vyhovovat veškeré technické specifikaci stanovené obviněným v zadávacích podmínkách, považuje jím stanovenou dodací lhůtu 11 měsíců pro dodání prvních 3 ks tramvají za dostatečně dlouhou. 72. Stěžovatel uvedl zcela konkrétní argument spočívající v tvrzení, že obviněným stanovená lhůta pro dodání tramvají je dostačující pouze pro dodání takových tramvají, které jsou již schváleny pro provoz v České republice, což má však být diskriminační zejména pro zahraniční dodavatele. K tomuto argumentu se však obviněný nijak nevyjádřil. Obviněný v rozhodnutí o námitkách neuvádí žádné další konkrétní důvody, než výše uvedené, na základě kterých dospěl k závěru, že lhůta 11 měsíců od podpisu smlouvy pro dodání prvních 3 ks nových tramvají je dostačující, a tudíž nelze z uvedeného důvodu zjistit, zda do této lhůty obviněný zahrnul i proces schvalování nových tramvají pro provoz v České republice před Drážním Úřadem, resp. jaký časový horizont pro získání takového schválení předpokládá. 73. Z rozhodnutí obviněného o námitkách je zřejmé, že při stanovení dodací lhůty pro nové tramvaje vycházel ze svých vlastních zkušeností při uzavírání smluv na dodávky tramvají z minulých let. Nelze přehlédnout, že stěžovatel je zahraničním výrobcem, a ve své námitce explicitně uvádí, že standardní doba dodání nových tramvají je doba 20 – 24 měsíců, přičemž tato doba zahrnuje i získání povolení k provozu nových tramvají v České republice od Drážního úřadu. K stěžovatelem uvedené přiměřené délce dodání nových tramvají obviněný v rozhodnutí o námitkách pouze uvedl, že stěžovatel mění délku pro dodání vozidel podle svých potřeb, neboť v námitkách, které podal v předchozím zrušeném zadávacím řízení, se domáhal stanovení dodací lhůty pro tramvaje v délce 24 měsíců, přičemž nyní je to již jenom 20 měsíců. Obviněný však žádným způsobem nevysvětlil, proč je i v případě nutnosti získat povolení k provozu nových tramvají v České republice od Drážního úřadu jím stanovená lhůta zcela dostatečná, popř. proč je stěžovatelem uváděná lhůta 20 – 24 měsíců přemrštěným a neodůvodněným požadavkem. Z rozhodnutí obviněného o námitkách tedy není stěžovateli zřejmé, zda obviněný při stanovení dodací lhůty uvažoval také o možnosti, že by se zadávacího řízení mohl zúčastnit výrobce tramvají, který nemá k provozu tramvají v České republice povolení od Drážního úřadu, a zda obviněný do stanovené dodací lhůty nových tramvají zahrnul i dobu nutnou k získání takového povolení, které musí získat každý „nový“ dodavatel. Odůvodnění rozhodnutí o námitkách tak podle Úřadu nelze v této části považovat za podrobné vyjádření se ke konkrétní námitce stěžovatele tak, jak předpokládá § 245 odst. 1 zákona. 74. Stěžovatel v podaných námitkách dále odkázal na dokument Průvodce, ve kterém je stanoveno, že pro dodávku prvního nového kolejového vozidla, dosud neschváleného typu, včetně provedení příslušných zkoušek, je standardní dodací doba 3 – 4 roky v závislosti na náročnosti celého procesu, přičemž jeho součástí je i časový harmonogram, který přehledně znázorňuje a popisuje jednotlivé etapy schvalovacího postupu. Stěžovatel uvedl, že tento dokument považuje za relevantní ve vztahu k šetřené veřejné zakázce, neboť existuje principiální podobnost výrobního a schvalovacího procesu tramvají s jinými kolejovými vozidly. Na uvedený argument stěžovatele však obviněný v rozhodnutí o námitkách žádným způsobem nereagoval. Obviněný se tak v rozhodnutí o námitkách nevyjádřil k tomu, proč v dané veřejné zakázce nelze takový harmonogram aplikovat, ani např. podobným harmonogramem neprokázal, že jím stanovená doba pro dodávku tramvají je zcela dostatečná, ani neuvedl žádné konkrétní důvody, proč nelze stěžovatelem uváděný dokument na předmětnou veřejnou zakázku aplikovat. Obviněný tedy předmětnou námitku v rozhodnutí o námitkách nijak nevypořádal, tzn. ponechal ji zcela „bez povšimnutí“. Je tudíž nepochybné, že obviněný požadavkům stanoveným v § 245 odst. 1 zákona na odůvodnění rozhodnutí o námitkách ve vztahu k námitce stěžovatele odkazující na dokument Průvodce nedostál. 75. K námitce stěžovatele, a to odkazu na rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ, ve kterých Úřad šetřil obdobnou situaci, přičemž rozhodl ve věcech dodávky nových elektrických a motorových vlakových jednotek tak, že lhůta 15 měsíců pro dodání nových jednotek není lhůtou přiměřenou a jde o lhůtu, která nedůvodně diskriminuje ty dodavatele, kteří nemají poptávanou jednotku již homologovanou v České republice, se obviněný v rozhodnutí o námitkách rovněž vůbec nevyjádřil. Stěžovateli tak není z rozhodnutí o námitkách zřejmé, z jakého důvodu není možné aplikovat citovaná rozhodnutí Úřadu, když stěžovatel považuje proces výroby a proces schvalování provozu vlakových a tramvajových vozidel za principiálně obdobný. Obviněný tedy přezkoumatelně neodůvodnil, v čem spočívají u těchto kolejových vozidel rozdíly, které v případě tramvají odůvodňují kratší dobu jejich dodání. Vzhledem k právě řečenému lze tedy shodně jako v předchozím případě dovodit, že obviněný požadavkům stanoveným v § 245 odst. 1 zákona na odůvodnění rozhodnutí o námitkách ve vztahu k citované námitce stěžovatele nedostál. 76. Pro úplnost Úřad dodává, že obviněný se k výše uvedeným námitkám stěžovatele vyjádřil, ale učinil tak až ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele na zahájení správního řízení vedeného Úřadem pod sp. zn. S0195/2017/VZ, ve kterém uvedl alespoň to, že stěžovatelem uvedený odkaz na Průvodce a odkaz na rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ považuje za irelevantní, neboť se v nich řešila problematika dodávky železničních vozidel, a nikoliv dodávky nízkopodlažních tramvají. 