Vážený pane předsedající, členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi na úvod možná trošku obecnější i osobní poznámku. Jsem v této sněmovně čtyři roky a po těch čtyřech letech mě nepřestává fascinovat jedna skutečnost. Jak přítomná je v naší společnosti nedávná minulost. Myslím tím minulost, která skončila před deseti lety. Jak těžké je se jí zbavovat, jak moc bychom se s ní konečně chtěli vyrovnat a tuto kapitolu nějak důstojně uzavřít. A přitom zejména tady v této sněmovně tak snadno obnovujeme to, co nás po několik desetiletí táhlo z vyspělé části světa na jeho periferii.
        Uvedu dva příklady z minulého týdne. Minulý týden se nám podařilo schválit zákon odtajňující svazky StB. Jakkoliv kontroverzní důsledky to může mít, jiná cesta k vyrovnání s minulostí pravděpodobně není. Udělat tečku za minulostí, nad kterou visí otazníky, nejde jen z gramatického důvodu. Ve stejném týdnu jsme hlasy levice a bohužel i z různých důvodů absentující pravice schválili zákon o státní sociální podpoře, který pokud ovšem projde Senátem, umožní plýtvat omezenými prostředky na výplaty dávek těm, kteří to skutečně nepotřebují. Zatímco těm, kteří to opravdu potřebují, jsme nepomohli vůbec.
        Možná se ptáte, co mají tyto dva kroky společného. Nic jiného než náš vztah k minulosti. Jeden ze schválených zákonů nás má od této minulosti konečně odtrhnout a druhý nás do ní beznadějně vrací.
        Minulý režim byl založen na dvojím typu korupce. Na kolektivní korupci spočívající v nekonečném přerozdělování a samozřejmě také na individuální korupci spočívající ve výhodách vyplývajících ze spolupráce s režimem. Oba tyto typy korupce měly fatální důsledky pro výkonnost systému, jeho ekonomiky a samozřejmě pro konkurenceschopnost země. Minulý reálně socialistický ekonomický systém se ukázal být neudržitelný v době, kdy se mu tržní či smíšené ekonomiky vyspělých zemí začaly vzdalovat natolik, že i ti, kterým poskytoval určité výhody, to je těm, kteří byli jedním nebo druhým způsobem korumpováni, na tom byli nakonec hůř, než by na tom byli v systému založeném na tržních vztazích a transparentnosti.
        A tím se dostávám k tématu, kterým je financování studia na vysokých školách. Obdobným způsobem, který jsem popsal v obecné rovině, začíná podle všech údajů, které jsou nám dostupné, ujíždět vlak tzv. dotačně daňovému systému financování vysokého školství. Nejsme jedinou zemí, která začíná pociťovat pokles konkurenceschopnosti tváří v tvář zemím, které postupně zavádějí jiný, podstatně odlišný systém, a to je investiční přístup k financování vysokého školství, a abych použil ještě jedno cizí slovo - kontingenční způsob splácení půjček či jiných závazků, které v důsledku investičního způsobu financování vznikají. Přitom se ukazuje, že půjčky a systémy adresné sociální pomoci zmírňují, a dokonce - existuje evidence - eliminují majetkovou bariéru v přístupu ke vzdělání mnohem lépe než daňově dotační systém, který tím, že dotuje všechny a poptávka po vzdělání nakonec postrádá racionalitu, naráží na stále tvrdší rozpočtová omezení, ze kterých se těžko dostane bez zvýšení efektivnosti, kterému však nakonec účinně brání.
        Je jenom otázkou času, jak dlouho ještě bude náš systém procházet obdobím stagnace, která je zřetelná a ze všech dat naprosto evidentní, a jak dlouho se v něm bude prosazovat většinová síla korumpovaná pohodlím a nenáročností, a než se rozšíří povědomí, že na tom proděláváme nakonec všichni. Je zvlášť smutné, že pro naši zemi tak klíčová oblast, jakou je sféra produkce vzdělanosti, nás nechává stát před branami vyspělého světa a že reálně socialistická ideologie se s takovou vehemencí prosazuje právě v oblasti vzdělávání.
        ***
        Přitom jak jsem měl možnost se přesvědčit v průběhu prací na věcném záměru zákona, který teď projednáváme, odborná veřejnost a zejména její špička je přesvědčena o tom, že bez zásadní změny přístupu k financování vysokého školství a k formování zdrojů pro rozvoj lidského kapitálu prostě hlavní branou do vyspělého světa nevstoupíme.
        Co mě ale mrzí nejvíc, je poznání, že odpor proti této změně, která by pro řadu lidí znamenala ztrátu pohodlí a nutnost zbavit se stereotypů, které jsme se naučili v době reálného socialismu, není spjat jen se starší generací. Na adresu těch mladých lidí, kteří sesbírali desítky tisíc podpisů pod různé petice, ve kterých se ale vůbec neříká, co v zákonu, který právě obhajuji, opravdu je, bych chtěl zatím jenom poznamenat, že jsem překvapen a zklamán jejich ochotou vystupovat na obhajobu systému, který tak jako minulý má stát na korumpování lidí nenáročným prostředím a na pohodlnosti. Přitom je to systém, který desítky tisíc mladých, schopných a ke vzdělání motivovaných lidí každoročně odhání od bran vysokých škol, a přitom, jak ještě ukážu, a to je na tom to nejzajímavější, mezi oběťmi tohoto systému jsou mnohem častěji ti, kteří pocházejí z rodin s nízkými příjmy a nižším vzděláním, než ti, kteří patří do vyšších sociálních vrstev. Zdá se, že proti moci, která vyrůstá z přerozdělování a přidělování prostředků a pozic zcela odtrženého od zpětných vazeb na efektivnost, nemá šanci se prosadit jiný systém, který by výhody a moc vyplývající z tohoto systému konečně eliminoval.
