Č. j.: ÚOHS-R0133/2018/VZ-28593/2018/322/HSc
                
                
                 
                
                
                Brno 4. října 2018
                
                
                
                
                 
                
                 
                 
                V řízení o rozkladu ze dne 30. 7. 2018 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –
                
                
                Česká republika – Ministerstvo vnitra,  IČO 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha,
                
                
                proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0213/2018/VZ-21099/2018/531/VNe ze dne 18. 7. 2018 vydanému ve správním řízení zahájeném dne 4. 6. 2018 na návrh níže označeného navrhovatele, vedeném ve věci přezkoumání úkonů výše uvedeného zadavatele, učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Rámcová dohoda na dodávky osobních automobilů v policejním i běžném provedení a dodávky vybavení servisních pracovišť pro automobily rezortu Ministerstva vnitra pro období let 2018 až 2021“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 15. 3. 2018 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 3. 2018 pod ev. č. Z2018-008404, ve znění opravy uveřejněné dne 13. 4. 2018, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 20. 3. 2018 pod ev. č. 2018/S 055-121105, ve znění opravy uveřejněné dne 13. 4. 2018 pod ev. č. 2018/S 072-159581, jehož dalším účastníkem je navrhovatel –  
                
                
                Hyundai Motor Czech s. r. o., IČO 28399757, se sídlem Siemensova 2717/4, 155 00 Praha,
                
                
                jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona rozhodl takto:
                 
                Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0213/2018/VZ-21099/2018/531/VNe ze dne 18. 7. 2018 
                 
                potvrzuji
                a podaný rozklad
                zamítám.
                 
                Odůvodnění
                 
                I.               Správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
                1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem, obdržel dne 4. 6. 2018 návrh navrhovatele – Hyundai Motor Czech s.r.o., IČO 28399757, se sídlem Siemensova 2717/4,  155 00 Praha (dále jen „navrhovatel“) – na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele – Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČO 00007064, se sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha (dále jen „zadavatel“) při zadávání veřejné zakázky „Rámcová dohoda  na dodávky osobních automobilů v policejním i běžném provedení a dodávky vybavení servisních pracovišť pro automobily rezortu Ministerstva vnitra pro období let 2018 až 2021“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 15. 3. 2018 a ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 19. 3. 2018 pod ev. č. Z2018-008404, ve znění opravy uveřejněné dne 13. 4. 2018, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 20. 3. 2018 pod ev. č. 2018/S 055-121105, ve znění opravy uveřejněné dne 13. 4. 2018 pod ev. č. 2018/S 072-159581 (dále jen „veřejná zakázka“).
                2.             Dne 4. 6. 2018, kdy Úřad obdržel návrh, bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájeno správní řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0213/2018/VZ. 
                II.             Napadené rozhodnutí
                3.             Dne 18. 7. 2018 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0213/2018/VZ-21099/2018/531/VNe (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým rozhodl ve výroku I. tak, že zadavatel nedodržel při zadávání veřejné zakázky postup stanovený pro vyřizování námitek dle zákona tím, že se v rozhodnutí ze dne 25. 5. 2018 o námitkách navrhovatele, jež byly zadavateli doručeny téhož dne, podrobně a srozumitelně nevyjádřil k celému rozsahu námitek navrhovatele, a to zejména ohledně: 
                
                
                požadavku zadavatele na využitelný objem zavazadlového prostoru min. 500 dmᶟ, přičemž navrhovatel k tomuto namítal, že daný požadavek je u vozů s provedením karoserie „Sedan/hatchback“ nepřiměřený a bezdůvodně omezuje hospodářskou soutěž,
                
                
                požadavku zadavatele, aby u poptávaných vozidel bylo provedení karoserie 5 dveřové (zadní dveře, víko včetně zadního okna, zasahující až ke střeše), a to i u modelů „Sedan/ hatchback“, přičemž navrhovatel považoval tento požadavek za nedůvodný a nepřiměřený účelu použití vozidel, čímž došlo ze strany zadavatele k neodůvodněnému omezení hospodářské soutěže, zvýhodnění konkrétního dodavatele a porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace,
                
