Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, nebudu se dlouze vyjadřovat ke smyslu památkové péče, k důležitosti ochrany kulturního dědictví. Dopad tohoto zákona může ovlivnit na desetiletí tvář naší země, obraz našich měst a obcí, kulturní paměť národa v budoucnosti i to, jak každý subjektivně tyto důležité danosti vnímáme a jakou prioritou pro nás jsou.
        Jednoznačně se přihlašuji k vytvoření takového zákona, který by byl schopen uchovat naše kulturní dědictví, otisk minulosti i současnosti našim následníkům v co nejucelenější podobě a stavu alespoň takovém, v jakém jsme jej převzali, protože teprve budoucnost je kompetentní naši dobu hodnotit. Zákon by to měl zajistit, měl by být spravedlivou normou. A zopakuji přirovnání, které jsem použil již mnohokrát, protože je velmi názorné. Tento zákon by měl fungovat jako váha, kde na jedné straně misky jsou ta omezení, restrikce, zákazy, kterými stát reguluje památkovou péči, a na druhé náhrady vlastníkům, obcím, městům, fyzickým i právnickým osobám, které jsou tímto postiženy.
        Domnívám se, že je potřeba nejdříve si ujasnit a vymezit hranici, v jaké se jakákoliv právní úprava týkající se ochrany památek musí pohybovat. Současně platná právní úprava památkového zákona z roku 1987 vycházela z principu, že kulturní statky představují součást socialistického vlastnictví všeho lidu a že práva jedince-vlastníka musí být limitována a omezena právy lidu, který zastupuje stát. Na této tezi koncipovaný památkový zákon měl svým způsobem velmi jednoduchý výklad, protože veřejný zájem byl jasně definovaný, v tomto případě jako imaginární socialistické vlastnictví všeho lidu nadřazené všemu. Jeho preambule říká: Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelného bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politicko-organizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, pro jejich zachování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy, vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících, a tím přispívají k dalšímu rozvoji společnosti.
        Tuto exkurzi do stále platného památkového zákona jsem musel udělat proto, že jsem chtěl seznámit ctěnou sněmovnu s rámcem, ve kterém se naše památková péče pohybovala a pohybuje a z čeho vyrůstaly názory odborníků legislativců i občanské veřejnosti. Základním problémem a vnitřním sporem každého památkového zákona bude vždy definice veřejného zájmu, míry a způsobu naplňování ochrany památek a míry ochrany práv vlastníků. Jak jsem naznačil v úvodu, současně platný památkový zákon si s vlastníky památek nedělá moc velké problémy, protože vychází z jednostranné orientace definovatelné jako popření vlastnických práv ve prospěch veřejného zájmu. Proč, to jsem myslím dostatečně vysvětlil v předchozí části.
        Otočme list. Žijeme v době, která se již třináct let potýká s následky doby, která po řadu desetiletí destruovala tento stát nejenom morálně, ale i fakticky politikou založenou na idejích kolektivismu, jehož konečným produktem byl pseudodemokratický polototalitní stát. Tento návrh zákona má v prvním paragrafu místo proklamativní preambule popsán účel a předmět zákona jednoduše tak, že účelem zákona je ochrana památkového fondu jako součásti národního kulturního bohatství a jako zdroj k uchování evropského a světového kulturního bohatství, stanovení podmínek památkové péče a úpravy práv a povinností fyzických a právnických osob a působnosti orgánů veřejné správy při ochraně, užívání, uchování památkového fondu. S takto definovaným účelem zákona lze obecně souhlasit a možná by v tomto duchu vytvořená preambule uspokojila velkou část památkářů, kteří absenci preambule kritizují, ale spíše proto, že jim v tomto paragrafu chybí ona dosud platná definice veřejného zájmu.
        Náš parlament přijal Listinu základních práv a svobod, jimiž se zaručuje každému právo přístupu ke kulturnímu bohatství. V článku 35 odst. 3 stojí, že nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství, přírodní a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. O to se opírá předkladatel zákona ve svém zdůvodnění. Tyto teze umožňují výkladovou nejednoznačnost a každý si může vytvořit svůj originální a pro něj pravdivý výklad podle své politické nebo filozofické orientace.
        Při hodnocení tohoto návrhu zákona nezpochybnitelně vychází, že veřejný zájem se předkladatel neodvážil definovat, protože - nebo spíše přestože obsahem celého zákona se dostal pouze krok od dosud platné definice, že kulturní statky jsou socialistickým vlastnictvím všeho lidu, a celý zákon je tím naprosto prolnut. Pochopitelně bez toho socialistického. Opět dochází k nemorálním zásahům státu proti principům individuálních práv a svobod, přestože se navrhovatel o určitý posun z této pasti v řadě řešení pokusil.
        ***
        Chci zdůraznit, že řada částí tohoto zákona je akceptovatelná, i řada principů.
        Dvanáct let po pádu komunismu se stanoviska lobby památkářů usazených ve státní správě neposunula ani o milimetr a jejich opakované odmítání jakýchkoli změn směřujících k naplnění principů individuálních práv a svobod určitým způsobem uplatněných i v tomto návrhu zákona pouze ilustruje, jak by zuby nehty udrželi raději současný stav, který jim jednoznačně vyhovuje.
        Budí ve mně velkou nedůvěru ten, kdo má na praporu napsáno morálka a veřejný zájem. Veřejný zájem či veřejný prospěch jsou ošidné termíny, za které lze schovat nechutnosti typu např. deset let protahovaná restituce něčího ukradeného majetku až do jeho smrti, vydírání vlastníků při vydávání zabavených mobiliářů a nucení k nevýhodným prodejům za zlomky skutečných cen, podmiňování vývozu sbírek obrazů darováním jejich části státu anebo opět jejich prodejem za směšné ceny. Kdo by si nevzpomněl, mohl bych zde mluvit o jednotlivých kauzách několik hodin. Jenom pro pobavení připomenu jedinečnou individuální iniciativu paní Medy Mládkové a směšnosti, kterou byla přestavba Sovových mlýnů ze strany státu orámována.
        Konečným uživatelem památkového zákona je občan tohoto státu. Zákon by měl být tvořen v jeho prospěch, nikoli proti němu. Nelze ho vytvořit na objednávku pro památkářskou obec, obec odborníků určitě na slovo vzatých a vážených, ale deformovaných tolika vlivy a názory. Je to slepenec tolika individuálních zájmů, odborných názorů, filozofických a občanských postojů se zkušenostmi tak rozdílnými, že pokusy o zobecnění jejich názorů nelze brát vážně. Končí to opět máváním vlajkou s veřejným zájmem.
        Tento návrh zákona přišel do sněmovny k projednání pozdě. Pozdě a v takovém stavu, že si nedovedu představit, že bychom se jím mohli seriózně zabývat. Považuji tento tisk za základ k budoucí diskusi, která ale bude muset projít od základu znovu včetně nové definice věcných zásad zákona. Určitě bych si dovedl představit konečnou podobu zákona s polovičním nebo čtvrtinovým obsahem, ale s kvalitní náplní. Domnívám se, že to ale musí být úkol pro příští vládu a příští Poslaneckou sněmovnu.
        Připojuji se k návrhu pana zpravodaje na vrácení zákona předkladateli. Děkuji.