Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, při této záležitosti si musíme trochu uvědomit, co chceme a v jaké jsme situaci. Především si položme otázku, protože od toho musíme vyjít, tady o tom byla řeč, jestli mezinárodní právo nás nějak nutí k takové šíři ochrany vlastního občana, jakou požadují někteří diskutující přede mnou. To je první východisko.
        Mezinárodní právo nic takového žádnému státu nepřikazuje, v žádné mezinárodní deklaraci práv občanů taky nic takového nikde nepřikazuje nebo nedoporučuje nebo neschvaluje. Z mezinárodněprávního hlediska je takováto ochrana vlastního občana, tj. že ho nesmím za žádných okolností vydat jinému státu, neexistující. To je první věc, kterou myslím si musíme uvědomit. Mezinárodní právo neukládá státům povinnost chránit své občany až do té míry, že je chrání proti trestnímu stíhání mimo své vlastní území.
        Já bych tohleto možná se pokusil demonstrovat i na těch mezinárodních smlouvách, které my máme uzavřeny, a jsme jimi vázáni - s Velkou Británií, každá strana si vyhrazuje, jestli vydá své vlastní příslušníky nebo ne. Tuto smlouvu dodržujeme vzhledem ke Kanadě, k Novému Zélandu. Evropská úmluva o vydávání z roku 1957, to není evropský zatýkací rozkaz, říká: Smluvní strany mají právo odmítnout vydání svých občanů, nemají tu povinnost. Čili na mezinárodní úrovni nikdy nebylo řečeno, že nevydávání svých občanů k trestnímu stíhání do ciziny je porušení jakýchkoliv práv, ať lidských, ať občanských nebo jiných. Proto tedy tvrdit, a tady o tom byly předneseny některé citáty, že k pojmu téměř občanských práv patří to, že občan nikdy a za žádných okolností nebude vydán k trestnímu stíhání do ciziny a že to je imanentním jeho vlastním lidským právům, to podle mého mínění vůbec nedává žádný smysl, zejména za situace, kdy na úrovni nadnárodních a mezinárodních vztahů se pojem státního občanství čím dál tím víc stírá a různá práva a různé povinnosti se čím dál tím víc přiřazují komukoliv, kdo na nějakém území bydlí nebo má tam trvalý pobyt, domicil apod. Tohle to všechno si na té nadnárodní úrovni musíme především uvědomit.
        Můžeme přejít možná na naši národní rovinu, na naši státní úpravu v České republice. Mluvit za těchto okolností, které jsem naznačil, o tom, že návrhem změny ústavního zákona chceme relativizovat právo občana neopustit svou vlast, je contradictio in adiecto. Vždyť co relativizujeme? To právo my odvozujeme jenom od zcela nejasné dikce dosavadního ustanovení Listiny základních práv a od ničeho jiného, k žádným jiným principům se nemůžeme odvolat. A je-li to právo relativizováno, tak je relativizováno právě tou velmi širokou dikcí, kterou lze jistě vyložit mnoha způsoby. To, že lidská práva nelze omezovat, že jsou nezadatelná, že jsou nezcizitelná, to je pravda, ale to není ještě výkladový princip pro ustanovení Listiny základních práv a svobod. Ten výkladový princip nikde nezní tak, že v pochybnostech se každé toto právo, které je tam napsáno, musí vykládat co nejextenzivněji. To z ničeho nevyplývá a vyplývat nemůže. A kdyby to vyplývalo, tak stát vůbec nebude schopen plnit své závazky v oblasti lidských práv. Čili prostor pro nějaký výklad vždycky dán být musí a podle mého mínění taky dán je.
        Přistoupíme k dalším námitkám, které se, když je trochu zobecním, opírají zejména o nomenklaturu, o terminologii. My pořád rádi říkáme, že nikdo nesmí být vyhoštěn, vydán, nucen opustit vlast, případně předán.
