Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, já začnu svůj příspěvek takovou malou vzpomínkou na minulý týden. Když jsem se díval, v úterý tuším to bylo, v televizních událostech na polského premiéra Millera, který byl v České republice na návštěvě, tak jsem si při tom uvědomil, že to bylo v naší veřejnoprávní televizi asi poprvé, kdy někdo opravdu vysvětloval nehledanými přirozenými slovy veřejnosti, o čem ta evropská ústava vlastně je. Kdy jasně říkal, že to není jenom další radostný krok na naší cestě k rozvinuté evropské společnosti, ale že to je dokument, ve kterém jsou uloženy nejrůznější zájmy jednotlivých členských zemí, ve kterém jsou také uloženy zisky a prohry těchto zemí tak, jak se jim podařilo či nepodařilo bodovat při jednání Konventu. A hlavně že tyto jednotlivé země se pilně připravují na to, aby na Mezivládní konferenci, která pak začala v sobotu, tyto zisky buď uhájily, anebo udělaly všechno pro to, aby eliminovaly ztráty.
        Mně teda ten úterek večer vůbec nebylo dobře, že to naší veřejnosti sděluje premiér cizí země. Říkal jsem si, proč to neudělal premiér český, proč Vladimír Špidla necítil potřebu sdělit svým občanům dostatečně včas, jaký je názor jeho vlády na tuto ústavu, tak jak to předvedl jeho polský kolega Miller, a proč neumožnil svým občanům o této věci s dostatečným předstihem přemýšlet a diskutovat. A když už necítil tu potřebu on sám, což jakkoli je nepochopitelné, proč jeho vláda a s ní i všichni koaliční poslanci zvedli ruku proti návrhu ODS předminulý týden, když se snažila zařadit tento bod na program schůze.
        Fakt, že v České republice jako jediné přistupující zemi se tato debata otevírá až po zahájení Mezivládní konference, a to ještě jen díky aktivitě opozice, svědčí o jednom. O naprosté přezíravosti vlády vůči veřejnosti, ale také o tom, že tato vláda neumí, nebo možná nechce zaujmout jasnou pozici, resp. že žádnou pozici patrně nemá.
        Já bych byl rád, kdyby nám, kteří zde hovoříme, nebyla vkládána do úst slova o spiknutí a o nepřátelích. My se jen chceme této vlády ptát, jak je připravena hájit zájmy České republiky.
        O skutečnosti, o které jsem hovořil, co se týče vládních postojů, svědčí i dopis, který 26. 8. letošního roku poslalo Ministerstvo zahraničních věcí Úřadu vlády a předsedovi Poslanecké sněmovny. Z něj se dozvídáme, že překlad ústavy bude hotov do poloviny září. Jak může proběhnout pak diskuse od poloviny září do 3. října, kdy začala Mezivládní konference?
        K dopisu je také přiloženo rámcové stanovisko vlády z 9. července. To jsem mimochodem obdržel od Ministerstva zahraničních věcí ještě v polovině září, když jsem se poptával, zda už mají něco určitějšího. Toto stanovisko má stránku a čtvrt a týká se šesti oblastí. Je velmi neurčité, něco ve stylu - raději bychom, aby to bylo tak, ale pokud se to nepodaří, tak se s tím asi smíříme.
        ***
        Nicméně raději méně než nic, ovšem za předpokladu, že by tato nahozená témata se stala předmětem vážné diskuse tři měsíce předtím, a ne tři dny poté.
        Minulý týden, dva dny před vlastním odjezdem na Mezivládní konferenci do Říma, vláda projednala své stanovisko k ústavě. Kdo si ho sehnal během těch tří dnů a přečetl, nezmoudřel ani poté. Vláda opět pojmenovala několik problematických oblastí, ale už jsme se z tohoto materiálu nedozvěděli, co jsou priority, kde je ochota ke kompromisu a kde je naopak hranice, kde lze ustoupit, a kde je hranice, za kterou ustoupit nelze. Tím, že vláda odjela na konferenci bez toho, aby vedla o svých pozicích diskusi, skončila veškerá naděje na smysluplnou diskusi. Přece je nesmyslné a nikdo nám nebude namlouvat, že je možné, aby vláda zahájila jednání v rámci určité pozice, a pak ji na základě poté se rozběhnuvší diskuse měnila. Vláda se prostě v této věci zachovala tak trochu jako soudruzi za bývalého režimu. Ti se také nikdy neptali svých občanů, co si o tom či onom myslí, stejně jako dnes tato vláda nepovažovala za nutné občanům sdělit, že se něco vážného děje.
