Děkuji pěkně. Jediným aktivním krokem, který komise zaznamenala, byla prosazení tzv. zlaté akcie pro Fond národního majetku na valné hromadě 29. 4. 1994. Tato akcie se zvláštními právy dávala Fondu právo mít v dozorčí radě 4 zástupce, právo svolat valnou hromadu a určitá práva veta na rozhodnutí valné hromady. Fond svá místa v dozorčí radě sice obsadil, seznam členů dozorčí rady je v příloze č. 13, z jejich činnosti však nevyžadoval žádnou odpovědnost a komise má za to, že účast zástupců Fondu v dozorčí radě IPB byla zcela formálním a pasivním výkonem.
        Rozsah pověření dozorčí rady byl upraven stanovami společnosti. Mezi základní úkoly patřilo vykonávání kontrolní činnosti, posuzování obchodního plánu a obchodních záměrů, přezkoumávání účetní závěrky apod. Stanovy společnosti umožňovaly dozorčí radě být v jakémkoliv okamžiku informována o chodu a finanční situaci banky a v případě pochybností získat detailnější informace o finančních a obchodních operacích managementu na jakékoliv úrovni. Lze konstatovat, že z hlediska zákonných úprav neexistovala zábrana pro uplatnění kontrolní činnosti zástupců státu v dozorčí radě.
        ***
        Komise však nezaznamenala případ, kdy by se tak skutečně stalo. Konstatuje, že činnosti zástupců státu v dozorčí radě IPB znamenaly zcela nulový přínos pro ochranu zájmů státu jako akcionáře.
        Podobně lze s výjimkou uplatnění práva zlaté akcie charakterizovat činnost zástupců státu na valných hromadách. Specifickou kapitolou této problematiky je existence poradního orgánu nazývaného bankovní trojka, resp. čtyřka. Dnem 23. dubna 1993 jmenovalo prezidium FNM poradní skupinu pro řízení výkonu akcionářských práv Fondu národního majetku ve vybraných bankách a pojišťovnách. Členy této skupiny byli ministr financí, guvernér ČNB, předseda výkonného výboru FNM a od roku 1994 do poloviny roku 1996 také předseda prezidia FNM, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Tato skupina neměla mimo zmíněného ustanovení prezidiem fondu žádnou pravomoc z hlediska platných zákonných norem. Vzhledem k exkluzivnímu složení byly však její závěry vnímány jako zcela zásadní. Přes výraznou absenci písemných dokladů o jednáních tohoto orgánu se velké množství úřední korespondence mezi institucemi odvolává právě na závěry či dokonce rozhodnutí bankovní čtyřky, resp. trojky. Formální odpovědnost tohoto orgánu nelze odvodit z žádného předpisu. Odpovědnost jeho členů je však vzhledem k jejímu funkčnímu postavení bez jakýchkoliv pochybností. Seznam členů bankovní trojky, resp. čtyřky, je uveden v příloze č. 14.
        Ilustrativním příkladem, jak byla vnímána konkrétní odpovědnost za výkon vlastnických práv státu, je usnesení vlády č. 162 ze 4. 3. 1998. Je v příloze č. 7. V něm v bodě I. vláda konstatuje, že stát špatným výkonem vlastnických práv ztratil vliv na řízení akciové společnosti IPB. Z tohoto konstatování nikdy nebyla vyvozena žádná konkrétní odpovědnosti. Paradoxní skutečností je, že pod tímto usnesení je podepsán Josef Tošovský jako předseda vlády. Přitom právě Josef Tošovský je z hlediska jak délky výkonu funkce, tak z hlediska šíře pravomocí vlastník-privatizátor-regulátor za rozhodování státu v IPB odpovědný zcela zásadně.
        Část D - Prodej státního podílu v letech 1997 - 1998
        První dokument, kterým vláda České republiky stanovila svou strategii přístupu ve velkých bankách, byl materiál ČNB "Návrh strategie a postupu realizace akciových podílů v komerčních bankách". Vláda ČR ho projednala 27. listopadu 1996. Odpověď na otázku, proč se tak dlouho váhalo s doprivatizací státního podílu ve velkých bankách, překračuje rozsah mandátu i šetření komise. Upozorňujeme však na skutečnost, že se jedná o jeden z klíčových problematických otazníků nad průběhem polistopadové ekonomické transformace v České republice. Materiál podrobně rozebíral stav a možnosti dalšího rozvoje velkých českých bank a navrhoval optimální postup při prodeji státních podílů. Na základě tohoto materiálu vláda ČR přijala usnesení č. 603/1997, kde za prvé konstatovala svůj zájem na doprivatizaci komerčních bank se státním podílem, za druhé uložila místopředsedovi vlády a ministru financí předložit návrh rozhodnutí o privatizaci zbývajícího státního podílu v IPB, a. s.
        Za optimální způsob privatizace byl označen prodej celého balíku akcií zahraničnímu strategickému investorovi. Bylo rovněž doporučeno využít služeb zahraničního poradce. Pro koordinaci přípravných prací a stanovení kritérií výběrového řízení byla za předsednictví ministra financí ustavena pracovní skupina ze zástupců Ministerstva financí, ČNB a FNM. Jako poradce byla vybrána firma Salomon Brothers. V březnu 1997 tak bylo vyhlášeno veřejné výběrového řízení s vícekolovým systémem. Oproti předpokladům projevili vážní zájem pro vstup do IPB pouze dva uchazeči: ING Bank a Nomura. ING Bank však požadovala získat majoritní balík akcií a částečné garance státu. Nomura doplnila svou nabídku informací, že jedná ve shodě s dalšími akcionáři, která jí dává kontrolu nad balíkem 49,373 % akcií. Seznam akcionářů IPB k datu 30. 6. 1997 je uveden v příloze č. 5. Další jednání se proto soustředila na Nomuru. Pokud jde o ING, byla požádána o podržení nabídky, což bylo potvrzeno.