        Nyní se pokusím vrátit na malou chvíli k historii předloženého návrhu zákona. Učiním tak proto, že v diskusi nad předloženým návrhem převládly neuvěřitelně zkratkovité úvahy nad jasnými argumenty. Zřetelně převládly vášně a emoce nad snahou o zásadní řešení problému, který bohužel nelze řešit nátlakovými akcemi vysokých škol, kterých jsme byli svědky koncem minulého roku, ale ani protesty či peticemi studentů, kterých jsme svědky v tyto dny. Dnes je jisté i to, že problém financování a rozvoje vysokých škol již nelze tak jako minulá léta docela úspěšně zametat pod koberec. Veřejná diskuse je mnohem dále, než byla v minulosti, a lidé začali velmi pečlivě vnímat fakta a poměřovat jimi sliby politiků.
        A je zde ještě jedna podstatná okolnost. Diskuse na téma školné se u nás už vedou deset let. A to je dost dlouhá doba na to, abychom byli schopni rozpoznat, kdo mluví věcně a kdo používá argumenty, a kdo jen mlží a vyhýbá se jasně položeným otázkám, jak by to udělal jinak. Možná se za chvíli od pana ministra dozvíme, že recept konečně má.
        Také bych chtěl hned na úvod jasně a zřetelně říci, že nejde od počátku jen o školné. Školné není cílem, ale pouze jedním z prostředků k řešení řady problémů rozvoje vysokého školství. Myslím, že většině z nás je jasné, že před námi stojí tři cíle.
        Zavedením investičního přístupu k financování vysokého školství za prvé racionalizovat poptávku po vysokoškolském vzdělání. Samozřejmě jde o to, postupně zvyšovat rozpočty vysokých škol, abychom mohli vysoké školy otevřít mnohem většímu počtu uchazečů.
        Za druhé - do vysokoškolského vzdělání musíme umožnit investovat i těm, kteří aktuálně nedisponují prostředky na to, aby investovat mohli, to je, musíme jim zajistit dostupnost půjček splácených až z budoucích výnosů či umožnit odklad placení školného.
        Za třetí - adresnou sociální podporou musíme výrazně zvýšit podíl studentů vysokých škol pocházejících z rodin s nižšími příjmy a s nižším sociálně ekonomickým statusem.
        Dosáhnout těchto cílů není snadné, ale nemáme-li zůstat na periferii vyspělé Evropy, musíme první kroky tímto směrem učinit neprodleně. Myslím, že si vzpomenete, jak vypadaly palcové titulky včerejší Mladé fronty o tom, jakou zprávu nám poslalo Ekonomické fórum. Pokud něco velmi rychle neuděláme s naším vzdělávacím systémem, naše konkurenceschopnost bude dále klesat.
        Naštěstí je z čeho vycházet a z čeho čerpat poučení, a vyvarovat se chyb. Uplatnění investičního přístupu k financování vysokého školství se stalo důležitým tématem diskusí v odborných kruzích ze tří důvodů.
        Předně všichni dobře víme, že trvale rostoucí poptávka po terciárním vzdělání, což je vlastně vysokoškolské vzdělání, i ve velmi bohatých zemích narazila na omezené možnosti veřejných rozpočtů zajistit potřebný růst vzdělávacích příležitostí.
        Za druhé. V růstu poptávky a zejména v její struktuře po různých oborech se začaly projevovat tendence k jasné iracionalitě. Jako ostatně vždy, je-li určitý cenný statek, a tím vzdělání nepochybně je, poskytován za náklady, které prostě neodpovídají očekávanému užitku.
        Za třetí. Pokud má být problém rozvoje vysokého školství úspěšně řešen, musí růst počtu studentů vést k podstatnému zvýšení podílu studentů pocházejících z nízkopříjmových rodin, tj. uplatnění investičního přístupu k financování studia na vysoké škole musí vést k prohloubení principu rovných šancí.
        Stejně jako ve světě, i u nás se těmito otázkami zabývala řada vynikajících odborníků, řada ekonomů, sociologů, demografů a samozřejmě i odborníků na vzdělávací politiku. I u nás vzniklo několik skupin, které se touto problematikou intenzivně zabývaly, a jejich práce sloužily jako základ pro přípravu našeho zákona. Hlavní otázky, kterými se jednotlivé týmy zabývaly, přitom byly velmi podobné a navzájem se prolínaly. Dovolím si několik zásadních otázek předložit a věřím, že se sami pokusíte na ně odpovědět, protože pokud si na ně neodpovíme, nebudeme schopni problém před námi stojící řešit.
        Otázka první. Jak je to opravdu u nás, v České republice, s rovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání a jak jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi?
        Druhá otázka. Je spravedlivé, aby studium menšiny, ve které navíc převládají děti z ekonomicky lépe situovaných rodin, bylo hrazeno z daní většiny, která je mezi studenty vysokých škol zastoupena podstatně méně?
        Třetí otázka. Je vysokoškolské vzdělání veřejný nebo smíšený statek, anebo je to něco mezi tím, a co z toho vyplývá pro způsob jeho financování?
        Další otázka. Může školné alespoň částečně plnit informační a motivační roli ceny vysokoškolského vzdělání na trhu práce?
        Dále. Jak uplatnit investiční přístup, to znamená umožnit placení školného, a přitom zvětšit šance na studium vysoké školy zejména u dětí pocházejících z chudších poměrů a méně řekněme stimulujícího kulturního prostředí.
        Jak a kým by měla být výše školného stanovena?
        ***
        Další otázka. Mělo by být školné jednotné pro všechny obory a pro všechny vysoké školy, jako je tomu například v Británii, nebo diferencované, a podle jakých kritérií?
