Pane předsedo, paní místopředsedkyně, páni místopředsedové, vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci.
        Dovolte mi, abych vám všem blahopřál ke zvolení do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v nedávných předčasných volbách. Všem parlamentním funkcionářům, kteří byli zvoleni, blahopřeji k jejich zvolení do jejich funkcí. Vládě bych rád ještě jednou za vaší přítomnosti blahopřál k tomu, že získala vaši důvěru.
        Velmi se omlouvám, že vás oslovuji s mírným zpožděním. Míval jsem ten zvyk, že jsem před nový parlament předstupoval tehdy, kdy nová, mnou jmenovaná vláda žádala o jeho důvěru, a chtěl jsem tak učinit i tentokrát. Bohužel mě lékaři přes mou velkou snahu nepropustili z nemocnice, abych tak učinil, a činím tak tudíž s tímto zpožděním, za které se omlouvám.
        Zdá se mi, že tato schůze je první vskutku a veskrze věcná a pracovní, protože ty předchozí vlastně volily poslance a poslankyně do výborů, volily funkcionáře výborů a tak dále, vlastně byl to proces ustavování sněmovny a samozřejmě i získávání důvěry vládě, a teď začíná konkrétní práce.
        ***
        Já pevně věřím, že tato sněmovna už vydrží po celé své funkční období, že už nebudeme potřebovat předčasné volby. Mám i naději, že tato sněmovna, kde nadpoloviční většina poslanců je totožná s poslanci sněmovny předchozí, udrží jakousi kontinuitu práce, nebude se muset všemu učit znovu, ale že zároveň ti, kteří jsou zde noví, sem vnesou čerstvý vzduch, sem vnesou jakýsi elán, sem, do tohoto prostředí, které bývalo začasté označováno za trochu ponorkové, vnesou cosi nového, cosi oživujícího.
        Pokud vím, hlavním tématem, kterým se budete na této schůzi obírat, bude státní rozpočet. Já se absolutně necítím být kompetentní k tomu, abych ten rozpočet, který vám vláda nabízí k debatě, tak či onak analyzoval. Já mám pouze jeden základní svůj názor, který jsem řekl už mnohokrát a který si dovolím zde před vámi opakovat: totiž že podle mého mínění žádná miliarda tvořící schodek státního rozpočtu není ztracená, promění-li se v budoucích letech a desetiletích v mnohamiliardový zisk pro celou společnost. Ale každá koruna hozená do kanálu je beznadějně ztracena. Nejsem odpůrcem schodkového rozpočtu. Domnívám se, že schodek může být daleko větší, než vláda navrhuje, ale přimlouvám se za to, aby ten schodek měl smysl, abychom nezadlužovali své děti a své vnuky nesmyslnými výdaji, ale abychom je zadlužovali v jejich vlastním zájmu, pro jejich prospěch.
        Ale zdá se mi, že před vámi stojí cosi nepoměrně důležitějšího, než je rozpočet na příští rok. Takových rozpočtů budete mít do konce svého funkčního období ještě několik. Ale před vámi stojí daleko závažnější úkol - totiž dovršovat, ne-li dovršit celou přestavbu našeho právního systému. Shodou okolností jsem navštívil schůzi vlády, která projednávala svůj plán legislativních prací na další léta. Je to obdivuhodné množství zákonů či novel zákonů, nemýlím-li se kolem čtyř set. A oč běží, je, aby to celé dohromady mělo smysl, aby to mělo hlavu a patu, aby to mělo nějakou koncepci. Jen tak nahodile ze dne na den, pod tlakem okamžitých situací novelizovat novely novel novel zákonů nemá podle mého mínění valného smyslu. Co má smysl, je přemýšlet o našem právním řádu jako celku a přemýšlet o jeho smyslu, o jeho kořenech. Ty - podle mého hlubokého přesvědčení - jsou etické, tkví v řádu mravním. Právní řád tu je přece proto, aby vymezil pravidla našeho soužití, taková pravidla, která dávají maximum svobody každému občanovi, ale zároveň zamezují tomu, aby jeden občan omezoval svobodu jiného občana. A tato pravidla mohou být ctěna, respektována, dodržena jen tehdy, existují-li k tomu jakési předpoklady v obecném společenském povědomí. To znamená, existuje-li jakýsi respekt k řádu mravnímu.
        A nyní, dovolíte-li, bych na závěr pohovořil o jedné konkrétnější věci.