77. K uvedenému Úřad dodává, že situace, kdy je vyjádření obviněného k podanému návrhu, který přitom věcně kopíruje podané námitky, argumentačně „bohatší“, jde přímo proti smyslu nové právní úpravy vyřizování námitek, jak je zakotvena v příslušných zákonných ustanoveních. Jsou to mimo jiné právě i argumenty z vyjádření obviněného k návrhu, které měl stěžovatel právo se dozvědět již z rozhodnutí o námitkách. Obviněný se však v rozhodnutí o námitkách těmito argumenty vůbec nezabýval, ačkoliv tak udělat měl (podrobněji viz body 74. a 75. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Úřad uzavírá, že skutečnost, že obviněný některé důvody (nikoliv však všechny) zanesl až do svého vyjádření k návrhu, nemůže toto pochybení obviněného vzniknuvší v době předcházející podání návrhu v žádném případě zhojit. 78. Z výše uvedeného vyplývá, že účelu institutu námitek, tj. aby se stěžovatel primárně dozvěděl autentický názor obviněného na veškeré jím vznesené připomínky k jeho postupu v zadávacím řízení, tedy nebylo dosaženo. Úřad uvádí, že právě způsob, jakým mají být podané námitky ze strany obviněného vyřízeny, je z pohledu dodržení zákona zásadní. Podle ustanovení § 245 odst. 1 zákona součástí rozhodnutí o námitkách musí být odůvodnění, ve kterém se obviněný podrobně a srozumitelně vyjádří ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. Zákon tak prostřednictvím shora citovaného ustanovení zákona posiluje právní jistotu stěžovatelů, kteří by se již tak v rozhodnutí o námitkách měli dozvědět veškerou relevantní argumentaci obviněného k podaným námitkám. Lze tedy konstatovat, že pokud má obviněný za to, že jeho postup je důvodný, měl by být schopen své stanovisko v celém rozsahu obhájit a tedy nikoliv se k některým částem námitek vůbec nevyjádřit, jak to učinil v posuzovaném případě obviněný. Takové podrobné zdůvodnění postupu obviněného by pak na druhé straně mělo sloužit stěžovateli jako základní podklad pro úvahu, zda si za svým názorem o nezákonném postupu obviněného stojí natolik, že je ochoten vyvolat zahájení správního řízení před Úřa­dem na základě návrhu. Úřad dodává, že jestliže se obviněný v rozhodnutí o námitkách vůbec nezabýval shora uvedenými skutečnostmi (viz body 74. a 75.odůvodnění tohoto rozhodnutí), které stěžovatel v námitkách namítal, případně některé námitky vypořádal nedostatečně (viz body 69. – 73. odůvodnění tohoto rozhodnutí) je zjevné, že při vyřízení těchto námitek nepostupoval v souladu s § 245 odst. 1 zákona a takové jednání pak zákon spojuje se spácháním přestupku. 79. V podaném odporu pak obviněný shrnul obsah námitek (podrobněji viz bod 15. odůvodnění tohoto rozhodnutí) a dodal, že ze soudních rozsudků (výčet rozsudků, na něž obviněný odkázal viz bod 16. odůvodnění tohoto rozhodnutí) vyplývá, že „není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní jako s celkem.“, přičemž podle obviněného lze po právní stránce na vyřízení námitek klást stejné požadavky jako na odůvodnění správního rozhodnutí.Obviněný se tedy domnívá, že v rozhodnutí o námitkách uchopil obsah a smysl argumentace námitek a vypořádal se s nimi jako s celkem, když se s tvrzenou diskriminační délkou dodacích lhůt vypořádal zcela jednoznačně, srozumitelně a tedy přezkoumatelně (viz bod 18. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Podle názoru obviněného uvedeného v odporu, pokud obviněný shledal a v rozhodnutí o námitkách uvedl, že jím stanovenou dodací lhůtu 12 měsíců nelze považovat za diskriminační, neboť její délka je založena na jeho dlouhodobých zkušenostech a možnostech dodání nových vozidel od výrobců v předchozích obdobích, pak se jedná o zcela dostatečné vysvětlení. 80. S takovým tvrzením obviněného se Úřad nemůže ztotožnit, neboť obecné konstatování, že lhůta pro dodání tramvají je dostatečná, neboť zadavatel při stanovení její délky vycházel z vlastních dlouhodobých zkušeností s daným předmětem plnění, je, vzhledem k argumentaci uplatněné stěžovatelem v námitkách, zcela nedostatečné a nenaplňuje požadavky § 245 odst. 1 zákona, ani výše citované judikatury. 81. V této souvislosti je třeba akcentovat, že stěžovatel v námitkách uvedl zcela konkrétní skutečnosti, které měly vyvracet úvahy obviněného o zákonném stanovení dodací lhůty tramvají (rozhodnutí Úřadu vztahující se k dodávkám kolejových vozidel, odkaz na Průvodce stanovujícího délku dodání kolejových vozidel a další podrobnou argumentaci týkající se nutnosti získat schválení Drážního úřadu). Obviněný však na takové konkrétní skutečnosti nereagoval a v rozhodnutí o námitkách pouze odkázal na smlouvy, které uzavíral v minulosti na dodávky nových tramvají, tedy s odkazem na své zkušenosti a možnosti výrobců tramvají konstatoval, že jím stanovené dodací lhůty proto nemohou být považovány za diskriminační. 82. Úřad pochopitelně reflektuje obviněným odkazovanou judikaturu a její závěr, že „není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní jako s celkem.“, a souhlasí s obviněným, že danou judikaturu by bylo možné v obecné rovině přiměřeně aplikovat i vzhledem k požadavkům na obsah a konkrétnost rozhodnutí zadavatelů o námitkách, nicméně pasáž citovaná obviněným je vytržená z kontextu a i ze stěžovatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 4360/2016 ze dne 1. 3. 2017 zároveň vyplývá, že „(…) jedním z principů představující neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. (…) požadavek na přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to i z hlediska potřeby vypořádat se s významnými námitkami účastníka řízení se vždy odvíjí od konkrétních skutkových či právních (i procesních) otázek, které má soud v řízení v závislosti na jejich závažnosti řešit. (…)“. 