Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážená vládo, jsem profesí zemědělec, a proto se ve svém vystoupení budu zabývat agrární částí vládního prohlášení a plánovanou agrární politikou nové vlády vůbec.
        Protože text vládního prohlášení se pohybuje v obecné rovině, a jinak tomu zřejmě ani nemůže být, snažil jsem se pečlivě vysledovat, jak toto prohlášení ve svých odborných i mediálních vystoupeních konkretizuje pan ministr zemědělství Fencl. Musím bohužel konstatovat, že jak vláda, tak ministr vycházejí z řady cílů a proklamací, které jsou nereálné, neodpovídají možnostem této ekonomiky, nepodávají veřejnosti informace opírající se o fundovanou znalost všech souvislostí a zejména ve vztahu k EU jsou dokonce vytvářeny fundamentálně nesprávné představy, které buď svědčí o neznalosti dané problematiky, nebo záměrně zkreslují skutečnosti.
        Je nesporné, že české zemědělství prošlo a dosud prochází obtížným obdobím. Mimochodem já jako soukromý zemědělec to od roku 1990 pociťuji denně na vlastní kůži. Je nepochybné, že na cestě k tržní ekonomice se zákonitě zemědělství nevyvarovalo řady chyb, ale zároveň je i nezpochybnitelný fakt, že vykročilo správným směrem.
        Konkrétně k některým východiskům agrární části vládního prohlášení. V první řadě k zásadní otázce odpovídajícího ekonomického rozměru resortu. České zemědělství výrazně změnilo svůj rozměr. Nikoliv však na základě jakéhosi subjektivního přání, jak bývá často prezentováno, ale jde o výsledek působení tržních sil, jmenovitě zákona nabídky a poptávky. Nastavením reálnějších makroekonomických podmínek v souvislosti s přijatou radikální ekonomickou reformou se musela zákonitě zreálnit i kupní síla českého spotřebitele, s vážnými důsledky i v oblasti nákupu potravin. Došlo k určitému omezení spotřeby potravin, ke snížení agrárních vývozů do bývalých socialistických zemí, ke zpestření nabídky z dovozu apod., což muselo zákonitě vyvolat výrazný tlak na omezování produkce potravinářských surovin a potravin. Je nezpochybnitelné, že zhruba třetinový pokles hrubé zemědělské produkce za posledních devět let přinášel a stále ještě přináší značné problémy českým výrobcům, spojené navíc s tím, že zemědělství fungovalo do značné míry jako inflační polštář. Lze souhlasit i s tím, že tato etapa byla provázena i zvýšenými dovozy řady potravin, ale stejně tak platí, že se podařilo udržet u základních produktů český trh potravin pro české výrobce.
        Můžeme diskutovat o tom, zda ochrana českého trhu byla nastavena nepřiměřeně nízko, ale v principu jakékoliv volání, ať přichází z jakékoliv strany, směřující k neúměrné ochraně trhu, je cestou k neefektivnosti, k drahým potravinám, které musí zaplatit převážně spotřebitel a daňový poplatník. Je samozřejmé, že takováto volání jsou velmi populární u zemědělské veřejnosti, nicméně reálnou a pozitivní perspektivu nemají. A mně jako příslušníku této zemědělské veřejnosti se velmi těžko proti těmto voláním vystupuje.
        Je pravdou, že transformační proces v českém zemědělství není ještě ukončen a mnohé zbývá ještě dokončit. Ale je strašením veřejnosti, že rozměr českého zemědělství se bude dále zmenšovat. Naše zemědělství nepochybně vykročilo na cestu efektivního rozvoje, což však platí pouze pro ty výrobce, kteří jsou schopni dosáhnout odpovídající konkurenceschopnosti a udržet si pozice na trhu. Česká agrární politika musí nepochybně pečlivě zvažovat všechna agrárně politická rozhodnutí, ale pokud bude hovořit o produkční expanzi s cílem přebytečnou produkci vyvážet na světový trh s podporou dotací, musí narazit na limity vytyčované jak v rámci společné zemědělské politiky EU, tak zejména v rámci ujednání Uruguayského kola GATT. Zemědělec musí jasně slyšet, že s připravovaným vstupem ČR do EU souvisí nezbytnost přizpůsobit se základním principům společné zemědělské politiky a že žádná jiná třetí cesta neexistuje.
