Pane předsedající, dámy a pánové, věřím, že si tu otázku, kterou zde zmínil můj předřečník, položíme ještě několikrát i během této rozpravy ke zprávě vyšetřovací komise, i když takováto zjištění nebyla předmětem činnosti vyšetřovací komise ke kauze Investiční a Poštovní banky.
        Vystoupení kolegy Tlustého do značné míry potvrdilo můj dojem, který jsem získal poté, co jsem se seznámil se zprávou vyšetřovací komise, a to je, že na počátku byla teze. Teze, která říkala, že prodej Investiční a Poštovní banky po vyhlášení nucené správy byla loupež století. Teze, která říkala, že za vším bylo velké spiknutí. Teze o tom, že podmínky, za kterých došlo k prodeji Investiční a Poštovní banky ČSOB, byly nevýhodné.
        Ze zprávy komise, tak jak jsem si ji přečetl a poté i vyslechl z úst kolegy Kalouska, na mne dýchá dojem, že celá činnost komise i závěry, které byly podřízeny jedinému cíli, tj. potvrdit tyto výchozí teze, které zazněly na plénu Poslanecké sněmovny, a to opakovaně. Poprvé v době, kdy jsme ustavovali komisi, podruhé v době, kdy komise podávala svoji předběžnou informaci. O tom, že tomu tak mohlo být, svědčí i vyjádření některých svědků, kteří vypovídali před komisí a následně vyjádřili svůj dojem v tom smyslu, že otázky, které jim byly kladeny, nepostihovaly zdaleka celé spektrum problémů, kterými by se komise měla zabývat, kterému by se měla věnovat, ale soustředily se právě na oblasti prokázání určitých politických tezí, které zde od začátku v této sněmovně v této debatě jsou přítomny a jsou sem vnášeny zejména ze strany poslaneckého klubu ODS.
        Ze zprávy vyšetřovací komise skutečně vyplývá, že v souvislosti s IPB došlo k loupeži století, chcete-li, k loupeži za bílého dne. A došlo k ní podle mého názoru dvakrát. Poprvé v roce 1993, kdy byla banka ukradena prostřednictvím divoké privatizace státu díky nečinnosti vlády, Fondu národního majetku a příslušných představitelů státu v dozorčích orgánech této banky. Podruhé došlo k loupeži v následujících letech, kdy byla banka vykradena zevnitř a přivedena do žalostného stavu, který byl následně ukončen právě uvalením nucené správy.
        Tato druhá loupež nebyla předmětem pozornosti komise, i když se podle mého názoru jednalo o loupež klíčovou a poslední. Tento fakt komisi nevyčítám. Komise postupovala na základě zadání od této Poslanecké sněmovny. Navíc bohužel vyšetřovací komise této Poslanecké sněmovny nemůže na základě platných právních předpisů vstupovat do bankovního tajemství, a tedy i kdybychom komisi takové zadání uložili, tak by komise mohla jen velmi obtížně zkoumat, co se tam v uvedeném kritickém období dělo a kde byl počátek procesu, který skončil právě tím, že na banku byla uvalena nucená správa. Zřejmé ovšem je, že z Investiční a Poštovní banky zmizely desítky miliard. Desítky miliard aktiv se v době převzetí banky blížily z hlediska své výtěžnosti nule. Desítky miliard úvěrů, které Investiční a Poštovní banka v minulosti poskytla, byly klasifikovány jako úvěry ohrožené.
        Zjistil jsem, že na internetu je možné podívat se na určité informace, které byly zveřejněny, a týkající se toho, co se pravděpodobně v Investiční a Poštovní bance v době, kdy ve vedení byli zástupci Nomury a kdy v jejím vedení figurovali lidé jako pan Tesař a pan Procházka, v této bance odehrávalo. Jakým způsobem Investiční a Poštovní banka hospodařila. Je zřejmé, že v této bance docházelo velmi často k půjčování finančních prostředků firmám, které byly spřízněny s IPB, spřízněny se skupinou Pias nebo s akcionáři Investiční a Poštovní banky. 80 % úvěrů, které IPB v kritickém období poskytovala, bylo poskytnuto zhruba dvaceti procentům převážně spřízněných subjektů s finanční skupinou Investiční a Poštovní banky. Je nutno ovšem konstatovat, že finanční skupina Investiční a Poštovní banky patřila k největším finančním skupinám v České republice. V úvěrech byly velmi často poskytovány (?) k akvizičním účelům, tzn. k privatizačnímu ovládnutí řady jiných firem.