        Dne 7. 7. 1997 předložila Nomura závaznou nabídku na odkup akcií státu. Hlavní body nabídky jsou uvedeny v příloze č. 4. Pro zvýšení ochrany prodávajícího, tedy fondu, doporučoval ministr financí doplnit podmínky prodeje: za prvé zesílením dikce závazků kupujícího k budoucímu úpisu emise dluhopisů, za druhé zejména pak právem fondu jednat o aktivech, o kterých se bude domnívat, že byla auditem podceněna, a v případě nedohody zorganizovat odkup těchto aktiv.
        Dne 23. 7. 1997 vláda ČR akceptovala podmínku Nomury doplněnou o výše uvedené podmínky a svým usnesením č. 468 vydala privatizační rozhodnutí za podmínek uvedených v příloze č. 6. Návazně byla zahájena jednání o smlouvě o prodeji akcií. Za FNM jednání vedli předseda Češka a místopředseda Hrubý, za Ministerstvo financí ministr Pilip, náměstci Štěpánek a Fišer. Jednání probíhala v mimořádně obtížné ekonomické i politické situaci. Situace banky se v roce 1997 prudce zhoršovala a stávala se obdobou jako v roce 2000. Zhoršila se její likvidní pozice a kapitálová vybavenost nebyla na dostatečné úrovni. Prodej zbytkového podílu státu nebyl proto ani tak operací rozvojovou, jako spíše pokusem o operaci záchrannou.
        Alternativou prodeje za nevýhodných a riskantních podmínek byl razantní zásah státu, který mohl využít svého postavení akcionáře na straně jedné a regulátora na straně druhé. Z dnešního pohledu se tato alternativa jeví jako vhodnější s mnohem méně škodlivými důsledky. Optikou tehdejší politické a ekonomické situace to však bylo řešení problematické.
        Této situace investor zjevně využíval k možnému dosažení příznivějších podmínek, jednání komplikovala a protahoval. V polovině prosince byl z podnětu IPB dokončen firmou Ernst and Young předběžný audit banky, který mimo jiné naznačil mnohem nižší kupní cenu, než stanovilo privatizační rozhodnutí dané usnesením č. 468/1997. Na základě tohoto auditu vznesla Nomura dodatečné požadavky na částečné oddlužení bank, resp. na poskytnutí omezených garancí. Tzv. bankovní trojka na svém jednání 23. 12. 1997 tyto požadavky odmítla, potvrdila podmínky prodeje dané usnesením č. 468/1997 a stanovila konečný termín 15. ledna 1998, ve kterém měla Nomura sdělit, zda tyto podmínky přijímá. Dne 14. 1. 1998 Nomura potvrdila svůj zájem o transakci, vznesla však znovu jiné požadavky na změnu privatizačních podmínek. Zejména šlo o odmítnutí role strategického investora včetně závazků s tím spojených. Dále o změnu nabyvatele na společnost Nomura Europe. Dne 20. 1. 1998 byl parafován text dohody, který tyto požadavky reflektuje, a 4. 3. 1998 vláda České republiky svým usnesením č. 162 změnila rozhodnutí o privatizaci dané usnesením č. 468/1997.
        ***
        Podmínky privatizace podle tohoto změněného rozhodnutí jsou uvedeny v příloze č. 7. Tímto usnesením vláda ČR:
        1. Upustila od rozhodnutí zajistit vstup strategického investora.
        2. Změněnými podmínkami vědomě připustila vysoké riziko, že investor nebude sledovat prioritně rozvoj a prosperitu banky, ale spekulativní obchody s aktivy banky.
        3. Akceptovala výsledky auditu objednaného IPB, a. s., netrvala na ověření vlastním auditorem, resp. auditorem FNM, a zejména vypustila klíčovou smluvní pojistku - právo FNM jednat o aktivech, o kterých se bude domnívat, že byla auditem podceněna, a v případě nedohody zorganizovat jejich odkup.
        Usnesení bylo schváleno jen mírnou většinou. Hlavní odpovědnost za změnu podmínek privatizace nesou Ivan Pilip jako tehdejší ministr financí a navrhovatel usnesení, a Josef Tošovský jako tehdejší předseda vlády.
        Toto kontroverzní a netransparentní rozhodnutí je třeba doplnit ještě o následující skutečnost. Navrhovanou změnu nabyvatele z Nomura Belgium na Nomura Europe komentuje materiál předkládaný vládě 4. 3. 1998 takto: "Změna nabyvatele znamená zvýšení komfortu pro prodávajícího, to je Fond národního majetku, protože Nomura Europe je mateřskou společností firmy Nomura Belgium."
        Přitom již 11. 2. 1998 požádala Nomura Českou národní banku o předběžný souhlas k nabytí všech akcií pro společnost Saluka Investments. Řadě členů vlády byla tato skutečnost známa a byli srozuměni s tím, že schvalovaná změna nabyvatele není změnou konečnou. Dne 8. 3. 1998 pak podepsal Fond smlouvu o prodeji a koupi akcií s firmou Nomura Europe. Dne 30. 9. 1998 Česká národní banka udělila souhlas společnosti Saluka Investments k nabytí přímého podílu na IPB, a. s. Dne 2. 10. 1998 převedla Nomura Europe na Saluku 43% podíl akcií IPB. Popis nabyvatele a předmět jeho činnosti je uveden v příloze č. 8.
        Část E - Výkon funkce bankovního dohledu
        Česká národní banka vykonává bankovní dohled podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, které upravují její kompetence vůči bankám, v tomto případě i vůči IPB, a. s. Zejména v období od prodeje státního podílu do uvalení nucené správy hodnotí komise tento výkon jako alibistický, málo důsledný a pasivní.
