Pane předsedo, dámy a pánové. V roce 1996 byla z podnětu Evropské unie zahájena jednání mezi Evropskou komisí a 14 státy střední a východní Evropy, které jsou členy Dohody evropské konference ministrů dopravy. Jejich cílem bylo uzavření zcela nové dohody o mezinárodní příležitostné osobní dopravě, která byla nazvána INTERBUS. Z evropských států se těchto jednání nezúčastnily pouze nástupnické státy bývalého Sovětského svazu, dále Island, Jugoslávie a Makedonie.
        Již od počátku si tato jednání o nové dohodě kladla za cíl dosáhnout mezi signatářskými zeměmi minimálně stejnou úroveň liberalizace v mezinárodní příležitostné osobní dopravě, jakou představovala Dohoda ASOR podepsaná v Dublinu v roce 1982, jejímž signatářem ovšem tehdejší ČSSR nebyla. Potřeba nové dohody byla vlastně právě dána skutečností, že dohoda ASOR byla sjednána z valné části mezi státy tvořícími v současné době Evropskou unii, přičemž dohoda ASOR patrně v kontextu tehdejší politické situace v Evropě nepamatovala na možnost přístupu dalších států.
        Dohoda INTERBUS, která má vytvořit právní rámec pro provozování této dopravy autobusy a autokary na území takřka všech států Evropy. Proto obsahuje věcně obdobná liberalizační ustanovení jako dohoda ASOR, nad to však upravuje některé sociální, daňové a technické aspekty související s provozováním mezinárodní příležitostné osobní dopravy. Důsledně vychází z principu nediskriminace provozovatelů se sídlem v jiném signatářském státě vůči tuzemským provozovatelům.
        V zásadě se dohoda INTERBUS aplikuje na mezinárodní přepravu cestujících jakékoliv státní příslušnosti po silnici autobusem nebo autokarem formou příležitostné dopravy, a to mezi územími dvou smluvních stran dohody INTERBUS, anebo začínající a končící na území stejné smluvní strany, zahrnující tranzit přes území jiné smluvní strany nebo i přes území nesmluvního státu, pokud je konána pro cizí potřebu a jsou-li pro její zajištění užita vozidla registrovaná v zemi, jež je smluvní stranou.
        Dohoda INTERBUS se rovněž zabývá otázkou tzv. prázdných jízd v autobuse nebo autokaru, které se uskutečňují v souvislosti se shora uvedenými přepravními službami. Je třeba rovněž připomenout, že například současné platné dvoustranné dohody s Německem a Rakouskem stanovují minimální technické standardy pro vozidla provozující mezinárodní příležitostnou osobní dopravu, výrazně přesahující podmínky vyplývající z příslušných ustanovení dohody INTERBUS, která rovněž specifikuje minimální požadavky na technické parametry vozidel, jimiž se mezinárodní příležitostná osobní doprava provádí.
        Ve všech ostatních aspektech netechnického charakteru platí ovšem zásada, že dohoda INTERBUS s účinností ode dne vstupu v platnost pro danou signatářskou zemi nahrazuje bilaterální dohody dříve sjednané mezi jednotlivými zeměmi signatářů dohody.
        Žádné z opatření vyplývajících z dohody INTERBUS nelze ovšem vykládat jako umožnění provozovat vnitrostátní příležitostnou osobní dopravu mezi dvěma místy na území jiné smluvní strany provozovateli se sídlem v jiné smluvní straně. Tato doprava se označuje výrazem "kabotáž".
        Dohoda INTERBUS je koncipována v souladu s obecnými zásadami mezinárodního práva a mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána. Provádění dohody INTERBUS nebude mít dopad na státní rozpočet ČR.
        Plnění závazků vyplývajících z dohody INTERBUS nevyžaduje provedení úprav v právním řádu platném v ČR.
        Vláda ČR na svém zasedání dne 30. 5. 2001 svým usnesením č. 520 schválila návrh ministra dopravy a spojů na podpis této dohody a doporučila prezidentu ČR, aby pověřil vedoucího stálé mise ČR v Evropské unii velvyslance Libora Sečku podpisem dohody INTERBUS. Velvyslanec Libor Sečka dne 26. června 2001 dohodu INTERBUS v sídle generálního sekretariátu Evropské komise v Bruselu za ČR podepsal s výhradou ratifikace.
        Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Parlament ČR vyslovil souhlas s dohodou INTERBUS a doporučil ji k ratifikaci prezidentem ČR. Děkuji za pozornost.