        Tolik tedy k proceduře, kterou zvolila vláda na téma seznámení veřejnosti s návrhem evropské ústavy a prodiskutování své pozice na Mezivládní konferenci.
        Nyní mi dovolte několik slov k vlastní ústavě. Návrh evropské ústavy je svým způsobem pozoruhodné dílo. Už jeho rozsah upozorní každého, aby zbystřil. Dámy a pánové, toto (ukazuje) je evropská ústava. Je vytištěna na 256 stranách. Toto je česká ústava (ukazuje) a je vytištěna ani ne na dvaceti stranách. Návrh evropské ústavy má 54 253 slov, česká ústava má 5 470 slov, tedy desetkrát méně. Pokud by někdo chtěl namítnout, že Evropská unie je velký celek, nedá se srovnávat se strukturou malé a jednoduché České republiky, pak jestliže ústava USA, tedy srovnatelné velké země také s federalistickou ústavou, má včetně dodatků 5 954 slov, bez dodatků, tedy původní text, jen 3 533 slov, tedy patnáctkrát méně než nová evropská ústava. Jen tak mimochodem se podle této - zřejmě nedokonalé - ústavy úspěšně řídí přes dvě stě let. Jak dlouho - mohli bychom si položit řečnickou otázku - se to podaří Evropské unii? Bude platit přímá, či nepřímá úměra vzhledem k její délce?
        Lze ovšem namítnout, že návrh nové ústavy v sobě obsahuje i jednotlivé už existující politiky Evropské unie, ale v tom je po mém soudu právě ten problém. Ústava by měl být text, ve kterém se s jistým úsilím, ale přece jen, je schopen zorientovat každý občan. Kolik občanů se bude schopno a ochotno zorientovat v textu o 256 stranách, ve kterém jsou rozsáhlé kapitoly, výzkum a kosmos, provádění rozpočtu a absolutorium či zákaz množstevních omezení?
        Tolik k návrhu evropské ústavy z hlediska kvantity. Nyní z hlediska kvality.
        Vládní koalice tvrdí, že ústava neznamená omezení státní suverenity. Myslím, že není třeba číst celých 256 stránek, stačí si přečíst první stránky textu, aby z toho bylo zřejmé, že to není pravda. Nicméně už zde zaznělo, a já to znovu zopakuji, že je asi legitimní se domnívat, že by bylo pro český národ výhodnější být součástí jiného státu. Koneckonců Hubert Gordon Schauer tuto otázku velmi věcně, bez jakéhokoliv zlého úmyslu nastolil před více než sto lety. Nicméně je nepřípustné pracovat na ztrátě suverenity a přitom tvrdit, že o nic takového nejde. Zvláště nepřípustné je to pro člověka ve vysoké pozici, jako je například pozice ministra zahraničí tohoto státu.
        Ztráta suverenity je v textu ústavy obsažená, jak už jsem řekl, nejen v tvrdých větách prvních stránek, když třeba článek 15/2 o společné zahraniční a bezpečností politice říká - cituji: "Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečností politiku unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a dodržují akty, které unie v této oblasti přijala." Není zde ani jediného slova typu "koordinace", jak o tom před obědem hovořil pan ministr zahraničních věcí.
        Ztráta suverenity je obsažena daleko umněji v nenápadných větách, u kterých běžného čtenáře ani po několikerém čtení nenapadne, že jde o past.  Příkladem může být článek 9 odstavec 3, o zde již zmiňované subsidiaritě a stojí za to se o něm zmínit i proto, že pan předseda Zaorálek tuto proceduru zmiňoval jako příklad zvyšující se míry vlivu národních parlamentů. Cituji tento článek: "Podle zásady subsidiarity vyvíjí unie činnost v oblastech, které nespadají do její výlučné působnosti, pouze tehdy a do té míry, kdy cílů zamýšlené činnosti nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy, ať už činností na ústřední, regionální či místní úrovni, a kdy jich lze vzhledem k rozsahu nebo účinku zamýšlené činnosti lépe dosáhnout na úrovni unie."