        ***
        Tímto způsobem se vytvářely křížové vlastnicko-věřitelské vztahy.
        Je zřejmé, že cenu za budování impéria IPB v konečném důsledku platili vkladatelé a účetnictví této banky pouze tuto ztrátu velmi obratným způsobem zakrývalo. Management IPB a tato banka sama financovala celou řadu pochybných obchodních aktivit. Jmenujme např. některé zajímavé aktivity společnosti Chemapol. Docházelo k výměně bonitních aktiv banky za nebonitní aktiva banky. Jak už jsem řekl, byly podepisovány nevýhodné smlouvy se spřátelenými subjekty a velmi výrazně v této oblasti fungoval klientelismus. Docházelo k nevýhodným prodejům. Majetek bank byl rozprodávám spřáteleným osobám na úkor vkladatelů za velmi nevýhodné ceny.
        Možná bude dobré zmínit se o tom, že existovalo kolem 500 subjektů a jediným cílem a účelem těchto 500 uměle vytvořených subjektů bylo zneprůhlednit ztráty a hospodaření celého finančního impéria IPB.
        Jak už zde několikrát zaznělo, docházelo, a nejenom v tom období, které bezprostředně předcházelo uvalení nucené správy, ale v delším časovém horizontu, k vyvádění aktiv z IPB, což vedlo zejména k tomu, že se rozostřoval reálný stav účetního obrazu IPB. Velmi často v této souvislosti jsou zmiňovány nejrůznější komanditní společnosti a nepochybně sem patří i známé kajmanské fondy.
        Tolik možná jen několik věcí, které jsou dnes veřejně přístupné na internetu a se kterými se může každý občan této země seznámit.
        Domnívám se, že ke třetí loupeži, o níž se tady mluví, a vnímám, že se změnila rétorika, nyní se již mluví o štědrém daru, že k tomuto procesu nedošlo. I když je zřejmé, že se v textu zprávy a v jejích závěrech a návrzích usnesení jeví poměrně zřetelná snaha zpochybnit rozhodování vlády, zpochybnit rozhodování centrální banky, jež následovala po uvalení nucené správy na IPB.
        Toto zpochybnění je postaveno na dvou základních předpokladech: za prvé na teorii "velkého spiknutí"; za druhé na tvrzení, že transakční dokumenty podepsané s nabyvatelem IPB jsou v rozporu se zákonem, jsou v rozporu s dobrými mravy a že poškozují Českou republiku.
        Rád bych se na tyto dva základní předpoklady ve svém vystoupení podíval blíže, protože se domnívám, že tady je klíčová otázka, kterou si budeme muset položit, jestliže budeme uvažovat o tom, jakým způsobem se na konci dnešního jednání ke zprávě vyšetřovací komise postavit.
        Nejprve tedy ke kauze a teorii "velkého spiknutí". Tato myšlenka se objevila několikrát, objevila se v minulých rozpravách v Poslanecké sněmovně, naposledy zazněla ve vystoupení kolegy Tlustého. V konečné zprávě nalezneme pasáže, jež jsou touto spikleneckou teorií do značné míry inspirovány. Týká se to strany 6 bodu 7 závěrů zprávy:
        "Scénář násilného převzetí IPB formou nucené správy a následného prodeje ČSOB byl dlouhodobě připravován v ČSOB a prezentován ČSOB ministru financí a guvernérovi ČNB na jednání v Paříži 30. 5. 2000. Materiál předkládaný vládě 15. 6. 2000, konstrukce transakčních dokumentů i schvalovací dokumentace Úřadu pro hospodářskou soutěž Brno nese shodné věcné i formální znaky s tímto dokumentem. Státní instituce ve dnech 16. až 19. 6. 2000 postupovaly shodně podle scénáře ČSOB." Tolik citace jednoho ze závěrů předkládané zprávy.