        Významný problém představuje rozhodnutí, zda lze vystačit s nepřímým úročením půjček, to znamená určitou formou slevy při přímé úhradě školného, jako je tomu např. v Austrálii - nebo je lepší řádné úročení závazku vůči bance?
        Další otázka. Jak dosáhnout toho, aby student měl právo na odložení školného, a současně zajistit, aby nejdříve hledal možnost využití půjčky u banky? Důvod je jasný - naše vysoké školy potřebují příliv peněz hned, a ne za pět let.
        Jak asi víte, první ucelený návrh na řešení všech těchto problémů byl předložen již v roce 1993. Podle jednoho z autorů tohoto návrhu je znám v odborných kruzích jako takzvaný Botlíkův zákon. Ten vycházel z tzv. australského modelu, který v tu dobu doporučovalo OECD a zejména Světová banka. Šlo o velmi dobře připravený návrh, který řešil nejen problém školného a půjček, ale také navrhoval - tak jako ten náš - zavedení adresné sociální podpory pro studenty vysokých škol, doplněné o systém bezúročných půjček na pokrytí části životních nákladů spojených se studiem.
        Důležitým prvkem původního navrhovaného systému, který zřejmě nakonec přispěl k tomu, že vůbec nebyl uveden v paragrafované znění, byl princip, podle kterého vybrané školné mělo prostě nahrazovat příslušnou část státní dotace. To znamená, že zavedení školného by v té době vlastně nepřineslo vysokým školám ani korunu navíc. To je mimochodem princip, který je uplatňován jak v Austrálii, tak v Británii. Vedle váhavosti a nejednotnosti pravice i to byl zřejmě důvod, proč se vysokým školám tento návrh nelíbil a proč příprava zákona tehdy vůbec nepřekročila práh věcného záměru a nebyla projednávána ve sněmovně.
        Pokus zavést školné se objevil znovu v roce 1995 ve vládním návrhu zákona. Návrh tehdy sice stanovil možnost získat státem garantovaný úvěr od banky či školné v odůvodněných případech odložit nebo snížit, vše ale ponechával na příslušných vládních nařízeních. V roce 1995 nebylo z toho velmi propracovaného systému, který připravil takzvaný Botlíkův tým, použito vůbec nic. Dodnes mi není známo proč.
        Další pokus o zavedení školného, který byl spojen s přípravou zákona o vysokých školách v letech 1997 až 1998, ztroskotal především na odmítavém stanovisku reprezentace vysokých škol. Ta se samozřejmě nehodlala smířit s tím, že by školné ve své podstatě vybíral stát a celková dotace na vzdělávací činnost by se o vybrané školné prostě snížila. Tento princip, který je běžný v jiných zemích, zejména v Austrálii či Británii, se ukázal být při narůstajícím deficitu rozpočtu vysokých škol absolutně nepřijatelný.
        Na přelomu roku 2000 a 2001 vznikla situace, která přímo vybízela k dotažení různých návrhů do podoby zákona. V obecné poloze se odhodlání zavést školné a půjčky - zdůrazňuji, nikoliv školné samo o sobě - stále častěji objevovalo v politických dokumentech všech pravicových stran. Myšlenka využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic, pokud by se tím ovšem rozšířil a naplnil princip rovnosti šancí, se kupodivu v roce 2001 objevila i v programovém dokumentu ČSSD. V dokumentu, který se jmenuje Východiska dlouhodobého programu ČSSD, který byl schválen na 30. sjezdu této strany v březnu roku 2001, se v rámci argumentace ve prospěch hledání cest k růstu efektivnosti sociálních investic doslova píše: "V řadě případů (investice do vzdělání …- a teď je celá řada dalších oblastí) mohou být vytvořeny podmínky pro využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic, což je zejména v podmínkách naší země, kde se i v dlouhodobé perspektivě budeme potýkat s omezeností veřejných zdrojů, zvláště významné. Sociální demokracie bude hledat konkrétní cesty využití těchto možností, tak aby se neoslabovaly prvky sociálního systému a byl rozšiřován a naplňován princip rovnosti příležitostí." Toto tedy navrhla v březnu minulého roku sociální demokracie.
        Rozpočty vysokých škol se přitom dostávaly do neúnosné rozpočtové krize. Podíl nepřijatých uchazečů se nesnižuje, poptávka po oborech studia stále postrádá racionalitu, podíl tzv. déle studujících trvale stoupá na úkor těch, kteří by mohli být přijati na jejich místa, v uplatňování principu rovných šancí bezpochyby patříme k nejhorším v Evropě. Není divu, že se školné a půjčky jako velké téma znovu objevilo na konci minulého roku v doporučeních Světové banky a OECD.
        Za těchto okolností vznikla pracovní skupina, která si dala za cíl na základě dosavadních analýz připravit nový věcný záměr zákona, který dnes předkládám a obhajuji, který se pokouší znovu položit na stůl myšlenku investičního principu financování vysokého školství. Naším cílem bylo dotáhnout deset let trvající debaty konečně do paragrafovaného znění. Možná někteří z vás, kteří jste sledovali tu debatu a navštívili jste naše internetové stránky, víte, že na pracích na tomto zákonu se podílelo až třicet lidí.
        Je důležité zdůraznit, že tato iniciativa vznikla jako primárně nepolitická. Členové skupiny, kterou jsem měl možnost několik měsíců vést, nebyli členy ani příznivci jedné politické strany ani žádné koalice, abych byl přesnější, a dokonce nelze říci, že by byli stejné politické orientace. Všichni jsme se ale shodli na tom, že práce na přípravě zákona budou probíhat v přímém kontaktu s nejširší veřejností a výsledek práce bude nakonec, až se dohodneme, předložen politickým stranám.