                
                požadavku zadavatele, podle něhož je u všech typů vozů požadována barva karoserie minimálně černá perleťová a stříbrná metalická, další 3 metalické barvy a barvy červená, bílá a modrá nemetalická; požadavek zadavatele na barevné provedení, a to zejména požadavek na modrou nemetalickou barvu, označil navrhovatel za výrazně omezující hospodářskou soutěž, neboť jej splňuje pouze omezený počet modelů aut na relevantním trhu, a za nepřiměřený předpokládanému využití poptávaných vozidel,
                
                
                čímž porušil ustanovení § 245 odst. 1 zákona, když se v rozhodnutí zadavatele ze dne 25. 5. 2018 o námitkách navrhovatele podrobně a srozumitelně nevyjádřil ke všem skutečnostem uvedeným navrhovatelem v námitkách, čímž se předmětné rozhodnutí zadavatele ze dne 25. 5. 2018 o námitkách navrhovatele stalo nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
                4.             Jako opatření k nápravě Úřad dle výroku II. napadeného rozhodnutí zrušil rozhodnutí zadavatele ze dne 25. 5. 2018 o námitkách navrhovatele podle § 263 odst. 5 zákona. 
                5.             Úřad uložil zadavateli dle výroku III. napadeného rozhodnutí zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení na veřejnou zakázku podle § 263 odst. 8 zákona. 
                6.             Ve výroku IV. byla obviněnému uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000,- Kč do dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.
                7.             Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že námitky představují primární ochranu dodavatelů před nezákonným postupem, proto jsou na rozhodnutí o nich kladeny oprávněně zvýšené nároky. Zadavatel přitom až v rámci správního řízení podstatně doplnil argumentaci týkající se požadavku na velikost zavazadlového prostoru, tato argumentace však nebyla obsažena v rozhodnutí o námitkách, což je nepřípustné. I tak však byla argumentace nedostatečná, když se vztahovala jen k vozidlům požadovaným pro určitý účel, ačkoliv zadavatel požadoval vozidla i pro účely jiné. Rovněž vypořádání námitky týkající se požadavku na 5 dveří u vozidel typu sedan shledal Úřad jako nedostatečné, když se zadavatel omezil jen na sdělení, že i vozidla typu sedan mohou být vybavena pěti dveřmi. V případě požadavku na nemetalickou modrou barvu vozidel pak zadavatel dle názoru Úřadu rovněž nedostatečně argumentoval dosavadními zkušenostmi a znalostmi a nepředložil žádné racionální a relevantní odůvodnění. 
                8.             Úřad se v napadeném rozhodnutí vypořádal i s procesními námitkami zadavatele týkajícími se doručení stejnopisu návrhu zadavateli a složení kauce navrhovatelem. Úřad uzavřel, že pokud navrhovatel doručil zadavateli stejnopis návrhu dne 4. 6. 2018 spolu s přílohou ve formátu ppt/pptx, která byla systémem zadavatele odmítnuta, nelze takový postup přičítat k tíži navrhovatele a stejnopis je tak doručen v zákonné lhůtě. Stejně tak Úřad shledal výši navrhovatelem uhrazené kauce (v částce 100 000,- Kč) za správnou, když návrh byl podán ve chvíli, kdy navrhovatel dosud nepodal nabídku, nebyla tedy známa nabídková cena.
                III.           Rozklad zadavatele
                9.             Dne 30. 7. 2018 podal zadavatel proti napadenému rozhodnutí rozklad, který byl Úřadu doručen téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 18. 7. 2018. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.
                10.         Zadavatel rozporuje všechny výroky napadeného rozhodnutí, avšak pouze z důvodu, že správní řízení mělo být dle jeho názoru zastaveno podle § 257 písm. c) zákona, neboť ze strany navrhovatele nedošlo ke složení kauce dle § 255 zákona. Zadavatel tvrdí, že navrhovatel složil kauci pouze ve výši 100 000,- Kč, ačkoliv měl složit kauci ve výši 1 % nabídkové ceny navrhovatele. 