        Vstup do EU znamená, že si nemůžeme zcela nezávisle koncipovat svoji agrární politiku, protože všichni společně dnes žijeme na úzce propojeném evropském prostoru majícím svá pravidla. Zde je v příkrém rozporu proklamace vlády, která se v zahraničněpolitické části svého programového prohlášení - cituji - zavazuje rozpracovat strategii vstupu do EU s cílem orientovat jednotlivá odvětví na očekávané změny. A naprosto jednoznačně formulovaný záměr ministra zemědělství převzít dotační politiku EU, tak jak ji známe dnes, bez respektování právě oněch očekávaných změn. Vyjádření pana ministra, že nebudeme mířit na pohyblivý cíl, je více než jasné. Zemědělská a dotační politika EU však právě takovým pohyblivým cílem bezesporu je. Ať to již chceme, nebo nechceme slyšet, ve světě není uměním cokoliv vyrobit, ale výrobek alespoň s minimálním ziskem prodat. A draze zaplacené zkušenosti EU s likvidací agrárních přebytků jsou tou základní systémovou překážkou, která před námi stojí, pokud se nebudeme chtít přizpůsobit.
        O co v daných souvislostech Evropské unii jde, je skutečnost, že všem novým uchazečům o členství říká ve zjednodušené podobě asi toto: organizujte si své zemědělství jako trvale udržitelné podle svých představ, ale nevytvářejte tržní nerovnováhu tím, že budete vyvážet své agrární přebytky s podporou vývozních subvencí. Prostě zde platí poučení, že rozvíjet agrární sektor na úkor daňových poplatníků a spotřebitelů, to je cestou masivních subvencí ze státních rozpočtů, a to nejen k exportním, ale i k produkčním účelům, je neperspektivní, finančně náročnou a dlouhodobě neakceptovatelnou cestou.
        Zemědělec se musí dozvědět, že zásadním východiskem, jak se lépe prosadit na trhu vnitřním i zahraničním, je pokles nákladů výroby. Je správné, zdůrazňujeme-li, že z hlediska existující půdní držby máme určité komparativní výhody, ale tyto výhody musíme umět také využít. Pohybuje-li se naše výkonnost měřená průměrnými hektarovými výnosy či dosahovanou užitkovostí zhruba na parametrech o 20 - 30 % nižší oproti Evropě, pak pochopitelně vyrábíme draho. Cesta plošných dotací, jako je například proklamovaná zelená nafta, však ke zvýšení konkurenceschopnosti nevede. Spíše se jedná o další drahé a populistické gesto, které jestli něčemu může pomoci, tak jedině další konzervaci nedotransformované struktury našeho zemědělství.
        ***
        Jestliže českým výrobcům zůstala zachována výhoda obecně vyšší koncentrace, znamená to, že se jim nabízí určitý podnikatelský prostor, ale jen těm nejvýkonnějším a marketinkově připraveným.
        Agrární politika musí se znalostí věci napomáhat našim podnikatelům přiblížit se v relativně krátké době výkonnostně okolnímu světu při zachování přiměřené konkurenceschopnosti. Je nepochybné, že dosavadní agrárně politická koncepce se nevyvarovala řady chyb a z těch je nutno se poučit.
        Reálným východiskem musí však být pravdivá analýza zachycující silnější, ale zejména slabší stránky českého zemědělství.
        Zemědělcům je třeba také jasně říci, že Evropská unie je si vědoma, že podnikatelům nově vstupujícím do Evropské unie musí být za účasti státu, ale i ze zdrojů společné pokladny vytvořeny podmínky, které jsou srovnatelné s členskými zeměmi Evropské unie. Z toho ale také vyplývá, že západoevropské zemědělství strukturované jako zemědělství rodinného typu koncipuje většinu opatření tak, aby sloužila především této formě hospodaření.
        Z této skutečnosti nutně plyne, že většina nařízení, směrnic a doporučení Evropské unie vytváří podmínky pro rozvoj rodinných farem. Připravovaný vstup zemí střední a východní Evropy a připojení bývalé NDR si nepochybně vyžádá určité změny v koncepci společné zemědělské politiky, ale základní východiska této orientace nikdo nezmění.
        Nemůžeme tedy na jedné straně argumentovat tím, že se ve všech směrech hodláme přizpůsobit legislativě Evropské unie i všem základním principům společné zemědělské politiky, a na druhé straně vytvářet podmínky pro přežívání majetkových vztahů a technologických postupů pro Evropu v principu nepřijatelných a v zásadě i neefektivních.
