Vážený pane předsedo, dámy a pánové, nejdříve bych vzkázal panu poslanci Filipovi, že i já jsem se s přednostním právem přihlásil, a to dříve než on. Přihlásil jsem se v okamžiku, kdy nastupoval pan poslanec Beneš, a pan předseda Poslanecké sněmovny mě poprosil, zda bych nevystoupil až po něm, a já jsem to akceptoval. Čili skutečně jsem na řadě nyní já.
        Chtěl jsem původně mluvit o něčem jiném, ale nezbývá mi, než abych zareagoval alespoň na některé prvky obou vystoupení pana poslance Exnera. Chtěl bych mu prostřednictvím předsedajícího této schůze vzkázat, že koncem osmdesátých let Československo bývalo řazeno z hlediska stupně svého rozvoje do velmi zvláštní a velmi exkluzivní skupiny zemí, kterým se říkalo nově podrozvinuté země. Co to znamenalo? Tento pojem znamenal, že to byly země jinačí než země vyspělé, ale také odlišné od zemí rozvojových, a s oběma těmito typickými skupinami měly některé společné známky. Se zeměmi vyspělými je spojovaly především civilizační návyky, kultura, určité dosažené prvky rozvoje zděděné v minulosti, leč zakonzervované. Proti tomu stála ekonomická výkonnost, která se rychle přibližovala zemím rozvojovým. Toto je smutná pravda, kterou bohužel pan poslanec Exner pominul ve svém vystoupení. A pominul také fakt, že zdrojem tohoto nebyla dnešní KSČM, kterou z toho v žádném případě neobviňuji, ale systém centrálního plánování, který zde byl vytvořen po roce 1948 a který zejména v letech sedmdesátých a osmdesátých dovedl Československo k oněm trpkým koncům.
        Nicméně to, co tady bylo po roce 1990, mělo šanci být dále rozvíjeno efektivněji, než k tomu došlo. Jsem přesvědčen, že pan poslanec Škromach ve svém vystoupení velmi dobře a velmi přesně pojmenoval celou řadu problematických stránek rozvoje České republiky, resp. Československa po roce 1990, které komplikovaly situaci nadále a které vedly i k tomu problému, který byl předmětem zprávy pana předsedy vlády, tedy k problému nevyplacených mezd.
        Já bych chtěl především říci to, že to byl rok 1991, kdy prudce začala růst položka pohledávek po lhůtě splatnosti a dnešní nevyplácené mzdy jsou - a to, pamatuji-li si to dobře, v jednom ze svých vystoupení řekl správně pan poslanec Tlustý, abych s ním neměl jenom konflikty - skutečně jakýmsi nejzazším stupněm tohoto problému - nesplacení pohledávek bankám, obchodním partnerům a v posledním stupni i zaměstnancům.
        Tento problém nelze řešit ničím jiným než tím, čemu říkáme drobná práce, konkrétním, postupně jdoucím oslovováním konkrétních právních, sociálních a ekonomických problémů.
        Vláda sociální demokracie, která nastoupila v létě loňského roku, tyto problémy v rozhodující míře pokryla svým programovým prohlášením a velmi důsledně se snaží toto programové prohlášení plnit. Daří se jí to se střídavými úspěchy, ale v principu ano tam, kde jde o věci exekutivní, které může řešit ve své pravomoci, s mnohem střídavějšími úspěchy v oblastech, kde je závislá na podpoře Poslanecké sněmovny, resp. Senátu Parlamentu ČR, což je přirozené a nestěžuji si na to, je to normální situace vlády menšinové. Z tohoto týdne konkrétně bychom mohli pojmenovat nejenom otázku zákona o konkursu a vyrovnání, který zde padl několikrát, ale třeba i fakt, že Senát vrátil do Poslanecké sněmovny zákon o dražbách, což oddálí České národní bance možnosti snížit stupeň přísnosti a regulace bank v oblasti oceňování nemovitostí, resp. jejich klasifikace jako kvalitních či nekvalitních zástav apod.
        To, že jsem teď přešel do takto technického slovníku, svědčí o tom, že skutečně jde o práci drobnou, která je krok po kroku vykonávána posilováním právního prostředí, privatizací a celou řadou dalších kroků.
        Je faktem, že kdyby došlo k privatizaci bank někdy kolem roku 1996, kdy byly podstatně příznivější podmínky, kdyby byla od začátku privatizace implantována mezinárodním standardům se blížící regulace kapitálového trhu, měli bychom podstatně stabilizovanější finanční sektor a stejně jako v Polsku, Maďarsku, Slovinsku a v jiných zemích bychom problém pohledávek po lhůtě splatnosti a problém insolvence měli dnes ne zcela vyřešen, ale byl by v mnohem menším rozměru, než jak tomu bohužel je stále u nás.
        ***
        Čili ty základní kroky jsou ty, které Poslanecká sněmovna a veřejnost dobře zná. Jsou to kroky typu zákona o konkursu a vyrovnání, zákona o dráhách, komplexní reformy práva obchodního, občanského a trestního, které připravuje a připravil z velké části už k dnešnímu datu pan ministr Motejl, a řada dalších kroků tohoto typu. Privatizace bank je mezi nimi rozhodně nikoli na posledním místě.
