Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, drahé kolegyně poslankyně, vážení a milí kolegové poslanci. Nejsem Fidel Castro, a proto nebudu pronášet čtyřhodinové projevy, byť by úspěšnost tohoto politika daná 40 lety ve funkci dávala tušit, že čtyřhodinové projevy jsou cestou politického úspěchu. Pan předseda Klaus má pravdu, protože se skutečně nehodlám zabývat opakováním dvou tučných svazků, které jste dostali a které jste si nepochybně prostudovali, abyste mohli objektivně posoudit činnost vlády nikoliv pouze za poslední rok, ale za celé čtyřleté funkční období této vlády, neboť jak jste si možná povšimli, volební období nás všech končí, a vláda je tedy povinna vydat počet nikoliv pouze ze své činnosti v uplynulém roce, ale i z kontextuálního hlediska vydat počet z činnosti v uplynulých čtyřech letech.
        Dovolte mi, abych před závorku vytkl dva základní body.
        Za prvé nepatřím k těm politikům, kterým se oškliví uvádění kvantitativních ukazatelů. Nepatřím k politikům moralizujícím a hovořícím o transcendentních hodnotách, protože se obávám, že občas právě tyto hodnoty zakrývají obtížné uchopení politiky všedního dne, která se měří právě kvantifikovatelnými ukazateli.
        Za druhé, mám-li se přeměnit v dalších minutách na Statistickou ročenku České republiky, a nápadná podobnost spočívá už v tom, že tato Statistická ročenka je přibližně stejně tak tlustá jako já, tak bych chtěl použít ty indikátory pro popis činnosti vlády, které se používají běžně v jakékoliv zemi a v jakékoliv moderní době.
        ***
        Bylo by sice zajímavé, kdybych například začal svou zprávu tím, že počet rozkvetlých konvalinek - abych si vybral zvlášť bizarní příklad - se za dobu činnosti této vlády zvýšil o 25 %, a argumentoval tím jako velkým úspěchem této vlády. Ve skutečnosti by bylo jen dvojí možné vysvětlení takového postupu: buď že premiér miluje konvalinky, což by bylo ještě vysvětlení lidské, nebo že vláda neměla žádné jiné úspěchy, a proto se musí odvolávat na konvalinky.
        Dovolte mi, abych řekl, jakými standardními kritérii se budu řídit.
        Každá vláda v každé době je hodnocena podle toho, zda za dobu této vlády vzrostla, nebo naopak klesla ekonomická výkonnost země měřená hrubým domácím produktem. Každá vláda je hodnocena podle toho, jak se za dobu této vlády vyvíjela životní úroveň měřená úrovní reálných mezd, případně kupní silou starobních důchodů. Každá vláda je hodnocena podle míry sociálních jistot, které se mimo jiné - a věřím, že i pan poslanec Zaorálek se mnou bude souhlasit - dají měřit i mírou nezaměstnanosti. A konečně každá vláda je hodnocena podle toho, jak prospěla nebo neprospěla bezpečnosti občanů, to znamená, jak se jí dařilo přispět ke snižování míry kriminality.
        Na rozdíl od lidí, za nimiž není žádná skutečná práce a kteří se proto vyžívají v kritice práce druhých, vám slibuji, že ve svém vystoupení ani jednou nenapadnu opozici, naopak, v závěru svého vystoupení jí chci poděkovat za čtyřletou spolupráci. Mé poděkování je dáno tím, že tato vláda předložila do sněmovny v rámci tzv. legislativní smršti 567 zákonů a dosáhla více než 80% úspěšnosti při schvalování těchto zákonů. Předložili jsme tedy zhruba dvakrát více zákonů než vláda minulá, a to především proto, protože jsme potřebovali harmonizovat naše právo s právem EU. A protože nepochybuji o tom, že každý z poslanců v této ctihodné sněmovně alespoň jednou hlasoval pro některý z vládních zákonů, mám povinnost a čest poděkovat těmto poslancům za to, že přispěli k činnosti této menšinové vlády.
