Vážená paní předsedající, dámy a pánové, předem se vám chci omluvit za to, že budu mluvit o té části projednávaného návrhu zákona, kterou bohužel nemohu změnit, protože i já jsem zastáncem našeho členství v Evropské unii. Ale vzhledem ke svým životním zkušenostem, které jsem nabyl během čtvrt století za knihkupeckým pultem, nemohu a nechci mlčet. Jde o hlavu III, která nese zavádějící název "Podpora evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby". Název této hlavy by měl podle mne správně znít "Diskriminace tvorby Asie, Afriky, Austrálie a Ameriky". První věta § 42 totiž zní: "Provozovatel televizního vysílání je povinen tam, kde je to proveditelné, vyhradit pro evropská díla nadpoloviční podíl celkového vysílacího času každého svého programu." Pro serióznost uvádím, že dále je uvedeno několik výjimek.
        Pochopitelně vím, že toto a následující ustanovení jsou pouhým promítnutím směrnice Rady ES č. 89/552, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, z října 1989, ve znění novely z června 1997, a že jde o jednu z podmínek vstupu České republiky do EU. Jsem si také téměř jist, že autorům směrnice nešlo o diskriminaci děl Asie, Afriky, Austrálie, Latinské Ameriky a Kanady, ale jen a jen o diskriminaci děl vzniklých ve Spojených státech amerických. Takto jasně se to ovšem neodvážili říci. Ve skutečnosti jde o obchodní válku, válku, která na naší planetě v oblasti soutěže umělecké tvorby nikdy neměla vzplanout bez ohledu na to, jakou kvalitu či nekvalitu tomu kterému dílu nebo typu děl přisuzujeme. O tom, co budou či nebudou sledovat svobodní občané této planety na televizní obrazovce, nemá rozhodovat nikdo jiný než oni.
        Před listopadem 1989 u nás existovaly totiž velmi podobné kvóty a vždy jsem je vnímal jako znásilňovací produkt totalitního komunistického režimu. Tehdejší nakladatelství byla jednak ovlivňována přídělovým systémem papíru, ale jedna také tím, že měla stanoveny povinné kvóty na vydávání děl autorů ze Sovětského svazu a ostatních zemí socialistického tábora, jak se tehdy říkávalo. Tyto kvóty se blížily 90 % vydaných knih. Jak potom vypadala nabídka v předlistopadových knihkupectvích, si mnozí z vás jistě ještě pamatují. Stejně tak si jistě ještě vzpomínáte na čtvrteční fronty před knihkupectvími na část oněch zbývajících 10 %. Obdobná situace panovala i v ostatních oblastech umělecké tvorby. Myslím si, že bychom na tato fakta neměli zapomínat.
        Proto jsem velmi citlivý na jakékoliv státně i nadstátně, jako v tomto případě, silové vměšování do volné soutěže, zvláště pak v oblasti umělecké tvorby. Jsou mi z duše protivní všichni ti inženýři lidských duší, kteří si myslí, že vědí nejlépe, na co se svobodný občan dívat má či nemá, co má či nemá číst nebo jak má či nemá trávit volný čas. Musíme si také uvědomit, že televizní kvóta preferující evropskou tvorbu může být také inspirací k zavedení dalších kvót, třeba opět na zavedení preference socialistické tvorby. Ani bych se tomu příliš nedivil, protože ta část zmíněné směrnice EU, která pojednává o zvýhodnění evropských děl, se od té naší, předlistopadové, neliší ani literou, ani dnes tak oblíbeným duchem.
        Akceptování této části směrnice, a to i v té mírnější podobě, jak o tom hovořil kolega Zahradil, je pro mne jednou z velmi bolestných cen, kterou platíme za členství v Evropské unii. Děkuji vám za pozornost.