        Jedním z takových prvků, o kterých bych se rád zmínil - a to byl původní záměr mého vystoupení - je oblast revitalizace. Revitalizace, a vždy to vláda tvrdila, není zázračným lékem pro nemocnou ekonomiku. Také zázračné léky skutečně neexistují. Vedle těch oblastí, o kterých jsem hovořil, určitým konkrétním vkladem do procesu, jehož výsledkem vedle strukturální politiky, vedle politiky zaměstnanosti, o které hovořil pan místopředseda Špidla, a dalších kroků, je snaha o makroekonomický a strukturální obrat v české ekonomice.
        Když dovolíte, seznámím vás zejména se základními kroky, které v současné době Revitalizační agentura provádí v první fázi svého tzv. 90denního programu. Ten spočívá jednak v převzetí úvodního seznamu podniků uvažovaných do revitalizačního programu, jenž byl schválen hodnotitelskou komisí na základě předběžného souhlasu ze strany těchto společností, dále v provedení analýz v uvedených společnostech. Jde o právní a finanční audity, analýzu trhu, odbytu, financí, managementu, lidských zdrojů, informačních systémů, podnikatelského plánu společnosti a dalších podstatných prvků. Dále v zařazení konkrétního podniku do portfolia Revitalizační agentury, kdy na návrh správce a představenstva Revitalizační agentury rozhodne investiční výbor Revitalizační agentury, a to na základě následujících ukazatelů: hodnocení budoucí životaschopnosti společnosti, ochota spolupracovat s Revitalizační agenturou včetně souhlasu akcionářů, dohoda na plánu restrukturalizace společnosti s věřiteli a splnění kritérií schválených vládou. Připomínám počet zaměstnanců přes 2000, objem nákupu materiálů, prací a služeb od tuzemských dodavatelů přes 1 mld. Kč, celková výše kvalifikovaných úvěrů u Konsolidační banky, Komerční banky a České spořitelny přes 3 mld. Kč a ukazatel kladného provozního zisku.
        Po zařazení společnosti do revitalizačního programu pak nastupuje fáze jednání s vlastníky společnosti, managementem a sociálními partnery, vyjednávání s bankovními a obchodními věřiteli, koordinace převzetí závazků, popř. akcií od příslušných třetích stran a vyhledávání a výběr poskytovatelů služeb při finanční a operační restrukturalizaci.
        Vlastní realizace restrukturalizačního programu bude rozdělena na finanční restrukturalizaci, tj. nalezení a navržení alternativní kapitálové struktury, konverze špatných úvěrů na dluh či jmění, zajištění financování potřeb společnosti, stabilizace finančních toků společnosti atd., a na operativní restrukturalizaci, tedy reformulace podnikatelského plánu, reorganizace, snížení nákladů, zlepšení efektivity, sociální program s tím samozřejmě spojený.
        Poslední fází je potom zjednodušeně řečeno prodej firmy různými způsoby, nalezení strategického partnera - což je zpravidla to nejlepší, ale ne vždy možné - vznik strategické aliance, prodej managementu, nalezení partnera typu fondů venture capital apod. U obou posledních fází nicméně vždy zůstane z naprosto pochopitelných důvodů možnost vstupu společnosti do likvidace nebo konkursu. Připomínám to z toho prostého důvodu, že ani Revitalizační agentura, stejně jako jakákoli jiná instituce, jakýkoli vlastník, jakýkoli krizový manažer nemá zázračné účinky a v situaci, kdy zpravidla hrozí konkrétním podnikům konkurs ze strany celé řady neuspokojených věřitelů, které samy tyto podniky uvedly do velmi složité situace, je takový fakt pochopitelný.
        Každá z těchto fází má samozřejmě předpokládaný časový horizont v řádu několika měsíců s tím, že ukončení činnosti agentury jako celku je stanoveno na konec roku 2002. To, co je smyslem operace Revitalizační agentury, je dosáhnout určité stabilizace situace v podniku a přípravy tohoto podniku na vstup kapitálově odpovídajícím způsobem vybaveného partnera tam, kde to podnik nedokáže svými vlastními prostředky a zároveň bude souhlasit s podmínkami takového procesu.
        Že je to riziková operace, je nabíledni, proto se těmto metodám říká krizové řízení. Jde o řešení nestabilní situace prostředky, které jsou všeobecně známé, mohou být využívány s větší nebo menší dovedností, ale nemají povahu zázračných prvků. Lze si slibovat, a to vláda také očekává, že Revitalizační agentura bude úspěšná ve většině případů, možná rozhodující většině případů; nikde není záruka, že bude úspěšná ve všech.
        Chtěl bych tedy zmínit a podtrhnout to, že tento proces je jedním z komplexního programu hospodářské politiky vlády, který byl vyjádřen v celé řadě dokumentů. Jako jeden z rozhodujících bych zde jmenoval střednědobou hospodářskou strategii vlády a na ni navazující společné posouzení priorit hospodářské politiky, které bylo uzavřeno mezi vládou ČR a Evropskou komisí, které má mezinárodní respekt, a při těchto krocích má vláda odpovídající podporu. I při těchto číslech nicméně nebudu zakrývat to, co bylo řečeno v této sněmovně už včera při projednávání bodu týkajícího se střednědobého fiskálního výhledu. Tam i v prorůstové verzi se stále počítá s dalším růstem nezaměstnanosti. Je to smutná pravda, ale je to průvodní jev restrukturalizace každé ekonomiky a česká ekonomika v tomto není výjimkou.