Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, dovolte i mně několik poznámek k právě projednávané materii.
        Začal bych několika paradoxy. Máme vytrvale půl milionu lidí bez práce, a přesto když hovoříte v nejrůznějších regionech České republiky i v těch, kde je nezaměstnanost vyšší než průměrná, tak jedna stížnost nebo stesk je všude stejný. Nejde získat kvalifikované lidi do práce. Máme nízkou produktivitu práce, nejnižší mezi pětadvaceti zeměmi Evropské unie s výjimkou Lotyšska, a přitom pracujeme téměř nejdéle, co se týče počtu pracovních hodin. Máme pokladní v obchodech, které pracují jako osoby samostatně výdělečně činné. Takových podivností bychom mohli nalézt na našem pracovním trhu spoustu a většina z nich má jednoho společného jmenovatele - a tím je zákoník práce. Proto je tato norma tak ostře sledovaná, proto se o ní diskutuje a píše již mnoho týdnů předtím, než vlastně dorazí na půdu Poslanecké sněmovny a Senátu. Zákoník práce totiž může ovlivnit celé české hospodářství, a to buď pozitivně, anebo negativně.
        Dlouho se hovoří a popsaly se stohy papíru o nutnosti liberalizovat pracovní trh. Podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, OECD, jsme mezi členskými zeměmi této organizace, co se týče svázanosti, jak už tady bylo toto slovo několikrát použito, rigidnosti pracovního trhu, druzí hned za Portugalskem. Tedy i země, které jsou známy svou vysokou mírou regulace pracovního trhu, jako je třeba Německo nebo Francie, jsou na tom podle renomované organizace OECD ve smyslu liberálnosti jejich pracovněprávních úprav lépe, než je na tom Česká republika. Měli jsme pocit, že si to uvědomila i vláda, když v programovém prohlášení v tomto volebním období třetí socialistické vlády je věta, že vláda se zavazuje, že předloží zákoník práce, který rozšíří smluvní volnost v pracovněprávních vztazích. Tato věta tam je. Doporučuji nalézt si ji a přečíst. Vláda se rovněž zavázala, že každý svůj návrh každé relevantní normy bude zkoumat z hlediska dopadu na kvalitu podnikatelského prostředí. I toto lze nalézt v usnesení vlády. A podíváme-li se do návrhu zákoníku práce, důvodové části atd., tak nikde tam takovéto posouzení nenajdeme. Jediné, co tam je, je dopad na státní rozpočet, ale ať chceme nebo nechceme, státní rozpočet není podnikatelské prostředí.
        Vláda tedy nedostála tomuto závazku a nedostála závazku ani ve smyslu rozšíření smluvní volnosti, i když se zaštiťuje ústy pana ministra Škromacha tím, že se pravidlo "co není dovoleno, je zakázáno" změnilo v pravidlo "co není zakázáno, je dovoleno". Ale jak už tady bylo několika mými předřečníky konstatováno, je to překlopení velmi iluzorní, protože nejdříve musí být splněno všech 394 paragrafů zákoníku práce, a teprve potom je možno začít uvažovat o tom, co bychom ještě mohli do pracovních smluv napsat, ale to už asi není dost dobře možné s výjimkou těch příkladů, které tady byly uváděny, jako v kterém patře bude stát automat na kávu.
        Návrh zákona přináší jen velmi málo změn proti dnešnímu stavu. V paragrafech, které se týkají vztahu zaměstnanců a zaměstnavatelů, je do značné míry opsán ze stávajícího zákoníku práce. Jsou v něm zachovány některé absurdní nesmyslné pasáže, které možná měly jakýsi smysl před padesáti lety za Novotného, kdy současný zákoník práce vznikl a kdy všechno bylo komunisty zglajchšaltováno a zestátněno, ale nemají tato ustanovení absolutně žádný smysl dneska. Já bych vás pro vaše pobavení, obveselení a rozptýlení se dvěma z těchto ustanovení seznámil.
        Tak v § 224 návrhu je povinnost pro zaměstnavatele, cituji: "Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce. Za tím účelem zajišťují zejména za c) vytváření podmínek pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů zaměstnanců." - Dámy a pánové, to není zákoník práce z padesátých let, to je návrh zákoníku práce této vlády! Zřejmě uspokojování kulturních, rekreačních a dalších zájmů zaměstnanců povzbudí a zlepší bezpečný výkon práce. V § 224, tedy v tomtéž, pracovní podmínky zaměstnanců, je pasáž: "Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu zejména za a) při dovršení padesáti let věku… atd."- Bez ohledu na to, že bychom se mohli ptát, proč zrovna při dovršení padesáti let věku, proč ne při dovršení pětapadesáti nebo šedesáti let věku, je třeba se ptát, zda toto ustanovení není v rozporu s jinými ustanoveními zákoníku práce, a to těmi na začátku celé normy, které hovoří o různých formách diskriminace. A diskriminace s ohledem na věk je také mezi nimi. Doporučoval bych, aby se bojovníci za potlačení diskriminace všeho druhu zabývali tímto pargrafem 224 odst. 2.