                11.         Zadavatel argumentuje tím, že navrhovatel podal dne 5. 6. 2018 nabídku v zadávacím řízení na veřejnou zakázku, která byla zadavateli doručena 18 sekund po uplynutí lhůty k podání nabídek. Zadavatel tak k nabídce nepřihlíží. Přesto však zadavatel konstatuje, že pokud z dikce § 255 odst. 1 plyne, že paušální výše kauce má být složena pouze v případě, kdy navrhovatel nemůže stanovit nabídkovou cenu, nevztahuje se tato situace na projednávaný případ. Navrhovatel byl dle názoru zadavatele schopen stanovit nabídkovou cenu již dne 4. 6. 2018, když po cca třinácti hodinách od podání návrhu podal i nabídku. Nabídka s ohledem na rozsah veřejné zakázky nemohla být vytvořena během 13 hodin, proto zadavatel uzavírá, že navrhovatel byl schopen nabídkovou cenu stanovit již při podání návrhu. Zadavatel tvrdí, že z dikce zákona neplyne, že nabídkovou cenou by musela být pouze cena obsažená v podané nabídce, naopak toto tvrzení vyvrací výkladem termínu „nabídková cena“ a jeho použitím v jiných místech zákona. Případný postup navrhovatele, kdy návrh na přezkoumání úkonů zadavatele podá ve chvíli, kdy již má přichystanou nabídku, ale tuto podá až po podání návrhu (právě z důvodu nižší kauce), považuje zadavatel za obcházení zákona. Výklad ustanovení § 255 zákona ze strany Úřadu pak zadavatel pokládá za přepjatě formální a poukazuje na funkci kauce jako korekce případných obstrukčních návrhů. 
                12.         Ve věci samé, tedy k závěrům o nedostatečnosti vypořádání námitek navrhovatele, se zadavatel vůbec nevyjadřuje. 
                Závěr rozkladu
                13.         Zadavatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, a proto navrhuje předsedovi Úřadu, aby jej v celém rozsahu zrušil a správní řízení dle § 257 písm. c) zákona zastavil, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu.
                Vyjádření navrhovatele
                14.         Navrhovatel se k rozkladu zadavatele vyjádřil pouze tak, že odkázal na své vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 2. 7. 2018, v němž se k výši kauce podrobně vymezil. Ztotožnil se rovněž v této otázce se závěry napadeného rozhodnutí (bod 77. – 80.). Navrhovatel v uvedeném vyjádření konstatuje, že návrh byl navrhovatelem podán před podáním nabídky do zadávacího řízení, nebylo tudíž možné určit nabídkovou cenu. Nabídková cena navrhovatele nebyla totiž v okamžiku podání návrhu známa, resp. nebylo jisté, zda navrhovatel vzhledem k zadávacím podmínkám nabídku vůbec podá. V této souvislosti odkázal i na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 41/2014. Stejný závěr dovozuje navrhovatel i ze Stanoviska Úřadu k výpočtu výše kauce. 
                IV.          Řízení o rozkladu
                15.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu. 
                Stanovisko předsedy Úřadu
                16.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení věci ve všech jejích vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, tu však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž jsem s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise dospěl k následujícímu závěru.
                17.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je v něm uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí. 
                V.            K námitkám rozkladu
                Dotčená právní úprava
                18.         Podle § 152 odst. 5 správního řádu nevylučuje-li to povaha věci, platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání.
                19.         Podle § 90 odst. 5 správního řádu platí, že neshledá-li odvolací orgán důvod pro zrušení či změnu napadeného rozhodnutí nebo pro zastavení řízení (postup dle § 90 odst. 1 - 4 správního řádu), odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. 
                20.         Podle § 255 odst. 1 zákona platí, že ve lhůtě pro doručení návrhu je navrhovatel, nejde-li o případ podle odstavce 2, povinen složit na účet Úřadu kauci ve výši 1 % z nabídkové ceny navrhovatele za celou dobu plnění veřejné zakázky nebo za dobu prvních čtyř let plnění v případě smluv na dobu neurčitou, nejméně však ve výši 50 000 Kč, nejvýše ve výši 10 000 000 Kč. V případě, že navrhovatel nemůže stanovit celkovou nabídkovou cenu, je povinen složit kauci ve výši 100 000 Kč. V případě návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy je navrhovatel povinen složit kauci ve výši 200 000 Kč.
                Obecné závěry k výkladu § 255 odst. 1 zákona
