Děkuji, paní místopředsedkyně. Které by byly v rozporu s jeho myslím si velmi erudovaným právním vědomím. Nicméně když jsem tuto agendu před několika hodinami přebíral, tak samozřejmě jsem si nechal doložit to, s čím by zde pak kolega Čermák vystupoval. Dostal jsem materiály, ze kterých si vám dovolím ocitovat, protože jsou to materiály, které by mohly odstranit do značné míry pochybnosti některých členů tohoto zákonodárného sboru před tím, aby podpořili tento vládní návrh.
        Na Ministerstvu spravedlnosti před projednáváním tohoto návrhu ve sněmovně bylo jednání s řadou právních autorit a několikrát bylo diskutováno i se soudci Ústavního soudu. Právě tato legitimní otázka, která tady byla položena, a samozřejmě, že nikdo nemůže říci autoritativní stanovisko Ústavního soudu, to je vcelku jednoznačné a nemůžeme to po Ústavním soudu v tuto chvíli ani žádat. To znamená, není možné si myslet, že takovéto stanovisko Ústavního soudu by bylo, nicméně Ministerstvo spravedlnosti tyto odborné debaty i s některými soudci Ústavního soudu má za sebou a v těchto debatách došlo k závěru, že je dokonce velmi sporné, zda ústavní pořádek České republiky vůbec kdy takovýto zákaz, tak jak se někdy interpretuje příslušné ustanovení Listiny základních práv a svobod, zda takovýto zákaz vůbec náš ústavní pořádek obsahuje. Při těchto debatách se vycházelo z historického výkladu, kdy lze dovodit podle názoru těchto odborníků, že v době přijímání Listiny základních práv a svobod měl ústavodárce na mysli trochu jinou věc. Neměl na mysli zákaz vydávání, ale pouze vyhošťování vlastních občanů do ciziny, a to v přímé reakci na tehdy hodně ventilovanou akci někdejší Státní bezpečnosti, "Asanaci". Vzhledem k tomu, že věta první článek 14 odst. 4 Listiny zakotvuje právo na svobodný vstup občana České republiky na její území, nelze vyloučit, že opuštění vlasti, o němž hovoří věta druhá, měl tvůrce Listiny na mysli opuštění trvalého rázu, resp. takové opuštění, po kterém by bylo občanovi ve vstupu na území České republiky orgány České republiky bráněno. Pokud by však byl občan České republiky vydán, resp. předán trestnímu stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody, nic by mu nebránilo na území České republiky vstoupit po vykonání tohoto trestu, případně po skončení příslušného trestního řízení. O opuštění vlasti v případě vydání, resp. předání občana trestnímu stíhání podle výsledků těchto odborných diskusí a konzultací nejde.
        Mnohokrát bylo také řečeno, že vláda v předkládaném návrhu využila veškerý manévrovací prostor, který příslušný evropský předpis dává členským zemím v Evropské unii pro implementaci, a právě z toho důvodu v návrhu, který je nyní před námi, je také ustanovení, které zakládá právo českému občanu, který byl vydán na základě evropského zatýkacího rozkazu a následně odsouzen v jiném evropském státě, vrátit se zpět do České republiky vykonat zde svůj trest. Znovu opakuji, myslíme si v tomto směru, že byl vytvořen maximální prostor pro to, aby se vyšlo vstříc nejen našemu výkladu ústavního pořádku České republiky, i když znovu říkám, samozřejmě ani toto grémium, které takovéto stanovisko formulovalo, nemůže dát autoritativní výklad, jak se v případě této věci postaví Ústavní soud, tak k tomu byl ještě vytvořen nebo využit maximální prostor, který příslušný předpis dává.
        Snad bych ještě řekl jednu věc a to také odpovídá do značné míry na tuto otázku. Když se podíváme na to, jak probíhá legislativní proces v této věci v ostatních zemích Evropské unie, tak opravdu Česká republika se začíná dostávat do pozice jediného členského státu Evropské unie, který není schopen v tuto chvíli dostát, podle mého názoru věcně obtížně odůvodnitelné pozice, i když právní argumenty dovedu chápat, ale snažím se na ně v tuto chvíli odpovídat. Pokud jde o stávající stav, tak z 25 členských států Evropské unie již 19 zemí má svůj legislativní proces v této oblasti dokončen. To znamená, zbývá 6 zemí včetně České republiky, které ještě nezavedly evropský zatykač.
        Pokud se podíváme na vývoj ve zbývajících pěti zemích, tak v Německu je legislativní proces v takové fázi, že není problém se schvalováním této normy, resp. s implementací do německého právního řádu, a tato implementace by měla být ukončena tento týden 18. června, to znamená pozítří v pátek v Bundestagu. Pokud jde o Estonsko, tam je věc již vyřešena a vstupuje v účinnost 1. července tohoto roku. Pokud jde o Itálii a Řecko, tam by měla být záležitost schválena v průběhu léta, to znamená, je několik málo týdnů či velmi málo měsíců, než Itálie a Řecko bude mít tuto implementaci za sebou. Pokud jde o poslední stát kromě České republiky, tak je to Slovensko a u toho bych se chtěl chvíli zastavit, protože Slovenská republika stojí na příbuzných právních základech jako Česká republika. Přestože samozřejmě Ústava Slovenské republiky vznikala v samostatném procesu na rozdíl od Ústavy České republiky a ústavní pořádek Slovenské republiky se vyvíjí samostatně, tak samozřejmě, že historická příbuznost je podle mého názoru docela důležitá.
        První věc, kterou je zapotřebí říci ke Slovenské republice, která jako poslední kromě České republiky tuto implementaci nemá, tak ve Slovenské republice legislativní proces probíhá bez jakéhokoliv problému. Slovenská ústava na rozdíl od Ústavy České republiky měla zakotvenou exaktní implementaci -