Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Vážená paní místopředsedkyně, vážená Poslanecká sněmovno, není obvyklé podávat interpelaci směřující proti tomu, jak rozhodují soudy, a klást otázku, kteří to byli soudci, kteří tyto rozsudky vynesli. Na druhé straně tato kauza je kauzou, která zcela oprávněně rozhořčuje každého, chtěl jsem říci slušného, ale myslím, že každého člověka v této zemi bez výjimky. Není totiž pochyb o tom, že došlo k závažnému trestnému činu. Na rozdíl od paní interpelující místopředsedkyně sněmovny, dokud nenabude právní moci odsuzující rozsudek, nemohu říci, že to byl trestný čin vraždy. Přesto jsem hluboce přesvědčen - a v tomto směru i ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona - že měl být takto tento skutek kvalifikován.
        Kompetence ministra spravedlnosti ve vztahu k rozhodování soudů je v jediné oblasti. Ministr spravedlnosti může posuzovat, zda nedochází k nepřiměřeným a neodůvodněným průtahům v soudním řízení, to znamená může přezkoumávat, zda soudci jednají, jak jsou povinni, a v případě, že zjistí nečinnost soudů, neodůvodněné průtahy, je právem a podle mého soudu i povinností ministra spravedlnosti iniciovat kárné řízení s takovými soudci. Druhá a poslední oblast, ve které může posuzovat osobu soudce ministr spravedlnosti, je jeho etické chování, ať už při výkonu povolání, nebo i mimo něj.
        Jediná oblast, která je vyňata z možnosti posuzování ministra spravedlnosti, je to, jak soud meritorně rozhoduje, jinými slovy, jaký zaujímá právní názor při hodnocení skutkového stavu. I v této oblasti má ministr spravedlnosti jinou kompetenci. Může, dojde-li k opačnému závěru v hodnocení skutkovém a právním, než k jakému došly soudy, podat stížnost pro porušení zákona adresovanou Nejvyššímu soudu. Až donedávna mohl tuto stížnost podal do šesti měsíců od rozsudku nebo jiného rozhodnutí orgánu trestního řízení, byla-li to stížnost v neprospěch obviněného, a kdykoli, třeba i za sto nebo dvě stě let, mohl podat a může podat stížnost ve prospěch obviněného, dožaduje-li se buď mírnějšího rozhodnutí, nebo dokonce osvobozujícího rozhodnutí.
        Jak patrně všichni víte, Ústavní soud odebral svým nálezem pravomoc ministru spravedlnosti podávat stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Takže tam, kde soudy rozhodnou, byť se může ministr spravedlnosti domnívat, že rozhodly nesprávně, a třeba zprostí viny někoho, o kom se můžeme domnívat, že měl být odsouzen třeba i za trestný čin vraždy, tam už neexistuje žádný právní prostředek nápravy kromě dovolání, které může v krátké 60denní lhůtě podat státní zástupce.
        V té předmětné kauze, protože opravdu nehodlám odvádět pozornost od této kauzy, je základní problém v tom, že nemůžeme říci, že byly soudy nečinné. Soudy byly činné, ale způsobem, který právem vyvolává rozhořčení, a již v tuto chvíli chci říci, že toto rozhořčení plně sdílím. Skutkový stav je opravdu takový, že dne 13. září 1993, to znamená, dnes to je devět let a několik dní, devět let a skoro měsíc, došlo k tomu, že zemřela nezletilá Lucie Štěpanovská, tehdy ani ne čtyřletá holčička. Bylo zjištěno, že po celém jejím těle jsou rozsáhlé krevní podlitiny, že byla týrána nejen údery rukou, ale kovovou přezkou na vodítko na psa, že byla kopána nohou dospělého člověka, že poté byla přinucena vypít roztok složený z octa, blíže nezjištěné další tekutiny, patrně šlo o tekutinu používanou k umývání oken - proto tam byl ten alkohol, Okena nebo Iron nebo jak se to jmenuje - a různých ingrediencí, jako byl pepř, karí apod. Byla poté umístěna do vany s ledovou vodou, byla zamčena v této vaně a posléze zemřela. V té době v bytě nebyl přítomen nikdo jiný než matka a nevlastní otec, obviněný - tuším, že se jmenuje Martin Ježek. Matka již byla odsouzena a vykonává trest odnětí svobody a byla odsouzena nikoli za trestný čin vraždy.
