Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně, kolegové, protože jsem ve vyšetřovací komisi hlasovala proti závěrečné zprávě, ráda bych alespoň v hrubých rysech vysvětlila důvody, které mě k tomu vedly.
        Ve zprávě nesouhlasím s mnoha interpretacemi jednotlivých událostí a také s mnoha závěry, které jsou z nich následně vyvozeny. To, že Česká republika musela zaplatit z peněz daňových poplatníků deset miliard, je pro všechny bolestné a bohužel se to nedá zvrátit. Úkolem naší komise bylo hledat míru podílu státu na této události. Nezkoumali jsme tedy nic jiného, přesto však musím alespoň jednou větou zmínit, že všechny tři arbitráže - amsterodamská, londýnská i stockholmská - vyjádřily odpovědnost pana Vladimíra Železného.
        Pamatuji se na kdysi slavný japonský film, jehož titul mi vypadl z paměti. Jednu událost popisovali nezávisle na sobě tři svědci, kteří zcela odlišně interpretovali minulé události, takže z nich nakonec byly naprosto odlišné příběhy se třemi různými konci. Záleží tedy na tom, jak danou věc interpretujeme, i na tom, jakou váhu přikládáme jednotlivým detailům. Proto byl možný rozdílný výsledek arbitráží londýnské i stockholmské, i když obě konstatovaly, že CME škodu utrpěla, pouze londýnská neodsoudila Českou republiku k finančnímu plnění, protože konstatovala, že v době, kdy docházelo ke změnám, si Američané nestěžovali.
        Stát má svoje orgány, kterými může ve větší či menší míře korigovat jednání aktérů celého případu. Je to Poslanecká sněmovna, Ministerstvo financí, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a soudy. Na počátku byl cizí kapitál, který financoval rozjezd vysílání televize NOVA. Našlo se řešení, záleželo však také na tom, zda bude respektované, zda všichni aktéři svým jednáním budou sledovat to, co deklarovali. V průběhu času se měnili členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, měnil se mediální zákon, měnily se majetkové podíly v ČNTS i v CET 21, měnila se smlouva mezi CME a ČNTS.
        Nechci se zabývat všemi peripetiemi, ale chci se zastavit u odpovědnosti rady, která byla hlavním orgánem státu pro řešení dané problematiky, a poukázat na některé sporné body jejího jednání, které přispěly k tomu, že stát byl odsouzen k arbitráži. Klíčové podle mne bylo jednání rady v okamžiku, kdy právě probíhající amsterodamská arbitráž vydala v listopadu 1999 předběžné opatření, aby Vladimír Železný použil svůj majoritní podíl v CET 21 a obnovil exkluzivní vztahy k ČNTS. Nerespektoval to a místo toho požádal radu o souhlas se změnou vlastnických poměrů s CET 21. Rada, která o opatření arbitráže věděla a dokonce přes jednohlasné varování stálé parlamentní komise pro sdělovací prostředky, aby nedošlo k nevratné změně vlastnických poměrů v CET 21, schválila v tuto dobu změnu majetkových poměrů, a tím umožnila, že toto předběžné opatření nebylo naplněno. To přesto, že v novele zákona o rozhlasovém a televizním vysílání z roku 1995 je § 14 odst. 3 - cituji: "Rada může podmínky licence bez souhlasu provozovatele změnit i v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána."
        Že si členové rady pravděpodobně byli vědomi toho, co dělají, ukazuje odlišné hlasování dvou jejích členů - pánů Miloty a Trojana, kteří hlasovali proti a výslovně žádali o zaprotokolování svého nesouhlasu. Kdyby se toto nestalo a kdyby navíc Vladimír Železný zaplatil částku, kterou podle rozhodnutí amsterodamské arbitráže zaplatit měl, pravděpodobně by vůbec ke stockholmské arbitráži nedošlo, nebo by rozhodnutí nebylo tak tvrdé.
        Neztotožňuji se také se závěrem komise, pokud jde o výklad takzvaného dokumentu R 47, tedy zápisků doktorky Havlíkové. Myslím, že je mu připisován větší význam, než ve skutečnosti měl, protože byl považován za indicii, která ale potvrzovala to, co bylo stockholmskou arbitráží označeno za podíl rady na neochránění investice CME. Tím byl dopis předsedy pana Josefíka, který po návštěvě Vladimíra Železného na jednání rady - a tady je prokázáno ze zápisu rady, že nešlo o návštěvní den, jak mnozí tvrdili, ale o standardní zasedání rady, které bylo přerušeno, když pan Železný oznámil, že přijede - požádal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o podporu pro své rozhodnutí rozvolnit vztah daný smlouvou mezi CME a ČNTS, kdy prohlásil, že sedí na dvou židlích, které se rozjíždějí.
        ***
        Bylo rozhodnuto, že napíše radě dopis, kde bude chtít potvrzení nových právních úprav CET 21 se servisními organizacemi na neexkluzivním základě. Druhý den po této schůzce pan Železný dopis odeslal. Cituji krátkou zmínku: "Mimořádně významné pro nás je, abychom formulované zásady obdrželi zpět v podobě samostatného sdělení rady jako odpověď na náš dotaz. Rádi bychom totiž toto stanovisko užili při našich jednáních se smluvními partnery, aniž bychom jim sdělovali některé další vnitřní záležitosti naší společnosti." Do čtrnácti dnů potom předseda rady pan Josefík napsal dopis, kde užil některých doslovných formulací pana Železného: "Obchodní vztahy mezi provozovatelem a servisními organizacemi jsou budovány na neexkluzivním základě." Tento dopis na následujícím zasedání rada schválila.
        Londýnská arbitráž tento fakt nehodnotila jako důvod zničení americké investice, stockholmská však ano. Tak to však chodí v mezinárodním právu, že nálezy arbitrů mohou být odlišné. Faktem je, že od tohoto okamžiku bylo otázkou času, kdy a jak bude spolupráce mezi držitelem licence a poskytovatelem služeb vysílání ukončena. Stalo se tak za několik měsíců.
        Dalo by se pravděpodobně jmenovat více argumentů, nicméně tyto dva případy považuji za vážná pochybení členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Právě proto rada nemůže být zbavena odpovědnosti, protože právě jejím úkolem bylo dbát na transparentnost mediálního prostředí. I když víme, jak již bylo řečeno, že je po bitvě každý generálem a těžko někoho mohlo napadnout, jak se věci vyvinou, není možné zamhouřit oči a tyto skutečnosti nevnímat.
        Chci ale ještě uvést body, kde se ztotožňuji se závěry vyšetřovací komise. Arbitráž se měla konat v rámci mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů při Světové bance. Naše soudy měly rozhodnout rychleji a k arbitráži by nedošlo. Důležitost výběru arbitra byla podceněna.
        Dovolte mi zakončit tento příspěvek konstatováním, že komise si v průběhu projednávání ověřila, že koncepce mezinárodní ochrany investic je založena na absolutním pojetí odpovědnosti státu a že stát je tím pádem vždycky zranitelnou stranou sporu. Proto je opravdu pro budoucnost dobré snažit se vyhnout arbitrážím a hledat spíše narovnání s investorem. Děkuji.