        ***
        A to všechno se snažíme odvodit od znění Listiny základních práv. To prostě samo o sobě svědčí o tom, zda formulace, že nikdo nebude nucen opustit svou vlast - co vlastně kryje? Kryje vyhoštění? Kryje vydání? Kryje předání? To je to, o co se snažíme. A před chvílí jsem tady řekl, že sotva v tomto směru můžeme říci, že kdykoliv a za jakýchkoliv okolností občan proti své vůli vlast na nějakou dobu opustil, že byla porušena jeho lidská práva. To si opravdu myslím, že bychom šli velmi daleko.
        Poměr ke Spojeným státům americkým. Když se tedy realisticky podíváme na situaci ve světě, tak vidíme, že to není jenom Evropská unie, kdo se snaží efektivně bojovat proti organizovanému zločinu a terorismu, ale že jsou to samozřejmě i Spojené státy. Smlouva o právní pomoci se Spojenými státy se připravuje celou řadu let, a samozřejmě že jednání se Spojenými státy ztroskotává na naší neochotě smířit se s ustanovením, že i vlastní občany budeme za určitých okolností Američanům vydávat ke stíhání. A my se samozřejmě tohoto obáváme proto, že i kdybychom takovou smlouvu připravili, parafovali, že by stejné potíže s touto smlouvou byly potom v Parlamentu s jejím přijetím.
        To, že dneska se Spojené státy v souvislosti s jednáním o evropském zatykači snaží do smlouvy dát něco, co bych nazval doložkou nejvyšších výhod, že když už někomu vydáváte nebo pokud někomu jinému vydáváte, budete nám vydávat také, to vůbec a zdaleka samozřejmě ještě neznamená, že takováto smlouva bude se Spojenými státy uzavřena. Ale jenom to svědčí prosím vás o tom, o jak citlivou problematiku na mezinárodní úrovni v tuhletu chvíli jde s principem, že nikdy žádného svého zločince, pokud bude mít české občanství, nikdy nikomu a za žádných okolností nevydáme. A když, tak po dlouhém, nesnadném a komplikovaném řízení. S touto zásadou se v dnešním světě Česká republika dostane absolutně na konec států a jejich spolupráce. To říkám opravdu se vší vážností.
        Jak si vedli naši kolegové vstupující do Evropské unie? Třeba v Estonsku základní zákon vydávání vlastních občanů výslovně umožňuje, na Slovensku a v Litvě se otázka vydávání vlastních občanů v ústavě neupravuje, v Lotyšsku je to také daleko volnější než u nás, ve Spojených státech má americká ústava něco o tom, že nesmí vydávat své vlastní občany. A to už jsem zmínil, žádný mezinárodní instrument o ochraně základních lidských a občanských práv prostě nezakotvuje takovéhle právo.
        Takové věci, které tady zazněly také, jako že zákaz dvojí trestnosti, zákaz vydávání v trestním zákoně, v trestním řádu. To je argumentace současným právním stavem, který pochopitelně v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem by byl odstraněn a upraven.
        Chci znovu apelovat na to, aby se naše země, Česká republika, včas a bez zbytečných vnitřních rozporů adaptovala na ty trendy, které v mezinárodním právu a na nadnárodních úrovních nejrůznějšího charakteru existují a které historicky půjdou ještě dál. My se přece nemůžeme pohybovat neustále na úrovni uzavřeného, nikomu nepřístupného, výjimečného území, kde všechno může být jinak, než je někde jinde, kam bude možno prchat před trestním stíháním, kde efektivně nebude platit totéž, co platí za rohem v Německu nebo v Polsku, na Slovensku a v Rakousku. My tady budeme enkláva, kde bude platit úplně něco jiného, a to jenom opřeme o to, že jsme prý my slíbili svým občanům, že navěky je budeme chránit před trestním stíháním v cizině, což není pravda.
        Znova připomínám tu situaci v Evropě, na světě s organizovaným zločinem, s terorismem. Vždyť za těchto okolností, když odmítáme - promiňte mi to - z důvodů malicherných implementovat to, k čemu jsme se navíc v přístupové smlouvě zavázali, tj. evropský zatýkací rozkaz, zhruba řečeno, tak skutečně si myslím, že své vlasti ani svým občanům tím nesloužíme. Děkuji.