        Dne 30. 9. 1998 schválila Česká národní banka převod akcií z Nomury Europe na Saluku Investments. Přitom žádost o nabytí pro Saluku Investments byla České národní bance doručena již 11. 2. 1998, tedy tři týdny před rozhodnutím vlády České republiky prodat státní podíl společnosti Nomura Europe. Česká národní banka musela vědět, komu ve skutečnosti vláda České republiky státní podíl v IPB prodává. Společně s vládou se však snažila nepříliš důstojným způsobem alespoň kosmeticky zakrýt a v čase rozložit privatizační debakl.
        V každém případě tímto rozhodnutím na sebe bankovní dohled převzal přímou odpovědnost za to, že do IPB vstoupil investor s nulovými zárukami, nikoliv významný bankovní dům, jak bylo veřejnosti předkládáno, ale společnost s ručením omezeným ve 100 % vlastnictví nadace založené dle nizozemského práva.
        V roce 1998 proběhlo v souladu s privatizační smlouvou navyšování základního jmění IPB. Komise disponuje podklady, které svědčí o tom, že v rozporu se smluvními závazky i se závaznou legislativou proběhl nákup podřízených dluhopisů za prostředky, které k tomu účelu poskytla banka sama. Přitom tato operace podléhá velmi striktním kritériím stanoveným "Opatřením České národní banky o kapitálové přiměřenosti bank". Jedním z podstatných kritérií je, že banka si může započítat podřízený dluh do svého kapitálu jen v případě, že k tomu obdržela souhlas České národní banky. Bankovní dohled je tedy povinen prověřit splnění všech kritérií podřízeného dluhu. Potvrdí-li se důvodné podezření o porušení těchto kritérií, je to mimo jiné i selhání bankovního dohledu.
        Ze získaných informací vyplývá, že se bankovní dohled potýkal s nechutí managementu poskytovat dostatečné informace o prováděných transakcích. Zákon o bankách totiž zakazuje bankám provádět operace pro banky nevýhodné. Komisi se nedostalo dostatečného vysvětlení, proč bankovní dohled tak dlouho váhal s důslednou kontrolou v této bance a zejména s jejím vyhodnocením. K důsledné dohlídce se Česká národní banka odhodlala na podzim roku 1999 a v podstatě až do uvalení nucené správy ji neuzavřela.
        V této souvislosti je nezbytné zmínit i roli auditora, firmy Ernst and Young. Svůj výrok "bez výhrad" za rok 1998 podmínil auditor odprodejem problematických úvěrů subjektům nespřízněným s IPB v účetní hodnotě minimálně 11 mld. Kč tak, aby příslušnou hotovost banka obdržela nejpozději do 28. 6. 1999. Za tímto účelem uzavřela banka 30. 11. 1998 smlouvu se společností X, která byla deklarována jako nespřízněná a která odkoupila od IPB nestandardní aktiva v účetní hodnotě více než 11 mld. Kč za hotovost. Částka byla splacena ve dvou tranších - 3,6 mld. obdržela banka 10. 6. 1999, zůstatek byl zaplacen 25. 6. 1999. Auditor obdržel informace, že na financování akce se významně podíleli někteří akcionáři banky. Tím pokládal svoji podmínku za splněnou a následně vydal výrok "bez výhrad".
        Dne 10. 6. 1999 byl však ke smlouvě z 30. 11. 1998 podepsán dodatek se společností Y, vůči které se IPB významně úvěrově angažovala právě za účelem odkupu vlastních úvěrových pohledávek. Je zřejmé, že odkup problematických úvěrů řeší až tento dodatek smlouvy, kde smluvním partnerem je společnost s IPB spřízněná.
        Auditorovi muselo být známo, že došlo ke změně dlužníka, čili zdroje financování. Hájí se tvrzením, že neměl právo zjišťovat způsob, jakým společnost X získala finanční prostředky, a že nepravdivost informací obdržených od managementu IPB zjistil až po vydání výroku. Komisi nepřísluší hodnotit míru odborné péče, se kterou auditor zkoumal tuto transakci. Konstatuje však, že činnost auditora při výroku za rok 1998 nelze považovat za přínos pro pravdivé informování akcionářů, bankovního dohledu i veřejnosti o skutečném hospodaření banky.
        V každém případě bylo auditorovi i České národní bance v říjnu 1999 známo, že prostředky na platby provedené 10. a 25. června neposkytla třetí strana ani někteří akcionáři banky, ale banka sama.
        ***
        Z výše popsaných skutečností je zřejmé, že management banky opakovaně uváděl v omyl auditora i orgány bankovního dohledu. Komise má za to, že bankovní dohled měl na základě těchto informací neprodleně konat, protože mu bylo známo, že ne všechny údaje v účetní závěrce za rok 1998 odpovídají skutečnosti a kapitálová přiměřenost banky není na deklarované úrovni. Bankovní dohled však alibisticky vyčkával na výrok auditora za rok 1999. K tomu však již nedošlo, protože ho časově předstihly události z června 2000.
        V únoru 2000 rozhodla valná hromada akcionářů o navýšení základního jmění banky v rozsahu 2 až 12 mld. korun. Realizaci tohoto schváleného záměru zabránil žalobou minoritní akcionář František Chládek. Česká národní banka nevyužila svých kompetencí daných zákonem o bankách a nezasáhla proti minoritnímu akcionáři a nechala se pouze informovat o krocích IPB proti žalující straně. Navýšení základního jmění ve schváleném rozsahu v danou chvíli mohlo významně přispět ke stabilizaci IPB.