        Evropská unie nám jistě nebude předepisovat, jak velké mají být například koncentrace zvířat, ale veškeré podpory směřující do této oblasti budou pro vlastníky velkochovů zkrátka nedosažitelné.
        Na druhé straně, a nasvědčuje tomu i praxe v SRN, lze očekávat, že specializovaným velkovýrobním formám na úseku zejména rostlinné výroby budou dány podstatně výhodnější podmínky v důsledku vysoké koncentrace půdní držby.
        Všechny tyto tendence má právo český zemědělec znát a je povinností vlády mu informace o nich nezkresleně poskytnout. Veřejnost musí jednoznačně vědět, že na kolchozy Evropa nečeká.
        Pan ministr Fencl se vyjádřil k programu dotační politiky v tom smyslu, že čeští zemědělci nemohou jít do Evropy jako žebráci. S tím samozřejmě nelze než souhlasit. Argumentace s výší ekvivalentu produkčních subvencí je však velmi ošidná a nepřijatelná. Celý poválečný vývoj zemědělství v hospodářsky vyspělé části Evropy vycházel ze zcela odlišných historických podmínek a nelze po 40 letech kolektivního hospodaření u nás srovnávat naše podmínky s podmínkami zemědělců v Evropské unii.
        Výše podpory v zemích Evropské unie je výsledkem dlouhodobě uplatňované strategie podpory rodinného podniku jako v podstatě jediné životné vlastnické formy. Tato koncepce byla a je podporována, protože našla zřejmý ohlas v nezemědělské veřejnosti. Společenství povětšině bohatých zemí Evropské unie si mohlo takovouto koncepci zemědělské politiky po mnoho let dovolit, ale to neznamená, že je v této podobě akceptovatelná i pro nás a teď. Je tomu tak z jednoduchého důvodu, a to proto, že na ni nemáme a mít nebudeme.
        Stejně tak je třeba vidět, že společná zemědělská politika se postupně dostala do pozice, která je dlouhodobě neudržitelná i pro tyto země, a to nejen z finančních důvodů, ale především proto, že brání rozvoji liberálnějšího světového agrárního trhu. Společná zemědělská politika Evropské unie je v současnosti už zmíněným pohyblivým cílem, protože rozsah agrárních podpor a z toho vyplývající relativně vysoký stupeň ochrany je pro Evropu nadále neudržitelný.
        Se skromnými zdroji, které má resort zemědělství reálně k dispozici, je nutno hospodařit tak, aby napomáhaly existujícím podnikatelským formám přizpůsobit se reálným podmínkám.
        Pokračující ostrá diferenciace mezi ztrátovými a ziskovými podniky ukazuje, že zemědělství je za účinné, ale přiměřené podpory státu schopno se s nastavenými parametry vyrovnat.
        Závěrem snad jen tři drobné poznámky ke třem kuriózním formulacím, které agrární část vládního prohlášení obohacují možná částečně i kouzlem nechtěného.
        Za prvé se mi zdá, že tzv. zabezpečení potravinové bezpečnosti z domácích zdrojů je v situaci, kdy téměř u všech zemědělských komodit se potýkáme s nadprodukcí, skutečně těžko pochopitelným úkolem, který si vláda klade.
        Velmi pěkný je i závazek vlády, že "budou přijata legislativní opatření pro dokončení restitučních a transformačních procesů". Pikantní na celé věci ovšem je, že to byla právě organizace, jejímž dlouholetým předsedou byl pan ministr Fencl - mám na mysli Svaz zemědělských družstev - která byla zejména v procesu restitucí velice silnou brzdou po celé minulé období.
        A do třetice věta, že "vláda považuje lesy za celospolečenské vlastnictví", celkem výstižně dokládá, jaký poměr zřejmě vláda má k vlastnictví soukromému.
        Dámy a pánové, jako reálně hospodařící zemědělec mám přirozený a přímo životní zájem na tom, aby české zemědělství vzkvétalo. Naznačený agrární program této vlády mi však takovouto perspektivu nedává, a proto je pro mě nepřijatelný.
        K toleranci vlády s takovýmto programem mě nenutí to, že bych byl snad socialistou, jak nás včera označil pan poslanec Mlynář, ale nutí mě k tomu právě to, že jsem realistou, ale hlavně to, že neexistuje jiná reálně politická alternativa a tolerance vlády bude pro mě velkým osobním sebezapřením. Děkuji.