        ***
        Zdá se, že na této schůzi budete hovořit o možné účasti naší vojenské polní nemocnice v Kosovu. Není-li to vládní návrh, třeba to bude poslanecký návrh, já nevím. Ale velmi bych se divil, kdyby o tom nebyla rozprava, o tomto tématu na této schůzi. A dovolíte-li, já bych využil této příležitosti k tomu, abych řekl pár slov na toto téma.
        Oč běží? Běží o to, že mezinárodní společenství a speciálně Evropa obvykle zasahuje pět minut po dvanácté místo v jedenáct nebo v půl dvanácté. Vnímavý pozorovatel musel už 15 let vědět, že dříve či později dojde k explozi v Kosovu. Nic se nedělo, čekalo se na tuto explozi a nyní probíhají horečná jednání. Jako by se Evropa nepoučila ze všech tragických dějů 20. století, jako by se nepoučila z toho, co bylo v Bosně a Hercegovině, jako by se nepoučila z toho, co předcházelo druhé světové válce, která možná vůbec nemusela být, kdyby existovalo jakési silnější povědomí či silnější vůle k preventivním zárukám bezpečnosti, k preventivní obraně lidských životů. Dobře, stalo se. Opět si mezinárodní společenství vzpomnělo na jedno z možných ohnisek evropského konfliktu v poslední chvíli. Nezbývá, než to vzít jako fakt a přemýšlet o tom, co se dá dělat.
        Podle mého mínění je třeba dosáhnout všemi možnými prostředky toho, aby začalo jednání, aby se u kulatého či čtverhranného stolu sešli představitelé nové Jugoslávie, většiny albánského obyvatelstva v Kosovu, ale i představitelé Albánie a Makedonie jako zemí, kde může exploze vzniknout za pár let, aby garantem jejich jednání byla Evropská unie, aby přítomna byla i Severoatlantická aliance jako jediná síla, která může i mocensky vytvořit podmínky k jednání, aby bylo přítomno i Rusko jako partner aliance podle fundamentálního aktu podepsaného, nemýlím-li se, před rokem a aby tato jednání začala a paralelně aby byl vytvořen prostor pro záchranu statisíců lidských životů, aby bylo zabráněno té humanitární katastrofě, která tam hrozí, aby se všichni uprchlíci mohli vracet do svých domovů, aby byly znesvářené strany odzbrojeny.
        Zda prostor k tomuto jednání lze vytvořit přemlouváním, či zda je třeba vycenit zuby, nejsem schopen v tuto chvíli posoudit. Přijme-li prezident Miloševič podmínky vyplývající z usnesení Rady bezpečnosti OSN a z rezultátu kontaktní skupiny, pak pravděpodobně aliance nebude muset vycenit zuby. Nepřijme-li je, zuby vycení, budou padat bomby na vojenské cíle v Srbsku, v nové Jugoslávii. Lepší by bylo, kdyby se to bez toho obešlo. Ale neobejde-li se to bez toho, pak to bude pouze a jen znaková předehra toho hlavního, co má následovat, tj. jednání.
        To jednání možná bude trvat rok, možná dva roky, možná pět let. To není rozhodující. Důležité je, aby se nevedly boje, aby nestrádali lidé, aby se jednalo. Pravděpodobně prvním tématem takových jednání by měla být obnova té autonomie, kterou mělo Kosovo v době Titovy Jugoslávie. Pravděpodobně politické jednání se neobejde bez fyzické účasti mírových sborů. Neumím si představit, že nějaké bomby či bombardéry či rakety mohou odzbrojit znesvářené strany, mohou zpřístupnit ten prostor humanitárním organizacím, masmédiím, vyjednávačům, pozorovatelům. Mám dojem, že se to neobejde bez fyzické přítomnosti pozemních sil.
        Ať už tomu ale bude jakkoliv, zdá se mi být samozřejmé a v bytostném zájmu České republiky, abychom se tohoto procesu účastnili, ať už tam pošleme nemocnici či cokoliv jiného. Protože nejde pouze o to, že jako budoucí členové aliance musíme ukázat svou ochotu podílet se na evropské bezpečnosti spolu s ostatními, ale jde o cosi hlubšího, že musíme překročit rámec jakéhosi tradičního českého provincionalismu, egoismu, musíme na sebe vzít svůj díl spoluodpovědnosti za svět. Pak máme naději, že nám svět pomůže, dostaneme-li se sami do úzkých.
        Promiňte mi tuto přednášku, ale když už jsem měl příležitost k vám promluvit, cítil jsem jako svou povinnost toto vám zde říci. Zda budete, či nebudete souhlasit, je věc vaší svobodné rozpravy.
        Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)