                21.         Právní úprava výše kauce dle § 255 odst. 1 zákona stanoví pro případ, že navrhovatel nemůže stanovit nabídkovou cenu, kauci v částce 100 000,- Kč. Tato formulace byla použita i v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění po novele provedené zákonem č. 40/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon č. 40/2015 Sb.). V původním znění zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách byla však použita formulace mírně odlišná, a to: „V případě, že není možné stanovit nabídkovou cenu navrhovatele…“ Zákonodárce však ani v důvodové zprávě k zákonu č. 40/2015 Sb. neuvádí důvod změny formulace ustanovení upravujícího stanovení výše kauce. Zadavatel však argumentuje právě jazykovým výkladem § 255 odst. 1 zákona, z něhož má plynout, že kauce ve výši 100 000,- Kč bude hrazena pouze tehdy, pokud navrhovatel v době podání objektivně nemůže stanovit nabídkovou cenu. 
                22.         Skutečnost, zda navrhovatel ve stádiu, kdy nebyla dosud podána nabídka, je či není schopen stanovit nabídkovou cenu je však sama o sobě sporná. Obecně lze říci, že každý účastník zadávacího řízení je kdykoliv schopen za využití menšího či většího úsilí stanovit přibližnou částku, za kterou by veřejnou zakázku realizoval, tedy je schopen plnění, které je předmětem veřejné zakázky, tzv. „nacenit“. Tato schopnost je nutnou podmínkou účasti v zadávacím řízení a koresponduje s odborností dodavatele. Uvedená schopnost stanovit nabídkovou cenu však nevypovídá nic o výši nabídkové ceny, tedy o částce, z níž lze výši kauce vypočítat, neboť dokud není nabídka podána, může dodavatel stále s výší nabídkové ceny pohybovat. Uvedené ustanovení § 255 odst. 1 zákona je třeba vykládat tak, že kauce v částce       100 000,- Kč se hradí tehdy, pokud nabídkovou cenu nelze (objektivně) stanovit, tudíž pokud není dosud pevně stanovena. Stanovení nabídkové ceny pak jednoznačně plyne pouze až z podané nabídky, výši nabídkové ceny tak lze objektivně stanovit až po podání nabídky a nikoliv dříve. Je přitom nerozhodné, zda okamžik podání návrhu předchází podání nabídky o několik měsíců či o několik hodin, neboť jak je vysvětleno shora, objektivní poznání o výši nabídkové ceny lze učinit pouze z nabídky. Tento výklad zcela odpovídá i závěru rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 10 As 331/2017 – 106, dle kterého platí, že „Pravidla o stanovení výše kauce však musejí být natolik určitá, aby jejich nesprávná interpretace neznemožnila přístup k přezkumnému řízení.“ Nelze totiž připustit výklad, dle kterého by bylo nutno v každém jednotlivém případě zkoumat, zda navrhovatel již měl svou nabídku připravenu natolik, že nabídkovou cenu znal či mohl znát, nebo zda skutečně navrhovatel ani při vynaložení své odbornosti nebyl (např. z důvodu nejasnosti zadávací dokumentace, neznalosti cen materiálu a subdodávek apod.) schopen nabídkovou cenu stanovit. Takový postup by naopak v rozporu s uvedeným judikátem přezkumná řízení značně komplikoval. 
                23.         Zadavatel dále opírá svůj výklad ustanovení § 255 odst. 1 zákona (tedy že pokud již navrhovatel ve skutečnosti měl nabídku připravenou a nabídkovou cenu on sám znal, měl kauci stanovit ve výši 1 % z takovéto „připravené“ nabídkové ceny) o ústavně nepřípustný přepjatý formalismus. Zákaz přepjatě formálního výkladu norem formuloval Ústavní soud například ve svém rozhodnutí ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12, takto: „Neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ V témže rozhodnutí se dále uvádí, že: „Soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je na místě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ Uvedená výkladová pravidla se samozřejmě vztahují i na Úřad jakožto správní orgán aplikující právní normy. 