        Dne 16. 6. 2000 jmenovala bankovní rada České národní banky nuceného správce a stanovila mu úkoly. Zadáním úkolu označeného jako 1c) zápisu z bankovní rady - je uveden v příloze č. 10 - překročila bankovní rada své zákonné kompetence. Nucený správce sice popírá, že by mu takový úkol byl sdělen, tato výpověď je však v příkrém rozporu se zápisem z bankovní rady, výpovědí vrchního ředitele bankovního dohledu Racochy a konečně se samotným konáním nuceného správce, který daný úkol přesně naplnil. Nucený správce banku de facto nespravoval. Zhostil se pouze úkolu banku převzít a podepsat příslušné transakční dokumenty.
        Část F - Okolnosti závěrečného vývoje IPB, uvalení nucené správy a následný prodej Československé obchodní bance
        Již v průběhu roku 1999 bylo zřejmé, že problémy čtyř velkých českých bank a zejména i snaha o privatizaci zbývajících tří velkých českých bank s významným podílem státu jsou takového charakteru, že si vyžádají nějakou formu státní pomoci. Zatímco spořitelna, Komerční banka a ČSOB tuto pomoc obdržely, IPB s poukazem na to, že jde o plně privátní podnik, nikoliv. Roky 1999 a 2000 byly také charakteristické medializovanými poplašnými zprávami o zhoršující se situaci velkých bank, zejména Komerční banky a Investiční a Poštovní banky.
        Vzhledem k výše uvedené situaci a dále vzhledem k informacím o nedůvěryhodných obchodních transakcích zahájila Česká národní banka na podzim roku 1999 v IPB podrobnou dohlídku, která podle bankovního dohledu České národní banky signalizovala velmi vážnou situaci v IPB - insolvenci. Pozici IPB začaly v roce 2000 zhoršovat navíc ještě tři faktory:
        1. pozastavení možnosti navyšování kapitálu IPB, zablokované žalobou minoritního akcionáře,
        2. termín konání valné hromady 26. 6. 2000 a indicie, že auditor bude konstatovat kapitálovou nepřiměřenost banky,
        3. druhý run na banku, který nastal počátkem června 2000.
        V této situaci bylo odpovědným orgánům státu i rozhodujícím vlastníkům banky zřejmé, že řešením situace v IPB je pouze vstup strategického investora za aktivní účasti státu. Od konce dubna 2000 se aktivita ČNB a Ministerstva financí soustředila na jednání s akcionáři IPB a potenciálními investory, kteří sami projevili zájem. Nejvážnějšími zájemci se jevila ČSOB a skupina UniCredito Allianz. Podle výpovědí svědků byla těchto víceméně konzultativních jednání dlouhá řada, byla však pouze spíše informativního, ústního a nezávazného charakteru.
        První doložitelnou písemnou prezentací nabídky řešení v IPB, kterou vyšetřovací komise disponuje, je dokument zaslaný generálním ředitelem ČSOB Pavlem Kavánkem ministru financí České republiky 26. května 2000 a prezentovaný Pavlem Kavánkem ministru Mertlíkovi a guvernéru Tošovskému 30. 5. 2000 při osobním jednání v Paříži - dále jen pařížský dokument. Průvodní dopis adresovaný ministru financí je uveden v příloze č. 15. V tomto materiálu ČSOB prezentuje svou připravenost převzít IPB, deklaruje vhodnost spojení IPB a ČSOB v rámci bankovního sektoru České republiky a navrhuje možné varianty řešení. Varianta rychlého odkupu podniku od nuceného správce je v pařížském dokumentu předložena jako rovnocenná s variantou dohody ČSOB a bývalých akcionářů banky. Je velmi podrobně propracovaná včetně časového harmonogramu a návrhu nezbytných rozhodnutí státních institucí. Příslušná svědecká výpověď potvrzuje, že ČSOB byla první, kdo schéma nucený správce - rychlý prodej podniku navrhl. Svědek z jednání dále uvádí, že jednání o obsahu pařížského dokumentu byla pouze informativní, nikoliv věcná, a další jednání o obsahu tohoto dokumentu byla ministrem Mertlíkem a guvernérem Tošovským odmítnuta.
        K pařížskému dokumentu je nutné dále podotknout, že je pouze v anglickém jazyce, má zcela profesionálně propracovanou formu a obsah investičního záměru západního typu, disponuje zcela interními informacemi zevnitř IPB a prezentuje velmi podrobné, tedy neveřejné informace o českém bankovním trhu a jeho subjektech. Z této charakteristiky je zřejmé, že pařížský dokument musel být zadán k vypracování v období minimálně několika měsíců před jeho prezentací v Paříži; vypracován renomovaným subjektem z oblasti investičního bankovnictví, tj. nikoliv samotnou ČSOB; zpracován i na základě neveřejných informací ze samotné IPB či bankovního dohledu; detailně konzultován a odsouhlasen majoritním vlastníkem ČSOB, tj. KBC.
        Mezitím situace kolem IPB eskaluje, a to jak probíhajícím mediálním runem na banku, tak i nejistotou kolem očekávaného výroku auditora pro valnou hromadu, která se měla konat 26. června 2000. V první polovině června Česká národní banka již intenzivně zkoumá a rozpracovává dvě možné varianty řešení, tzv. kooperativní, tj. vstup strategického investora po dohodě s akcionáři banky, a tzv. nekooperativní, tj. prodej podniku nuceným správcem.
        Dne 12. června 2000 objednává sekce legislativy České národní banky u dvou advokátních kanceláří posouzení možnosti prodeje podniku nuceným správcem z hlediska obchodních rizik a rizik trestněprávních pro bankovní radu i nuceného správce. Tyto analýzy byly obratem vypracovány a vyšetřovací komise jimi disponuje ve spisu.
