Děkuji za slovo. Pane předsedající, paní ministryně, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, dovolte mi se v rychlosti vrátit do historie této právní normy. Již od předkladatele zákona zde zaznělo, jakým způsobem byla věc řešena v minulosti, jakým způsobem je řešena v současné době. Byla zde vyjádřena nezbytnost právní normy - přenést sběr takto citlivých informací z úrovně ministerských vyhlášek či věstníků na úroveň zákona. To je bezesporu pravda, je to nutné.
        Uvědomme si, že v historii to bylo tak, že již asi před třemi lety Úřad na ochranu osobních údajů vyzval Ministerstvo zdravotnictví k zákonné úpravě. Upozornil na nelegitimnost a nelegálnost sběru neanonymních údajů bez zákonné úpravy. Bylo vyhlášeno tříleté přechodné období. Za ty tři roky se nestalo nic a nyní, před koncem vypršení této doby, zde máme jeden pozměňovací návrh, který byl zamítnut na minulé či předminulé schůzi, z dílny ministerstva, a potom tuto řekněme poslaneckou iniciativu.
        Nechci polemizovat o tom, zda tak závažná materie by měla být předkládána a projednávána formou poslaneckého návrhu. Domnívám se, že by to rozhodně měl být návrh vládní. Ale velmi nerad bych se na toto téma příliš soustředil, aby to nevypadalo, že mi jde o formu. Fakticky jde o obsah.
        Při svém vystoupení v prvním čtení jsem upozorňoval na to, že došlo k tomu, že stávající stav a stávající vyhlášky byly přetvořeny do formy zákona a bez jakékoli úpravy předloženy sněmovně formou poslaneckého návrhu. Dokonce - jestli si vzpomínáte na minulou schůzi - byla tato norma předložena s návrhem na projednávání ve zkrácené lhůtě podle § 90. Tomu se podařilo zabránit. Přesto tato sněmovna přijala velmi nešťastně zkrácení lhůty na projednání ve výboru, proto tato věc byla projednána ve výboru narychlo, bez řekněme i plné možnosti účastnit se jednání výboru, například pro mne osobně i některé kolegy, kteří jsou členy zahraničních delegací. A to je to, co se týče technického procházení touto sněmovnou.
        Myslím si, že to je velmi na škodu ke kvalitě tohoto zákona, protože základní věc, kterou zde předkladatel nezmínil a která je alfou a omegou tohoto zákona, je to, zda někdo z lékařů naléhá na neanonymní sběr dat v jednotlivých případech. A mohu vám říci - a nechci hovořit za všechny lékařské společnosti - že nic takového potřeba není. Nic takového ve světě není obvyklé. Existují civilizované země, kde je to přímo zakázané. Nic takového by se asi kolega neodvážil navrhnout ve Spojených státech.
        Když jsem se pídil po tom, zda existuje země, a řekněme kulturní země, která by prováděla takto rozsáhlý neanonymní sběr dat - žádnou takovou se mi nepodařilo najít. Včera jsem vyzval pana předkladatele, že když mi jednu takovou najde, že se zde rád veřejně omluvím, ale k ničemu takovému zřejmě nedošlo.
        Stále nechápu, proč by tato sněmovna měla uzákonit praktiku, která ve světě není obvyklá, je řekněme nadbytečná. To, co zdravotnictví potřebuje, a zřejmě by to měl potřebovat stát i společnost, je nějaká statistická představa o zdravotním stavu obyvatelstva. Ale opakuji to, co jsem řekl již při prvém čtení - není důvod, aby stát či správce jakéhokoli registru věděl, že Vladimír Novák či Josef Vomáčka byli tehdy a tehdy hospitalizováni. Oni maximálně potřebují vědět, kolik lidí prošlo nemocnicemi, kolik jich bylo hospitalizováno. Potřebují možná vědět jejich pohlaví, možná potřebují vědět i oblasti, ze kterých jsou, to znamená bydliště či region. Potřebují možná vědět, s jakou diagnózou, ale rozhodně nepotřebují vědět rodné číslo a plné jméno i s adresou. To je základní vadou tohoto předloženého zákona.
        Z tohoto důvodu se odvážím navrhnout jeho vrácení do výboru k novému projednání. Myslím, že tato zákonná norma by měla být od základu přepracována, hlavně v náhledu, že sběr dat - a klidně ve dvanácti jmenovaných registrech - by měl být anonymní.
        Děkuji vám za pozornost.