        Obviněný Martin Ježek byl trestně stíhán napřed pro ublížení na zdraví s následkem smrti a následující přehled je takový: 8. března 1995 rozsudkem Městského soudu v Praze byl uznán vinným trestným činem podle § 219 trestního zákona a byl mu uložen trest 15 let, samozřejmě nepodmíněný, ve vězení se zvýšenou ostrahou. Bohužel 27. června 1995 Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k projednání.
        ***
        Dne 5. srpna 1996 vynáší Městský soud v Praze druhý odsuzující rozsudek, opět pro trestný čin vraždy, opět trest 15 let nepodmíněně, opět ve vězení se zvýšenou ostrahou. Dne 15. října 1996 stejný senát Vrchního soudu v Praze rozsudek ruší a opět vrací věc Městskému soudu v Praze. Dne 9. 2. 1998 je vynesen třetí odsuzující rozsudek, opět pro trestný čin vraždy, opět trest 15 let nepodmíněně, opět ve vězení se zvýšenou ostrahou. Dne 26. 5. již potřetí Vrchní soud v Praze zase tento rozsudek ruší a vrací věc Městskému soudu. Dne 2. 11. 1998 počtvrté vynáší opět stejný rozsudek Městský soud v Praze a 9. 3. 1999 Vrchní soud opět ruší rozsudek soudu prvního stupně, ale tentokrát rozhoduje meritorně sám a odsuzuje pana Ježka k trestu odnětí svobody na jeden rok za trestný čin neposkytnutí pomoci.
        Tehdy ještě mohl ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného a 6. 7. 1999 tak pan ministr Motejl učinil s tím, že napadl tento rozsudek, že nejde o trestný čin neposkytnutí pomoci, ale že jde o trestný čin vraždy. Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona, dal za pravdu ministru spravedlnosti a zrušil rozsudek Vrchního soudu, bohužel zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze a věc se opět vrací do prvého stupně před Městský soud v Praze.
        Dne 29. března 2000 je vynášen pátý rozsudek Městského soudu v Praze - tentokrát už v jiném senátu - a obviněný Ježek je uznán vinným trestným činem úmyslného ublížení na zdraví s následkem smrti a je mu uložen trest tentokrát pouze 12 let nepodmíněně ve vězení s ostrahou. Obviněný Ježek se opět odvolává a Vrchní soud - tentokrát již pošesté - 27. června 2000 opět rozsudek ruší a vrací Městskému soudu. Nařizuje, aby věc byla projednána jiným senátem.
        Dne 3. prosince 2001 jiný senát Městského soudu vydává již šesté rozhodnutí tohoto soudu a trestní stíhání zastavuje s odvoláním na § 11 odstavec 1 písm. ch) trestního řádu a na článek 6 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že každý má právo na rychlý a spravedlivý proces a že obviněný Ježek je již tak dlouho souzen, že je třeba řízení zastavit a již nepokračovat v trestním řízení proti němu.
        Samozřejmě že státní zástupce se odvolává, a tentokrát Vrchní soud v Praze zamítá toto odvolání a potvrzuje zastavení trestního stíhání pana Ježka. Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání proti tomuto usnesení a Nejvyšší soud zrušil obě usnesení o zastavení trestního stíhání, takže jsme v situaci, kdy po devíti letech a jednom měsíci bude znovu nařízeno v prvém stupni prvé hlavní líčení a obviněným Ježkem. Bude to ve dnech 2. až 4. prosince tohoto roku.