        Když si toto přečtete čtyřikrát, tak máte pocit, že tomu rozumíte, že to zní docela rozumně. Ale když si to přečtete ještě párkrát, tak se zarazíte, jak to bude fungovat, jak se bude pracovat s tak gumovými slovy, kdo a jak rozhodne, co je a co není uspokojivé, zda lze něčeho dosáhnout lépe. To už ovšem v článku 9 není. Pouze je zde nenápadný odkaz na stranu 229, na protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality. A zde je ta past. Z tohoto protokolu zjistíme, že to je pouze a jen Komise s velkým K.
        Procedura je těžko uvěřitelná. Funguje to tak, že Komise navrhne rozdělení pravomocí, zašle tento návrh tzv. vnitrostátním parlamentům - mimochodem, je to hezký obrat, "vnitrostátní parlament", není to jako "krajské zastupitelstvo", než jako parlament suverénního státu. A ty se vyjádří. Pokud nesouhlasí alespoň třetina těchto vnitrostátních parlamentů, je Komise povinna svůj návrh přezkoumat, a pak rozhodne, zda svůj návrh zachová, změní, či zruší. Role každého jednotlivého parlamentu je v rámci této procedury obdivuhodně silná a závidím panu předsedovi Zaorálkovi, že v tom našel posílení funkce národních parlamentů. Ano, lze se i soudit, jak by jistě namítl, ale za prvé toto je procesně nejednoduché a hlavně, kde se ztratila suverenita tohoto parlamentu, když o jeho pozici bude rozhodovat soudní dvůr evropský.
        Potřebovali bychom mít v rukou analýzy všech takových procesů, kterých ústava obsahuje desítky. Ano, některé - znovu zde slyším tu námitku - jsou již původní, jsou staré, do ústavy pouze přejaté, některé jsou mírně pozměněné a nicméně některé jsou nové. Ale ty staré i ty nové získávají novou kvalitu už jen proto, že se mění v zásadě kvalita rozhodovacích procesů Evropské unie jako celku. Mám samozřejmě na mysli systém hlasování či změnu váhy hlasů jednotlivých zemí. Ptám se tedy, zdali vláda má takovou analýzu, a pokud ano, čemuž bych chtěl věřit, proč ji nepředloží, protože bez ní nelze odpovědně jednat o pozici České republiky.
        Problémem ústavy totiž zdaleka nejsou jen ty tři nebo čtyři populární body typu prezident, počet hlasů, způsob hlasování. Kdyby tomu tak bylo, tak by to bylo všechno až pohádkově průhledné, transparentní a jednoduché. I když v těchto již dnes známých a obecně diskutovaných pozicích je - a tady si neodpustím krátkou poznámku - postoj vlády, jak byl doposud přednášen jejími zástupci v průběhu debaty, z mého pohledu opravdu neuvěřitelný. Dokumentoval bych to na příkladu váhy hlasů, když zde bylo několikrát zdůrazněno, jak je bezvadné, že váha hlasů se bude odvíjet od lidnatosti země. Dovolil bych si srovnání mezi stanoviskem české vlády a zmiňované vlády polské.
        Dobře víme, že polská vláda jela a pojede i příště na mezivládní jednání s jasným stanoviskem - nepřipustit změnu hlasovacích vah, zachovat poměry z Nice.
        ***
        Jaké ty poměry z Nice jsou? Polsko disponuje z celkového počtu hlasů v Radě 8,4 %. Pokud se procedura změní a váhy hlasů se budou odvíjet od lidnatosti země, Polsko bude disponovat 8,8 % hlasů z celkového počtu, tedy Polsko neztratí. Polsko získá čtyři desetiny procenta. Logická otázka zní, zač tedy Polsko tak zoufale bojuje. Bojuje za to, že podle smlouvy z Nice má 8,4 %, tedy o čtyři desetiny méně, než by mělo, ale má skoro stejně jako Německo, Francie, Británie a Itálie, které disponují 9 %. A rozdíl je v tom, že podle nového přepočtu bude Německo disponovat 18,1 % a Polsko jen 8,8 %. V tom je celý ten vtip, v tom je ukryto to kouzlo polského boje. Nejde jim o to, že by dostali méně hlasů, oni dostanou více. Jde jim o to mezinárodní srovnání.