        Dovolte mi, abych se nyní stručně zabýval prvním indikátorem. Když jsme přebírali vládu, objem hrubého domácího produktu klesal, a to jak v roce 1997, tak v roce 1998. V roce 1999 se nám tento pokles podařilo zastavit, v roce 2000 došlo k růstu o 2,9 % a v roce 2001 k růstu o 3,6 %. Je zajímavé, že ač každá vláda je hodnocena především podle tohoto ukazatele, opozice má občas tendenci tvrdit, že za pokles HDP může vláda a za růst HDP mohou naopak ekonomické cifry. Je to zajímavá teorie, která neříká nic jiného, než že růst je způsoben předchozím pádem.
        Domnívám se, že existuje jistá zprostředkovaná závislost mezi oběma těmito veličinami, protože pokud předchozí vládní hospodářská politika vede k poklesu ekonomické výkonnosti, je v demokratické společnosti obvyklým důsledkem výměna vlády, nová hospodářská politika, a je-li úspěšná, tedy hospodářský růst.
        Chtěl bych konstatovat, že mezi zeměmi OECD je z hlediska dynamiky růstu, nikoli z hlediska absolutní úrovně, Česká republika na 5. místě na světě. Chtěl bych konstatovat, že podle před týdnem publikovaného průzkumu švýcarského manažerského institutu jsme se opět asi o 15 příček posunuli nahoru i v konkurenceschopnosti české ekonomiky, a dokonce jsme možná vzhledem k stavu této země předstihli Japonsko. Právě toto jsou konkrétní výsledky, které samozřejmě zdaleka nejsou závislé na činnosti vlády. Na druhé straně se ale vláda snažila během čtyř let své existence vytvářet příznivé prostředí pro rozvoj podnikatelských aktivit a na rozdíl od předchozí vlády, která končila zmíněným ekonomickým poklesem, také - soudě podle těchto výsledků - toto prostředí skutečně vytvořila.
        Chtěl bych konstatovat, že náš ekonomický růst není bublina, že je to dlouhodobě stabilní růst, především z toho důvodu, že růst produktivity práce je výrazně rychlejší než růst reálných mezd a růst investic je výrazně rychlejší než růst spotřeby.
        ***
        Rád bych v závěru této části věnované prvnímu ze čtyř indikátorů společenského vývoje upozornil ctihodnou sněmovnu, že vládní spotřeba, která je jinak komponentou hrubého domácího produktu, setrvale v reálných veličinách klesá. To znamená, že by zlomyslníci mohli dokonce tvrdit, že vláda brzdí růst hrubého domácího produktu. V každém případě je to v jistém rozporu s obvyklým tvrzením, podle něhož je tato vláda plýtvavá a rozhazovačná. Doporučuji vám, kolegyně a kolegové, přečíst si konečně statistiky nezávislého Českého statistického úřadu, abyste zjistili, že růst HDP není tažen spotřebou vlády, která naopak relativně klesá, ale že je tažen do značné míry investicemi a v rozumné míře i spotřebou rodin, resp. domácností. Tolik k prvnímu ukazateli.
        Nyní mi dovolte, abych přešel k ukazateli druhému. Tím je životní úroveň. Když jsme přebírali vládu, reálné mzdy klesaly zhruba o dvě procenta. V současné době zaznamenáváme stabilní růst reálných mezd přibližně o 3,5 %. Přitom se vláda snažila udržet jistou rovnováhu mezi mzdami v privátním sektoru, které mohla ovlivňovat pouze velmi zprostředkovaně, a mzdami ve veřejném sektoru, které mohla ovlivňovat téměř bezprostředně.