                24.         Ve světle závěrů Ústavního soudu v otázce přepjatého formalismu však lze konstatovat, že právě výklad ustanovení § 255 odst. 1 učiněný zadavatelem je čistě jazykovým výkladem, který nerespektuje smysl a účel právní normy a který vede k nerozumnému výsledku. Nelze totiž připustit, aby základní podmínka pro zahájení přezkumného řízení před Úřadem, kterou je zaplacení kauce v zákonné výši, závisela na naprosto neobjektivní „schopnosti“ navrhovatele určit nabídkovou cenu. Otázka schopnosti či neschopnosti určit nabídkovou cenu ze strany navrhovatele by totiž byla závislá na mnohdy složitém dokazování a skutkových tvrzeních, které by nepřiměřeně řízení před Úřadem zatěžovaly. Je navíc otázkou, zda by vůbec bylo možno dokázat skutečnost, že navrhovatel byl, či nebyl objektivně schopen nabídkovou cenu stanovit a jaká by byla její výše. 
                25.         V souladu s nutností stanovit pro výši kauce jednoznačná pravidla je žádoucí, aby existovala pokud možno co nejostřejší hranice mezi možností a nemožností určit nabídkovou cenu. S ohledem na právní jistotu jsou v mnoha případech ostré hranice nutností a jejich rozmazávání (i s odkazem na přepjatý formalismus) není žádoucí. Jako příklad lze uvést různé finanční limity, věkové hranice, délky lhůt apod., kdy je nutno stanovené limity dodržet přesně a pokud jsou porušeny, není rozhodující, kolika procent vzhledem k celku se porušení týká. V případě stanovení výše kauce pak touto ostrou hranicí musí být v první řadě podání nabídky, neboť samotným aktem podání nabídky se dodavatel dostává do zcela jiného postavení a svou nabídku nemůže následně měnit a upravovat, na rozdíl od doby před jejím podáním. Je tedy i z logiky věci zřejmé, že nabídková cena (pokud ji vůbec lze v průběhu zadávacího řízení určit), je známa až okamžikem podání nabídky. 
                26.         Naopak výklad ustanovení § 255 odst. 1, který zastává Úřad, tedy že nabídkovou cenu může navrhovatel stanovit až po podání nabídky, je zcela v souladu s výkladovými pravidly zakotvenými v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu a odpovídá racionálnímu řešení problému. Smyslem zákazu přepjatého formalismu je totiž aplikovat normy v takovém významu, jaký se jeví rozumným a logickým naprosté většině adresátů normy a nikoliv v takovém významu, jaký by byl pro tuto většinu překvapivý. 
                27.         Na podporu uvedeného závěru lze použít například závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2010, č. j. 62 Ca 11/2009-46, z něhož se podává: „Nabídkovou cenu žalobce v právě posuzované věci bylo možné stanovit; kauce byla totiž splatná v době po podání nabídek obsahujících nabídkové ceny, tedy v době, kdy žalobce již svoji nabídkovou cenu znal. Nepřicházel proto v úvahu postup podle druhé věty § 115 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Kauce měla být tedy stanovena postupem podle první věty § 115 odst. 1 citovaného zákona.“ Shodně uzavírá Krajský soud v Brně i ve svém rozhodnutí ze dne 2. 3. 2010, č. j. 62 Ca 72/2008-113 takto: „Pokud jde tedy o výši kauce, tu ZVZ odvíjí od nabídkové ceny (nikoli tedy předpokládané hodnoty předmětu veřejné zakázky) a omezuje ji minimální částkou 50 000,- Kč a maximální částkou 2 000 000,- Kč. Osoba, jíž povinnost složit kauci svědčí (tj. osoba, která podává návrh na přezkum úkonů zadavatele), si výši kauce vypočítá sama podle své nabídkové ceny. Nelze-li takto výši kauce vypočítat, tj. nelze-li vycházet z nabídkové ceny, a sice z toho důvodu, že návrh na přezkum úkonů zadavatele je podáván před podáním samotné nabídky, resp. v situaci, kdy nabídka nebyla navrhovatelem vůbec podána, pak činí její výše 100 000,- Kč.“ Ačkoliv uvedená rozhodnutí odrážejí úpravu § 115 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 40/2015 Sb., lze jejich závěry dle mého názoru aplikovat i na současnou úpravu. Drobná změna formulace totiž neznamenala záměr zákonodárce jakkoliv měnit pravidla pro stanovení výše kauce, což vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 40/2015 Sb., a navíc výklad předmětného ustanovení použitý Úřadem odpovídá pravidlům formulovaným Ústavním soudem v otázce řešení přepjatého formalismu. 
                28.         Shora prezentovaný výklad ustanovení § 255 odst. 1 zákona se uplatní i přes zadavatelem tvrzené závěry týkající se tzv. výjimky z pravidla. Ani zásada restriktivního výkladu výjimky nemůže navodit při výpočtu výše kauce stav, který by pravidlo pro výpočet kauce činil neurčitým a nejasným a který by nutil navrhovatele v krátké lhůtě pro podání návrhu složitě řešit i otázku, jak vysokou kauci mají spolu s podáním návrhu uhradit. 