        Loni v červnu byla dokončena první pracovní verze tohoto věcného záměru a byla zveřejněna a dána k diskusi i na internetových stránkách. Tam se také vedla diskuse pomocí internetových zvyklostí, to je, odpovídali jsme každému, kdo nám napsal. Loni v červnu byla dokončena nejen tato verze, ale byli jsme připraveni již řešit základní principy tohoto zákona v paragrafovaném znění.
        V průběhu prací na tomto zákoně došlo k některým korekcím oproti původním představám, prostě proto, že jsme začali konzultovat s představiteli ostatních politických stran. Nicméně hned na začátku jsme si stanovili tři podmínky, které prostě nelze z našeho hlediska překročit:
        1. Shodli jsme se na tom, že návrh nesmí v žádném případě vést ke snížení dotací ze státního rozpočtu.
        2. Shodli jsme se na tom, že školné se nesmí stát bariérou pro sociálně slabší.
        3. Nový systém financování včetně zavedení studentských přídavků nesmí zatížit státní rozpočet.
        Tato třetí podmínka nás nutila adresně vyplácené studentské přídavky stanovit poměrně nízko. Limitem totiž bylo zhruba 800 mil. Kč, které jsou dnes formou dotace na provoz kolejí a menz vlastně rozdělovány plošně všem studentům bez ohledu na jejich výchozí ekonomickou situaci.
        ***
        Nejvyšší adresná dávka 1800 Kč měsíčně, o které se za chvíli zmíním, snižuje životní náklady nejchudších studentů vlastně jen o 450 Kč, to přiznávám. Pokud ovšem nepočítáme stipendia od škol, která jsou v tomto návrhu zákona rovněž zavedena.
        Musím říci, že ve světle před několika dny schváleného návrhu na plošné vyplácení přídavků na děti, které povede k rozdělení zhruba čtyř a půl miliardy navíc těm, kteří to nepotřebují, byla zkrátka naše úzkostlivost zcela zbytečná. Kdybychom se zmocnili jen poloviny této částky, to znamená zhruba dvou miliard, a vyplatili je formou adresné podpory studentům vysokých škol, je velmi pravděpodobné, že by sociální nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání u nás konečně klesly. A i toto se pokusím za chvíli vyčíslit velmi přesně.
        Návrh se tedy postupně vyvíjel v podobě, která v sobě prolíná oba nejznámější modely, které ve světě dnes fungují. Model, který se nazývá "školné a půjčky", tj. klasický investiční model, a model, který se nazývá "absolventská daň", tedy splácení školám z budoucího příjmu formou daně. To je totiž naše odložené školné.
        Školné navrhujeme jako diferencované, a to v přísně stanoveném rozpětí, ve kterém se pohybuje škola. Není tedy pravda, jak se záhy nepochybně dovíme od oponentů, že školné může kdykoliv uletět za jakoukoliv hranici. Důležité je, že vybrané školné nesnižuje dotaci vysokým školám. Je totiž příjmem vysoké školy a škola si s ním nakládá dle svého uvážení.
        Návrh nepředpokládá bezúročné ani státem garantované půjčky, jak tvrdošíjně opakují média i oponenti. Nežádáme garantování půjček, klademe pouze limity úroku za půjčky. Trváme na tom, aby část vybraného školného šla na stipendia, tak jako na nejvýznamnějších univerzitách na světě. Plošné dotace provozu kolejí a menz, prostřednictvím kterých, jak jsem řekl, se dotují všichni, se transformují na adresnou sociální pomoc studentům z rodin s nízkými příjmy.
        Splácení půjček je takzvaně kontingenční, to znamená, je to vždycky jenom procento ze skutečného příjmu, nikoli klasický hypoteční způsob. Státu se přitom vůbec nekladou žádné meze v poskytování studijních grantů či pomoci při splácení půjček u absolventů oborů, u kterých lze očekávat jisté riziko, že nebudou schopni splácet půjčky ani prakticky před dosažením důchodového věku, např. učitelé.
        Myslím, že jsem poměrně jasně řekl, kam zákon, který předkládám, míří.
        Nevím, kolik z vás si ten zákon opravdu přečetlo, proto si dovolím základní parametry navrhovaného zákona v krátkosti zopakovat.
        Školné. Základem pro stanovení školného je částka odpovídající 25 % průměrných neinvestičních výdajů na jednoho studenta. To zní velmi magicky a je to příliš dlouhé vyjádření. Je to v podstatě průměrný normativ. 25 % tohoto normativu se stává základem pro stanovení školného. Minimální a maximální školné bude určeno povoleným rozpětím. Toto rozpětí se bude první tři roky měnit. V prvním roce by za daných podmínek, tedy za dnešní dotace, mohlo být přibližně 6,5 až 19,5 tisíce. Ve druhém a třetím roce se horní hranice zvýší zhruba na 26 tisíc, dolní hranice zůstane stejná. Všichni studenti jedné školy nebo fakulty budou platit stejně. Myslím, že lze logicky očekávat, že obory které nevedou záhy po absolvování školy k vysokým výdělkům, tzn. učitelské obory, historie, sociální práce a řada dalších humanitních oborů, ty budou mít zřejmě tendenci nastavit školné co nejníž, tedy k té hranici okolo 6,5 až 7 tisíc. Je pochopitelné, že školy, které produkují na trh práce absolventy, kteří velmi rychle začínají vydělávat poměrně vysoké částky, budou logicky mířit k vyšší hranici školného.
        Chtěl bych jenom zdůraznit pro ty, kteří by se případně divili, co bude se školným, když někdo přeruší nebo ukončí studia. Ujišťuji, že při přerušení studia se školné vrací. A to nejpodstatnější. Z hlediska protestů, které jsme slyšeli minulé dny - současných studentů se školné netýká. Budou je od roku 2003 platit jen studenti, kteří vstoupili do prvních ročníků studijních programů po nabytí účinnosti zákona. Děláme to proto, aby alespoň dva roky si mohly všechny subjekty, které budou na tento systém muset si zvykat, si na něj mohly zvyknout.
