Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, úplně úvodem k této problematice je nutno říci patrně tolik, že zákony, právní předpisy staré i nové, se nějakým způsobem interpretují a ty interpretace že přinášejí určité potíže. Nechci tím samozřejmě zdržovat, ale už u konfiskačních dekretů prezidenta Beneše je sporná otázka, zda ke konfiskaci došlo ze zákona ipso facto, jak říkají právníci, nebo zda k tomu bylo zapotřebí nějakého dalšího správního rozhodnutí. Stejně sporné jsou otázky, zda jakékoliv zpětné vydávání majetku je omezeno restitučními zákony na určitá data a určité situace. Tyto problémy musí někdo vyložit.
        Náš právní řád, jak byl upravován a novelizován po roce 1989, zcela jednoznačně svěřil interpretaci práva do rukou soudů.
        ***
        Prohlásil soudce za nezávislé při rozhodování, odpovědné za své rozhodnutí pouze vyššímu soudu, a nikoliv jakémukoliv jinému orgánu, uložil jim víceméně povinnost spravedlivého procesu, a to právo na spravedlivý proces pochopitelně přešlo, když jsme přistoupili k Radě Evropy, to právo kontroly spravedlivého procesu přešlo na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Tolik obecně k té situaci.
        Myslím, že po tomto všeobecném úvodu, z něhož také plyne, že ministr spravedlnosti je součástí moci výkonné - on může samozřejmě navrhovat soudce ke jmenování prezidentovi, on může jmenovat pro správu soudů předsedy soudů, ale on nemůže zasahovat do rozhodování jednotlivých soudců, to je třeba si tedy ujasnit - já se, abychom zkrátili čas k projednávání této interpelace, znovu budu věnovat otázkám původně položeným panem poslancem Grebeníčkem i těm doplňujícím otázkám, které přednesl dnes. Snad se mi ústně podaří lépe vyjádřit své stanovisko, než tomu bylo v písemné odpovědi.
        Otázky zněly takto: zda ministerstvo prověřovalo nebo prověřuje, zda konkrétní soudy postupovaly v souladu s platnými zákony a Ústavou České republiky ve věci pana Thuna Hohensteina. Ministerstvo a ministr samozřejmě si může prověřit stav vyřizování nějakého spisu, ale jak už jsem řekl, sotva může kritizovat, nebo dokonce ovlivňovat rozhodnutí konkrétního soudce. Já o těch věcech mohu mít své vlastní právní názory, ale ministr spravedlnosti a jeho osobní právní názory jsou jeho osobní právní názory, které, právě že je v této funkci, dokonce ani nemůže nějak veřejně publikovat, aby nebyl obviněn z toho, že ovlivňuje soudy v jejich nezávislém rozhodování. Ministerstvo spravedlnosti prověřuje průběh řízení, zda je vyhověno požadavkům jisté expeditivnosti nebo procesní korektnosti, ale materiálně, hmotněprávně, nemůže nic prověřovat, a i kdyby zjistilo rozpor mezi právním názorem ministra a soudce, nemá prostě žádné prostředky k tomu, aby takové rozhodnutí ono změnilo, nebo on, ministr.
        Totéž se vztahuje i na tu druhou otázku - zda prověřuje ministerstvo, zda soudy porušily platné zákony. O tom, zda nižší soud porušil platný zákon, a to jak pokud jde o zjišťování skutkového stavu, jestli vyšetřil všechny důležité okolnosti, tak pokud jde o jeho právní názory, to může vykonat pouze soud nadřízený až po soud Ústavní. A zase ministr, součást moci výkonné státu, nemůže do těchto věcí zasahovat.