83. I z obviněným odkazované rozhodovací praxe tudíž vyplývá obecná povinnost řádně vypořádat vznesené námitky a argumenty, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Ustanovení § 245 odst. 1 zákona pak takovou povinnost explicitně zakotvuje, když zadavateli stanovuje povinnost vyjádřit se ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. 84. Obviněný dále v odporu dodal, že i kdyby stěžovatel v námitkách odkázal na několik rozhodnutí Úřadu, která byla vydána za zcela jiného skutkového stavu, neznamená to, že se obviněný musí vypořádat se všemi konkrétními odlišnostmi každého rozhodnutí Úřadu zvlášť. 85. K uvedenému Úřad nejprve uvádí, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016, na který obviněný v odporu rovněž odkázal, mimo jiné vyplývá i to, že „Z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí rozhodnutí soudu ve shodné věci svědčící v jeho prospěch zásadní argument, který má potenci daný spor rozhodnout. V takovém případě (…) soudy musí tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí.“. Jak je tedy zřejmé z citovaného nálezu Ústavního soudu, je-li odkazováno na předchozí rozhodnutí soudu (totéž je bezpochyby platné i pro rozhodnutí správních orgánů) ve shodné věci, který má potenci spor rozhodnout, jedná se o zásadní argument, a je tudíž třeba na něj reagovat. I z uvedeného tudíž vyplývá, že obviněný měl povinnost se s odkazy stěžovatele na rozhodnutí Úřadu vypořádat, což však neučinil. 86. Tutéž argumentaci pak obviněný v odporu uplatnil i vzhledem k Průvodci, na který stěžovatel v námitkách odkazoval. Obviněný uvedl, že není jeho povinností vypořádat se s obsahem každého takového dokumentu. Jak však vyplývá z námitek stěžovatele, Průvodce řeší délku doby, která je potřebná pro dodávku prvního nového kolejového vozidla dosud neschváleného typu, včetně provedení příslušných zkoušek, když standardně se jedná o dobu 3 až 4 roky, a to podle náročnosti celého procesu. Z námitek stěžovatele je rovněž zřejmé, že citovaný Průvodce se vztahuje ke kolejovým vozidlům, a že dle názoru stěžovatele existuje principiální podobnost výrobního a schvalovacího procesu tramvají s jinými kolejovými vozidly. 87. Pokud tedy stěžovatel v námitkách odkazuje na Průvodce, který řeší délku doby, která je potřebná pro dodávku prvního nového kolejového vozidla, včetně provedení příslušných zkoušek, přičemž stěžovatel považuje výrobu a proces schvalování provozu nových kolejových a tramvajových jednotek za shodný, lze takové skutečnosti považovat za zásadní, neboť se přímo vztahují k délce lhůty pro dodání předmětu plnění veřejné zakázky, která je mezi zadavatelem a stěžovatelem „sporná“. Z uvedeného důvodu se měl obviněný k takovému argumentu rovněž vyjádřit v tom smyslu, zda s tímto názorem souhlasí či nesouhlasí a v případě, že s ním nesouhlasí, uvést alespoň v čem spatřuje rozdíly mezi těmito procesy, a z jakého důvodu považuje Průvodce v šetřeném případě za irelevantní, tedy tak, jak to obviněný vysvětlil následně v rozhodnutí o námitkách II. (v rozhodnutí o námitkách II. již zadavatel podrobně a přezkoumatelně uvedl, že Průvodce nepovažuje za aplikovatelný na stanovení dodací lhůty tramvají v České republice, neboť má pouze doporučující charakter, a že pro schvalovací procesy kolejových vozidel jsou rozhodující platné směrnice Evropské unie a vnitrostátní předpisy). Obviněný se v rozhodnutí o námitkách II. rovněž věnoval konkrétním důvodům, pro které podle jeho názoru nelze výrobní a schvalovací procesy tramvají a vlakových jednotek považovat za principiálně shodné. Obviněný se tak až v rozhodnutí o námitkách II. k argumentu stěžovatele týkajícímu se odkazu na Průvodce vyjádřil podrobně a srozumitelně. 88. Dále obviněný v odporu zopakoval, že z § 245 odst. 1 zákona vyplývá, že zadavatel je povinen se v odůvodnění rozhodnutí o námitkách vypořádat podrobně a srozumitelně se všemi „skutečnostmi“ uvedenými stěžovatelem v námitkách, přičemž argumenty stěžovatele odkazující na Průvodce a rozhodnutí Úřadu považuje obviněný pouze za právní argumentaci použitou na podporu námitek, a nepovažuje je za „skutečnosti“ ve smyslu § 245 odst. 1 zákona. Z uvedeného důvodu nebyl povinen se k těmto argumentům v rozhodnutí o námitkách vyjádřit. 89. K uvedenému Úřad uvádí, že z výše citované soudní judikatury vyplývá, že míra odůvodnění rozhodnutí se mění podle povahy rozhodnutí a musí být posuzována ve světle okolností každého případu, přičemž je vždy třeba se vypořádat se všemi významnými námitkami účastníka řízení. 90. Jak je zřejmé z výše uvedených skutečností, obviněný se v šetřeném případě podrobně a srozumitelně nevyjádřil ke všem stěžovatelem namítaným zásadním skutečnostem, přestože tak učinit měl, neboť taková je povinnost zadavatele stanovená v § 245 odst. 1 zákona; stěžovatelem namítané skutečnosti byly zásadního charakteru a byly zcela explicitně v námitkách vyjádřeny a zadavatel tedy měl povinnost na ně reagovat. 91. Jestliže v šetřeném případě byla stěžovatelem napadána dodací lhůta nových tramvají, přičemž všechny argumenty, které stěžovatel v námitkách uvedl, se vztahovaly ke skutečnostem, které mohly ovlivnit, popř. „změnit názor“ obviněného ohledně jím stanovené dodací lhůty tramvají, neboť směřovaly k délce dodací lhůty tramvají, pak se jedná o významné argumenty a obviněný se měl ke všem těmto argumentům v rozhodnutí o námitkách věcně vyjádřit, a to především tehdy, pokud s argumenty stěžovatele nesouhlasil. 92. Podle Úřadu tak nelze rozlišovat, jak to uvedl obviněný v odporu, jednotlivé argumenty stěžovatele uvedené v námitkách na „skutečnosti“ a na „právní argumenty podporující námitky“; zadavatel je dle dikce § 245 odst. 1 zákona povinen vyjádřit se ke všem skutečnostem uvedeným v námitkách stěžovatele, přičemž za takové skutečnosti je třeba v šetřené věci považovat všechny argumenty stěžovatele podporující jeho tvrzení, že lhůta pro dodání tramvají je diskriminační. 