Děkuji za slovo, vážená paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně a vážení kolegové, poslanci Občanské demokratické strany opětovně navrhují odškodnění občanů České republiky, kteří byli usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem zahraničních armád na území tehdejšího Československa. Návrh doznal oproti předchozímu sněmovnímu tisku 475 některých změn. Například v časovém vymezení, bere se v úvahu předchozí odškodnění podle jiného právního předpisu a důvodová zpráva obsahuje alespoň odhad předpokládaného dopadu zákona na státní rozpočet.
        Předkladatelé projednávaného sněmovního tisku 672 uvádějí v důvodové zprávě, že si "nechali vypracovat odborný historický posudek o obětech okupace Československa vojsky bývalé Varšavské smlouvy, který je přílohou této důvodové zprávy". Jediný materiál, který se této problematiky dotýká, nám ovšem byl předložen již k předchozímu poslaneckému návrhu pod názvem Informace zpracovaná v souvislosti s přípravou návrhu zákona na odškodnění obětí sovětské okupace v srpnu 1968 a násilného potlačení protirežimních demonstrací 21. srpna 1969 ke sněmovnímu tisku 475. Zpracovatel tohoto odborného materiálu dr. Pavel Žáček provedl podrobný rozbor řady dokumentů a publikovaných prací. Uvedl mj., že zřejmě už od září 1968 byla Ministerstvem práce a sociálních věcí vyplácena, cituji - pozůstalým po osobách zemřelých v souvislosti s mimořádnou situací na území ČSSR, konec citátu - částka 23 432 korun, což pro srovnání v té době odpovídalo ceně menšího domku nebo osobního automobilu na pořadník. V tomto odborném vyjádření je uveden i konkrétní případ z druhé vlny odškodňování, a to Pavla Tomka, sraženého a těžce zraněného 17. října 1968 sovětským automobilem v Písku, který obdržel v roce 1992 na základě rozhodnutí Úřadu pro vyšetřování důsledků pobytu sovětských vojsk jako odškodné 65 tisíc korun. - Zde pro přesnost poznamenávám, že se jednalo o částku 65 841 korun.
        Dr. Žáček pak píše, cituji: "Lze předpokládat, že tento úřad /snad součást FMNO či Úřadu vlády ČSFR/ odškodnil řadu dalších postižených osob, případně i jejich rodinných příslušníků.
        ***
        Žádné další údaje o jeho činnosti se mi však zatím nepodařilo zjistit. Doporučuji proto ještě před podáním návrhu zákona ověřit výše uvedené tvrzení a získat informace o jeho činnosti, zejména statistického rázu." Konec citátu.
        Ani předkladatelé druhé verze zákona však zřejmě další informace nezískali, a jak konstatuje stanovisko vlády, "předloženému návrhu zákona nepředcházela analýza, která by doložila, v jakém rozsahu již byli občané z důvodů, které jsou předmětem návrhu zákona, odškodněni". Využila jsem proto volných letních dnů a dohledala jsem údaje a data, jejichž shrnutí si vám dovolím předložit. Je to přehled skutečností, jejichž důsledkem je můj návrh na zamítnutí sněmovního tisku 672 v prvním čtení.
        Skupina poslanců navrhuje odškodnit oběti okupace Československé socialistické republiky vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Vztahy vyjmenovaných států a naší republiky byly v předmětné věci řešeny platně uzavřenou mezinárodní smlouvou vyhlášenou pod č. 11/1969 Sb., o Smlouvě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé republiky, účinnou od 18. 10. 1968 do 26. 2. 1990. Jen podotýkám, že vojska ostatních států byla z našeho území odsunuta do konce roku 1968.
        Podle této vyhlášky, článek 9 odst. 1, se otázky jurisdikce spojené s dočasným pobytem sovětských vojsk na území ČSSR upravovaly takto: "Při trestných činech a přestupcích, které na území Československé socialistické republiky spáchají osoby příslušející k sovětským vojskům nebo členové jejich rodin, se uplatňuje československé právo a působí československé soudy, prokuratury a jiné orgány příslušné pro otázky stíhání trestných činů. Trestné činy, které spáchají sovětští vojáci, vyšetřuje vojenská prokuratura a jsou projednávány orgány vojenské justice Československé socialistické republiky."
        V článku 10 odst. 2 citované vyhlášky se uvádí, že vláda SSSR nahradí vládě ČSSR škody, které mohou být způsobeny činy nebo opomenutím osob příslušejících k sovětským vojskům nebo členy jejich rodin československým institucím, a občanům, jakož i občanům třetích států nacházejícím se na území naší republiky, a to ve výši stanovené příslušným československým soudem.