                K dalším námitkám zadavatele
                29.         Nelze souhlasit ani s výkladem pojmu nabídková cena, který zadavatel ve svém rozkladu uvádí s odkazem na definici mimořádně nízké nabídkové ceny obsažené v § 28 odst. 1 písm. o) zákona. Tvrdí zde, že pokud by měl být pojem „nabídková cena“ vykládán jako „cena uvedená účastníkem zadávacího řízení v nabídce“, nebylo by třeba k tomuto pojmu při výkladu mimořádně nízké nabídkové ceny přiřazovat upřesnění „uvedené účastníkem zadávacího řízení“. Tento jazykový výklad však opětovně porušuje zásadu zákazu přepjatého formalismu ve výkladu právních norem a odporuje pravidlům racionality. Předně je třeba uvést, že vytčené slovní spojení „uvedené účastníkem zadávacího řízení“ se v § 28 odst. 1 písm. o) zákona vztahuje nejen k pojmu „nabídková cena“, ale rovněž k pojmu „náklady“. Ačkoliv pojem „nabídková cena“ je široce a zcela logicky přijímán ve významu „cena uvedená v nabídce“, pojem „náklady“ takto jasnou rozlišovací schopnost nemá. Proto považuji použití slovního spojení „uvedené účastníkem zadávacího řízení“ v § 28 odst. 1 písm. o) zákona spíše za snahu zákonodárce upřesnit tam uvedený pojem „náklady“ a nikoliv pojem „nabídková cena“. Samotný pojem „nabídková cena“, ač není přesně definován v zákoně, nelze vykládat v kontextu zákona, jeho účelu a elementárních pravidel logiky jinak než právě a pouze jako „cena uvedená účastníkem zadávacího řízení v nabídce“. Takto s pojmem „nabídková cena“ operuje celý zákon, zejména v § 110 a § 114 zákona, kdy je nabídková cena chápána jako zásadní údaj obsažený v nabídce, dle kterého se jednotlivé nabídky porovnávají.  
                30.         Pojem nabídková cena je tak zjevně odvozen od pojmu nabídka, který je v § 28 odst. 1 písm. f) zákona definován jako údaje nebo doklady, které dodavatel podal písemně zadavateli na základě zadávací dokumentace. S podáním nabídky pak zákon spojuje velmi významné následky, podání nabídky je jedním ze způsobů (v závislosti na druhu zadávacího řízení), kterým se dodavatel stává účastníkem zadávacího řízení. Dodavatel tak definitivně vyjadřuje vůli a závazek uzavřít se zadavatelem smlouvu za podmínek vyjádřených v nabídce. V případě podání nabídky tak není pro definici toho, co je v daném případě nabídkou, rozhodující jen samotný obsah nabídky (který může být znám i dlouhou dobu před samotným podáním nabídky, nebo naopak může být upraven i několik minut před podáním nabídky), ale zejména skutečnost, že nabídka byla kvalifikovaným způsobem podána. Nabídkovou cenou tak je nutno rozumět cenu uvedenou v podané nabídce a nikoliv cenu, kterou případně dodavatel zamýšlel nabídnout, ale dosud relevantní nabídku nepodal. Podání nabídky je tak onen dělící okamžik, který z prostého údaje o ceně činí obsah nabídky a tedy nabídkovou cenu. Takový „dělící okamžik“ s nímž zákon spojuje určité následky, pak v právním řádu existuje v mnoha variantách (např. podpis smlouvy, doručení odstoupení, uplynutí lhůty) a vždy se jedná o konkrétní okamžik, jehož dovršení je pro kvalifikaci určitého úkonu nutností. 
                31.         Zadavatel dále rozporuje závěr Úřadu, že v daném případě byla nabídka navrhovatele podána opožděně, proto se s ní zadavatel nemá zabývat. Tento závěr Úřadu však plyne z jasné dikce ustanovení § 28 odst. 2 zákona a nelze s ním proto polemizovat. V posuzovaném případě navíc není rozhodné, zda se zadavatel měl seznamovat s výší ceny uvedené jako nabídková cena v případně opožděně podané nabídky, či nikoliv, neboť pro výši kauce je rozhodující okamžik podání návrhu. Ve věci je přitom nesporné, že v okamžiku podání návrhu nabídka ze strany navrhovatele dosud podána nebyla. 
