Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, paní ministryně zdravotnictví, paní a pánové, já bych rád diskutoval s paní kolegyní Talmanovou konkrétní důvody, protože to, co jsme si tady vyslechli od ní, byl možná dobrý předvolební rétorický trénink na schůzi ODS.
        Já nejsem schopen vyvracet hlouposti, které mají pouze ideologický nádech. Já se ptám, jestli někdo v této Sněmovně navrhuje změnu českého ústavního systému. Český ústavní systém ve věci zdravotnictví vychází z toho, že zdravotní péče se poskytuje zdarma, na základě všeobecného zdravotního pojištění. V komisi pro otázky Ústavy České republiky jako dočasné komisi Poslanecké sněmovny nikdy nezazněl, ani od kolegů z ODS, návrh, že se tento systém změní, že přestaneme platit zdravotní pojištění a budeme u lékaře platit přímo. Nezazněl ani jiný návrh, který by například vedl k tomu, že zavedeme národní zdravotnický systém, a že tedy bude zdravotnictví fungovat přes státní rozpočet. Nic takového nikdy nezaznělo a nic takového v tomto návrhu není.
        Jestli někdo z vás, paní kolegyně a páni kolegové, neumíte rozeznat od platnosti Ústavy České republiky od roku 1993, že je oddělen majetek státu, obce a kraje, tak za to už autoři tohoto textu nemohou.
        Nejde o žádný zestátňovací akt. Celá koncepce tohoto návrhu je naopak taková, že majetek zůstává zřizovateli a nemůže se mu zmenšit. Zřizovatel odpovídá za tento majetek a bere si na správu tohoto majetku a na výkon konkrétní zdravotní péče správcovskou organizaci, která má dvě povinnosti: majetek spravovat a zároveň poskytovat lékařskou péči. Můžeme si vyčítat některé věci, které ani mně se nelíbí v návrhu textu, ale musím podotknout, že konkrétní text vznikl v určité době, v situaci, kdy nikoliv rozhodnutím státu, který odpovídá za ústavnost i zdravotní péči poskytovanou v České republice, přitom státu, který se rozhodl - a teď podotýkám, bez mého přičinění - že celý systém primární základní péče převede buď do soukromých rukou, nebo na úroveň krajů, případně obcí, protože zdravotnictví jsme v kompetenčním zákoně, když jsme měnili kompetence krajů, zřizovali kraje, převedli na kraje. Kraje mají svou samosprávu, ale ani tato samospráva není bezbřehá. Je to samospráva v rámci Ústavy České republiky. To opakuji všem, se kterými na jednotlivých krajích hovořím.
        Pokud jde o systém tohoto návrhu, pravděpodobně se vám návrh zdá příliš široký. Uznávám, je široký, popisuje určité varianty, které mohou vést svým způsobem po diskusi v Poslanecké sněmovně k nápravě současného stavu a vytvořit prostředí, které naopak nebude omezovat konkurenci, ale vytvoří konečně průhledné prostředí v systému zdravotní péče.
        Kolegyně Talmanová ví určitě stejně dobře jako já, jako každý z nás, kdo sedíme v této Sněmovně, že zdravotní pojišťovny, ať už jde o Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra nebo Ministerstva obrany, případně Zdravotní pojišťovnu bank a pojišťoven či jiné zdravotní pojišťovny, že jakmile hodnota bodu určitého výkonu dosáhne hodnoty, která má v sobě zakotvenou ne vyšší míru zisku, ale aktuální míru zisku pro konkrétní zdravotní výkon, který je dán např. tím, že se výkon kalkuluje v roce 2004, a ne v roce 2000, že náhle se zvýší počet výkonů právě v této nové kvalifikaci, jako kdyby následovala nemocnost resp. léčení jednotlivých nemocí právě podle toho, jakým způsobem financujeme tu nebo onu část lékařské péče.
