Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, 18. prosince loňského roku podala skupina poslanců interpelaci na ministra vnitra ve věci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Vyjádřili jsme tehdy znepokojení nad situací v ÚDV a obavy, že skutečným důvodem zásahu do ÚDV byla snaha zabránit dalšímu vyšetřování zločinů komunismu v době, kdy se blíží konec promlčecích lhůt pro vyšetřování některých trestných činů.
        Již dvakrát vyjádřila sněmovna nesouhlas s odpovědí pana ministra, přesto v ÚDV k nápravě nedošlo. Dnes tedy projednáváme již třetí odpověď ministra vnitra, na kterou již potřetí vyjádřili poslanci Bubník, Nedvědová, Talmanová, Hanuš, Nájemník a Páralová nesouhlas. Čím déle a hlouběji se seznamujeme se situací v ÚDV, tím víc se ujišťujeme o tom, že naše obava byla oprávněná.
        ***
        Při posledním projednávání interpelace jsme předložili seriózní argumenty a nedostalo se nám seriózní odpovědi. Nakonec osobní útoky naše obavy jen potvrdily. Obvykle se k nim uchylují ti, kdož nemají čisté svědomí, a ti, jimž docházejí argumenty.
        Cituji z dopisu pana ministra: "Dalším krokem bylo vytvoření samostatného oddělení na úseku dokumentace, v jehož náplni je vyhledávání trestných činů v archivních materiálech." Zde nevidím nic nového, neboť v organizaci úřadu platné ještě před 1. 12. 1998 se vyhledávání trestných činů v archivních materiálech věnoval celý odbor dokumentace. Právě pan ministr znemožnil dokumentaristům na konci minulého roku docházet do archivů Ministerstva vnitra. V této souvislosti je velmi půvabné tvrzení pana ministra, že nezná jediný případ, kdy by ředitel ÚZSI odmítl vyšetřovateli vyhovět v jeho požadavcích. Bohužel nic neříká o tom, zda bylo ve všech požadavcích vyhověno dokumentaristům, a právě dokumentaristy jsme měli v interpelaci na mysli. Pan ministr by měl vědět, že když brání dokumentaristům v práci, de facto brání vyhledávání zločinů komunismu v archivech, a to v době, kdy se blíží konec promlčecích lhůt.
        Dostupnost informací z ÚZSI je téměř nulová. V době působení pana ministra Grulicha byla uzavřena smlouva mezi ředitelem ÚDV a ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace, která v podstatě znemožnila trestní stíhání v případech únosů ze zahraničí a vražd v zahraničí. Například sérii záhadného usmrcení věřících, kněží i laiků v 70. a 80. letech nelze bez přístupu k materiálům ÚZSI vůbec šetřit. Úřad pro zahraniční styky a informace by se měl rozhodnout, zda chce být novou institucí sloužící demokratickému státu, nebo následníkem bývalé první správy StB ČSSR.
        Pan ministr ve své odpovědi píše, že právě proto, aby zabránil průtahům, na rozdíl od svých předchůdců provedl svým nařízením plošné odtajnění materiálů činnosti StB, a to až do r. 1989. Právě odtajnění si pan ministr k dobru započítat nemůže, není jeho zásluhou a bylo jeho zákonnou povinností. V mnoha případech však zákon o odtajnění informací dodržen nebyl. Naopak. Zákon č. 148/98 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, vstoupil v platnost k 1. listopadu 1998 a ještě 9. listopadu nařídil pan ministr kontrolu v ÚDV týkající se zejména zacházení s utajovanými skutečnostmi přesto, že většina materiálů, se kterými pracuje ÚDV, nemá pro utajení opodstatnění. Šetřící komise při provádění kontroly ve své závěrečné zprávě nebrala vůbec v potaz zákon o ochraně utajovaných skutečností ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Kontrola byla panem ministrem nařízena buď z neznalosti, nebo záměrně.
        Jak obhájí vláda, že dosud nebylo odtajněno usnesení vlády ČSSR ze dne 20. května 1969 č. 104 k zásadám pro postup vůči československým občanům, kteří po 21. srpnu 1968 zůstali v cizině, usnesení vlády ČSSR č. 266 z r. 1969 ke zprávě o mimořádných opatřeních spojených s cestami československých občanů a jejich pobytem v kapitalistických státech a cestami cizinců do ČSSR, záznam z jednání předsednictva vlády ze dne 4. 12. 1968 o zpracování návrhu zásad jednotného postupu, pokud jde o občany, kteří po 25. 8. 1968 zůstali v zahraničí, č. j. 028161/68-121, záznam z jednání předsednictva vlády dne 24. 11. 1969 k návrhu komplexního opatření ve věcech vztahujících se k problematice pobytu československých občanů v kapitalistických státech č. j. 021571/69-012 a další a další záznamy s podobnou problematikou ze stejné doby?
        Cituji dále pana ministra: "Na tomto místě vás, paní poslankyně, musím upozornit, že případ bachaře Vlačihy nebyl pracovníkům ÚDV odňat krajským zastupitelstvím, ale usnesením Krajského soudu v Plzni." Nevím, jak se s tímto tvrzením srovnává příloha č. 4 právě dopisu pana ministra, kterou je podnět k přezkoumání zákonnosti podepsaný ředitelem ÚDV panem Kratochvílem, kde doslova píše: "V příloze přikládám opis usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 6. 1. 1999 pod č. j. 2KZV127/98-12 v trestní věci obviněného Vlačihy a žádám o přezkoumání postupu příslušného státního zastupitelství. V této souvislosti poukazuji zejména na dotčené rozhodnutí státní zástupkyně KSZ v Plzni, která bez dalšího akceptovala podjatost vyšetřovatele ÚDV a de iure rozhodla i o podjatosti samotného ÚDV."
        Jak je zřejmé z právě řečeného, odpověď pana ministra nešetří výmluvami a polopravdami a umně odbíhá od podstaty věci tu jakoby nechápavě, onde přenesením důrazu na věc nepodstatnou. Nejsem si jista, zda je důstojné, aby členové zákonodárného sboru znovu vyvraceli odstavec po odstavci odpověď pana ministra, aby pak pan ministr na zcela jasnou argumentaci neslyšel, tak jako při předchozím projednávání této interpelace. Mám intenzivní pocit, že pan ministr není muž na svém místě.
        Ať si pan ministr řekne cokoli, jsem stejně přesvědčena, že jedinou správnou odpovědí by bylo jeho odstoupení z funkce. To by byla odpověď mému sluchu příjemná, té se zřejmě nedočkám. Ať mi pan ministr aspoň odpoví na otázku, kolik trestních stíhání zločinů komunismu bylo od počátku roku zahájeno, vzhledem k tomu, že mnohým zločinům hrozí promlčení. Děkuji vám za pozornost.