        Domnívám se, že důležitou komponentou životní úrovně je i míra inflace, kterou se podařilo snížit z 10 % před čtyřmi lety na necelá 4 % v současné době. Tato suchá, šedivá a nudná čísla, kolegyně a kolegové, jsou pro mě daleko důležitější než verbální cvičení těch, kdo místo konkrétní a konstruktivní kritiky se snaží mluvit v neuchopitelných frázích, cvičení elegantních žvanilů, kteří v životě nikdy nic užitečného neudělali, a právě proto se pouze snaží kritizovat práci druhých.
        Pokud jde o třetí oblast, chtěl bych jasně konstatovat, že s jejími výsledky nejsem zcela spokojen. Podařilo se nám sice zastavit růst nezaměstnanosti, ale nepodařilo se nám ho bohužel výrazněji snížit. Je to úkol pro budoucí vládu a bylo by ode mne velmi nepoctivé, kdybych současnou úroveň nezaměstnanosti vydával nekriticky za úspěch této vlády. Ano, lze argumentovat tím, že v Německu je nezaměstnanost přes 10 %, v Polsku a na Slovensku zhruba 20 %. Mohl bych argumentovat tím, že podle předběžných údajů se podařilo opět stlačit míru nezaměstnanosti u nás pod 9 %, ale domnívám se, že je to málo, že tady máme dluh a že tento dluh musíme určitým způsobem splatit.
        Došlo k výrazné restrukturalizaci našich podniků, ale i bankovního sektoru, který po privatizaci propustil několik tisíc zaměstnanců, a došlo k tomu, že při zvyšování konkurenceschopnosti jednotlivé podniky zeštíhlovaly. Příliv zahraničních, ale do značné míry i domácích investic vytvářejících nová pracovní místa stačil pouze kompenzovat tyto ztráty dosavadních pracovních míst, ale až dosud je nepřevýšil. Přispělo k tomu i to, že se vláda rozhodla poněkud omezit podmínky pro předčasný odchod do důchodu, zpřísnit tyto podmínky a v důsledku toho nyní méně lidi nyní odchází do předčasného důchodu. I toto může být jedním z faktorů.
        Nicméně budeme-li si přát seriózní diskusi na toto téma, jsem k ní - stejně jako další - připraven.
        Sociální jistoty se ovšem nevyčerpávají pouze indikátory míry nezaměstnanosti. Mohu s radostí konstatovat, že v uplynulých čtyř letech nedošlo v České republice k významnějším stávkám. Snad s jedinou výjimkou, kterou byla 15minutová stávka železničářů. Ovšem cestující veřejnost ji pojala jako běžnou součást fungování Českých drah, a tedy ani nezaregistrovala, že to stávka ve skutečnosti byla. Je to určitý kontrast se šestidenní stávkou železničářů za období minulých vlád a ponechávám na vás a na vašich komentářích, abychom tento kontrast zaregistrovali.
        Domnívám se, že rozumný tripartitní dialog mezi vládou, zaměstnanci a zaměstnavateli výrazně přispěl ke zklidnění atmosféry, tedy i k tomu, že se tato situace sociálního smíru po čtyři roky úspěšně reprodukovala.
        Dovolte mi, abych nyní přešel k poslednímu, to znamená čtvrtému indikátoru vývoje společnosti - tím je vývoj kriminality. Byl u nás ministr vnitra, a není tomu zase tak dávno, abychom si to nepamatovali, který prohlašoval, že růst kriminality je daní za demokracii. My jsme tehdy - ještě jako politická opozice - tvrdili, že růst kriminality je daní za neschopnost ministra vnitra. Byli jsme ovšem povinni prokázat, že tomu tak skutečně je, a toto prokázání se objevilo právě v okamžiku našeho příchodu do vlády.