93. Obviněný dále v odporu uvedl, že nedůvodnost vydání příkazu je zřejmá i ze správního řízení vedeného Úřadem pod sp. zn. S0291/2017, ve kterém Úřad zamítl návrh na vydání předběžného opatření, a ve kterém Úřad nevyužil možnosti zrušit rozhodnutí o námitkách. Dle obviněného z právě uvedeného vyplývá, že jeho postup při vyřízení námitek Úřad přezkoumal a neshledal žádné pochybení. 94. K uvedenému Úřad nejprve stručně rekapituluje průběh rozhodování obviněného o námitkách stěžovatele. O podaných námitkách stěžovatele obviněný rozhodl nejprve rozhodnutím o námitkách ze dne 11. 5. 2017, když námitky stěžovatele odmítl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel s důvody uvedenými v rozhodnutí o námitkách nesouhlasil, podal dne 18. 5. 2017 u Úřadu návrh, který Úřad zaevidoval pod sp. zn. S0195/2017/VZ. Následně Úřad výrokem I. rozhodnutí sp. zn. S0195/2017 konstatoval, že obviněný postupoval při vyřizování námitek stěžovatele v rozporu s § 245 odst. 1 zákona, čímž se rozhodnutí obviněného o námitkách stěžovatele stalo nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Výrokem II. téhož rozhodnutí Úřad uložil nápravné opatření podle § 263 odst. 5 zákona spočívající ve zrušení rozhodnutí obviněného o námitkách stěžovatele. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 7. 2017. S ohledem na závěry rozhodnutí Úřadu sp. zn. S0195/2017 obviněný nově rozhodl o námitkách stěžovatele s totožným obsahem jako v námitkách ze dne 9. 5. 2017 a dne 20. 7. 2017 vydal nové rozhodnutí o námitkách II., jímž námitky navrhovatele opětovně odmítl. Jelikož stěžovatel s rozhodnutím o námitkách II. nesouhlasil, podal k Úřadu opětovně návrh, který byl zaevidován pod sp. zn. S0291/2017. Ve správním řízení vedeném Úřadem pod sp. zn. S0291/2017 pak Úřad skutečně vydal rozhodnutí, kterým zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Předběžné opatření bylo v tomto případě zamítnuto z toho důvodu, že ke dni vydání rozhodnutí o předběžném opatření Úřad již shromáždil podklady pro vydání rozhodnutí ve věci a po jejich posouzení dospěl k závěru, že nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření a návrh navrhovatele v předmětném správním řízení vedeném pod sp. zn. S0291/2017 bylo na místě podle § 265 písm. a) zákona zamítnout. Ve správním řízení sp. zn. S0291/2017 tedy již Úřad meritorně posuzoval postup zadavatele v zadávacím řízení, resp. posuzoval stanovení zadávacích podmínek, jak vyplývá z rozhodnutí vydaného v dané věci, přičemž na tom nic nemění skutečnost, že předseda Úřadu následně řízení z důvodu uzavření smlouvy na plnění předmětu veřejné zakázky zastavil. Jak vyplývá z výše uvedeného, Úřad tedy ve správním řízení vedeném pod sp. zn. S0291/2017 skutečně nezrušil rozhodnutí o námitkách II. a návrh navrhovatele v tomto správním řízení meritorně posuzoval. S ohledem na výše uvedené je třeba akcentovat, že rozhodnutí o námitkách II. bylo vydáno zadavatelem poté, co došlo rozhodnutím sp. zn. S0195/2017 ke zrušení „původního“ rozhodnutí o námitkách, které je předmětem tohoto správního řízení vedeného pod sp. zn. S0031/2018. 95. Na rozdíl od „původního“ rozhodnutí o námitkách, které je předmětem tohoto správního řízení vedeného pod sp. zn. S0031/2018, v rozhodnutí o námitkách II. již zadavatel reagoval na všechny argumenty stěžovatele uvedené v námitkách, přičemž podle názoru Úřadu se jednalo o komplexní argumentaci, reagující dostatečně konkrétním, srozumitelným a podrobným způsobem na celý obsah podaných námitek. Z uvedeného důvodu již nebylo třeba rozhodnutí o námitkách II. v rámci správního řízení vedeného pod sp. zn. S0291/2017 rušit a Úřad tudíž v tomto správním řízení meritorně přezkoumal předmětnou veřejnou zakázku. Skutečnost, že Úřad dospěl k závěru, že rozhodnutí obviněného o námitkách II. bylo učiněno v souladu se zákonem, neznamená, že by tím neshledal nezákonnost „původního“ rozhodnutí o námitkách, kterou naopak zřetelně deklaroval v rozhodnutí sp. zn. S0195/2017, kterým „původní“ rozhodnutí o námitkách zrušil. Správní řízení vedené pod sp. zn. S0291/2017 a závěry v něm učiněné tudíž nijak nesouvisejí s tím, zda se obviněný dopustil přestupku, když nedostatečným způsobem odůvodnil „původní“ rozhodnutí o námitkách. 96. Obviněný dále ve vyjádření ze dne 13. 2. 2018 uvedl, že Úřad je povinen postupovat podle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, k čemuž dodal, že podle jeho právního přesvědčení spočívá ochrana veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu i v ochraně práv účastníka řízení, kterou mu poskytuje čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zvláště pak ta část, která pojednává o zákazu nutit každého činit to, co mu zákon neukládá. 97. K uvedenému Úřad nejprve uvádí, že v § 3 správního řádu je vyjádřena zásada tzv. materiální pravdy, tedy zásada vztahující se k určení rozsahu (a způsobu), v jakém (a jakým) správní orgán zjišťuje okolnosti, které jsou nutné pro provedení úkonu v určité věci, nejčastěji pro vydání rozhodnutí. Obecně podle § 3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze správního řádu nebo z jiného zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby byl úkon správního orgánu úkonem v souladu s požadavky obsaženými v § 2 správního řádu, tedy se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásadou proporcionality a ochrany dobré víry, zásadou ochrany veřejného zájmu, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu pak podrobněji upravuje zásadu materiální pravdy. Správní orgán je podle něj ve správním řízení povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, když pojem „veřejný zájem“ je nutno chápat ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu tak, že nejde o nějaký obecný neidentifikovatelný veřejný zájem, ale o jednotlivé dílčí veřejné zájmy, které se dotýkají předmětu správního řízení. Jde tak o povinnost správního orgánu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu „veřejných zájmů“, a to jak vlastní činností, tak prostřednictvím jiných orgánů veřejné správy. Současně jde o povinnost správního orgánu zjistit i bez návrhu toho, komu má být uložena povinnost, a to např. sankce za přestupek, všechny rozhodné okolnosti, které svědčí ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. 