Dobré odpoledne, vážené dámy, vážení pánové. Rád bych navázal na pana předsedu poslaneckého klubu KSČM, protože on vnesl do debaty to, co souvisí přímo s případem pana premiéra, a přitom to má obecný charakter, obecnou dimenzi, tj. otázka, zda existuje u nás právní norma, podle které by se jakýkoli občan - včetně politiků - mohl bránit nepravdivým tvrzením tisku. Odpovím, že tato norma neexistuje, protože byla to tato Sněmovna, která v roce 2000 ultraliberalizovala tiskový zákon natolik, že je zákonem bezzubým a nelze ho vůbec používat.
        Současná právní úprava je opravdu naprosto měkká a nedostačující. Pokud se totiž dnes rozhodne vydavatel nezveřejnit odpověď či dodatečné sdělení osoby, jejíž dobré jméno či pověst utrpěly, nebo toto zveřejnění je v rozporu se zákonem, zbývá dnes dotčené osobě pouze možnost soudního řešení. To však trvá dnes velmi dlouho, několik měsíců. Znám případy i několik let.
        Sdělovací prostředky navíc bohužel nezřídka využívají soudní pře k dalším veřejným, tedy mediálním atakům na žalující fyzické či právnické osoby. Prostě skutečností, dámy a pánové, je, že problém tiskového zákona v ustanoveních o uveřejnění odpovědi je, že za dobu platnosti zákona, tedy od onoho roku 2000, o kterém jsem se zmínil, byl tento institut - a toho jste svědky - minimálně využíván, protože s ohledem na naprostou absenci sankce pro vydavatele, kterou poslanci vyhodili z tiskového zákona, který jsem předkládal Parlamentu, vydavatelé odpověď nezveřejňují. Právo na odpověď chápou jednoznačně tak, že až rozhodne soud. Jak jsem již řekl, soudní líčení trvá někdy měsíce a roky. Od roku 2000 jsem se skutečně setkal jen s minimem uveřejněných odpovědí. Jistě mi dáte za pravdu, že konkrétně elektronická média si vůbec nedělají nějakou starost s tím, aby právu na odpověď vyhověla. Vydavatelé se prostě spoléhají na to, že soudy trvají dlouho. Případně soudem nařízená odpověď, když je zveřejněna za půl roku, za tři čtvrtě roku nebo za rok, ztrácí naprosto smysl, protože čtenář už nezná souvislosti.
        Domnívám se, že je mojí povinností, abych vás získal k tomu, že předložím - pokud to stihneme a pokud s tím vláda bude souhlasit - jakousi novelizaci tohoto tiskového zákona, která musí zohlednit nezadatelné právo osob na hájení svého dobrého jména, resp. pověsti. A to se vůbec netýká jen pana premiéra, ale opravdu se to týká každého občana. Nebudu jmenovat, ale moji kolegové z pravicové i levicové opozice kolikrát se mnou movili o tom, že by bylo potřeba něco udělat s tiskovým zákonem.
        ***
        Já si totiž myslím, že ani v periodickém tisku stejně jako v dalších médiích nesmí platit prostě presumpce viny. To je pro mě nepřijatelné a bohužel tento Parlament v minulém volebním období udělal takové návrhy, že presumpce viny platí. V současné době je mimo jiné podle platného zákona velmi těžko, jak už jsem řekl, uplatňovat ono právo na odpověď či dodatečné sdělení. Dnes např. není bohužel výjimkou ani postup tzv. seriózních médií, nemám teď na mysli média bulvární, že už mají hotový článek, mají napsanou reportáž, a teprve poté, a to je obvyklé v České televizi, se ptají dotčené osoby na její, navíc někdy jenom dílčí, názor na věc. Stanovisko této osoby pak vydávají za rys objektivity a vyváženosti, svého času nepřátelsky a řekl bych neobjektivně komentovaného zpravodajství či případné publicistiky. Znovu říkám, že toto je hlavně případ elektronických médií. Nakonec to znáte z kuloárů. Nakonec znáte, co se v elektronických médiích dá udělat s vaším souvětím. Čeština je krásná v tom, že má souvětí, kde druhá věta může popírat první. Od toho je souvětí. Když se to střihne a vybere se z těchto dvou vět, tak z vás udělají to, co oni chtějí. Vy už jste oběť, o které je předem určeno, jak bude mluvit.
        Myslím si, že se shodneme na tom, že by se nemělo v budoucnosti připouštět, bez ohledu na to, kdo bude u vlády, aby sdělovací prostředky beztrestně fabulovaly, spekulovaly a manipulovaly s fakty bez ohledu na spravedlnost, pravdu. Zkrátka aby bylo dbáno práva včetně práva soukromí dotčených osob.
        A teď jenom krátce, konkrétně k případu pana premiéra Grosse. To jsem si prosím vyhledal. V souvislosti s údajnou rádoby kauzou bytu rodiny Grossových lze říci, že postup, a je mi to velice líto, Mladé fronty Dnes má řadu znaků využívání až zneužívání právě měkkosti tiskového zákona. Dva příklady za všechny. Ať řekne premiér cokoliv, vždy, ale vždy podle Mladé fronty Dnes mlží, nemluví pravdu a zatajuje. Přitom je velice tragikomické vyjádření redaktora Jaroslava Kmenty pro Český rozhlas 1 - Radiožurnál, a to z 31. 1. tohoto roku. Přesně cituji: "My jsme skutečně nezapočítali ty jeho příjmy, jako když byl ve funkci předsedy poslaneckého klubu, a to jsme vypočítali, že to bylo bez započítání předsedy poslaneckého klubu 1,7 milionu korun. Ale při dalším, v posledním výpočtu, tam jsme to zohlednili. V podstatě tím jsme se panu premiérovi omluvili a dopočítali jsme to na 2 miliony." Nutno dodat, že ani výpočet 2 miliony není prokazatelně správný, a jak řekl tady pan premiér, je pravdou, já jsem ten dopis od něj četl, že Mladá fronta svým způsobem zneužila, velice zneužila renomované auditorské společnosti BDO k verifikaci toho druhého nesprávného údaje, což dokazuje onen dopis. Výsledkem tedy je ono manipulování veřejným míněním, výsledkem je i tato schůze, výsledkem bude i případně přijatý mimořádný bod.
        Myslím si a vystoupil jsem proto, že by k tomuto problému obecně vzato nebo k podobným problémům nedocházelo, kdyby kolegové redaktoři sedící na pravém balkonu pochopili, že kromě svých práv mají také svou odpovědnost a že občan tohoto státu má také svá práva.
        Děkuji vám. (Potlesk.)