        Použití školného. Často slýchávám námitku, že školné povede ke snížení dotací. My v našem zákonu dáváme jasně najevo, že školné je příjmem vysoké školy. O tom, jak bude školné použito, bude tedy rozhodovat samotná škola. Zákon pouze stanovuje, že minimálně 10 % vybraného školného musí jít do stipendijního fondu. Je to proto, že chceme, aby školy mohly podporovat studium nadaných dětí pocházejících ze sociálně slabších rodin.
        Půjčky. Půjčovat může každý. Pan ministr nedávno prohlásil, že omezujeme možnost půjčovat pouze na banky. To není pravda. Pouze zavádíme kategorii studentských půjček, které jsou přesně definovány zákonem. Ty budou poskytovat banky. Maximální možný úrok z půjčky bude stanoven jako 2,3násobek diskontní sazby, která dnes činí 3,25, tj. dnes by mohl maximálně dosáhnout úrok 7,5 %. Banky budou samozřejmě podléhat konkurenčnímu boji a lze očekávat, že půjdou i níže. Splácet se půjčky budou až po překročení průměrného příjmu. To je onen princip kontingenčních splátek. Pokud příjem klesne dlouhodobě pod průměr, bude mít absolvent právo požádat o přerušení splátek do doby, kdy opět dosáhne průměrného příjmu. Pokud banka někomu nepůjčí, bude mu placení školného prakticky odloženo. A i odložené školné se bude splácet až po dosažení průměrného příjmu. Odložené školné bude pouze registrováno Správou odloženého školného, což je jediná nová instituce, která se tímto zákonem zavádí. A důležité je, že tyto peníze prakticky budou školy postrádat. Ony je nedostanou. Bude to závazek studenta vůči škole. Odložené školné bude úročeno zhruba nebo i přesně 2,8násobkem diskontní sazby. A důležité je, že úroky budou odečitatelnou položkou ze základu daně. Přispívat na ně může i zaměstnavatel, který si příspěvky tohoto druhu může započítat do svých výdajů.
        Studentské přídavky, což je věc, na kterou se záměrně velmi často zapomíná. Půjde o příspěvek na stravování, ubytování a na dopravu. Systém studentských přídavků je přesně naroubován na existující systém přídavků na děti. Je to proto, aby náklady na zavedení tohoto systému byly minimální. Proto výtky, že náš zákon, zejména díky studentským přídavkům, podstatně zvýší byrokracii a bude nákladný svým zavedením, je naprosto nesmyslný argument. Za chvíli ukážu, jak to bude fungovat v praxi.
        ***
        Nyní bych se chtěl na malou chvilku vrátit k zákonu o státní sociální podpoře a k oněm magickým 4,5 mld. Kč, které nemáme a které chceme nyní rozdat těm, kteří je nepotřebují. Připusťme na chvíli, že opravdu máme 4,5 mld. Kč a nevíme, co s nimi. Nejsem ale takový hazardér se státním rozpočtem jako místopředseda vlády Špidla a řeknu, že na řešení problému extrémně velkých nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání, na který doplácejí zejména děti z velmi chudých rodin, bych si nárokoval pouze polovinu, řekněme 2,2 mld. Kč z oněch magických 4,5 mld., a k tomu bych přidal oněch 800 mil. Kč., které se dnes přes koleje a menzy dávají rovněž všem a plošně. Řekněme tedy, že mám v tuto chvíli něco okolo 3 mld. Kč, které, pane předsedo, chceme rozdat těm, kteří je moc nepotřebují. Vezmu tuto částku a začnu ji rozdělovat těm, kteří peníze potřebují. Řekl bych, že první, co bych udělal, že bych za všechny studenty, kteří pocházejí z nejchudších poměrů, do částky životního minima 1,1 uhradil školné. Za všechny, kteří jsou ve druhém pásmu, tedy do 1,8, bych uhradil polovinu školného. A v tuto chvíli bych utratil zhruba 700 až 800 mil. Kč.
        Za druhé. Průměrné měsíční životní náklady na jednoho studenta, myslím jeho životní náklady na vysoké škole, jsou okolo 4500 Kč měsíčně. Kdybych použil systém studentských přídavků, které v zákonu navrhujeme, a vzal z těch magických 4,5 mld. Kč zhruba 1,5 mld. Kč, mohl bych vyplatit všem, kteří pocházejí z těch nejchudších poměrů, veškeré životní náklady na jeden měsíc, to je zhruba 4500 Kč. Těm, kteří jsou na tom o něco lépe, nicméně pořád spadají do režimu dětských přídavků ve druhém pásmu, bych mohl zaplatit měsíčně 3600 Kč a těm zbývajícím 2900 Kč. A pořád by mi ještě zbylo 1500 Kč měsíčně pro ty, kteří to moc nepotřebují, pro ty, co jsou v nejvyšším pásmu.
        Toto všechno bychom mohli udělat za 2,3 mld. Kč a odstranit nerovnosti, které dnes u nás existují v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Místo toho vezmeme 4,5 mld. Kč a dáme je těm, kteří to ve svém rozpočtu ani nepocítí.