98. K článku 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Úřad uvádí, že citované články garantují svobodu každého chovat se nebo jednat (případně se zdržet jednání) v právních i jiných vztazích způsobem, který sám uzná za vhodný. Limity této svobody pak tvoří zákazy, popř. limity některých jednání. Může jít o činnost z různých důvodů nevhodnou či poškozující, o chování nebezpečné, či o akty zabraňující omezování svobody jiných, např. závazným stanovením určitých pravidel. Zároveň se zaručuje, že žádná osoba nebude veřejnou mocí donucována k určitému jednání (či zdržení se jednání), jestliže takové jednání není uloženo zákonem nebo na základě zákona. V obou případech může jít pouze o zákaz či příkaz stanovený zákonem. 99. Úřad v šetřeném případě zjistil všechny okolnosti, a to i bez návrhu stěžovatele, které svědčí v jeho prospěch i neprospěch, na základě kterých dospěl k závěru, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, že se obviněný při rozhodování o námitkách (v rámci „původního“ rozhodnutí o námitkách) dopustil přestupku. Jestliže z § 245 odst. 1 zákona vyplývá, že se obviněný musí v odůvodnění rozhodnutí o námitkách podrobně a srozumitelně vyjádřit ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách, pak je povinen tak učinit. Uvedená povinnost obviněnému přímo vyplývá z citovaného ustanovení zákona. Jestliže tedy obviněnému vyplývá ze zákona povinnost učinit součástí rozhodnutí o námitkách podrobné a srozumitelné vyjádření ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách, pak nelze dospět k závěru, že by Úřad nutil obviněného činit něco, co mu zákon neukládá. Jak již bylo uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, obviněný se v rozhodnutí o námitkách („původním“ rozhodnutí o námitkách) žádným způsobem nevyjádřil k některým argumentům stěžovatele uvedeným v námitkách, a to k možnosti aplikovat na stanovení délky dodací lhůty tramvají dokument Průvodce a k možnosti aplikovat na stanovení délky dodací lhůty tramvají rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ a podrobně se nevypořádal ani s argumentem stěžovatele, že zadavatelem stanovené dodací lhůty lze dodržet pouze za splnění určitých předpokladů. Závěru, že zadavatel při vyřizování námitek „původním“ rozhodnutím o námitkách postupoval v rozporu se zákonem, svědčí i existence pravomocného rozhodnutí Úřadu ve věci sp. zn. S0195/2017. 100. Z uvedených skutečností, a jak již dovodil Úřad výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, je zřejmé, že obviněný při vyřízení námitek nepostupoval v souladu s § 245 odst. 1 zákona a takové jednání pak zákon spojuje se spácháním přestupku. Úřad tedy v případě, že „požaduje“ po zadavateli v souladu s § 245 odst. 1 zákona podrobně a srozumitelně odůvodnit rozhodnutí o námitkách, nenutí obviněného činit to, co mu zákon neukládá, tudíž nepostupuje v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně Úřad zjistil všechny okolnosti, které jsou rozhodné k učinění závěru, že obviněný při rozhodování o námitkách nepostupoval v souladu se zákonem, přičemž podklady, ze kterých tyto okolnosti vyplývají, učinil součástí správního spisu. 101. K tomu Úřad dodává, že obviněný navrhl, aby Úřad připojil ke správnímu spisu tohoto správního řízení i správní spis vedený pod sp. zn. S0291/2017/VZ a obsah Věstníku veřejných zakázek týkajících se šetřené veřejné zakázky, a provedl důkazy těmito listinami. 102. K důkazům navrženým obviněným Úřad nejprve uvádí, že účastník správního řízení má právo navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka správního řízení pak odpovídá povinnost správního orgánu o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně z uvedených zásad nevyplývá povinnost správního orgánu provést všechny důkazy, které účastník správního řízení navrhl. Je to správní orgán, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba některé důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. 103. K provedení důkazu kompletním správním spisem vedeným pod sp. zn. S0291/2017 Úřad uvádí, že po posouzení obsahu správního spisu vedeného pod sp. zn. S0291/2017/VZ dospěl k závěru, že neexistuje žádný objektivní důvod, aby byl součástí tohoto správního řízení celý správní spis vedený pod sp. zn. S0291/2017/VZ. Jak je zřejmé z odůvodnění tohoto rozhodnutí, předmětem tohoto správního řízení je posouzení, zda došlo ke spáchání přestupku obviněného při vyřizování námitek, resp. posouzení, zda je rozhodnutí o námitkách („původní“ rozhodnutí o námitkách) stěžovatele v souladu se zákonem. Z uvedeného důvodu vložil Úřad do předmětného správního spisu takové podklady, ze kterých lze zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný k učinění závěru, zda obviněný při vyřizování námitek spáchal přestupek. Ze správního spisu vedeného pod sp. zn. S0291/2017/VZ tak Úřad vložil do správního spisu tohoto správního řízení pouze kopii rozhodnutí obviněného o námitkách II., aby byl zřejmý postup zadavatele (obviněného) při vyřizování námitek stěžovatele v předmětné veřejné zakázce. Vzhledem k tomu, že další podklady, které jsou součástí správního spisu vedeného pod sp. zn. S0291/2017/VZ, se již nevztahují k úkonu obviněného ohledně rozhodování o námitkách stěžovatele, a vzhledem ke skutečnosti, že v rámci citovaného správního řízení Úřad rozhodoval o tom, zda zadavatel stanovil zadávací podmínky v souladu se zákonem, dospěl Úřad k závěru, že jsou zbývající podklady obsažené ve správním spise vedeném pod sp. zn. S0291/2017/VZ pro toto správní řízení irelevantní, a tudíž je nepřipojil ke správnímu spisu tohoto správního řízení a spis správního řízení vedený pod sp. zn. S0291/2017 neprovedl jako důkaz. 