        ***
        Podle názoru nikoliv mého, ale podle názoru odborníků zejména ze Švýcarska, je vytvoření zdravého konkurenčního prostředí dáno právě tím, že kromě těch fyzických osob, které podnikají jako lékaři, tedy ve svém specifickém povolání, vedle privátních zdravotnických zařízení existují zdravotnická zařízení, která jsou veřejnoprávní, a ta vytvářejí ve skutečnosti mnohem lépe obraz skutečné nemocnosti a skutečné potřeby zdravotní péče ve společnosti. Jejich smyslem není vytvářet zisk - a zeptejte se, kdo chcete, na kterékoliv zdravotní pojišťovně, že v každé hodnotě bodu je kalkulována ta minimální míra zisku - ale poskytovat zdravotní péči. A v tom se pravděpodobně budeme lišit, a to nejen zástupci jedné strany vůči druhé politické straně, ale v náhledu na tuto péči pravděpodobně tady bude 200 individualit, které budou mít zcela jiný názor na tu nebo onu podobu péče nebo na tu nebo onu podobu organizace, která má takovou péči zajišťovat.
        Pokud jde o samotný systém, který je potřeba zavést, vždycky - a pamatuji si na usnesení z roku 1997, myslím, které se týkalo právě systému zdravotnictví, pamatuji se, že tehdejší vláda, která byla ovládána ODS, navrhla docela chytré opatření. Byl pověřen myslím tehdejší místopředseda Občanské demokratické strany Miroslav Macek a u něj byla v podstatě, promiňte mi to slovo, politická komise složená ze dvou zástupců z každého poslaneckého klubu, a byli v ní i republikáni. Připomínám, všichni se snažili po letech experimentů, které tady nastaly v roce 1993, zavést jakýsi systém a poprvé, a tady bych chtěl poděkovat za tehdejší iniciativu kolegy Janečka, který je tady jako zpravodaj, že se snažili vytvořit tu základní minimální síť zdravotnických zařízení, a to na bázi nemocnic, nikoliv jakékoliv primární, to znamená privátní péče jednotlivých lékařů, stomatologů, farmaceutů apod.
        Takže ten, kdo říká, že tento návrh někoho zestátňuje, vědomě lže. Taková věta tam nikde není napsána. Žádné z opatření, která jsou tady, nevedou k zestátnění jakéhokoliv zdravotnického zařízení. Jestli to tam někdo umíte vyčíst, já nikoliv. A pokud myslíte, že budete dělat takové kroky administrativního charakteru, jaké učinil například váš bývalý kolega, ministr zdravotnictví, nyní ředitel Krajského úřadu v Českých Budějovicích pan Jan Stráský, že odebral privátní zdravotnické záchranné službě právo užívat telefon s třímístným číslem, tak jak jste to udělali vy, když jste vládli v ODS, tak já si myslím, že takové opatření tato vláda nesleduje.
        Druhá věc, která je podstatná pro tento návrh - a je to návrh k diskusi, je to návrh, který vznikal v určitém tlaku krajů, které říkaly: vy jste nám nedali peníze, dali jste nám zdravotnická zařízení a my chceme s těmi zdravotnickými zařízeními nakládat jako s vlastním majetkem. A teď, ať už jde o vládu, která tu byla do roku 2002, nebo o vládu Vladimíra Špidly či Stanislava Grosse, ta neměla odvahu, aby svým způsobem řekla: ano, při tomto převodu toho majetku půjde jenom o majetek, který bude sloužit zdravotní péči. Nakonec si kraje vynutily převod velké části prostředků tzv. zadlužených nemocnic, a já se vás musím zeptat, paní a pánové kolegové a kolegyně, na to, kdo ty nemocnice zadlužil. Kdo zadlužil nemocnici v Táboře? Jakým způsobem přecházela ze státu na město a zpátky na stát? Jakým způsobem se stalo, že ta nebo ona nemocnice vůbec neměla prostředky, a jestli to bylo jenom samotným managementem nemocnice, nebo celým systémem, který ve zdravotnictví vládne od roku 1993?