        Jsem rád, že vám mohu oznámit, že za poslední tři roky kriminalita v České republice klesla o 15 %, výrazně se zvýšila objasněnost trestných činů, a co je velmi důležité, podařilo se, přes neustálé posměšky, které slyšíme o "akci čisté ruce", výrazně zvýšit i stíhání ekonomických trestných činů. Dovolte mi, abych to dokázal alespoň jedinou dvojicí suchých statistických čísel. V roce 2000 bylo za ekonomické trestné činy stíháno 4000 osob. V roce 2001 to bylo 22 500 osob. Nikdo netvrdí, že mezi těmito dvěma lety se ekonomická kriminalita zpětinásobila. Pouze došlo k důslednějšímu stíhání těch, kdo byli dříve tolerováni jako údajní kapitáni průmyslu, ale ve skutečnosti spíše lidé, kteří našemu průmyslu jevem zvaným tunelování škodili.
        Když jsem vyjmenoval čtyři základní indikátory domácí politiky, dovolte mi zcela závěrem přejít k politice zahraniční. I zde se držím svého šedivého a nudného hesla mluvit o kvantifikovaných ukazatelích, a nikoliv o vznešených, leč nepolapitelných hodnotách.
        Dovolte mi tedy konstatovat, že v době této vlády se podařilo výrazně zrychlit naše přibližování se Evropské unii. V současné době máme uzavřeno 25 z 30 kapitol. Přitom v hodnotících zprávách Evropské komise se hodnocení České republiky postupně zlepšovalo. Ještě před dvěma lety byla například v této hodnotící zprávě použita formulace, že Česká republika může být považována za fungující tržní ekonomiku, zatímco před rokem se tam již objevila jasná formulace, že Česká republika je fungující tržní ekonomikou.
        ***
        A myslím si, že bychom neměli opomenout tento - byť zdánlivě bezvýznamný - rozdíl.
        Vláda byla vystavena zejména v posledním roce snaze některých pravicových politických kruhů v Bavorsku, Rakousku, Maďarsku a dalších zemí o zvrácení výsledků druhé světové války. A dokázala se k této snaze postavit čelem, a nikoli pouze verbálními deklaracemi, ale i praktickou diplomacií efektivně hájit české národní zájmy.
        V oblasti zahraniční politiky jsme rovněž usilovali o tzv. ekonomickou diplomacii. Podařilo se nám zhruba ztrojnásobit objem zahraničních investic v České republice a Česká republika je ve střední Evropě v přepočtu na obyvatele na prvním místě z hlediska tohoto objemu, který může sloužit jako indikátor reálné důvěryhodnosti jakékoli země. Myslím si tedy, že ani v této oblasti se nemáme zač stydět.
        Kolegyně a kolegové, dovolte mi zcela závěrem jedno osobní vyznání. I když je u nás možná až příliš mnoho politiků, kteří se považují za osobnosti a chtějí se stát hodnotovým vůdcem svých zemí, ti tři politici, kteří mne inspirovali ze všeho nejvíce, se jmenují Tomáš Masaryk, Winston Churchill a John Kennedy.
        Z Tomáše Masaryka jsem si vzal za své jeho úctu k černé, drobné, každodenní trpělivé práci. Proto jsem tady mluvil o oněch 567 zákonech, které vláda předložila této sněmovně, a chtěl bych vám ještě jednou poděkovat za jejich trpělivé projednávání. Pravda je, že hluboce lituji zamítnutí některých zákonů, např. zákona o majetkovém přiznání, který by podle mého mínění přispěl k účinnějšímu boji proti ekonomické kriminalitě, ale musím konstatovat, že i tak oněch 80 % tímto parlamentem schválených zákonů představuje podle mého názoru velice dobré skóre.
        Pokud jde o Johna Kennedyho, kdysi mě upoutaly jeho Profily odvahy a přemýšlel jsem, zda i tato vláda byla odvážná, a našel jsem minimálně tři momenty, kdy se tak dá tvrdit.
