Děkuji, pane předsedající. Vážený pane předsedající - chtěla jsem následně říci vážená vládo, ale bych velice ráda, vážení kolegové, kdybyste teď při projednávání takto závažného návrhu pohlédli do lavice na mnou. Já sice vidím pana premiéra naproti, ale sedí zde pouze a jenom jeden ministr, který má zájem zabývat se touto problematikou a k předloženému návrhu také vystoupil. Svědčí to o tom, co říkal už můj předřečník pan kolega Krajíček. Jakým způsobem se tato vláda vyrovnala s tímto návrhem, tak to nám to předvádí i fyzicky teď v Poslanecké sněmovně.
        Mí předřečníci a spolupředkladatelé tu řekli mnohé z toho, co nás jako navrhovatele motivovalo k předložení tohoto návrhu na odškodnění obětí okupace z roku 1968. Proto bych nechtěla opakovat vše výše zmíněné a dotkla bych se konkrétně jednoho argumentu vlády pro zamítnutí, který nám předložila vláda jako své stanovisko. Mám na mysli konkrétně již zmiňovanou smlouvu z 16. října 1968. Tuto smlouvu podepsal předseda vlády ČSSR Oldřich Černík a předseda rady ministrů SSSR Kosygin. Šlo o Smlouvu mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa. Dne 18. října 1968 byla tato smlouva ratifikována Národním shromážděním.
        Myslím si, že je velmi důležité, vážení kolegové, aby zde v tuto chvíli zaznělo, že existovalo pár odvážných zastupitelů, kteří měli tu odvahu se postavit proti této smlouvě. Bylo to deset poslanců, kteří odmítli hlasovat, zdrželi se, a proti přijetí této smlouvy hlasovali čtyři poslanci. Myslím, že když v tuto chvíli projednáváme tento náš návrh, tak by si tito čtyři odvážní zasloužili, aby na půdě parlamentu byli také jmenováni. Proto chci říci, že šlo o Boženu Fuchsovou, Františka Kriegela, Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou a Františka Vodsloně. Myslím si, že si to zaslouží.
        Smlouva mj. stanovila, že část sovětských vojsk nacházejících se v ČSSR zůstává dočasně na území ČSSR za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými tendencemi západoněmeckých militaristických sil. Smlouva předpokládala odsun ostatních vojsk SSSR, jakož i vojsk Bulharska, Maďarska, NDR, Polska do dvou měsíců po ratifikaci smlouvy. Tato smlouva dále obsahovala přísně tajný dodatek, který určoval počet rozmístěných sovětských vojenských jednotek. Šlo o 75 000 vojáků a jejich konkrétní dislokaci na území Československa.
        Chtěla bych ještě sama za sebe osobně říci, že jsem poslanec za olomoucký region, pocházím z města Olomouc, a Olomouc byl místem s druhým největším místem okupačních vojsk, sovětských vojáků, až do roku 1991, včetně vojenského území Libavá.
        Z pohledu předkládaného návrhu zákona je důležitý čl. 9 smlouvy, který mimo jiné stanoví: Při trestných činech a přestupcích, které na území ČSSR spáchají osoby příslušející k sovětským vojskům nebo členové jejich rodin, se uplatňuje československé právo a působí československé soudy, prokuratura a jiné orgány příslušné pro otázky trestných činů. Trestné činy, které spáchají sovětští vojáci, vyšetřuje vojenská prokuratura a jsou projednávány orgány vojenské justice ČSSR.
        Z výše uvedené citace smlouvy vyplývá, že dokladové materiály k odškodnění obětí okupace Československa se mohou nacházet buď na příslušných územních soudních instancích, resp. v příslušných územních státních archivech, nebo v materiálech vojenských orgánů činných v trestním řízení. Tyto orgány sice byly zrušeny v první polovině devadesátých let, ale jejich písemnosti by se dnes měly nacházet ve Vojenském historickém archivu v Praze. Předpokládám, že podkladové materiály, o kterých samozřejmě bude dále řeč a které jsou nesmírně důležité, k obětem okupace Československa dle dikce námi navrhovaného zákona z období od 21. srpna 1968 do 18. října 1968, tedy do ratifikace výše charakterizované smlouvy, se nacházejí v archivech Ministerstva vnitra. Domnívám se, že jednotlivé případy, které souvisejí s oběťmi okupace v tomto období, československé bezpečnostní orgány registrovaly a určitě je také monitorovaly.