        A protože k tomu vláda neměla odvahu, tak skupina poslanců se snaží z jednoho poměrně slušně vydiskutovaného tématu najít řešení, které samozřejmě musí projít touto Sněmovnou, a z tohoto tisku 810 jistě vznikne tisk zcela jiný, nebo ne zcela jiný, ale asi úspornější, kratší a evidentně zpestřený o vaše připomínky. Budou muset být zahrnuty připomínky nejen krajů, ale všech zdravotních pojišťoven, protože pokud připustíme, že systém zdravotnictví nebude financovatelný a jednotlivé nemocnice projdou krachem a konkursem a vyrovnáním, ztratíme i ta zařízení, to znamená nejen nemovitosti, které jsou krajů, a ty kraje je ztratí, když je nedoplatí, ale ztratíme i to zařízení. Z lukrativních nemovitostí se jistě mohou stát hotely, případně zařízení zcela jiného charakteru, ale věřte mi, že zrušit jakékoliv zařízení je jednodušší než ho znovu postavit.
        Prosil bych, aby se diskuse nad tímto tématem vedla zejména v odborných výborech, abychom nepolitizovali, abychom si uvědomili, v jakém stavu, v jakém skutečně katastrofálním stavu je systém zdravotní péče, nikoliv jednotlivá zdravotnická zařízení, a abychom si všichni - a já jsem tady od roku 1996 - uvědomili, že máme svůj díl odpovědnosti, ať jsme z vládní koalice nebo z opozice, za to, jestli to bude, nebo nebude fungovat, když nemáme odvahu říci - nebo nemáme sílu prosadit, protože někteří to nahlas říkají, že je třeba změnit ústavu, aby se zdravotní péče platila přímo u lékaře, ale říkají to jednotlivci, neříká to žádná z politických stran ani ve svém programu, případně vychází z toho, že by byla jiná míra té základní a primární péče.
        V tomto ohledu si tedy dovolím apelovat na vás, abyste propustili tento tisk do druhého čtení. Klidně ho můžeme rozebírat nejen ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, ale i ve výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, protože právě tento výbor může svým způsobem přispět k diskusi o tom, jak má vypadat primární síť v současných krajích.
        Navštívil jsem v minulém a předminulém týdnu dvě nemocnice. Jedna je privátní, je kategorie s. r. o., a druhá je nezisková, je v kategorii OPS, to znamená neziskové organizace, která slouží snad pro občanská sdružení, ale není vhodná přímo pro zdravotní péči. Když jsem porovnával ta dvě zařízení, ředitel té soukromé nemocnice a jednatel, spolumajitel, mi řekl, když VZP se mnou nepodepíše smlouvu na další lůžka LDN, která mi zajistí příjem, tak já tu nemocnici zavřu. Já jsem koupil i nemovitosti, já si s těmi nemovitostmi poradím. A ředitelka, takto primářka ARO v té nemocnici, která je OPS, říkala - já budu rozšiřovat péči, která je tady potřebná. Mám dohodu s městem takovou, s VZP takovou a snažím se udržet péči, která je zde potřebná. Netvořím zisk, neplatím tedy daň, ale mám na to, abych udržela nemocnici a abych v té míře možností, kterou jí dává hodnota bodu, i péči rozšiřovala.
        Přístup obou těchto lidí byl zcela odlišný. Vycházel totiž z odlišného principu. Pan ředitel společnosti s ručením omezeným myslel na míru zisku a na příjmy, které bude mít z poskytování zdravotní péče, kterou bral jako sekundární, a paní primářka-ředitelka vycházela z toho, že její první starostí je léčit lidi. A já si myslím, že odpovědnost za to, aby jednotlivé subjekty léčily lidi, leží nejen na vládě, ale také na Poslanecké sněmovně.
        Jestli jsem snad byl příliš emotivní, tak mi to, paní kolegyně, páni kolegové, odpusťte, a prosím vás znovu, abyste propustili tento návrh zákona do druhého čtení. Děkuji vám. (Potlesk.)