                32.         Zadavatel dále označuje praxi Úřadu, který možnost určit nabídkovou cenu podmiňuje podáním nabídky, za jdoucí „contra legem“ a za typický příklad obcházení zákona. V této souvislosti lze plně odkázat na obecné závěry k výkladu § 255 odst. 1 zákona uvedené shora, k otázce obcházení zákona lze pak ještě dodat následující. Jak uzavírám výše, podáním nabídky vstupuje dodavatel do jiného postavení, než jaké má dodavatel, který nabídku dosud nepodal. Návrhem podaným před podáním nabídky lze brojit pouze proti některým krokům zadavatele, nelze tak tvrdit, že návrh podaný před podáním nabídky má stejné možnosti, jako návrh podaný po podání nabídky. Tyto možnosti jsou nepřímo vyjádřeny i v „dostupnosti“ podání návrhu s ohledem na výši kauce. Zvážíme-li, že návrhy podané před podáním nabídky směřují v drtivé většině přímo či nepřímo do obsahu zadávací dokumentace, snaží se jimi navrhovatel vyjasnit své postavení pro případnou budoucí možnost podání nabídky, tedy pro vyjádření vázanosti svou nabídkou a tudíž i zadávacími podmínkami. Dokud však jeho nejasnosti nejsou rozptýleny, nemůže dle svého pohledu podat ideální nabídku a tudíž se ani definitivně a na základě všech potřebných podkladů rozhodnout, zda nabídku vůbec podá. Je-li pak nabídka i v případě nejasností ohledně zadávací dokumentace (jak je tomu i v daném případě) přesto podána, je takový krok nutno posuzovat spíše jako opatrnost ze strany dodavatele a nikoliv jako vyjádření souhlasu se zadávacími podmínkami. Případné podání návrhu proti zadávacím podmínkám a následné podání nabídky tak nelze označovat jako obcházení zákona, ale pouze za logický postup dodavatele v mantinelech zadávacího řízení. Naopak připuštění praxe výpočtu výše kauce ze „zamýšlené“ nabídkové ceny by mohlo vést k účelové manipulaci s výší této ceny a tedy i s výší kauce, tedy obcházení zákona by bylo takovým postupem spíše umožněno nežli zamezeno. 
                33.         Jestliže pak zadavatel poukazuje na funkci institutu kauce jakožto obrany proti obstrukčním jednáním ze strany dodavatelů, je nutno konstatovat, že sám zákonodárce stanovil částku ve výši 100 000,- Kč jako dostatečnou pro naplnění funkce kauce. Jak je uvedeno shora, pravidla pro výpočet kauce nemohou být natolik nejasná, aby znemožnila přístup k přezkumnému řízení. Právo na přezkum postupu zadavatele ze strany navrhovatele tak jednoznačně převažuje nad případnými příjmy do státního rozpočtu. 
                34.         K meritu napadeného rozhodnutí zadavatel ve svých námitkách ničeho nenamítá, proto jsem se v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu omezil toliko na vypořádání námitky týkající se výše kauce. Stručně však lze shrnout, že závěry napadeného rozhodnutí v otázce nedostatečného vypořádání námitek navrhovatele považuji za správné a mohu se s nimi v plném rozsahu ztotožnit.
                Shrnutí
                35.         Závěrem uvádím, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů pro jeho vydání Úřad vycházel, a dále je z něj zřejmé i to, na základě jaké úvahy dospěl k výroku napadeného rozhodnutí. Výrok napadeného rozhodnutí pak dostatečně specifikuje, v jaké věci Úřad rozhodoval, a to v souladu s § 68 odst. 2 věta první správního řádu. Úřad tak dostatečným způsobem odůvodnil, proč rozhodl tak, jak je ve výrocích napadeného rozhodnutí uvedeno. Napadené rozhodnutí tak shledávám v souladu se zákonem a správním řádem.
                VI.          Závěr
                36.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zohlednění námitek zadavatele, na základě zjištění, že Úřad postupoval při rozhodnutí v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí.  
                37.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno. 
                 
                Poučení
                Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.
                 
                 
                 
                 
                 
                Ing. Petr Rafaj
                předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
                 
                Obdrží:
                1.             Česká republika – Ministerstvo vnitra,  Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 
                2.             Hyundai Motor Czech s. r. o., Siemensova 2717/4, 155 00 Praha 
                Vypraveno dne: 
                viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
                
                
                [1] Pozn.: Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu § 56 zákona v návaznosti na § 273 zákona.