        Já jsem takto obsáhle, vážení kolegové, vás tady zdržela s výkladem této smlouvy z toho důvodu, že mi argument vlády - protože na základě této smlouvy byly oběti odškodněny - přijde naprosto neuvěřitelný, protože ta smlouva sice de iure garantovala náhradu škod československým občanům podle čl. 10 této smlouvy, smlouva však nebyla retroaktivní, tedy zcela pominula otázku škod způsobených srpnovou invazí. Domnívám se také, že je tady ještě jedna nezodpovězená otázka, a to, zda byla v následujících letech v tomto ohledu ta inkriminovaná smlouva vůbec plněna a jaké finanční částky dostávali poškození českoslovenští občané.
        Já jsem tento náš návrh samozřejmě, tak jako mí kolegové, konzultovala s historiky našich soudobých dějin a byla jsem těmito historiky - a teď podotýkám historiky, a ne politiky, protože my jsme zvyklí na ledacos při argumentaci v Poslanecké sněmovně - dotázána na to, jak je možné, že vláda předložila stanovisko, které je buď v tomto argumentu této smlouvy založeno na totální neznalosti či diletantství, anebo na lži. Byla jsem dotázána historiky - znovu opakuji, ne politiky - a má odpověď byla: možné jsou samozřejmě varianty obě, ale myslím, že ta druhá je ta správná, tudíž že jde o lež.
        Vznesu řečnickou otázku, co mě k této úvaze vedlo. Vedla mě k tomu dvojnásobná snaha vlády, jak se nevypořádat s oběťmi okupace z roku 1968. Tu první snahu vidím jako snahu uvést falešný argument, že oběti byly odškodněny. Myslím, že jsme tady jasně prokázali, že tomu tak není. Druhým argumentem je pro mě to, že minulý týden ve středu prošel ve druhém čtení zákon o archivech a písemnostech, který považuji takřka za zločinný, protože absolutně znemožňuje zkoumat naše soudobé dějiny.
        ***
        Takže naše vláda se s naším návrhem na odškodnění obětí okupace vyrovnala tím způsobem, že v prvé řadě uvedla falešný argument a "zamítáme", v druhé řadě si udělala jakousi pojistku - nechala projít do druhého čtení zákon, který de facto i de iure znemožní zkoumat zločiny tohoto období a znemožní odškodnit oběti období okupace z roku 1968.
        Vážení kolegové, ve světle těchto faktů bych vás chtěla moc poprosit o to, abychom nechali projít tento návrh do druhého čtení. Stejně jako moji kolegové jsem ochotna diskutovat o výši odškodnění.
        Slyšela jsem argumentaci pana ministra Dostála a chtěla bych na ni reagovat. Já, pane ministře, se přiznám, že nerozumím jedné věci. Nerozumím tomu, když jste nám zde řekl, že jste viděl ty mrtvé, že jste jeden z mála, kdo je viděl, jak je možné, že už dávno dávno předtím, než přišli poslanci ODS s touto iniciativou, jste nepožádal Ministerstvo zahraničních věcí jako člen této vlády, aby se začalo zabývat oním odškodněním ze strany okupantů. Vy jste členem vlády, pane ministře. To je jedna věc.
        Druhá věc. Když se budeme bavit o výši a částce, která má být vyplacena, a vy říkáte, že vám to není jasné - já se vůbec nedivím, že to není příliš jasné, když tyto dokumenty jsou stále utajovány, jsou v archivech Ministerstva vnitra a archiváři historici k nim nemohou. Znovu použiji zákona o archivnictví - nebudou k nim moci i nadále, pokud projde tento návrh zákona.
        Vážení kolegové, děkuji vám za pozornost a moc vás prosím, nechejte projít tento návrh do druhého čtení.