Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, předstupuji před vás, abych zde vyjádřil svůj postoj k žádosti vyšetřovatele o mé vydání k trestnímu stíhání.
        Nejdříve ze všeho bych rád řekl, že jsem nepřekročil žádnou ze svých pravomocí a že jsem přesvědčen, že obvinění mé osoby je účelovou konstrukcí. Rád bych vás seznámil se stručnou genezí a právním posouzením své kauzy.
        V roce 1998 a 1999 jsem plnil usnesení vlády č. 690 z 19. října 1998 se vše vystihujícím názvem "O metodickém postupu rozsahu zveřejňování informací v případech privatizace majetku ve vlastnictví státu". V souvislosti s tím jsem pověřil pana Tomáše Kejlu, který byl v roce 1992 členem privatizační komise na Ministerstvu kultury, shromážděním materiálů k privatizaci Knižního velkoobchodu. Pan Kejla po mé předchozí domluvě s panem ministrem Dostálem několikrát navštívil archiv Ministerstva kultury, vyhledal a nechal si zkopírovat všechny zápisy z jednání privatizační komise týkající se této privatizace, včetně účetní uzávěrky Knižního velkoobchodu za rok 1991 a první pololetí roku 1992.  Následně vypracoval asi třístránkovou zprávu popisující důvody a způsob privatizace Knižního velkoobchodu ze strany Ministerstva kultury. Tím celá záležitost skončila.
        Dne 16. 11. 1999 vyšel v Týdnu článek "Znečištěné čisté ruce", který vyslovil jisté pochybnosti o legálnosti tohoto mého pověření. Článek si přečetla státní zástupkyně z Městského státního zastupitelství v Praze paní Michaela Sobolová, která následně pověřila službu policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti vyšetřením této záležitosti. Zároveň vytvořila prapodivnou právní konstrukci možné trestnosti mého jednání, která sloužila jako metodický pokyn pro policejní šetření.
        Během několikaměsíčního vyšetřování policie zjistila, že jsem plnil usnesení vlády, že pan Kejla několikrát navštívil pouze archiv Ministerstva kultury a že se skutečně zajímal o materiály k privatizaci Knižního velkoobchodu a dokumenty související, pocházející z let 1991 až 1993. Ministerstvo kultury zároveň uvedlo, že přístup k archivním materiálům se v roce 1999 řídil podzákonnou normou, spisovým a skartačním řádem z roku 1977, takže přístup k materiálům měl každý, kdo splnil dvě podmínky: měl k tomu důvod a získal svolení vedoucího archivu.
        Domníval jsem se, že tímto zjištěním to končí. Pak se stalo něco neočekávaného. Policie ignorovala výsledky svého vlastního vyšetřování a obvinila mne ze zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého jsem se měl dopustit tím - a cituji z návrhu na zahájení trestního stíhání: Svým pověřením zajistil přístup k neveřejným materiálům z archivu Ministerstva kultury, které získal k dispozici Kejla, a musím říci, že v tomto případě policie zklamala, blíže neurčená pracovnice, pravděpodobně sekretářka, která přebírala kopie materiálů v archivu Ministerstva kultury. Ve spisu je papír s jejím podpisem. Konec citátu.
        To, že jsem překročil svou pravomoc, se dokládá následujícím konstatováním: Postavení ministra Bašty jakožto ministra bez portfeje je vymezeno pouze článkem 67 odst. 2 ústavy. Žádné zákonem upravené pravomoci kromě hlasování ve vládě ministr bez portfeje nemá.
        Obě tvrzení o trestnosti mého počínání musím odmítnout. Mé postavení ministra vlády bylo upraveno čl. 76 ústavy, nikoli pouze čl. 67. Čl. 76 ústavy kodifikuje základní pravidla pro rozhodování vlády s tím, že ponechává vše zbývající na vnitřní normě, jíž je jednací řád vlády. Je otázkou, zda se touto otázkou co nejúžeji související s otázkou pravomocí autoři obvinění vůbec zabývali. Z uvedeného totiž vyplývá, že za prvé vláda nerozhoduje jen o normativních aktech. Za druhé: leč o všech otázkách, jež náležejí do její ústavní pravomoci. Za třetí: Každý člen vlády je vázán rozhodnutím vlády, což je za čtvrté další zdroj legitimity jednání člena vlády, plní-li rozhodnutí vlády v tomto širším smyslu. Dovodit je tedy třeba, že člen vlády jednající ke splnění rozhodnutí vlády nepřekračuje svou pravomoc.
        Pokud jde o druhou část obvinění opírající se o pozoruhodnou, paní státní zástupkyní ad hoc vytvořenou kategorii tzv. neveřejných informací, mám tři argumenty, které ji vyvracejí.
        Za prvé je to apel na zdravý rozum. Tvrzení, že v archivu Ministerstva kultury jsou uloženy osm let staré neveřejné, mimořádně lukrativní a obchodně využitelné informace o dávno neexistujících firmách je nesmyslné na první pohled či poslech. Nicméně služba pro odhalování korupce a závažného hospodářské trestné činnosti - tato elitní služba policie se vás snaží přesvědčit o opaku. Druhým argumentem je skutečnost, že materiály uložené v archivu byly veřejně dostupné již podle předpisu z roku 1977. Třetím a rozhodujícím důvodem svědčícím proti obvinění je současná právní úprava, která tyto informace a materiály výslovně označuje za veřejné. Viz § 9 odst. 2 zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
        ***
        Ve světle tohoto právního rozboru se celý postup orgánů činných v trestním řízení v mém případě jeví jako přinejmenším absurdní, anebo ho mohu vnímat jako vzkaz. Je krajně nevhodné pokoušet se otvírat naši privatizační minulost. A kdo to udělá, se zlou se potáže. Ovšem obvykle podobná varování posílá mafie, nikoliv orgány činné v trestním řízení. Ale v zemi, kde články v časopisu jsou formulovány jako policejní obvinění, a policejní spis a obvinění jako články v novinách, evidentně splynuly žánry a někdy i role.
        Dlouho a bolestně jsem přemýšlel o svém dalším postupu v této kauze. Pečlivě jsem zvažoval pro a proti při požádání o zbavení imunity. Byl bych rád, kdyby ze mne podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele smyl výrok nezávislého soudu. Byl bych rád, kdyby bylo v rámci dalšího vyšetřování odhaleno, kdo, proč a na čí žádost si dal práci s konstrukcí tak nesmyslného obvinění.
        Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že právě kontrolní pravomoc člena parlamentu či vlády je důvodem, proč historicky poslanecká imunita vznikla. Ani na minutu bych neváhal a požádal o zbavení imunity, kdyby se jednalo o jakýkoliv úmyslný trestný čin či přestupek. Domnívám se ale, že v případě, jako je tento, měli autoři myšlenky imunity představu právního institutu. Už z historických pramenů je jasné, že má chránit poslance při výkonu jeho práce hlavně v oblasti politického rozhodování, a je to také důvod, proč ponechávám rozhodnutí v této věci na Poslanecké sněmovně.
        Děkuji.