        A poslední věc, která se v návrhu zákona objevuje, je zjednodušení administrativy, pokud jde o zaměstnávání studentů. Myslím, že se mnou budete souhlasit, že není nic zdravějšího, než když si student vysoké školy musí částečně na své živobytí vydělávat. Výdělek do výše nezdanitelného minima, který je pro studenty letos zhruba 50 000 Kč, navrhujeme osvobodit od placení odvodů na sociální a zdravotní pojištění, bez ohledu na druh smlouvy, a to jak u studentů, tak u zaměstnavatelů. To podle našeho názoru zvětší ochotu firem zaměstnávat studenty přímo. Nebude třeba využívat různých agentur, které nakonec v podstatě studenty ožebračují, protože dokáží obejít zákon, nicméně studenti dostanou méně peněz. Toto všechno se v návrhu objevuje, je to tam od samého počátku, a přitom od samotného počátku média a odpůrci vytrvale mluví jen o školném.
        Mnoho námitek se týkalo doby, kdy je nový návrh podáván. Pokusím se ukázat, že na podání návrhu nebude lepší situace ani po volbách. Především každý vážný pokus o zavedení školného vždycky a v každé zemi aktivizuje tři hlavní skupiny odpůrců, u kterých lze zřetelně identifikovat zájem o zachování současného stavu. Především se jedná o současné studenty vysokých škol, kteří nyní studují, pak jde o funkcionáře některých vysokých škol a samozřejmě potom je zde silná lobby státních úředníků.
        Jak vypadají zájmy těchto skupin? Značná část současných studentů vysokých škol má samozřejmě zájem dostudovat zadarmo. Mimochodem náš zákon jim v tom vůbec nebrání. Ti všichni dostudují zadarmo. Nicméně nelze se jim divit, patří mezi vyvolené, na které v té loterii, které se říká přijímací řízení, vyšlo. Zájmy těch, na které se nedostalo, je pochopitelně vůbec nezajímají. Současní studenti jsou navíc velmi často aktivizováni těmi, kteří patří do kategorie věčných studentů. Pro ty je totiž školné smrtelnou hrozbou.
        Pro příklad bych uvedl, že předseda studentské komory Rady vysokých škol pan kolega Morávek byl skutečně rekordman, kterému se podařilo studovat na magistra od roku 1993 do roku 2001. Já chápu, že je zcela kategoricky proti školnému.
        Druhá silná skupina odpůrců se rekrutuje z funkcionářů vysokých škol. Ti na jedné straně chtějí pro svoji školu mnohem více peněz a tlačí na pana ministra každý rok "přidejte", na druhé straně se však někteří z nich obávají toho, že školné jako jeden z možných zdrojů by přineslo nejen více peněz, což by bylo bezvadné, ale také větší diferenciaci škol podle kvality a nepochybně by to přineslo tlak na větší efektivitu vzdělávacího procesu. Proto se raději smíří se současným systémem, ve kterém sice chybějí peníze, protože pan ministr moc nepřidává, nicméně ovšem v něm také chybí to, čeho se bojí jako čert kříže, a to jsou tržní sankce za nízkou kvalitu či neadekvátní profesní orientaci některých studijních programů.
        Nyní jsme u státních úředníků jako třetí lobby, která vždycky bude vystupovat proti. To je zvláštní skupina, která je vždycky spjata s politickou mocí. Víme, že moc úředníka je přímo úměrná závislosti různých subjektů na jeho rozhodnutí, speciálně i na výšce rozdělovaných prostředků. Vysoké školy u nás dosáhly přijetím zákona o vysokých školách v roce 1998 poměrně vysoké míry autonomie. Z tohoto hlediska je náš vysokoškolský zákon nepochybně velmi moderní. Jak ale ukázal další vývoj, rozpočtová závislost vysokých škol na úřední moci se vůbec nezměnila. Zavedení školného by v tomto smyslu znamenalo nepochybně bod obratu. O tom, co je důležité, prospěšné a společensky žádoucí, jak se často říká, by ve stále větší míře rozhodovali ti, pro koho zde vysoké školy vlastně jsou, a to jistě nejsou úředníci. Jistě to nejsou také funkcionáři vysokých škol - jsou to studenti a zaměstnavatelé.
        Pokusy zavést školné a všechno, co s tím souvisí, vždy vedly a vždy povedou ke stále větší aktivizaci všech těchto tří skupin, jejichž zájmy by zavedením školného byly samozřejmě ohroženy. Z tohoto hlediska se domnívám, že každý další pokus, který se zde možná někdy objeví, narazí na mnohem větší odpor než všechny předcházející. Musím říci, že příznivá reakce České konference rektorů na zavedení školného poprvé v historii v roce 1990 se možná už nebude opakovat.
        Další hledisko, proč tento zákon je údajně předkládán v naprosto nevhodnou dobu, je hledisko politické. Jedna z častých námitek zní, že tak kontroverzní zákony se přeci nepodávají před volbami. Předně od roku 1993, kdy jak víme a jak jsem i řekl, vznikl první ucelený a vnitřně vyvážený návrh na zavedení školného, půjček a sociálních dávek, byla vhodná doba na jeho zavedení již mnohokrát.
        ***
        Řekl bych, že minimálně třikrát. Ale nikdy se to nepovedlo. Dvakrát proto, že pravicová vláda nebyla pro takovou změnu dostatečně jednotná, a jednou proto, že se k moci dostala levicová vláda, která vzdělání sice učinila verbálně jednou ze svých hlavních priorit, ale v příkrém rozporu se svými vlastními prohlášeními nakonec nejen nevytvořila, ale dokonce brání tomu, vytvořit podmínky pro využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic včetně vzdělání.
        Jak tedy vypadá dnešní situace z hlediska programových priorit jednotlivých stran na situaci ve vysokém školství?
        Začnu u ODS. ODS si zavedení školného a půjček postavilo jako jeden ze svých politických cílů již dávno. Václav Klaus mnohokrát prohlásil a napsal, že zavedení školného je základní podmínkou racionalizace poptávky po vysokoškolském vzdělání a efektivnějšího vynakládání státních prostředků do vysokého školství. Nelze než souhlasit. Jeho stranický kolega poslanec Petr Pleva dal jasně najevo, že školné nemůže být zavedeno, aniž se vytvoří nástroje umožňující investovat i těm, kteří na to aktuálně nemají. Nelze než souhlasit.
