Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové poslanci, dámy a pánové, dovolte, abych tento svůj projev podporující předložený návrh zákona začal poněkud nekonvenčně.
        Byl jsem již několikrát v tisku, a možná i přímo z vašich řad, označen za katolického extremistu. Rád bych řekl, že náboženská víra v civilizovaném státě nesmí mít a také nemá extrémní podobu, a že pokud jde o lidský život, pak za extremismus by asi bylo vhodné označit jeho zničení, nikoliv ochranu. A protože v daném případě zdaleka nejde toliko o věc náboženskou, protože předložený návrh zákona má mnohem širší humanistický smysl, chci vás všechny, a to bez rozdílu, zda jste věřící nebo ateisté, zda patříte k té či oné politické straně požádat o jedno. Než zvednete ruku pro návrh nebo proti němu, věnujte několik minut osobnímu zamyšlení nad problémem, který se teď pokusím alespoň stručně charakterizovat.
        Vedle návrhu jsme všichni dostali i model plodu ve dvanáctém týdnu těhotenství. S tímto dvanáctým týdnem končí podle dosud platné právní úpravy dosavadní zákonná možnost jeho likvidace. Po dobu tří měsíců je tedy možno usmrtit zárodek v těle matky, ve skutečnosti již funkční a patřičně se projevující lidský život, pokud o to matka sama či z jiného popudu požádá. Myslím, že nikdo z nás by nezvedl ruku pro zabití lidského života jen proto, že to vyhovuje jedinci, eventuálně dvěma či několika jedincům.
        Dovolte mi svěřit vám vlastní zkušenost. Kdysi jsem měl možnost ovlivnit rozhodování dívky, která zvažovala potrat. Neučinil jsem to, takže ono dítě nežije. Velmi toho lituji a jako křesťan vím, že se jednou za to budu zodpovídat před vyšší a dokonalejší spravedlností, než je světská. A mohu jen doufat, že mi bude odpuštěno. Rozhodně však prosím, nepovažujte návrh zákona za osobní projev pokání či snahy o nápravu vlastní chyby.
        A teď k věci samé. Položme si dvě otázky. První: Zabíjí se při potratu lidská bytost? A druhou: Pomáhá opravdu interrupční zákon ženám a jejich rodinám? Na otázku první odpoví bezpečně sama lékařská věda. Spojením mužské a ženské pohlavní buňky vzniká život, konkrétní, hmotný, který se jen dočasně nachází v bezpečí matčina lůna. Tam se vyvíjí člověk, jemuž začíná tlouct srdce, který se narodí, bude chodit do školy a v naprosté většině případů bude schopen nejen obohatit své rodiče, ale konkrétní prací přispět k rozvoji lidské společnosti a civilizace, člověk, který dá naší zemi další děti. Možná že někteří z vás řeknou: Kdy vlastně začíná lidský život? Jsem přesvědčen, že to víme. Začíná početím. Ale i ti, kteří si tímto faktem nejsou jisti, by neměli riskovat a povolit usmrtit bytost, která alespoň fyzicky dosud nespatřila světlo světa.
        A druhá otázka. Ano, interrupce možná může v tom či onom konkrétním případě usnadnit ekonomické, sociální a třeba i psychické nebo rodinné problémy. Je otázka, zda by nebylo lepší vytvořit podmínky k tomu, aby se takové problémy řešily jinak. A navíc velmi časté jsou případy, kdy těhotná žena za potrat zaplatí vysokou cenu - už se nikdy nedožije mateřské radosti. A v mnoha případech svého rozhodnutí, často činěného pod nátlakem, trpce lituje. Zhruba před dvanácti měsíci otěhotněla sedmnáctiletá dívka žijící v dětském domově. Její přítel si ji chtěl dokonce vzít, ale zasáhl ředitel, který nechtěl pokazit dobré jméno svého ústavu. Psychickým nátlakem ji donutil jít na potrat, třebaže i sociální instituce slibovaly zcela konkrétní pomoc. Dívka po onom zákroku z dětského domova utekla a našli ji u onoho přítele. Chci své miminko zpátky, řekla policii.
        ***
        Dámy a pánové, snad můžeme položit i třetí otázku, resp. námitku, která se tak často opakuje: Má žena skutečně právo rozhodovat o svém mateřství? Zajisté má, má plné právo se rozhodnout, kdy a s kým, za jakých ekonomických či jiných předpokladů. Ale má právo nechat zabít svůj plod? Nikoliv, to už je velmi svérázný výklad svobody.
        Takže si dovolím položit několik otázek i já. Kdo z vás, dámy a pánové, si myslí, že matce pomůže usmrcením potomka žijícího zatím jen v jejím těle? Je opravdu dobré stavět do protikladu matku a dítě? Lze vůbec zabít dítě a nezranit přitom matku? Je dobře, že ženy společně s muži rozhodují, kdy počít dítě. Ale je dobře, aby se mohli domluvit na jeho zabití, často jen kvůli vlastnímu pohodlí? Je správné, že interrupční zákon neumožňuje otci, aby také směl samostatně a legálně spolurozhodovat o svém potomku? A můžeme vůbec jako zákonodárci připustit, aby někdo musel řešit své problémy - a připouštím, že ty problémy mohou být vážné a složité - usmrcením nevinného? Opravdu můžeme bez skrupulí poslat matku pod kyretu a otci říci, že mu do toho nic není?
        Naše populace stárne a my se hrozíme toho, kdo a kde budeme v příštích letech brát na důchody. Porodnost v české zemi klesá tak, že již nezajišťuje prostou reprodukci obyvatel. Mladí lidé se často bojí počít dítě, nemají zajištěné bydlení, nemají dostatečný příjem, nemají to i ono. Není v tom vždy jen sobectví či pohodlnost, ty důvody mohou být vážné. Ale žádný vážný důvod neopravňuje ke zmaření života.
        Je jistě jednodušší vymyslet a prosadit interrupční zákon než hledat možnosti k řešení uvedených sociálních a ekonomických problémů mladých rodin s dítětem. Proč si tedy neusnadnit situaci a říci šmahem - ať matka rozhodne dobrovolně či pod tlakem okolností, partnera, rodičů, pod tlakem nepochopení a lhostejnosti.
        Ale já teď položím zdánlivě hloupou otázku: kde je etika, kde zůstala morálka, kde zůstaly úvahy o tom, jak stárneme a chudneme?
        Kolegyně a kolegové, snad jste si povšimli, že ač jsem praktikující katolík, snažil jsem se problém osvětlit v širší souvislosti mravních východisek i sociálních a ekonomických dopadů. A přitom každý z nás má v rukou nesmírnou moc, moc rozhodnout o zákoně, který v této fázi dává přednost smrti před životem.
        Svěřte, prosím, návrh druhému čtení. Jistě při projednávání můžeme nalézt i dílčí kompromisy, abychom dali průchod pevné a nesmlouvavé zásadě o ochraně života, byť ještě nenarozeného. Splňte, prosím, moji prosbu a přemýšlejte dříve, než rozhodnete. Třeba si vzpomeňte i na mnohá umělecká díla, věnovaná tomuto tématu. Snad bych mohl připomenout vynikající román spisovatelky a lékařky Valjy Stýblové "Mne soudila noc", který získal mimořádný ohlas i mimo hranice naší země.
        A já vám, dámy a pánové, děkuji nejen za pozornost, kterou jste mi věnovali, ale i za onu chvilku zamyšlení.