        V podkladu pro jednání bankovní rady dne 12. června 2000 je předložen již podrobný harmonogram kroků realizace prodeje podniku. Aniž by bylo uvedeno konkrétní datum, jsou dny pátek až neděle stanoveny jako nezbytná podmínka eliminace rizika, že proti krokům nuceného správce bude postupováno právní cestou, a tento proces proto nemohl být případně přerušen. Tento harmonogram včetně podmínky časového intervalu pátek až neděle je shodný s harmonogramem zpracovaným v pařížském dokumentu. S nimi shodný je i harmonogram předložený v materiálu pro jednání vlády České republiky dne 15. června 2000.
        Podkladový materiál pro bankovní radu definuje i deset nezbytných podmínek, které musí být splněny pro možnost zahájení nekooperativní varianty. Jsou uvedeny v příloze č. 16.
        ***
        Vzhledem k závěrům zprávy č. 8, 9 a 10 komise zdůrazňuje podmínku č. 8: "Regulátor určí osobu, která bude připravena přijmout jmenování nuceným správcem v bance. Musí být zajištěno, že dotyčný se seznámí s připravovanými aktivitami a bude souhlasit s navrženým schématem řešení a bude srozuměn s tím, co se od něj očekává…" Je zřejmé, že výběr nuceného správce byl limitován zejména tímto kritériem.
        Interní materiály České národní banky určené jako podklad pro jednání bankovní rady výrazně preferují variantu kooperativní jako variantu mnohem méně nákladnou pro veřejné finance a mnohem méně rizikovou.
        Výpovědi svědků popisují intenzivní jednání s potenciálními investory, kteří projevili zájem, zejména se skupinou UniCredito/Allianz a ČSOB a jednání s vlastníky banky.
        Komise má k dispozici materiály ČSOB, které na vyžádání pracovní skupiny Ministerstvo financí, Česká národní banka a Konsolidační banka ze dne 13. června 2000 zaslala ČSOB 14. 6. 2000. Základem materiálu je pařížský dokument obohacený o konkrétní návrhy transakčních dokumentů jak pro kooperativní, tak pro nekooperativní variantu. Opět je nutné podotknout, že i návrhy transakčních dokumentů pro zmíněnou pracovní skupinu Ministerstvo financí, Česká národní banka a Konsolidační banka jsou v anglickém jazyce.
        Z výpovědi svědků dále vyplývá, že Česká národní banka do poslední chvíle usilovala o kooperativní variantu. Nebylo však v její moci o tom rozhodnout. Do poslední chvíle v tomto případě znamená jednání předsednictva vlády, které dne 15. 6. 2000 zasedalo za přítomnosti guvernéra České národní banky několikrát. Členové předsednictva vlády však kooperativní variantu shledávali pro vládu neúnosnou, neboť - dle svědeckých výpovědí - považovali jednání akcionářů IPB za vydírání a pokládali za morálně nemožné poskytnout veřejnou podporu skutečným viníkům krize.
        Ve čtvrtek 15. 6. 2000 ve večerních hodinách zasedla vláda ČR, které byl na místě rozdán materiál "Návrh postupu při řešení situace v IPB". Ve vládním materiálu byly prezentovány varianty řešení s návrhem usnesení doporučující nekooperativní variantu. Zejména v přílohách vykazuje materiál pro jednání vlády shodné věcné a formální znaky s pařížským dokumentem.
        Tento vládní materiál byl zpracován v České národní bance sekcí bankovního dohledu. Předkladateli byli ministr Mertlík a guvernér Tošovský. Materiál, jehož přijetí predikuje zátěž na státní rozpočet, nebyl ani zpracován, ani připomínkován odborným věcně příslušným úsekem Ministerstva financí ČR s výjimkou krátké konzultace ministra financí s náměstkem Janotou k návrhu usnesení č. 622, které máte uvedeno v příloze č. 9 zprávy.
        Většina členů vlády ČR neměla možnost být na jednání řádně připravena, neboť příslušné analýzy a informace neměli ministři dříve k dispozici, přestože tyto analýzy objektivně existovaly. Pod časovým tlakem byli členové vlády nuceni spolehnout se na informace a doporučení předkladatelů materiálů - Pavla Mertlíka a Josefa Tošovského.
        Tlaku byla vláda vystavena zejména v důsledku informací, že: za prvé dochází k masivnímu odlivu bonitních aktiv do podílových fondů Tritton na Kajmanských ostrovech, za druhé představenstvo banky samo na sebe vyhlásí konkurs, pokud vláda nepřistoupí na kooperativní variantu. Tyto informace, jejichž pravdivost se doposud nepodařilo potvrdit, zásadním způsobem limitovaly možnost vlády své rozhodnutí odložit a vyžádat si další analýzy a doporučení. Časový tlak byl umocněn skutečností, že run na banku pokračoval a docházelo k masivnímu odlivu primárních depozit.
        Ve vztahu s usnesením vlády č. 622 je nutné upozornit na svědectví, které poukazuje na to, že návrh usnesení vlády byl v diskusi upravován a v konečné podobě byl členům vlády přednesen pouze ústně. Vzhledem k tomu, že se zároveň jednalo o utajené jednání vlády, neexistuje ani zvukový záznam, takže podle svědka není již možné zkontrolovat a prokázat, zda to, co bylo nad ústním návrhem odhlasováno, je totožné s písemným vyhotovením usnesení vlády č. 622.
        V návaznosti na rozhodnutí vlády proběhlo jednání bankovní rady v dopoledních hodinách dne 16. 6. 2000. Na tomto jednání bankovní rada: vzala na vědomí rozhodnutí vrchního ředitele Pavla Racochy o uvalení nucené správy - je uvedeno v příloze č. 17; jmenovala nuceným správcem Petra Staňka a v rozporu s ustanoveními zákona č. 21/1992 Sb. mu jasně zadala úkol, jak si má ve své funkci počínat - příloha č. 10.
