Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Němec: Vážený pane předsedo, vážený pane poslanče, dovolte, abych odpověděl na tuto interpelaci. Přestože pan poslanec Pospíšil nechce vést polemiku o tom, zda postup, který popsal, je ministerstvu svěřen nebo nikoliv, já si myslím, že alespoň v krátkosti je nutné se o tom zmínit.
        Já trvám na tom, že právní názor Ministerstva spravedlnosti, které rozhodovalo o předání trestní věci, je správný, byť názor obecných soudů v tuto chvíli může být jiný. Ale jistě i pan poslanec Pospíšil ví, že v takovýchto případech mnohdy rozhodovací praxe soudů různých instancí, resp. obecných soudů a oproti tomu Ústavního soudu, může být různá. Já pouze říkám, že Ministerstvo spravedlnosti právě po té právní stránce postupovalo s náležitou odbornou péčí. Rozhodnutí jsme konzultovali s předními odborníky na oblast trestního práva. Jsem schopen i písemně doložit jejich stanoviska, ať už je to pan docent Jelínek, který je autorem komentářů k trestnímu řádu, či zde mám stanovisko Západočeské univerzity, na které, pokud vím, také působí externě pan poslanec Pospíšil a které je také zcela jednoznačné a odvolává se právě na své pedagogy v oblasti trestního práva dr. Josefa Baxu a profesora doktora Pavla Šámala, který je mimo jiné také soudcem Nejvyššího soudu. To jen jako zdůvodnění, proč Ministerstvo spravedlnosti přispělo k tomuto výkladu, a zdůvodnění toho, že jsme tomu věnovali náležitou odbornou péči, jak zajistit výklad zákona.
        Nyní tedy k samotné otázce pana poslance Pospíšila. Já si myslím, že pokud je rozhodnutí v souladu se zákonem, nelze mu vytýkat, že bylo nestandardní v tom směru, že k takovému rozhodnutí vůbec došlo. Já říkám, že Ministerstvo spravedlnosti se celou věcí začalo zabývat teprve poté, kdy v této věci se angažovalo Ministerstvo zahraničních věcí, kdy ze strany Ministerstva zahraničních věcí ve všech možných formách, ať již ve formě písemné, telefonické, v podobě elektronické komunikace, v podobě pracovních jednání mezi jednotlivými sekcemi a odbory sdělovalo stanovisko, kterým apelovalo na to, aby ministerstvo v této věci postupovalo v souladu se zahraničněpolitickými zájmy a bralo ohled na tyto otázky. Já si myslím, že při tom rozhodování na jedné straně leží otázka určité ekonomie procesu, kterou naznačil pan poslanec Pospíšil, a na straně druhé otázka zahraničněpolitických zájmů České republiky.
        Já si jen dovolím odcitovat z jednoho dopisu, který je vlastně už z podzimu minulého roku z Ministerstva zahraničí, kde nás Ministerstvo zahraničí žádá o sdělení, jaké právní možnosti předání shora jmenovaného, popřípadě jeho trestního řízení, což je tento případ, do Kataru existují. "Rovněž bych uvítal vaše vyjádření k tomu, kterou z daných možností byste považovali za nejvhodnější způsob řešení případu, pokud by se jakákoliv vstřícnost české strany po pečlivém posouzení aspektů dala považovat za přijatelnou například ve smyslu humanitárního gesta."
        Co se týče případného řízení v Kataru, já jsem přesvědčen, že v přípravném řízení bylo shromážděno dostatek důkazů, že zde neexistuje důkazní nouze, a proto jsem přesvědčen, že by řízení v Kataru bylo opřeno o dostatečné důkazy, které by umožňovaly takovéto řízení uzavřít. Jenom mě trochu mrzí, že tady z médií a možná i v náznaku nebo třeba i explicitně od některých poslanců zaznívá jakási primární nedůvěra, že v Kataru by řízení neproběhlo korektně. Já si myslím, že to prostě není pravda, a takto podezírat cizí stát, který se jasně zavázal k tomu, že v řízení bude pokračovat, mi nepřipadá z hlediska korektních vztahů mezi dvěma suverénními státy za rozumné.
        Druhá věc, proč jsem se ze zahraničněpolitických důvodů takto rozhodl, je skutečnost, že Katar zajistil a zavázal se ke vzájemnosti nejdříve na základě své nóty a poté vyjádřil připravenost uzavřít v této věci standardní smlouvu. Já jsem přesvědčen, že pro české občany by takovýto princip vzájemnosti byl nepochybně prospěšný, že nikdo z českých občanů nechce být souzen v arabském světě.
        Děkuji.