104. Dále obviněný navrhl, aby Úřad připojil ke správnímu spisu jako důkaz obsah Věstníku veřejných zakázek týkající se předmětné veřejné zakázky. K tomuto navrženému důkazu obviněný doplnil, že z něho má vyplývat, že si obviněný pro vedení předmětného zadávacího řízení smluvně sjednal pomoc administrátora veřejných zakázek, a že při zadávání šetřené veřejné zakázky postupoval v souladu s odborným názorem administrátora, a to i při vyřizování námitek. 105. K tomuto navrženému důkazu Úřad uvádí, že součástí správního spisu jsou výpisy z Věstníku veřejných zakázek týkající se šetřené veřejné zakázky. Z oznámení o zahájení zadávacího řízení je pak zřejmé, že obviněný využil při zadávání setřené veřejné zakázky administrátora veřejných zakázek, a to společnost ikis, s. r. o., IČO 63485290, se sídlem Kaštanová 496/123a, 602 00 Brno. 106. Dále Úřad uvádí, že z § 43 odst. 1 zákona vyplývá, že se obviněný může při provádění úkonů podle tohoto zákona souvisejících se zadávacím řízením nechat smluvně zastoupit jinou osobou. Tím však není dotčena jeho odpovědnost za dodržení pravidel stanovených tímto zákonem. 107. Z ustanovení § 43 odst. 1 zákona je zřejmé, že zákon umožňuje obviněnému nechat se při provádění úkonů souvisejících se zadávacím řízením zastoupit jinou osobou, avšak i v případě, že se zadavatel (obviněný) nechá při výkonu práv a povinností podle zákona zastoupit jinou osobou, tak i nadále nese plnou odpovědnost za uskutečnění všech úkonů v souvislosti s příslušným zadávacím řízení v souladu se zákonem, a to i za předpokladu, že určitý úkon byl učiněn osobou zastupující zadavatele. V této souvislosti tedy rovněž platí, že odpovědnost zástupce může být založena jen smluvně s účinky inter partes. Zákon touto cestou akcentuje výlučnou odpovědnost zadavatele (obviněného) za zákonný průběh zadávacího řízení. Vztah mezi zastupující osobou a obviněným je vztahem čistě soukromoprávního charakteru a zákon tudíž nestanoví bližší podrobnosti o právním jednání, na základě kterého dochází k samotnému pověření takové osoby obviněným. 108. I když se tedy obviněný nechal v šetřeném případě zastoupit v zadávacím řízení jinou, výše jmenovanou osobou, nemění to nic na skutečnosti, že podle § 43 odst. 1 zákona je to právě obviněný, který nese plnou odpovědnost za dodržení pravidel stanovených zákonem. Pokud tedy jiná osoba (administrátor veřejných zakázek) při rozhodování o námitkách stěžovatele poskytla obviněnému odborný názor, jakým způsobem má obviněný o námitkách stěžovatele rozhodnout, nic to nemění na skutečnosti, že za takové rozhodnutí a jeho obsah, příp. za přestupek s tím spojený, je odpovědný výhradně zadavatel (obviněný). 109. Pro úplnost Úřad dodává, že znakem skutkové podstaty přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona není [na rozdíl od skutkové podstaty dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona] alespoň potenciální vliv na výběr dodavatele. Proto tuto skutečnost není potřeba ze strany Úřadu ani dovozovat. Pro posouzení věci a konstatování toho, že se obviněný dopustil přestupku ve smyslu § 268 odst. 1 písm. d) zákona, je klíčové to, že se řádně v rozhodnutí o námitkách nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi, jak Úřad výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí zevrubně popsal, a nedostál tak své povinnosti stanovené v § 245 odst. 1 zákona. Úřad dále pro úplnost dodává, že na závěru, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona, ničeho nemění ani skutečnost, že Úřad obviněnému rozhodnutím S0195/2017 uložil nápravné opatření spočívající ve zrušení daného rozhodnutí o námitkách, v důsledku čehož tak byl obviněný povinen o těchto námitkách opětovně rozhodovat. Předmětem správního řízení vedeného pod sp. zn. S0195/2017 nebylo rozhodování o tom, zda se obviněný v zadávacím řízení na veřejnou zakázku dopustil přestupku ve smyslu § 268 odst. 1 písm. d) zákona či nikoliv. Z uvedeného důvodu má Úřad za to, že toto správní řízení zahájené z moci úřední není zatíženo překážkou res administrata, z čehož plyne, že ze strany Úřadu nedochází ani k porušení zásady ne bis in idem. Úřad v této souvislosti dodává, že charakter správního řízení vedeného na návrh nelze srovnávat se správním řízení zahájeným z moci úřední, jehož výsledkem je konstatování přestupku a uložení sankce. Jak vyplývá z konstantní judikatury správních soudů (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 58/2011 ze dne 1. 2. 2013), řízení o návrhu na zahájení správního řízení má povahu kontradiktorního řízení, jehož podstata tkví v posouzení protichůdných zájmů účastníků správního řízení. Předmětem návrhového řízení tedy není posouzení otázky, zda jednání zadavatele naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku. S ohledem na posledně uvedené tedy není překážkou, je-li tato otázka řešena samostatně v jiném správním řízení, jehož výsledkem je právě konstatování spáchání přestupku a uložení sankce, přičemž účastníkem tohoto správního řízení je pouze zadavatel, jako osoba podezřelá ze spáchání přestupku (srov. § 256 zákona). 