Pane předsedo, vážení ministři, vážení kolegové, já se hlásím teď do rozpravy jenom proto, abych potom tu provedl shrnutí toho, co vyplývá z diskuse, a už se nepřipojoval vlastním názorem k této věci.
        Já jsem tu slyšel několik projevů, které hovořily stejnými slovy, nebo zaslechl jsem tu slova, která jsem dostal v dopise - a myslím, že každý z nás - od iniciativ. Pan ministr nebo některý z předřečníků - pardon, omlouvám se, byl to pan poslanec Ambrozek - hovořil o tom, že jde o množství starostů. Ano, bylo tam pár zastupitelů, ale o množství se hovořit nedá.
        Já bych se vrátil k podstatě věci. Ta dikce zákona se touto novelou v podstatě nemění. Jestli jste si všimli, i v § 43 zůstává odstavec, byť myslím, že výjimky v zákoně by měly být jen výjimečně a není správné postupovat výjimkami ve věci, kde se dá postupovat standardně a přesně zákonnými normami. Tedy v tom paragrafu zůstává odstavec 1 - udělení výjimky - tam, kde by nebylo něco zakotveno přesně ve vyjmenované, a tedy velice závazné části územního plánu.
        Jsem přesvědčen o tom, že potom ta výjimka má smysl, když dojde k návrhu stavby, který není dlouhodobě zahrnut v územním plánu. Ale nedovedu si představit situaci, kdy v nějakém řízení, kde stavba je rozestavěna, dojde k tomu, že začne se najednou na konci procesu, kdy se má dotknout tato stavba chráněného území, tato stavba zpochybňovat jako celek. K čemu byla předchozí řízení a k čemu byly vynaložené prostředky?
        Myslím si, že v tom je dobré, když § 43 se právě doplní o to, že tam, kde je rozhodnuto v předchozích řízeních, už výjimku udělovat není třeba.
        To je jen k tomu, co jsem chtěl říci nad rámec svého původního příspěvku.
        ***