        Další otázka zněla, zda považuji za přípustné, aby v této věci se vznášely majetkové nároky vůči majetku obcí a institucí. Je tam slovo přípustné. Otázka nezní na to, zda to považuji za správné, nebo mravně přijatelné, nýbrž zda to považuji za právně přípustné. Lituji, ale právně přípustné je jakékoliv vznášení právních nároků, ať jsou bohužel oprávněné, nebo neoprávněné. Zrovna tak těžko lze zabránit jiným neoprávněným nárokům, které vůbec nemají s konfiskační problematikou co dělat. Rozhodne-li se někdo soud obtěžovat nesmyslnou žalobou na náhradu škody a představuje si, že dostane miliardu korun, nikdo mu v tom nemůže zabránit, právě kvůli tomu, co už jsem řekl. Porušil by právo na spravedlivý proces. Soud jenom může zkoumat, zda ve věci má pravomoc rozhodovat a zda je tím příslušným soudem, který tuto pravomoc uplatnit má. Ale ve věcech občanskoprávních, a tohle jsou věci občanskoprávní, soukromoprávní mezi dvěma soukromými účastníky, z nichž jeden je tedy pan Hohenstein a druhý může být obec, pozdější nabyvatel majetku nebo kdokoliv, to jsou soukromoprávní spory a velmi obtížně by soudy mohly prohlašovat, že nemají v těchto věcech pravomoc. Pak by se jich ten Evropský soud pro lidská práva nepochybně zeptal, kdo tedy v České republice pravomoc rozhodovat soukromoprávní spory vůbec má.
        Konečně poslední otázka zněla, jaké opatření ministerstvo přijalo nebo hodlá přijmout, aby zabránilo situacím, kdy se soudy zabývají takovýmito případy. Já mohu poukázat na jediný prostředek, který ministerstvo mělo a který využilo. Iniciovalo u Nejvyššího soudu, aby zaujal k těm právním otázkám, které jsem naznačil, stanovisko, a koncem loňského roku dostalo sdělení od paní předsedkyně Nejvyššího soudu, že kolegium Nejvyššího soudu navržené stanovisko nepřijalo, tj. stanovisko, které by vylučovalo vrácení podobných majetků, a odkázalo na dřívější judikaturu Ústavního soudu, která by byla s tímto stanoviskem v rozporu.
        Když přemýšlíme, co jiného může ministerstvo spravedlnosti udělat, tak vás možná napadne, že má navrhnout nějaký zákon, který by vyjasnil tyto otázky. Ale obávám se, že toto není možné.
        ***
        Ale obávám se, že tohle není možné. Ten zákon by nemohl mít zpětnou účinnost a nemohl by nějakým způsobem interpretovat staré zákony, protože ta vykládací pravomoc patří soudu. To není věc zákonodárce, aby sám své zákony vykládal. Jistě pochopíte absurdnost situace, že by tento parlament novelizoval třeba Benešovy dekrety. To jsou věci podle mého mínění právně, ale i politicky, mezinárodněpoliticky nepřijatelné.
        Takže my patrně budeme i nadále očekávat, jak se soudy budou vyrovnávat s touto problematikou. Jistě jste zaznamenali řadu příznivých signálů v právním myšlení našich soudů v tomto směru a já jenom chci věřit, že tyto z našeho nebo z politického hlediska celé politické scény příznivé názory se budou dále prosazovat. Takže neřekl bych, že to je pasivita Ministerstva spravedlnosti nebo moje osobní. To je jenom situace, v níž žádná aktivita nemůže přinést víc zmatků, škod než užitku.
        Možná ještě tři věty k těm dnes formulovaným otázkám pana poslance Grebeníčka. Kdo nese odpovědnost za vydání mobiliáře. Odpovědnost za to konkrétní rozhodnutí samozřejmě nese soud. Mohli bychom ale pokračovat dál, jaká ta odpovědnost je. Soudce za své rozhodování odpověden není, to jsem vysvětlil, jenom vyššímu soudu. Ministr spravedlnosti nemůže na něho podat kárnou žalobu a říct: Ty jsi tady špatně vyložil zákon a vydal jsi mobiliář Hohensteinovi, který jsi mu podle mého názoru neměl vydat. O krocích k nápravě takovéhoto rozhodnutí se můžeme jenom poučit v občanském soudním řádu a ty kroky k nápravě neleží u ministra spravedlnosti. Že jsou to šikanózní kauzy, to jsem ochoten i připustit, ale znova - to je otázka, jak na tu šikanózní kauzu reagovat. Jedině zamítnutím, a ono když se zamítne příliš rychle, příliš předčasně bez ověření situace, bez provedení důkazů, vždycky budeme čelit tomu nebezpečí, že se věc dostane na nadnárodní úroveň štrasburskému soudu pro lidská práva, což si myslím, není zrovna vhodný důsledek, nebyl by vhodný důsledek nějakých překotných a možná příliš energických postupů.
        Doufám, že pan poslanec Grebeníček bude s tímto vysvětlením spokojen. Jsem samozřejmě připraven i reagovat na jakékoliv další otázky. Děkuji.