Děkuji, paní místopředsedkyně. Vláda předkládá sněmovně zprávu, která má název, jenž by mohl znamenat, že se jedná o něco navýsost důležitého, navýsost aktuálního, kde bude konečně vyjasněno, jaký je vlastně skutečný stav, o co usilujeme, čeho bylo dosaženo, čeho nebylo dosaženo. Namísto toho nám vláda předkládá simplifikaci celého procesu na pouhou víceméně legislativní přípravu. Aproximaci práva. Tímto způsobem se zamlžuje za prvé politická otázka.
        Za druhé - věcné posouzení výhod a nevýhod, které z členství v Evropské unii vyplývají. Pro srovnání: V řadě kandidátských zemí probíhala nebo probíhá spolupráce mezi vládou a parlamentem ve zcela jiných kategoriích. Například i v Rakousku každou pozici vlády, kterou hodlala vláda zaujímat v Evropské unii, předem projednával příslušný výbor v rakousko-říšském sněmu. Vycházelo to z toho, že má-li být politický proces, politické jednání vlády pod kontrolou, musí parlament předem usnést, že zmocňuje vládu k tomuto jednání. Pro srovnání to bylo v minulém kole rozšiřování, v současné době takový proces probíhá např. v pobaltských republikách. V tomto směru musím bohužel konstatovat, že Estonsko a další pobaltské státy jsou z hlediska kvality demokracie na tom lépe než Česká republika.
        Za třetí. Říká se, že musíme to či ono udělat jako podmínku našeho vstupu do Evropské unie. Vláda leckdy říká, a zejména ústy ministra zahraničí, že sleduje tzv. národní zájmy, ale nikdy nám vláda neřekla, co těmi národními zájmy myslí, nikdy nebyla schopna vlastně říci, o jaké zájmy usiluje, o co jde, natožpak aby v tomto bodě byla vláda schopna říci, zda a jakým způsobem obhajuje zájmy českého státu, českého národa při projednávání konkrétních záležitostí. V podstatě veškerá argumentace vlády se redukuje na to, že říká: musíme toto přijmout, protože to chce Evropská unie. Rád bych k tomu dodal, že to je ta nejhorší strategie, jaká vůbec může existovat při přípravě na vstup do Evropské unie.
        Děkuji.