        Prvním momentem byl často kritizovaný zásah v Investiční a Poštovní bance. Oznamuji této sněmovně, že kdyby k tomuto zásahu nedošlo, pak pět dní po něm na základě zprávy auditora o kapitálové nepřiměřenosti IPB by této bance byla odňata licence, banka s bilanční sumou 350 miliard korun, která ovlivňovala třetinu české ekonomiky, by svým rozpadem výrazně ohrozila další pokračování ekonomického růstu, a přitom onen zdroj klientelismu, který podle mého názoru v této bance fungoval, by nebyl odstraněn.
        Za druhý svým způsobem odvážný čin považuji to, že tato vláda byla první, která se dobrovolně rozhodla odevzdat podstatnou část svých kompetencí jak do rukou nově zřízených krajských samospráv, tak posílením pravomocí samospráv měst a obcí.
        Konečně za třetí: za snad nejobtížnější čin považuji to, že tato vláda našla odvahu přiznat skutečnou velikost státního dluhu.
        Kolegyně a kolegové, vím, že právě toto je nejzneužívanější zbraň v předvolebním boji, ale dovolte mi, abych vás alespoň čtyřmi větami seznámil s fakty, nikoli s dojmy a emocemi. Rozhodující částí státního dluhu je ztráta Konsolidační agentury, dříve Konsolidační banky. Prakticky veškerá ztráta Konsolidační agentury je tvořena převodem špatných, tj. nesplatitelných úvěrů z dřívějších polostátních bank a tento převod bylo nutné realizovat před privatizací těchto bank. Jinými slovy - ti, kdo tvrdí, že tato vláda zvyšuje státní dluh, nebo dokonce že tato vláda financuje ekonomický růst zvyšováním státního dluhu, nám ve skutečnosti tvrdí, že jestliže například před sedmi lety pan Salzmann jako generální ředitel Komerční banky poskytl nesplatitelný čtyřmiliardový úvěr panu Stehlíkovi z Poldi Kladno, tak že se to dnes pozitivně projevuje na ekonomickém růstu České republiky.
        Myslím si, že je pochopitelné, jestliže je vykazovaná reálná výše státního dluhu politicky zneužívána, ale chceme-li si vážit sebe sama alespoň jako ekonomů, když ne jako politiků, domnívám se, že bychom to zneužívat neměli.
        Pokud jde o Winstona Churchilla, tak jsem si vzpomněl na jeho krásnou větu: Byla to jejich jitřní hodina.
        Kolegyně a kolegové, označil jsem tuto vládu v době jejího nástupu jako vládu sebevrahů. Neváhal jsem před brutálními opatřeními, vyměnil jsem 11 z tehdejších 19 členů vlády, ale chtěl bych poděkovat i jim za práci, kterou v době svého působení ve vládě odvedli.
        Domnívám se, že každý by měl odcházet z politiky s úctou ke svým oponentům. A já bych proto rád zcela závěrem předeslal, že si velmi vážím jedné dohody, která byla uzavřena na začátku této vlády a které se říká opoziční smlouva, že si velice vážím toho, že se dvě nejsilnější parlamentní strany, nejsilnější nikoli ze své vůle, ale z vůle voličů, dokázaly dohodnout na vytvoření stabilního politického prostředí, které významně přispělo k tomu, že se do této republiky začali hrnout zahraniční investoři a že tato země začala být považována za kredibilní.
        Jsem si vědom toho, že proti tomuto nestandardnímu řešení se postavila celá řada rádoby politologů, vedená bytostí, které se někdy říká "to Pehe", a že tato řada politologů nás čtyři roky neustále přesvědčovala o tom, že tento systém nikdy nemůže fungovat. Chtěl bych konstatovat, že tento systém fungoval a že se osvědčil z hlediska nejenom stability vlády, to je to nejmenší, ale z hlediska stability České republiky.
        Dovolte mi proto, abych závěrem popřál jakékoli budoucí vládě České republiky silnou a inteligentní opozici. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)