        Rozhodnutí zavést rozumné školné a půjčky je od počátku v politickém i volebním programu Unie svobody. Republikový výbor Unie svobody již před třemi lety schválil programový dokument, ve kterém je systém školného a půjček pevnou součástí hlubší reformy terciárního sektoru vzdělávání. Zřejmě právě proto tady nikdo z Unie svobody nyní nesedí.
        Jakkoliv se to dnes může jevit jako naprosto nepodstatné, je třeba říci, že zavedení rozumného školného a půjček se objevilo i v politickém programu dnes již mrtvé čtyřkoalice. Tenkrát se ten dokument hezky jmenoval "Společně pro změnu". Z toho by tedy mělo logicky vyplývat, že myšlenku na zavedení školného, půjček a systému sociální pomoci studentům by měla podporovat i KDU-ČSL. Za chvíli asi uslyšíme, jak je tomu ve skutečnosti.
        Myšlenka využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic, jak jsem již ukázal, je v základním programovém dokumentu sociální demokracie.
        Legitimní otázkou tedy je, zda situace po volbách vůbec může být příznivější než nyní. Již dnešní postoje řady politiků ukazují, že vnitřní rozpory na pravici v těchto otázkách nebudou o nic menší než v minulosti a že sociální demokraté velmi pravděpodobně zůstanou konzervativní levicí i po volbách.
        Navíc příští vláda - a to je myslím naprosto zásadní argument - bude v mnohem horších rozpočtových podmínkách než všechny předchozí. To znamená, že vzdělání se opět dostane až na jedno z posledních míst v prioritách financování.
        Z těchto důvodů se domnívám, že důvody, pro které je podání návrhu před volbami považováno za nevhodné a riskantní, se ukazují být dlouhodobě působícími rysy české politiky, a že tedy naprosto není žádný důvod předpokládat, že po volbách bude situace jiná. Řekl bych, že bude spíše horší.
        A jako poslední bod je hledisko veřejného mínění. Co formovalo postoje veřejnosti k otázce školného a půjček? Velký vliv na formování postojů ke změně financování studia na vysokých školách měla v prvé řadě veřejná diskuse k problémům našeho vysokého školství, kterou se podařilo otevřít vlastně už před rokem. Díky této diskusi si mnohem více lidí začíná uvědomovat, že se něco prostě musí stát, že česká politika už prostě nemůže problémy vysokého školství zametat pod koberec, tak jako v minulých letech. A chtěl bych zdůraznit, že je úplně jedno, jestli je zametala pod koberec vláda levicová, nebo všechny vlády předchozí, pravicové.
        Značný vliv na veřejné mínění má i nezmenšující se převis poptávky po vysokoškolském vzdělání nad nabídkou studijních míst. Desetitisíce mladých lidí a jejich rodin každý rok trnou hrůzou z toho, že budou mezi těmi, kdo po přijímacích zkouškách dostanou dopis, ve kterém se standardně oznamuje: Udělali jste přijímací zkoušky, ale máte smůlu. Z kapacitních důvodů vás nemůžeme přijmout.
        Myslím si, že výrazně začalo působit i povědomí o korupci v přijímání na vysoké školy. A to zejména po propuknutí skandálu s přijímacími testy na právnickou fakultu. Tento případ sice nebyl uzavřen a myslím, že korupce nebyla zatím prokázána, ale díky analýze testů, které tam byly studentům předkládány, se ukázalo, že i kdyby se žádná korupce vůbec nekonala, přijímací testy nedávaly uchazečům stejné šance, pokud měli nebo prokázali stejné schopnosti. A to je zřejmě proti ústavě.
        Pozornost veřejnosti k problémům vysokého školství připoutala i letošní poměrně dost trapná tahanice rektorů s ministrem školství o dvě miliardy do rozpočtu vysokých škol. Trapná proto, že v rozpočtech vysokých škol chybí sedm miliard.
        To všechno jsou podle mého soudu faktory, které zvětšovaly pozornost veřejnosti k otázce financování vysokého školství, k zavedení školného a půjček jako jedné z možností, jak problémy řešit a vysoké školy postupně začít otevírat mnohem většímu počtu těch, kteří studovat chtějí a nemohou.
        Není tedy divu, že výsledky výzkumu provedeného v prosinci roku 2001 firmou STEM ukázaly, že podpora školnému a půjčkám dlouhodobě stoupá. Závěry, ke kterým dospěli autoři výzkumu, znějí jasně. Já raději budu citovat, protože to je věta, která byla součástí tiskové zprávy v ČTK. Na otázku "Mělo by se podle vás zavést školné na vysokých školách s možností, aby studenti získali půjčku od státu?" odpovědělo před měsícem 59 % dotázaných "určitě ano" nebo "spíše ano" a 41 % dotázaných "určitě ne" nebo "spíše ne".
        Názory na zavedení školného byly zjišťovány i v minulosti, a to různými způsoby. To znamená, že srovnání není snadné a bylo by prakticky málo korektní. Provedeme-li ale nepřímé srovnání, zjistíme, že za poslední tři roky stoupla podpora této myšlence z 38 % zhruba na 60 %.
        Co ale považuji za nejdůležitější, je, že k největšímu posunu mezi lety 1998 a 2001, tedy prosincovým výzkumem, došlo u příznivců stran blízko politického středu, tj. zejména u voličů KDU-ČSL a sociální demokracie. Stoupenci KDU-ČSL nyní jsou pro zavedení školného a půjček ve stejné míře jako voliči Unie svobody, tzn. okolo 65 % se vyslovilo pro zavedení školného a půjček, a u ČSSD se podíl odpůrců a příznivců vyrovnal. Okolo 54 % voličů ČSSD by bylo pro.