        Článek 11 řeší podobnou odpovědnost naší vlády. Škody měly být vzájemně nahrazeny do tří měsíců od rozhodnutí příslušného orgánu, výplatu podle článku 10 prováděly sovětské orgány.
        Tato vyhláška tedy aktuálně upravovala odškodnění a byla podle mého zjištění uplatněna ve více případech.
        Vzniklé problémy ohledně náhrady škody ve smyslu uvedené smlouvy řešila také stanoviska Nejvyššího soudu, která se týkala také například otázek, zda předpokladem odškodnění je vždy vydání rozhodnutí příslušného československého soudu o výši náhrady škody, nebo zda náhradou škody je i úhrada nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví, to je regresní náhrada posuzovaná podle předpisů československého právního řádu apod.
        Důvodová zpráva návrhu s odvoláním na odborný posudek vyčísluje počty zraněných a zabitých do 9. září 1968, a potom prý evidence není. Ne náhodou však začala 18. října 1968 působit vyhláška č. 11/1969 Sb., podle které se prováděla evidence běžnými československými orgány. Také to, že se počty poškozených postupně snižovaly, má logiku. Prostě stále méně docházelo k porušování právních norem.
        Podle uvedené dohody se skutečně postupovalo, jak mi potvrdili pamětníci. Škody byly řešeny v době jejich vzniku a existuje o nich dokumentace. Řešil to Sbor národní bezpečnosti, Veřejná bezpečnost, a všechna podání byla uložena na příslušných prokuraturách. Není zcela jistě pravdou, že tyto prameny úřední povahy jsou stále vedeny v nejpřísnějším režimu utajení, jak se uvádí v důvodové zprávě. Toto konstatování je snad dokonce až navádějící, plyne z něj totiž, že předkládané informace budou nezkontrolovatelné. Odtajnilo se už vše, ale také jestliže snad některé části jsou utajeny, nelze přece automaticky vycházet z toho, že neexistují. Spíše je skutečností, že mnohé z dostupných pramenů nebyly dosud zpracovány a využity, a my místo toho, abychom je našli, tak odškodníme znovu?
        Skutečnost, že u návrhu navíc chybí podrobná analýza, je v rozporu se zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 86 odst. 3. Tato podmínka předložení zákona je v důvodové zprávě prostě obejita tím, že se vymlouvá na nejpřísnější utajení.
        V návaznosti na předešlé je nutné připomenout i vyhlášku Ministerstva zahraničních věcí č. 20/1969 Sb., o dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o poskytování vzájemné právní pomoci ve věcech spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Tato dohoda byla podepsána a současně byla účinná od 7. února 1969. Zrušena byla 26. února 1990 sdělením číslo 71/1990 Sb. I podle této dohody, a to podle čl. 1 odst. 1, si příslušné orgány smluvních stran poskytují navzájem právní pomoc v trestních, občanskoprávních a správních věcech spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk na našem území. Právní pomoc se poskytovala prováděním jednotlivých procesních úkonů, zejména znaleckých posudků, výslechů obviněných, svědků, znalců a jiných osob, odnětím věcí, ohledáním místa činu a předmětu trestného činu, jakož i předáváním věcných důkazů a písemností. V rámci právní pomoci byly rovněž příslušným československým orgánům poskytovány údaje o trestné činnosti osob příslušejících k sovětským vojskům a členů jejich rodin, které byly trestně stíhány ve věcech spadajících do československé jurisdikce.
        Pro poskytování právní pomoci byly z československé strany nadále příslušné prokuratury, soudy, vyšetřovací a vyhledávací orgány Sboru národní bezpečnosti oprávněné konat přípravné řízení trestní, národní výbory a jiné orgány povolané k objasňování a projednávání přestupků.
        Ze sovětské strany řešily události orgány vojenské prokuratury, vojenské soudy, představitelé velení sovětských vojsk v Praze a Bratislavě a vojenští velitelé posádek sovětských vojsk.
        ***
        Při poskytování právní pomoci se dožádaný orgán řídil právním řádem svého státu.
        Důkladnost uvedené vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí č. 20/1969 Sb. potvrzuje například její článek 10, který zní:
        "Odst. 1. Příslušné sovětské orgány ve věcech patřících do jejich jurisdikce, v nichž budou poškozeny fyzické nebo právnické osoby Československé socialistické republiky nebo fyzické či právnické osoby třetích států na území Československé socialistické republiky, oznamují příslušným československým orgánům výsledky vyšetřování a rozhodnutí v těchto věcech, informují je a na jejich žádost o stavu věci, zasílají opisy obžaloby, oznámení o zahájení soudního projednávání a opisy vynesených rozsudků nebo usnesení, jimiž se řízení ve věci ukončuje.