        Co z toho vyplývá? Z toho jednoznačně vyplývá to, že Polsko si uvědomuje, že Evropská unie ještě dlouho bude bitvou států o pozice - ne opozice dohromady, ale o pozice. To si asi neuvědomujeme my, respektive naše vláda, která dnes disponuje podle smlouvy z Nice 3,7 % hlasů. Podle nové úpravy, která, jak jsme slyšeli, je tak správná a spravedlivá, budeme disponovat 2,2 % hlasů, tedy skoro dvakrát méně. Najednou naše slovo, naše hlasy se zmenší asi o 70 %. Nám toto nevadí. V Polsku vadí, že budou mít o čtyři desetiny méně, protože se sníží váha jejich hlasů v mezinárodním srovnání. To je rozdíl mezi naší vládou a polskou vládou.
        Ale vrátím se k ústavě a k tomu, o čem jsem hovořil, totiž že problémem ústavy je daleko více bodů než pouze tyto známé a populární. Některé z nich mohou samozřejmě být pro Českou republiku výhodné, některé neutrální a některé velmi nevýhodné. Povinností vlády přece je pečlivě návrh prozkoumat, najít ty nevýhodné a navrhnout pozici. To znamená, jak se to projeví v našem životě, jak bychom to chtěli změnit a za jakou hranici už prostě nejsme ochotni jít. To ve vládním dokumentu prostě není ani jednou větou a není to a postrádali jsme to bohužel i ve vystoupeních představitelů vlády před polední přestávkou.
        Pan premiér Špidla se omezil na velmi obecná konstatování a nechtěl bych ho chytat za slovo a používat jeho termíny, které použil, povrchní a mělké, když konstatoval, že například zájmem České republiky je Evropa efektivní, zájmem České republiky je Evropa demokratická. To není nic o pozici České republiky. Ministr Svoboda pak hovořil spíš jako prezident, ministr zahraničí a advokát v jedné osobě Evropské unie, možná Německa, ale rozhodně ne jako ministr zahraničí České republiky. Přes to všechno chci ještě chvíli věřit, že vláda takové analýzy, o kterých jsem hovořil, má někde v šuplíku a jen nás jimi nechtěla obtěžovat, protože je to hodně stran.
        Rád bych položil tři otázky na tři problémy, které tady ještě nebyly zmiňovány a které z Evropské ústavy jednoznačně plynou.
        Za prvé je to otázka státní pomoci. Ta tady byla nadhozena, promiňte, ale chtěl bych se tomu věnovat podrobněji. V článku 3.56 odstavec 2c a 3.141 jsou ustanovení, že na Německo, respektive bývalé východní Německo se nevztahují ustanovení týkající se zákazu státní podpory. To samozřejmě může mít značný vliv na konkurenceschopnost českých firem, obzvlášť v dopravě, kterých se týká článek 3.141. V tom článku se konstatuje, že je možno použít opatření, pokud jsou - cituji - "nutná k vyrovnání hospodářských nevýhod, jež byly hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo způsobeny rozdělením Německa". To znamená, že Německo může podle článku 339 - cituji - "podporovat nebo chránit jeden nebo určitý druh podniků". Normálními slovy řečeno, slabost podniků v bývalém východním Německu je tímto ochráněna a jejich konkurence na trhu samozřejmě posílena. To samozřejmě nemůže nemít přímý vliv na naše podniky, které nikdo nechrání. Nemůže, ani kdyby chtěl, protože pro české podniky neexistuje možnost použít opatření k vyrovnání hospodářských nevýhod, jež byly hospodářství celé České republiky způsobeny rozdělením Evropy, abych parafrázoval tento článek. To opatření týkající se východního Německa mělo snad logiku v době, nebo snad, asi určitě mělo logiku v době, kdy východní Německo bylo jedinou součástí bývalého východního bloku uvnitř Evropské unie. Avšak vytváří fatálně nerovné prostředí v okamžiku, kdy do Evropské unie vstupují další postsovětské země, a ohroženi jsou asi nejvíce ti, kteří s bývalým východním Německem sousedí, tedy my a Polsko.