        Ve stejný den vydala ČNB neodvolatelnou záruku pro věřitele IPB, a. s. - je uvedeno v příloze č. 11. Komise považuje za nezbytné zdůraznit, že vklady milionů klientů IPB, a. s. byly ochráněny právě tímto aktem.
        Ministr financí dne 16. 6. 2000 ve večerních hodinách vydal pokyn věcně příslušným pracovníkům ministerstva a Konsolidační banky k jednání o státních zárukách s ČSOB. Ve své svědecké výpovědi ministr financí však uvádí, že s rozhodnutím, kdo je strategickým partnerem, byl seznámen až 19. 6. 2000 při podpisu smlouvy o prodeji podniku nuceným správcem. Usnesení vlády č. 622 chápal jako zmocnění pro vystavení záruky jakémukoliv investorovi, nikoliv výlučně ČSOB.
        Komise konstatuje, že během víkendu 17. - 18. 6. 2000 proběhla jednání mezi ČSOB a státními orgány v zásadě podle schématu uvedeného ve vládním materiálu a v pařížském dokumentu a návrhu transakčních dokumentů prezentovaných pracovní skupině Ministerstva financí, České národní banky a Konsolidační banky dne 14. 6. 2000 ze strany ČSOB. V ranních hodinách dne 19. 6. 2000 došlo k podpisu příslušných smluv mezi nuceným správcem a ČSOB, Ministerstvem financí ČR a ČSOB, ČNB a ČSOB. Jedná se o následující smlouvy:
        1. Smlouva o prodeji podniku mezi nuceným správcem a ČSOB.
        2. Smlouva a státní záruka mezi Ministerstvem financí ČR a ČSOB, která upravuje podmínky pro poskytnutí státních záruk strategickému investorovi za aktiva IPB k datu 19. 6. 2000.
        3. Kompenzace státní záruky mezi Ministerstvem financí ČR a ČSOB.
        4. Smlouva a slib odškodnění mezi Českou národní bankou a ČSOB, kde se ČNB zavazuje uhradit ČSOB škody, které vyplynou z neevidovaných závazků IPB.
        5. Návazně nato byla 23. 6. 2000 podepsána státní záruka a dohoda o plnění státní záruky mezi Ministerstvem financí ČR a Českou národní bankou, které upravují závazek Ministerstva financí ČR a způsob jeho plnění vůči České národní bance uhradit škody vzniklé plněním smlouvy a slibu odškodnění.
        Na základě žádosti Ministerstva financí ČR vydal dne 19. 6. 2000 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Brno rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazu veřejné podpory. O kontinuitě procesu podle předem připraveného schématu svědčí i to, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou uvedeny tabulky a akronymy totožné s pařížským dokumentem.
        ***
        Část G - Hodnocení transakčních dokumentů
        Na základě článků 21 až 23 přílohy č. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny přibrala komise svým usnesením č. 27 k hodnocení transakčních dokumentů znalce JUDr. Vladimíra Balaše, CSc., ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky. Uložila mu vypracovat písemný posudek na otázky schválené výše uvedeným usnesením. Na základě předloženého písemného posudku byl pak proveden ještě výslech znalce.
        Na základě znaleckého posudku a vlastního šetření komise konstatuje:
        Existují rozdílné právní pohledy na výklad § 27 až 33 bankovního zákona v tom smyslu, zda byl vůbec nucený správce oprávněn k prodeji podniku. Konečné stanovisko by mohl dát pouze nezávislý soud. Pokud by k takovému soudnímu rozhodnutí v budoucnu došlo, nese nucený správce a bankovní rada plnou odpovědnost.
        Smlouva a státní záruka není v souladu s právní úpravou rozpočtových pravidel platnou v roce 2000. Jedná se zejména o vztah mezi výší splátek a maximálně povoleným limitem 8 % všech příjmů státního rozpočtu.
        V souladu se zákonem o veřejné podpoře požádal ministr financí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Brno o výjimku ze zákona o veřejné podpoře pro podpis dokumentu Smlouva a státní záruka. Pro výjimku ze zákona pro dokument Kompenzace záruky, která veřejnou podporu obsahuje rovněž, nepožádal. Tím došlo zjevně k porušení zákona o veřejné podpoře.
        Smlouva o prodeji podniku mezi nuceným správcem a ČSOB předpokládá ocenění aktiv k 18. červnu 2000, tedy bez zohlednění státní záruky. Ministerstvo financí se ČSOB zaručilo za čistou hodnotu aktiv Investiční a Poštovní banky oceněnou ke dni 19. června 2000. Vzhledem k tomu, že dodnes - psáno k datu 25. června 2000 - nebyla konečná čistá hodnota aktiv smluvními stranami odsouhlasena, nelze definovat reálnou výši závazku plynoucí ze státní záruky. Teoreticky se jedná o záruku do plné výše aktivní bilance banky ke dni 19. června 2000, což je zhruba 300 mld. Kč. Ve skutečnosti bude celková částka o mnoho nižší.
        V období po odsouhlasení čisté hodnoty aktiv připraví ČSOB a Konsolidační banka plán restrukturalizace aktiv. Po jeho vzájemném odsouhlasení přejdou závazky Ministerstva financí na Konsolidační banku. Ve svém důsledku je ponese státní rozpočet. Kromě této záruky se zavázala ČNB uhradit ČSOB ztráty plynoucí z neevidovaných závazků. Dohodou mezi Ministerstvem financí a ČNB ponese případné náklady tohoto závazku opět státní rozpočet. V praxi to tedy znamená, že veškeré ztráty vzniklé v IPB do 19. 6. 2000 uhradí Československé obchodní bance stát.
        V dokumentu Kompenzace záruky se ČSOB zavázala zaplatit MF ČR poplatek za poskytnuté státní záruky. Mechanismus výpočtu stanovuje, že teoreticky se může jednat maximálně o 4,5 mld. Kč, prakticky bude částka nepochybně nižší.