        Odst. 2. Příslušné československé orgány oznamují ve věcech patřících do jejich jurisdikce nejbližšímu vojenskému prokurátorovi posádky sovětských vojsk každý případ zahájení trestního stíhání osob příslušejících k sovětským vojskům nebo členů jejich rodin, zasílají opisy obžalob, oznámení o zahájení soudního projednávání a opisy vynesených rozsudků nebo usnesení, jimiž se řízení ve věci ukončuje."
        Podobně se řešilo projednávání přestupků a škody v občanskoprávních věcech. Citované dokumenty potvrzují, že veškeré trestné činy i přestupky bylo možné řešit a byly také řešeny již v době, kdy k jejich spáchání došlo. Jedna moje kolegyně, učitelka ruského jazyka, v té době bývala občas přizvána jako tlumočnice při projednávání trestných činů a přestupků spáchaných sovětskými vojáky z posádky v Květné u Poličky nebo České Třebové. Potvrdila mi, že tyto události ze sovětské strany řešily orgány vojenské prokuratury a vojenské soudy a sovětští vojáci byli přísně trestáni.
        Také materiál zpracovaný doktorem Pavlem Žáčkem uvádí případy protiprávních jednání příslušníků vojsk Varšavské smlouvy podobného charakteru, s jakými se setkala ona - vloupání do obchodů, kiosků, výkladních skříní a podobně, kde byly odcizovány zejména potraviny a alkoholické nápoje. Vykazovaly se však i případy násilného jednání, pohlavní zneužití, znásilnění a další trestné činy. Vznikl-li poškozeným nárok na náhradu škody podle tehdy platných právních předpisů, byla jim nahrazena.
        Za absolutně nedostatečné považuji navrhované prokazování nároku oprávněných osob svědeckou výpovědí dvou svědků. Je to zneužitelné a někdy s ohledem na značný časový odstup i nerealizovatelné.
        Domnívám se, že odškodňovány by měly být pouze mimořádné události, které však byly zcela jistě předmětem řešení příslušných orgánů již v době jejich vzniku. Bodové ohodnocení poškození na zdraví podléhalo i v těchto případech lékařskému posudku, a pokud vím, tak je vypracovaly lékařské kapacity, jako byl docent Podstata a špičkový internista profesor Pudlák.
        Jak jsem již uvedla, Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o poskytování vzájemné právní pomoci ve věcech spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky ze dne 7. února 1969 byla zrušena 26. února 1990, kdy ji nahradila nová Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z území Československé socialistické republiky, která vstoupila v platnost na základě svého článku 7 dnem podpisu. Její článek 5 potom stanovil, že - cituji: "Majetkové a finanční otázky vznikající v souvislosti s odchodem sovětských vojsk se budou posuzovat zmocněnci pro záležitosti odchodu sovětských vojsk a budou vyřešeny dohodami mezi příslušnými ministerstvy Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik." Konec citátu.
        Československá vláda jmenovala zmocněncem vlády pro záležitosti odchodu sovětských vojsk generálmajora Rudolfa Ducháčka a v souladu s usnesením vlády vytvořil ministr obrany jako výkonný orgán Správu pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk podřízenou zmocněnci vlády. Tento zmocněnec a správa řešili otázky spojené s odsunem sovětských vojsk, organizačně a technicky je zabezpečovali a projednávali se sovětskou stranou náhradu škod uplatněných československými právnickými a fyzickými osobami. Vlastní odsun sovětských vojsk probíhal a byl ukončen podle vzájemně odsouhlaseného harmonogramu. Protokol o ukončení odchodu sovětských vojsk z území České a Slovenské Federativní Republiky byl podepsán zmocněnci vlád obou stran 25. června 1991 a v září téhož roku pak vláda ukončila činnost institutu svého zmocněnce pro záležitosti odchodu sovětských vojsk a zřídila československou část Československo-sovětské komise pro řešení všech otázek spojených se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk, v čele byl Josef Vavroušek, jejímž pracovním orgánem se stal Úřad pro řešení pobytu sovětských vojsk na území ČSFR a jeho ředitelem byl jmenován doktor Jaroslav Vlček.
        Dne 1. dubna 1992 pak byla v Moskvě podepsána Dohoda mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Ruské federace o vypořádání majetkových a finančních otázek spojených s odsunem sovětských vojsk z území ČSFR. Do vlastnictví naší republiky tak přešel nemovitý majetek odsunutých sovětských vojsk i finanční prostředky získané jeho prodejem. Zároveň obě strany deklarovaly, že považují všechny další vzájemné nároky vzniklé pobytem sovětských vojsk za vyrovnané. Po odchodu sovětských vojsk přestala ruská strana hradit způsobené škody a vyčkávala uzavření uvedené dohody.