        Chápu jako naprosto přirozené, že voliči ODS podporují tento krok ze všech nejvíce, ze 75 %.
        Na adresu petic organizovaných mladými sociálními demokraty a mladými komunisty vystupujícími pod krycím názvem "SOS student" nemohu tedy říci nic jiného, než že na tuto formu protestu má každý občan nepochybně právo, ale stejně tak má právo myslet si své a nepodepisovat vůbec nic.
        Vím, že do včerejška bylo sebráno něco okolo 12 000 podpisů pod petiční archy. To je nepochybně třeba brát vážně. Musím ale říci, když jsem se podíval na to, co bylo na petičním archu napsáno, tj. kdybych nevěděl, co se ve skutečnosti navrhuje, a někdo mi sdělil, že se v této zemi někdo snaží prosadit školné, a zatajil, že kromě školného se navrhuje zavedení půjček, možnost odložit splacení školného, sociální dávky pro studenty, stipendia atd., asi bych tu petici podepsal také.
        Stejně vážně jako petice je tedy třeba brát v úvahu hlas a názor těch, kteří se na žádné petice nepodepisují, což však neznamená, že žádný názor nemají. Podle výzkumu, který jsem již zmiňoval, tedy výzkumu STEM, se pro zavedení školného a půjček vyslovila polovina studentů. Počítejte se mnou. Dnes studuje na vysokých školách 240 000 studentů. Jestliže polovina se vyslovila pro zavedení školného a půjček, je to pod imaginárním podpisovým archem 120 000 podpisů.
        ***
        Zajímavé ale je, že výzkum provedený na jedné pražské fakultě - pokud nedůvěřujete firmě STEM, studenti si tento výzkum udělali sami - prokázal naprosto totéž. Polovina byla pro.
        Za velmi důležité považuji i to, že výzkum, který si provedli sami studenti na jedné z pražských fakult, ukázal, že zavedení školného by podle nich samých zvětšilo odpovědnost studentů za výběr oboru i v průběhu studia, a to u všech studentů.
        Co tedy říci na závěr mého vystoupení?
        Za prvé podpora zavedení školného a půjček ve veřejném mínění roste. Rozdíly v názoru na zavedení školného a půjček mezi voliči a příznivci jednotlivých politických stran kromě konzistentních komunistů se postupně zmenšují. Již dnes platí, že rozdíly v postojích reprezentantů hlavních politických stran vůči návrhu na zavedení školného a půjček jsou mnohem větší než rozdíly v názorech jejich voličů. Z toho plyne, že téma školného je prokazatelně politizováno záměrně. Tím podle mého soudu politická elita řešení jednoho z velmi vážných problémů této společnosti sama oddaluje, což s ohledem na stav rozpočtu vysokých škol a trvající převis poptávky po vysokoškolském vzdělání je podle mého soudu krajně neodpovědné jednání.
        Ke konkrétním výtkám na adresu předloženého návrhu zákona, včetně stanoviska vlády a ministerstva školství, se vrátím až na konci rozpravy. Před zahájením rozpravy bych rád poprosil všechny diskutující, aby se pokusili oprostit od ideologických předsudků a klišé a aby diskutovali k tomu, co v návrhu zákona opravdu je. Pokud v něm něco chybí, tedy k tomu, co v něm chybí. Pokud by něco chtěli vylepšit, k tomu, co by chtěli vylepšit. Ne tedy abychom diskutovali k tomu, co v tomto zákoně ve skutečnosti vůbec není.
        K této prosbě mě vede zkušenost z posledních týdnů, kdy jsem v němém úžasu sledoval, jak vášnivě se k návrhu zákona vyjadřovali lidé, kteří si jej vůbec nepřečetli. Nejpovedenější výroky k tomuto zákonu jsme prezentovali na tiskové konferenci, a jsou také součástí tiskové zprávy, která je na internetových stránkách www.skolne.cz, a myslím, že v zájmu věcnosti rozpravy bych většinu z těchto výroků raději neopakoval.
        Dovolil bych si pouze dvě perly.
        Perla první - záznam rozhovoru v pořadu "21" mezi ministrem školství Eduardem Zemanem a mnou. Cituji slova pana ministra: "Jestliže se tady bavíme o tom, že zákon nepředpokládá žádné zátěže na státní rozpočet, a jestliže se mluví o tom, že by vynesl vysokým školám, tak zkuste jen vzít do ruky tužku a spočítat to, o čem pan poslanec mluví. Student ze sociálně slabého prostředí dostane to a to stipendium, ty a ty dávky." - Na to já panu ministrovi odpovídám: "Ale tyto dávky nejsou ze státního rozpočtu navíc." - Pan ministr mi na to odpovídá: "Dobře, jdou z toho školného." - Na to já panu ministrovi kontruji: "Nejdou ze školného." - A pan ministr praví: "Tak z čeho jdou?"
        Z toho vyplývá, že hovořil k zákonu, který si nepřečetl. Odpověď je totiž velmi prostá. Dávky sociální podpory, tedy i ony studentské přídavky, budou financovány z dosavadních plošných dotací na koleje a menzy.
        A jedna perla na konec. Velmi "věcně" se k návrhu - řekl bych, že ze všech nejvíce věcně - vyjádřil Jan Kasal, který 11. 1. 2002 v Právu napsal: "Nejde o čtyřkoaliční návrh, nýbrž o návrh jednoho z poslanců US, který není navíc ani stínovým ministrem školství." Řekl bych, že to byla naprosto zdrcující kritika celého zákona.
        Děkuji za pozornost.