        Dokument však dále obsahuje závazek, že od této částky bude odečtena kupní cena podniku dohodnutá mezi nuceným správcem a ČSOB. Dokonce i tehdy, pokud by kupní cena byla vyšší než poplatek za záruky, vzniká MF ČR povinnost zaplatit ČSOB rozdíl podle uvedených podmínek. Tento závazek je ve skutečnosti mechanismem, jak stát uhradí ČSOB kupní cenu, kterou se zavázala nucenému správci zaplatit ve smlouvě o prodeji podniku. Bude-li kupní cena podniku kladná, zaplatí ji za ČSOB stát. Přitom stát nemá možnost konečnou výši kupní ceny žádným způsobem ovlivnit. Zavázal se však zcela neodvolatelně převzít veškeré náklady vyrovnání ztrát banky na sebe, tj. na státní rozpočet.
        ČSOB neriskuje nic. Jediný existující reálný závazek je pro ni poplatek za státní záruku v předpokládané výši 3 - 4 mld. Kč.
        Za těchto podmínek získává ČSOB státem zcela očištěnou IPB do svého vlastnictví. Nelze říci jinak, než že darem.
        Pro představu, jaká je skutečná hodnota očištěné IPB, lze zvolit metodu referenčního příkladu. Jako vhodný referenční příklad může paradoxně posloužit privatizace samotné ČSOB.
        Za 66 % částečně oddlužené ČSOB bylo zaplaceno státu 40 mld. Kč. Vezmeme-li v úvahu, že tržní síla obou bank, zjednodušeně měřená jejich podílem na trhu depozit, je 2,4 : 1 ve prospěch IPB, vezmeme-li v úvahu, že IPB má komplexní a neodvolatelnou záruku za celou bilanci a že kupující získal celý podnik včetně potenciálu a postavení dceřiných společností IPB na finančním trhu, pak hodnota oscilující kolem 100 mld. Kč není nijak přeceněná. V této úvaze navíc nejsou zahrnuty multiplikátory, které plynou ze zcela dominantního postavení ČSOB + IPB na českém bankovním trhu. Za stávající konstrukce transakčních dokumentů však stát získá pouhou desetinu příjmů, kterou získal při prodeji podílu samotné ČSOB.
        Pokud by se ministr financí věnoval smluvním podmínkám v souladu s určením svých zákonných kompetencí, dbal by především, aby za významnou získanou hodnotu zaplatil investor odpovídající cenu. Touto cenou aby pak byly přednostně kompenzovány náklady státu na restrukturalizaci banky. Nic takového se bohužel nestalo, i když alternativní konstrukce transakčních dokumentů se nabízejí.
        Znalecký posudek hodnotí stávající dokumenty jako ustanovení, které jsou z hlediska obchodněprávní terminologie v příkrém rozporu s dobrými mravy. Komise má za to, že prvořadým zájmem vlády ČR by mělo být tento stav alespoň částečně narovnat, a formuluje to ve svém návrhu usnesení.
        Část III - Závěry
        1. Neúčast Fondu národního majetku na navyšování základního jmění při druhé emisi akcií ve dnech 1. - 10. 12. 1993 bylo hrubým pochybením, které zcela zásadně ovlivňovalo možnosti státu rozhodovat o dalším vývoji banky. Zejména pak rozhodujícím způsobem omezilo možnosti optimální privatizace státního podílu v IPB, a. s. Vzhledem k výjimečnosti tohoto rozhodnutí a časování jednotlivých kroků se toto opatření jeví jako neformálně koordinovaný postup mezi managementem banky a státními orgány s cílem nepřipustit po fúzi IPB roli státu jako majoritního vlastníka a posílit pozici managementu banky.
        Odpovědnost nesou: předseda výkonného výboru Fondu národního majetku Tomáš Ježek, první náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Roman Češka, předseda prezidia Fondu a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiří Skalický, ministr financí Ivan Kočárník a guvernér ČNB Josef Tošovský.
        2. Za vážný nedostatek pokládá komise skutečnost, že až do listopadu 1996 neexistovala strategie rozvoje, resp. privatizace bank se státní účastí. Tato skutečnost do značné míry ovlivňovala kompetentnost výkonu vlastnických práv státu v IPB, a. s.
        ***
        Odpovědnost nesou vláda České republiky a bankovní rada České národní banky z let 1992 - 1996.
        3. Stát vykonával svá vlastnická práva pasivně a neúčinně. Jeho působení v této oblasti bylo působením hlavního akcionáře, který mlčí. Strategický rozvoj bank nebyl paradoxně ovlivňován především jejich vlastníkem, ale téměř výlučně jejich managementem. Zástupci státu v orgánech bank neměli při svém rozhodování oporu v žádné státní doktríně. Byli nuceni spoléhat se na vlastní úsudek, ze kterého navíc nebyla vyžadována žádná odpovědnost.
        Odpovědnost nesou členové bankovní trojky, resp. čtyřky za dané období a zástupci státu v dozorčí radě banky.
        4. Změnou privatizačních podmínek 4. března 1998 vláda ČR
        a) rozhodla o prodeji státního podílu nikoli strategickému investorovi, ale společnosti s nulovým ručením, ve které se riziko spekulativního chování limitně blížilo jistotě;
        b) smluvními podmínkami umožnila vytvořit prostředí, kde zájmy investora se logicky nekryly s ekonomickými zájmy České republiky;
        c) upustila od ověření auditu zadaného bankou vlastním auditorem, a zejména upustila od podmínky vyjednávání o odkupu podceněných aktiv. Tím upustila od možnosti dosáhnout výhodnějších a vyváženějších smluvních podmínek pro Českou republiku.
        Hlavní odpovědnost nesou ministr financí Ivan Pilip a předseda vlády Josef Tošovský. Dále pak členové vlády, kteří umožnili usnesení 162/1998 mírnou většinou schválit.
