Paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové, nebudu dramatizovat situaci, ale chtěl jsem v obecné  rozpravě vás seznámit s tím, co bych chtěl potom navrhnout jako pozměňovací návrh. Přemýšlel jsem o 8. květnu, Dnu osvobození, a došel jsem k závěru, že přece jenom Den osvobození vyjadřuje určitou pasivitu, určitou závaznost někomu, něčemu, a myslím si, že naše tradice a naše republika by si zasluhovaly určitou změnu, a to Den vítězství. Vrátil jsem se do historie. Ačkoliv tady byla předvedena řada hysterických výkonů, tak naprosto v klidu bych chtěl říci určitou chronologii, jak ji vidím já.
        Domnívám se, že právě naše cesta za osvobozením vedla vlastním bojem už od roku 1938, kdy jsme po obsazení Rakouska stáli sami v obklíčení proti nacistickému Německu a stáli jsme i proti atakům sousedních států jako Polska a Maďarska. Zvláště tedy po 21. květnu 1938 po květnové mobilizaci se na hranicích střílelo. Vedla se tam v podstatě pravidelná válka. Padali tam vojáci ze stráže obrany státu, padali příslušníci finanční stráže a myslím si, že nebyl klid ani na Podkarpatské Ukrajině, kde z polské strany i z maďarské strany docházelo k útokům. Pět měsíců jsme tomuto tlaku odolávali až do 29. září do mnichovské dohody. I potom se vedly pravidelné v podstatě konfrontace, především na východě, na Podkarpatské Ukrajině, a dokonce i po 15. březnu se tam bojovalo. Generál Prchala pak ustupoval, někteří do Polska, někteří do Rumunska, před útoky maďarské armády. Domnívám se, že lidé bojovali za svoji republiku a nebyli tam jenom proto, že by tam chtěli být.
        Chtěl bych říci, že další naše účast byla při zahájení první světové války po 1. září. V podstatě přes tisíc našich vojáků bylo v Bronovicích, ale hned prvních bojů se zúčastnili především naši letci, za což jim poděkovala i velká osobnost polské historie generál Sikorski. Naši první bojovali po boku Poláků ve druhé světové válce. Pak chronologii, abych to zrychlil, řeknu velmi ve zkratce.
        V červnu 1949 ve Francii, už to bylo pomalu 12 tisíc vojáků. Naši bojovali v Anglii, bojovali na Středním východě, bojovali u Tobruku, dobývali Kyjev. A nesmíme zapomenout, že k vítězství se kráčelo i přes velké ztráty v domácím odboji, ať už to byli vojáci, sokolové nebo další lidé, kteří obětovali životy. Účast našich byla vysoká. Pak i na základě tohoto průběhu našeho odporu jsme byli zařazeni v Norimberku mezi vítězné státy. Proto bych vás prosil, abyste pochopili můj návrh, který v podrobné rozpravě přednesu.
        Děkuji za pozornost.