110. Úřad doplňuje, že v tomto smyslu nedochází ani k popření zásady zákazu dvojího trestání za totéž jednání, resp. za tentýž skutek. Úřad má za to, že jím uložené nápravné opatření výrokem II. rozhodnutí S0195/2017 svou povahou nelze považovat za trest (sankci) ve smyslu správního trestání. Uvedené vyplývá již ze samotného smyslu nápravného opatření, jehož účelem není zadavatele „potrestat“, ale naopak pouze napravit vzniklý nezákonný stav. Samotné nápravné opatření tak nemá represivní charakter, který je výrazem správního trestání a jehož účelem je postih protiprávního jednání. V této souvislosti lze podpůrně odkázat na závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 1/2015 ze dne 17. 1. 2017, kde soud mimo jiné uvedl, že „[l]ze rovněž souhlasit s žalovaným (pozn. s Úřadem), že jím ukládaná nápravná opatření nejsou projevem správního trestání, a tedy není možné nazírat na souvztažnost výroků žalovaného o porušení zákona zadavatelem a výroku žalovaného o uložení nápravného opatření stejným pohledem jako v případě souvztažnosti výroku žalovaného o spáchání správního deliktu zadavatele a o uložení pokuty zadavateli za takové porušení zákona. [...] Nelze z ničeho dovodit, že by uložení nápravného opatření mělo mít za následek zánik deliktní odpovědnosti zadavatele (či snad popření toho, že k deliktnímu jednání vůbec došlo), pokud je toto deliktní jednání zároveň důvodem pro ono nápravné opatření.“. 111. Na základě výše uvedených skutečností Úřad konstatuje, že se obviněný při zadávání veřejné zakázky dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona tím, že postupoval při vyřizování námitek stěžovatele ze dne 9. 5. 2017 v rozporu s § 245 odst. 1 zákona, když se v odůvodnění rozhodnutí o námitkách ze dne 11. 5. 2017 podrobně a srozumitelně nevyjádřil ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. Vzhledem k uvedenému Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. K výroku II. tohoto rozhodnutí – uložení pokuty 112. Úřad posoudil postup obviněného a vzhledem ke zjištěným skutečnostem přistoupil k uložení pokuty, neboť obviněný svým postupem naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona. 113. Podle § 270 odst. 5 zákona činí promlčecí doba 5 let, přičemž podle odst. 6 písm. a) téhož ustanovení se promlčecí doba přerušuje, a to oznámením o zahájení přestupku. 114. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal. 115. V návaznosti na výše uvedené Úřad před uložením pokuty ověřil, zda je naplněna podmínka uvedená v § 270 odst. 5 zákona. Ke spáchání přestupku došlo dne 11. 5. 2017 vydáním rozhodnutí o námitkách, ve kterém se obviněný podrobně, popř. vůbec nevyjádřil ke skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách, čímž postupoval v rozporu s ustanovením § 245 odst. 1 zákona. Pro úplnost Úřad uvádí, že jiné rozhodnutí o námitkách, které by povinnostem stanoveným v § 245 odst. 1 zákona dostálo, obviněný stěžovateli neodeslal. Řízení o přestupku bylo zahájeno doručením příkazu obviněnému. Z uvedeného vyplývá, že promlčecí doba ve vztahu k projednávanému přestupku neuplynula. 116. Podle § 268 odst. 2 písm. b) zákona platí, že za přestupek podle § 268 odst. 1 zákona, nepoužije-li se postup podle § 268 odst. 3 zákona, lze uložit pokutu do 20 000 000,- Kč, jde-li o přestupek podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona. 117. Podle § 37 písm. a) a c) zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. 118. Podle § 38 zákona o přestupcích povaha a závažnost přestupku je dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem a rozsahem následku přestupku a okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty skutečnosti citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu k posuzovanému případu). 119. Pokud jde o význam neurčitého právního pojmu „závažnost přestupku“, Úřad uvádí, že stupeň společenské škodlivosti přestupku (tedy závažnost) je dán také konkrétní intenzitou naplnění znaků skutkové podstaty přestupku. Při posuzování závažnosti přestupku není hlavním kritériem jeho skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly přestupkem způsobeny, ale také jakou měly intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013). 120. V rámci posouzení povahy a závažnosti přestupku Úřad konstatuje, že pro obviněného ze zákona jednoznačně vyplývá povinnost přezkoumat a vyřídit veškeré námitky proti jeho postupu v zadávacím řízení. Tuto jemu uloženou povinnost obviněný v případě šetřené veřejné zakázky předvídaným způsobem nesplnil, když námitky stěžovatele sice vyřídil, ale neuvedl podrobnou a srozumitelnou formulaci důvodů, pro něž nepovažuje jednotlivé námitky stěžovatele za akceptovatelné a pro které tyto námitky stěžovatele odmítl, přičemž k některým námitkám se obviněný nijak nevyjádřil. 121. Pochybení v podoběnepřezkoumání námitek stěžovatele, kterého se obviněný dopustil, nelze přitom hodnotit – vzhledem k účelu, jehož má být institutem námitek dosaženo – jako marginální. Obviněný se v daném případě k dílčím námitkám stěžovatele v rámci své argumentace v odůvodnění rozhodnutí o námitkách vyjádřil buď nedostatečně (viz námitky vztahující se ke stanovení délky dodacích lhůt nových tramvají) nebo je zcela ignoroval (viz námitky vztahující se k možnosti aplikovat na stanovení délky dodacích lhůt nových tramvají jednak dokument Průvodce, a jednak rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ). Následkem protiprávního jednání tak bylo, že se stěžovatel nedozvěděl ke skutečnostem obsaženým v námitkách buď žádný relevantní argument ze strany obviněného, nebo mu bylo ze strany obviněného prezentováno vyjádření, které, jak bylo prokázáno výše, nelze považovat za vyjádření podrobné. 