        Já se domnívám, že je velmi zvláštní, že v závěrech zprávy nenásleduje informace o tom, že obdobné jednání téhož charakteru, které proběhlo mezi zástupci centrální banky, státu a Československé obchodní banky, proběhlo v první polovině května v Praze i za účasti zástupců banky UniCredito a pojišťovny Allianz. Na tomto jednání byl prezentován dokument velmi podobný tomu, který představili zástupci ČSOB na romantické schůzce v Paříži. Ve zprávě se ale mluví pouze o pařížskému dokumentu, a nikoliv např. o dokumentu pražském. Lze jen spekulovat, proč se jednání s konsorciem UniCredito/Allianz ve zprávě nevěnuje obdobná pozornost, jaká se zde na několika místech věnuje jednání zástupců státu a centrální banky s ČSOB právě v Paříži, proč pražská schůzka nebo pražské schůzky - pravděpodobně jich bylo několik - nejsou ve zprávě osvětleny a nejsou ve zprávě popsány ve stejném rozsahu, jako byla jednání s ČSOB.
        Není tomu tak, a pak je do značné míry oprávněné se domnívat, že to tam není uvedeno právě proto, že se to nehodilo do teorie velikého dlouho připravovaného spiknutí některých osob v ČSOB a některých osob ve vedení státu a centrální banky. Domnívám se, že tyto informace o jednáních, která byla vedena mezi zástupci státu a UniCredito/Allianz, byla ve zprávě komise záměrně potlačena.
        Kromě pařížského dokumentu, který je ve zprávě zmiňován, a návrhu UniCredito z Prahy existovala přirozeně i nabídka Nomury z daného časového období. Domnívám se, že by určitě bylo zajímavé, kdyby i této nabídce Nomury byla ve zprávě věnována patřičná pozornost a byli jsme o této nabídce a jejích kvalitách prostřednictvím zprávy informováni.
        Podle mých chabých informací, já jsem nebyl členem vyšetřovací komise, ale snažil jsem se ptát tam, kde to bylo možné, je zřejmé, že na jaře roku 2000 v České republice jednal každý s každým. Těžiště rozhovoru podle mého názoru spočívalo spíše v dialogu Nomury a Československé obchodní banky, popř. Nomury a České národní banky a zástupců státu. Podle mého názoru linie ČSOB - stát a UniCredito - stát byla v počáteční fázi jednání podružnější a vystoupila do popředí až v poslední fázi krize kolem IPB. O tom, že probíhala jednání v uvedených kombinacích, však zpráva komise mlčí. A chtěl bych se zeptat, zda komise měla takovéto informace, zda kladla v tomto směru otázky lidem, kteří na komisi vypovídali, zda komise dostala některé informace o tom, jak probíhala jednání s UniCredito/Allianz, zda probíhala jednání mezi ČSOB a Nomurou, zda probíhala jednání mezi Nomurou a UniCredito/Allianz a jaká byla povaha těchto jednání a jaké materiály byly na těchto schůzkách projednávány. Myslím si, že to je velmi důležité a obraz o situaci, která byla před uvalením nucené správy, je nutně chudý, pokud tyto informace ve zprávě obsaženy nejsou.
        Ve zprávě - opakuji znovu - je obsažena pouze dvakrát zopakovaná informace o schůze v Paříži. Tato schůzka je zvýrazněna na úkor informací o dalších jednáních, která v dané době probíhala za účasti všech aktérů, které jsem před malou chvíli vyjmenoval.
