Většina z nás hledá, nachází a ztrácí. Někdo nenajde za celý život. Vím velmi dobře, co to znamená, mít druhého člověka, se kterým mohu sdílet radosti i starosti, důvěřovat, spolehnout se, sdílet. Vím, že pokud takového člověka potkám, chci se k němu hlásit, chci svůj vztah dát na vědomí svému okolí, chci jej uvést do souladu se zákonem. Stejnou potřebu mám já, vy, převážná většina lidí, včetně menšiny našich spoluobčanů, kteří se narodili jinak citově a sexuálně orientováni. A to je také hlavní důvod, proč chci přijetí zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví, aby i ta menšina měla stejnou šanci, stejné právo. Stejné právo se ke svému životnímu partnerovi veřejně přihlásit, stejné právo na zákonem upravený oficiální svazek.
        Možná jsem poněkud životem otlučená a osobně poněkud skeptická k papírům s úředním razítkem. Ani manželství, ani uzavřené partnerské soužití samozřejmě nemusí nikomu zajistit lásku, věrnost a štěstí. Ale dejme jiným šanci, která je pro nás, kteří jsme příslušníky většiny, úplnou samozřejmostí. Zkusme se řídit zásadou "přej a bude ti přáno". Zkusme být tolerantní a respektovat odlišnost druhých.
        Chovejme se jako demokratická společnost, která je vstřícná ke svým menšinám. Vždyť každý z nás se sám někdy může ocitnout v menšině. Osobně si dodnes vzpomínám na trauma z dětství, kdy se mne - výrazně vyhraněného leváka - snažili přeučit na pravou ruku. Neúspěšně, samozřejmě. Ale zkusila jsem, a připadala jsem si jako vyvrhel, a proto se mi z principu nelíbí, když se většina snaží přizpůsobit svět svému obrazu, když vnucuje ostatním svoji představu o tom, co je správné, a nenechá jiné žít s respektováním jejich odlišnosti.
        Vážení kolegové, milé kolegyně, chci vás požádat, abyste podpořili návrh zákona, který se možná většiny z vás nijak osobně nedotýká, ale který mnohým lidem v této zemi pomůže žít lépe. A o to nám přece všem jde.