122. Následkem porušení zákonné povinnosti tedy bylo, že stěžovatel neměl jinou možnost než podat návrh bez znalosti konkrétní argumentace obviněného. Tuto skutečnost podle Úřadu demonstruje jednak to, že obviněný se v rozhodnutí o námitkách stěžovatele nevyjádřil podrobně ke stěžejní námitce týkající se stanovení délky dodacích lhůt nových tramvají, poukazující na nepřiměřenou a diskriminační dodací lhůtu nových tramvají pro ty dodavatele, kteří v době podání nabídek nebudou mít možnost nabídnout vozidlo, které již bylo schváleno k provozu v České republice a současně bude takové vozidlo přesně vyhovovat technické specifikaci stanovené obviněným v zadávacích podmínkách ve všech parametrech. Dále tuto skutečnost demonstruje to, že se obviněný v rozhodnutí o námitkách vůbec nevyjádřil k námitkám týkajícím se možnosti aplikovat na stanovení délky dodacích lhůt nových tramvají dokument Průvodce a také rozhodnutí Úřadu vydaná ve správních řízeních vedených pod sp. zn. S0461/2016/VZ a sp. zn. S0462/2016/VZ. Jednáním obviněného tak nebyl naplněn základní účel námitek, tedy odůvodnění postoje obviněného k námitkám stěžovatele. Následkem nevyřízení námitek v souladu se zákonem, tedy podrobně a srozumitelně, tak byl v šetřeném případě výše uvedený „informační deficit“ na straně stěžovatele zásadní a přestupek obviněného tak má přímý dopad na řádný průběh zadávacího řízení, přičemž to byl právě stěžovatel, kdo musel přezkum úkonu obviněného před Úřadem iniciovat, resp. byl v této souvislosti povinen složit nemalou finanční částku jako kauci. Z uvedeného důvodu se proto nemůže v žádném případě jednat pouze o přestupek nízké závažnosti. Pro úplnost Úřad dodává, že z hlediska intenzity zásahu do právem chráněného zájmu se nejedná ani o nejzávažnější porušení zákona ze strany obviněného. V daném případě nelze dovodit, že by obviněný zcela rezignoval na posouzení všech námitek, resp. nelze dovodit, že by obviněný námitky jako celek zcela ignoroval. 123. Byť jednání obviněného tedy nelze s ohledem na výše uvedené bagatelizovat, Úřad však současně nemůže v rámci stanovení trestu (výše sankce) pominout zohlednění i dalších aspektů případu, které by bylo možné případně vyhodnotit jako polehčující okolnosti ve vztahu k postupu obviněného, což nepochybně vede k dosažení spravedlivého účelu trestu. 124. Úřad v uvedeném smyslu proto jako polehčující okolnost ve prospěch obviněného zohlednil tu skutečnost, že pochybení zadavatele při přezkoumání námitek stěžovatele nevedlo v konečném důsledku z pohledu stěžovatele k „fatálním“ následkům, neboť Úřad rozhodnutí zadavatele ze dne 11. 5. 2017 o námitkách stěžovatele rozhodnutím sp. zn. S0195/2017 podle § 263 odst. 5 zákona zrušil (viz bod 7. odůvodnění tohoto rozhodnutí). V šetřeném případě byly tedy následky pochybení obviněného částečně minimalizovány s tím, že věcný obsah námitek stěžovatele byl obviněný povinen opětovně přezkoumat. Tato polehčující okolnost však nemůže hrát zcela zásadní roli, neboť opětovného přezkoumání svých námitek se stěžovatel musel domoci podáním návrhu u Úřadu (viz bod 6. odůvodnění tohoto rozhodnutí), který podával, ač v něm nemohl reagovat na myšlenky zadavatele k některým jeho výtkám obsaženým v námitkách, poněvadž v rozhodnutí o námitkách absentovaly. 125. Úřad s ohledem na výše uvedené uzavírá, že – vzhledem k intenzitě skutkových okolností a následků, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů – přestupek spáchaný obviněným v šetřeném případě klasifikoval sice jako spíše závažný, ale s přihlédnutím k dalším aspektům případu uvedených výše, a zde zejména k minimalizaci „fatálních“ následků spáchání přestupku pro stěžovatele v souvislosti s předmětným rozhodnutím Úřadu, uložil obviněnému pokutu spíše při spodní hranici zákonné sazby. 126. Při určení výše pokuty Úřad přihlédl i k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně „nespravedlivá“. Z dokumentu „Výroční zpráva 2016“, dostupného na adrese: https://www.dpmo.cz/doc/cz-dpmo-vyrocni-zprava-2016.pdf, vyplývá, že obviněný měl v roce 2016 tržby ve výši cca 160 mil. Kč. Na základě uvedeného Úřad konstatuje, že vyměřenou výši pokuty nelze v tomto případě považovat za nepřiměřeně zasahující ekonomickou podstatu obviněného (a v tomto smyslu nespravedlivou). 127. Pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit mimo jiné dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a především funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. 128. Závěrem Úřad k výši uložené pokuty konstatuje, že podle názoru Úřadu naplňuje dostatečně obě zmíněné funkce. 129. S ohledem na výše uvedené Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. 130. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele. K výroku III. tohoto rozhodnutí – náklady řízení 131. Podle ustanovení § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok o náhradě nákladů řízení. 132. Správní orgán podle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí. 133. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích v současné době náklady řízení blíže neupravuje, musel správní orgán vycházet z obecného právního předpisu, kterým je správní řád. 134. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000,- Kč. 135. Jelikož v daném případě Úřad zahájil řízení o přestupku z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti obviněného a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí. 136. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 19-24825621/0710, variabilní symbol 2018000031. Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem. otisk úředního razítka JUDr. Eva Kubišová místopředsedkyně Obdrží: JUDr. Radek Ondruš, advokát, Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno Vypraveno dne: viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

Záznam v JSON https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/rozhodnuti-uohs/zaznamy/15492
Popis API

Databáze nově na Hlídači

Pokud máte tip na zajímavý zdroj dat, podělte se s ostatními. Anebo se koukněte na nápady ostatních.

Chybí vám zde nějaká data? Přidejte je a pomozte i ostatním, je to snadné.