        Domnívám se, že je určitě rovněž velká škoda, že se zpráva vůbec nezabývá jednotlivými variantami řešení krize kolem IPB, které v dané chvíli byly reálně na stole. Byly před vládou, byly před Českou národní bankou a byly samozřejmě před akcionáři IPB. Domnívám se, že by zpráva byla určitě zajímavější, pokud by byla doplněna analýzou silných a slabých stránek jednotlivých variant, které v dané chvíli byly zvažovány, a myslím si, že teprve na základě této analýzy silných a slabých stránek jednotlivých variant by mohla komise dojít k závěru, že zvolená varianta je nevýhodná.
        My se sice ve zprávě dočteme, že posledně zvolená varianta je nevýhodná, že je nevýhodná pro stát, ale nemáme šanci si tuto věc ve zprávě ověřit právě proto, že zde chybějí informace o ostatních variantách, které byly na stole, a chybějí porovnání výhod a nevýhod jednotlivých variant, tak aby se i poslanec-laik, jakým jsem já, který nebyl účastníkem jednání komise, měl šanci na vlastní oči přesvědčit o tom, která varianta byla skutečně výhodnější pro stát a která nikoliv. Ve zprávě najdeme pouze závěrečné teze, nenajdeme výchozí argumenty a nenajdeme ani žádný systém, na základě kterého se k těmto závěrečným tezím došlo. A myslím si, že to je velká chyba.
        Omlouvám se kolegům z komise, věřím, že této práci věnovali hodně svého času, věřím, že se k ní i snažili přistupovat poctivě, ale tady se domnívám, že udělali velkou chybu a že tyto jednotlivé varianty řešení ve zprávě měly být obsaženy v každém případě.
        Nechci nahrazovat práci komise, ale rád bych se o jednotlivých variantách v tuto chvíli ještě zmínil. Podle mého názoru existovaly následující varianty:
        Varianta číslo jedna, která byla posléze zvolena. To byla varianta nucené správy a varianta co nejrychlejšího prodeje strategickému partnerovi při zapojení státních záruk.
        Další varianta, která byla na stole, byla varianta nucené správy plus následného prodeje strategickému partnerovi po výběrovém řízení.
        ***
        Další varianta, která byla na stole, byla varianta, kterou navrhovala Nomura, tj. IPB, Konsolidační bance s tím, že z IPB budou vyvedeny podíly ve fondech na Kajmanských ostrovech, které si ponechá Nomura.
        Existovala poslední, čtvrtá varianta, kdy bude IPB ponechána tak, jak bude, s tím, že se vláda ve věci nebude angažovat a bude se postupovat podle zákona o bankách, tj. IPB bude odebrána bankovní licence, půjde do konkursu a budou vyplaceny náhrady vkladů.
        To jsou varianty, které byly na stole a o nichž se zpráva komise alespoň stručně zmínit mohla, ale už je zřejmě pozdě.
        Ke druhé tezi, která zpochybňuje transakční dokumenty.
        Ve zprávě je citován písemný posudek znalce dr. Vladimíra Balaše, ředitele Ústavu státu a práva. Pro zprávu by bylo lepší a vyzněla by objektivněji, pokud by bylo osloveno více znalců, a to nejen znalců v oblasti práva, ale i znalců v oblasti ekonomiky. Mám pocit, že se pan dr. Balaš ve svém posudku pouští daleko za hranici klasického posudku z hlediska souladu s právním řádem, za hranici klasického stanoviska právního znalce, pouští se do oblasti ekonomické, analytické, dokonce do oblasti politické. Domnívám se, že posudek - i když ho v tuto chvíli nechci zpochybňovat s výjimkou právních částí - měl být doplněn a konfrontován s jinými posudky.
        Položil bych otázku: co bránilo komisi, aby si vyžádala širší spektrum právních posudků, tak aby bylo zřejmé, ke kterému názoru se názor právní veřejnosti v České republice kloní? Žádný posudek ale není posudkem, který je konečným a autoritativním. Vždycky nad jakýmkoliv posudkem stojí rozhodnutí nezávislého soudu. Myslím si, že ani komise by neměla ve svém vyjádření a ve svých závěrech podléhat dojmu, že ona je nezávislým soudem, který rozhoduje o tom, co je v souladu se zákonem a co v souladu se zákonem není. Takovéto rozhodnutí může dát pouze soud, komise může dát pouze svůj názor. Domnívám se, že by v konstatováních v oblasti porušování práva či neporušování práva měl být položen důraz na to, že se jedná pouze o stanovisko komise a že komise předkládá svůj názor, nikoli že konstatuje, že se něco stalo či nestalo. To je věc soudu.