        5. Výkon bankovního dohledu zejména v období po prodeji státního podílu hodnotí komise jako málo důsledný a účinný. Soustřeďoval se mnohem více na vlastní alibi než na možná aktivní řešení, která mu umožňuje zákon 21/1991 Sb.
        Za zvlášť závažná pochybení pokládá komise následující skutečnosti:
        a) Udělení souhlasu společnosti Saluka Investment k nabytí akcií IPB 30. 9. 1998. Česká národní banka tímto souhlasem umožnila, aby se dominantním vlastníkem stala společnost bez jakýchkoliv záruk.
        b) Komise disponuje dokumentací, která nasvědčuje, že navýšení základního jmění formou podřízeného dluhu proběhlo v roce 1998 tak, že banka poskytla investorům úvěry za účelem nákupu podřízených dluhopisů. Pokud další šetření toto důvodné podezření potvrdí, jedná se o selhání výkonu bankovního dohledu.
        c) Nedůsledná a alibistická reakce na zjištěnou skutečnost, že odprodej pochybných úvěrů v roce 1999 byl realizován skupinou závislou na IPB. Přitom odprodej třetí straně nezávisle na IPB byl podmínkou auditora pro udělení výroku "bez výhrad" za rok 1998. Odpovědnost nesou vrchní ředitelé sekce bankovního dohledu a členové bankovní rady Ota Kaftan a Pavel Racocha a guvernér ČNB Josef Tošovský.
        6. Účast státu při řešení krize v červnu 2000 byla nezbytná. Žádná varianta řešení nebyla myslitelná bez aktivní role státu a zapojení veřejných výdajů. Nečinnost vlády by měla za důsledek ekonomickou katastrofu.
        7. Scénář násilného převzetí IPB formou nucené správy a následného prodeje ČSOB byl jako jedna z rovnocenných variant dlouhodobě připravován v ČSOB a prezentován Československou obchodní bankou ministru financí a guvernérovi České národní banky na jednání v Paříži 30. května 2000. Materiál předkládaný vládě ČR 15. 6. 2000, konstrukce transakčních dokumentů i schvalovací dokumentace Úřadu pro hospodářskou soutěž Brno nese shodné věcné i formální znaky s tímto dokumentem.
        Státní instituce ve dnech 16. až 19. června 2000 postupovaly shodně podle scénáře ČSOB. Rozhodujícími osobami tohoto procesu jsou ministr financí Pavel Mertlík a guvernér ČNB Josef Tošovský.
        8. Stanovením úkolu nucenému správci co nejrychleji prodat podnik Československé obchodní bance překročila bankovní rada ČNB své zákonné pravomoci. Odpovědnost nesou členové bankovní rady.
        9. Způsob výběru investora ve dnech 16. až 19. června 2000 byl bezprecedentní a netransparentní. Odpovědnost nese nucený správce Petr Staněk a členové bankovní rady ČNB.
        10. Nucený správce prakticky banku nespravoval. Zhostil se pouze úkolu banku převzít a prodat, aniž mohl tušit, co vlastně prodává. Odpovědnost nese nucený správce Petr Staněk a členové bankovní rady ČNB.
        11. Transakční dokumenty podepsané 19. června 2000 jsou jednostranně výhodné pro ČSOB na úkor státního rozpočtu. Na základě šetření a znaleckého posudku komise konstatuje, že transakční dokumenty nejsou zcela v souladu s platnými právními předpisy a že se jedná o ujednání, která jsou v příkrém rozporu s dobrými mravy. Ve svém důsledku získává ČSOB na úkor státního rozpočtu neoprávněnou výhodu ve výši mnoha desítek miliard korun.
        Odpovědnost nese ministr financí Pavel Mertlík.
        IV. Návrh usnesení
        Na základě závěrů, ke kterým dospěla, navrhuje komise Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky přijmout následující usnesení:
        Poslanecká sněmovna
        I. bere na vědomí Zprávu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro objasnění rozhodování státu v IPB od doby jejího vzniku do uvalení nucené správy a jejího prodeje ČSOB;
        II. doporučuje
        1. vládě ČR
        a) usilovat o novaci transakčních dokumentů s ČSOB tak, aby byly uvedeny v soulad s právními předpisy a aby bylo dosaženo větší vyváženosti ve prospěch ČR. V případě nedohody zvážit napadení příslušných smluv u nezávislého soudu pro příkrý rozpor s dobrými mravy;
        b) ve spolupráci s ČNB navrhnout novelizaci zákona o bankách, který by precizoval ustanovení týkající se nucené správy, zejména pak postavení a funkce nuceného správce;
        c) zveřejnit smlouvy podepsané s ČSOB 19. června 2000;
        d) v návaznosti na bod II.2 návrhu usnesení posoudit, do jaké míry byly porušeny závazky plynoucí z kupní smlouvy mezi FNM a Nomurou Europe se všemi právními důsledky z toho plynoucími.
        2. České národní bance doporučuje došetřit ve spolupráci s ČSOB, zda nákup podřízených dluhopisů v roce 1998 byl realizován z úvěrových prostředků poskytnutých Investiční a Poštovní bankou. Navrhnout systémová opatření, jak porušení závazných norem účinně předcházet.
        ***
        3. Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha - prošetřit případnou trestněprávní odpovědnost jednotlivých osob.
        III. Ukládá stálé komisi pro bankovnictví důsledně kontrolovat celý proces restrukturalizace aktiv IPB a o jeho průběhu pravidelně informovat Poslaneckou sněmovnu.
        Dámy a pánové, já vám upřímně děkuji, že jste mě vydrželi poslouchat. Jsme připraveni v diskusi reagovat na vaše připomínky a dotazy. (Potlesk.)