        Na základě četných žádostí občanů požádalo Federální shromáždění usnesením 16. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů ze dne 3. července 1991 vládu České a Slovenské Federativní Republiky o vyčlenění zvláštních prostředků pro odškodnění občanů. Tyto otázky upravilo usnesení vlády č. 822 ze dne 19. prosince 1991, které schválilo Zásady pro odškodňování pozůstalých po obětech vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk a občanů poškozených na zdraví v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk. Současně schválilo zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 296/1992 Sb., o náhradě škod na majetku způsobených československým fyzickým osobám vstupem cizích vojsk a pobytem sovětských vojsk na území České a Slovenské Federativní Republiky.
        ***
        Zde byly upraveny podmínky náhrady škod na majetku způsobených oprávněným osobám, rozsah náhrady těchto škod a způsob uplatnění nároku na náhradu škody oprávněnou osobou, což řešil § 4, kde byl stanoven i termín uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákonného opatření do 31. října 1992. Tímto zákonným opatřením se stala oblast náhrady škody, způsobené v souvislosti se vstupem a pobytem cizích vojsk, ucelena.
        Důvodová zpráva návrhu přičítá vinu za předmětné události roku 1968 a let následujících výhradně našemu státu, čímž jej mimo jiné předem odsuzuje k trestu. Pikantní však je, že provinění spatřuje například jenom v tom, že náš stát nedokázal ubránit své občany. Tomu koresponduje i § 2 odst. 1 písm. c) návrhu, čímž mimo jiné vlastní občany nadřazuje nad obyvatele ostatních zemí, kteří u nás také mohli být zraněni. Navíc jsme v té době byli v jednom státu se Slováky a ti jsou z navrhovaného odškodnění vyloučeni, protože podle § 3 odst. 1 návrhu jsou oprávněnými osobami pouze občané České republiky.
        Navrhovatelé posazují svoji úpravu spíše do sféry mezinárodního práva veřejného. V tom případě však už vůbec nejsou splněny podmínky pro odškodnění, neboť se náš stát nedopustil v uvozovkách mezinárodního deliktu, to je porušení norem mezinárodního práva. (Předsedající zvoní, aby zklidnila rušící poslance.) Ani ostatní státy se nedopustily mezinárodního deliktu právě s ohledem na uzavřenou dohodu, nevzniká jim proto odpovědnost a navazující povinnost náhrady škody. Navíc subjekty i objekty mezinárodněprávní odpovědnosti mohou být jenom státy a mezinárodní organizace, odpovědnost jednotlivců se přiznává naprosto výjimečně a v tomto případě by se zřejmě nepřiznala. Jednotlivci nesou podle mezinárodního práva pouze trestní odpovědnost. Jestliže byl protiprávním jednáním státu poškozen jednotlivec, pak způsobilost uplatňovat mezinárodní odpovědnost má zásadně jen domovský stát poškozené osoby, nikoliv tato osoba sama. Tedy česky řečeno, měl by náš stát náhradu škody uplatňovat po státech, jejichž příslušníci škodu způsobili.
        A toto řešení je přesně upraveno ve shora citované vyhlášce, tedy řízení českých orgánů podle českého práva. Podle mého názoru vyhláška upravuje odpovědnost nad povinnosti podle mezinárodního práva veřejného, které v tomto případě nelze použít, neboť nedošlo ze strany žádného vyjmenovaného státu ke spáchání mezinárodního deliktu.
        Důležitou skutečností je okolnost, že ať došlo k zavinění jakémukoliv, způsobil je zcela jiný stát. Československá socialistická republika. Česká republika nepřevzala závazky ČSSR ani ČSFR. Nemůže se uplatnit ani revers. Vychází to z ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, zejména článku 4, který podobné škody nemá vůbec na mysli. (Předsedající se opět snaží zvoněním zklidnit atmosféru.) Cituji: "Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Na tato předešlá práva a závazky se vztahují předpisy o hospodaření s majetkem České republiky a o prozatímní správě národního majetku." Konec citátu.
        Podepsáním dohody 1. dubna 1992 přešlo odškodnění československých občanů plně na československý stát. Po zániku federace na základě dohody mezi ministerstvy životního prostředí, hospodářství, financí a obrany v souladu s články 3 a 5 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb. přešly na vojenskou část Úřadu pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk úkoly spojené s odškodněním českých občanů s předpokládaným ukončením do 31. prosince 1993.