        Pokud jde o dvě věci, které se týkají posudku dr. Vladimíra Balaše. První část se týká tvrzení o tom, že smlouva a státní záruka - to je jeden z transakčních dokumentů - není v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech. Myslím si, že toto tvrzení by bylo pravdivé, pokud by souhrn splátek v rámci státní záruky přesáhl v jednom roce 8 % příjmů státního rozpočtu. Plnění by tak muselo dosáhnout během jednoho roku více než 85 mld. Kč. Příslušná smlouva ale nic takového nestanoví a konkrétní částka bude nebo možná již byla stanovena až smluvním upřesněním v rámci restrukturalizačního plánu.
        K rozporu se zákonem nedošlo. Jakékoli překročení zákona o rozpočtových pravidlech by bylo způsobeno až v důsledku uzavření zpřesňujících dokumentů mezi nabyvatelem banky a vládou. Vláda nepochybně v rozporu se zákonem o rozpočtových pravidlech v budoucnosti jednat nebude. Pokud se částka bude blížit osmiprocentnímu limitu, nepochybně před vládou leží jiná cesta, než je porušení zákona o rozpočtových pravidlech, a to je rozmělnění splátek do víceletého období tak, aby zákon o rozpočtových pravidlech nebyl porušen. Myslím si, že v tuto chvíli říkat, že byl porušen zákon o rozpočtových pravidlech, není na místě a je to tvrzení, které je minimálně ukvapené.
        Druhý problém je poněkud složitější a týká se tvrzení o porušení zákona o veřejné podpoře. Mělo k tomu dojít tím, že ministr financí nepožádal o výjimku ze zákona pro dokument Kompenzace záruky. Je ovšem sporné, a opět existují různé právní pohledy na tuto věc, zda tak měl ministr učinit, neboť příslušný dokument Kompenzace záruky pouze stanoví výši poplatků, kterou se ČSOB zavázala zaplatit za státní záruku uvedenou již v dokumentu Smlouva a státní záruka. V obou těchto dokumentech se však jedná o tutéž státní záruku. V souvislosti s touto zárukou, která je v těchto dokumentech zmiňována, bylo o výjimku ze zákona na příslušném úřadu ze strany ministra financí požádáno.
        V závěrech komise se praví: Ve svém důsledku získává ČSOB na úkor státního rozpočtu neoprávněnou výhodu ve výši mnoha desítek miliard Kč.
        K tomuto tvrzení však v textové části chybějí argumenty a jakékoli ekonomické zdůvodnění. Pokud tam chybí jednoznačné ekonomické zdůvodnění, chybí metodika, jakou členové komise dospěli k tomu, že se jedná o výhodu ve výši mnoha desítek miliard Kč, i tato částka je velmi nepřesná, je to tvrzení, které je problematické a které je spíše politické.
        Domnívám se, že tvrzení, kterými se zpráva na některých místech snaží dokázat existenci spiknutí kolem krize v IPB, a všechna zpochybňování uzavřených transakčních dokumentů jsou do značné míry nevěrohodná. Nejsou dostatečně zargumentována, chybějí podstatné důkazy. Řada závěrů komise proto na mne spíše působí jako politické teze.
        Domnívám se, že v souvislosti s prodejem IPB ČSOB nedošlo k loupeži, nejednalo se o klasickou obchodní událost, ale šlo o řešení velmi vážného národohospodářského problému. Domnívám se, že vláda svým postupem zabránila vážným hospodářským škodám, a za tento svůj postup, kterým krizi zvládla, si zaslouží podporu a uznání. Děkuji vám za pozornost.