        Proto se ptám, proč vláda tento bod zařadila do otázek, u kterých Česká republika podpoří úpravy v případě otevření jinou zemí. Která probůh jiná země kromě naší by se měla tímto opatřením cítit otevřená, proč by to měla jiná země otevírat než naše země? Snad Polsko. Je snad tedy naše vláda domluvena s Poláky, že to otevřou oni? Nebo se snad bojíme a doufáme, že to otevřou Poláci? A když ne, tak budeme mlčet. Anebo jsme si vyhodnotili, že toto opatření neznamená nebezpečí. To ale bychom se jím ve vládním materiálu vůbec nemuseli zabývat a nebylo by to v jejich pozičním dokumentu. To je jeden okruh otázek.
        Druhý okruh otázek se týká energetiky. Součástí ústavy je totiž i protokol, který pozměňuje takzvanou Smlouvu o Euratomu. Na tomto základě dochází k tomu, že tato smlouva přestává být standardní mezinárodní smlouvou mezi suverénními státy, ale stává se součástí evropské legislativy podřízené pravidlům tvorby legislativy Evropské unie. To znamená, že bude daleko snadnější provádět změny v příslušné legislativě. Navíc článek 157 návrhu zavádí jako novou společnou energetickou politiku unie. A to vše dohromady samozřejmě může za jistých okolností vést ke zcela zásadnímu omezení České republiky, co se týče především jejího programu v oblasti jaderné energetiky. Tato otázka je v pozičním dokumentu vlády uvedena jako technická, potřebující vyjasnit. Má vláda své vlastní stanovisko? Zkoumala vláda ústavu tímto pohledem? Je přece evidentní, že pokud si na to neuděláme vlastní názor, pokud si to sami neprostudujeme, tak nejsme schopni o té věci vést nějakou zásadnější fundovanou debatu. Co má vláda v této věci připraveno?
        Za třetí článek II-21 Charty lidských práv, která je součástí návrhu ústavy. V tomto článku je jasně uvedeno, že se - cituji - "zakazuje jakákoliv diskriminace z důvodu státní příslušnosti". Navíc v hlavě II článku III-7 je umožněno Evropské unii, aby - cituji: "zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti může upravit evropský zákon". A má otázka zní, zda vláda má zpracovanou relevantní analýzu, že toto ustanovení nemůže znamenat prolomení základního pravidla našich restitučních zákonů, totiž že restituce je podmíněna českým státním občanstvím, respektive občanstvím bývalé ČSFR.
        ***
        Vzhledem k tomu, že země dnešní Evropské unie pojem majetkové restituce prakticky vůbec neznají, ale ani kandidátské postkomunistické země nezašly v restitucích tak daleko jako my a nemají problém s poválečným odsunem, určitě platí, že dopad tohoto ustanovení nikdo z nich vážně nezkoumal. Prostě neměl důvod, na rozdíl od nás. Nám však právě spojení relativně velmi hlubokého restitučního zákonodárství a faktu poválečného odsunu může v této souvislosti přinést nečekané, dnes naprosto netušené problémy. A znovu se ptám, zda vláda zkoumala tuto skutečnost a jaké stanovisko k ní zaujala.
        A na závěr znovu opakuji to, co už jsem řekl. Generálně řečeno - zkoumala vláda tuto ústavu těmato očima? Z vystoupení, která jsme doposud slyšeli z úst vládních představitelů, se obávám, že spíše ne. Rád bych se mýlil, ale vláda zatím, jak se zdá a jak vysvítá z přednesených stanovisek, bohužel stáhla kalhoty ještě dřív, než se na obzoru objevil brod. Vláda - zdá se - se rozhodla obhajovat spíše zájmy státu, který se jmenuje Evropská unie, než státu, který se jmenuje Česká republika. Obávám se, že s tímto postojem budeme na Mezivládní konferenci bílou vránou.
        Děkuji za pozornost.(Poslanci ODS tleskají.)