        Jistě chápete, že nemohu zaujímat meritorní stanovisko k tomu, zda soudy měly kvalifikovat jednání pana Ježka jako trestný čin vraždy, nebo úmyslné ublížení na zdraví, nebo jinak, to mi nepřísluší. Ale chci z tohoto místa říci, že protože tak již učinil můj předchůdce pan ministr Motejl a zaujal stanovisko, že šlo o trestný čin vraždy, po prostudování podkladů mám analogický názor, jenže pokud dojde k tomu, že bude trestný čin kvalifikován jinak, mírněji, nebo pokud bude pan Ježek osvobozen, díky nálezu Ústavního soudu už nebudu moci podat stížnost pro porušení zákona jako pan ministr Motejl v neprospěch obviněného. Nemohu ani využít svého práva k tomu, abych zahájil kárné řízení s některým ze soudců ve věci figurujících pro neodůvodněné průtahy řízení, neboť - jak jste si všimli - paradoxní je, že soudy neotálely. Soudy neustále vynášely rozsudky. Městský soud neustále odsuzoval pana Ježka, Vrchní soud to neustále rušil.
        Nepovažuji z etických důvodů za možné, abych jakýmkoli způsobem se snažil vyvodit odpovědnost vůči soudci Městského soudu, že ačkoliv mu vyšší soud rušil rozsudky, znovu odsuzoval pana Ježka. To jistě chápete, že by bylo zcela absurdní.
        Chci tedy říci, že tato věc je opravdu otřesným příkladem fungování české justice, a proto se musím dopustit i úvahy o tom, co je toho příčinou.
        Je velmi těžké v tomto případě se dobrat nějakého obecněji aplikovatelného poznání, leč začínám mít zatím nikoli kategorické přesvědčení, ale pocit, že kromě jistě mnoha negativních návyků, které mohla mít česká justice před listopadem 1989 z minulého režimu, zdá se, že se zde objevuje nový fenomén, podle mne nikoli dobrý, nikoli pozitivní návyk, který vznikl až po listopadu 1989. Je to podle mého soudu cosi jako velmi falešné vnímání konceptu lidských práv a svobod v činnosti před soudy.
        Pokusím se to demonstrovat. Česká veřejnost, a musím říci, že nejen česká veřejnost, ale jak jste si jistě všimli, i všechny pravidelné hodnotící zprávy Evropské unie vytýkají české justici nepřiměřenou délku soudních řízení. Mimochodem v prvním pololetí tohoto roku bylo podáno a Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku přijato jako oprávněných 40 stížností na Českou republiku. Všechny jsou to stížnosti na nepřiměřenou délku řízení před českými soudy.
        I snažil jsem se dobrat toho, co je příčinou nepřiměřené délky. Musím říci, že samozřejmě příčin v obecné rovině je mnoho. Jednou z nich je např. skutečnost, že podle procesních předpisů soudy musí všechny účastníky - poškozené, svědky apod. - obesílat cestou České pošty, tedy doručuje se jim Českou poštou. Soud považuje svou povinnost za splněnou, když to předá České poště, Česká pošta považuje svou povinnost za splněnou, když zajde dopoledne na adresu, kde nikdo není, protože samozřejmě všichni jsou v zaměstnání. Soudní líčení se odročují a odročují, protože se prostě nedostaví účastníci. Soudní líčení se vleče léta. Mimochodem - kdo na tom nejvíce vydělává, je Česká pošta, protože všichni víte, kolik stojí jedna doporučená zásilka. Resort justice platí miliardy České poště za tuto její velice nedostatečnou činnost. To bude asi jedna z příčin průtahů v soudním řízení. Musím říci, že zcela vážně uvažuji o tom, zda by se neměl resort Ministerstva spravedlnosti rozloučit s Českou poštou a zřídit funkci soudního doručovatele a doručovat si zásilky svépomocí.
        Asi se najdou i další příčiny průtahů, ale jednu jsem zmínil a stále jsem ještě neměl do této chvíle odvahu ji pojmenovat. Řekl jsem, že to je cosi jako falešné pojetí lidských práv v řízení před soudy. V tomto případě jsme svědky toho, že soudy jednaly rychle a vždy vyšší soud rozsudek zrušil a znovu to vrátil k věcnému projednání.
        ***
        Nemám statistiku, ale mohu vám sdělit, že jsem již rozhodl, že se musí udělat úplná prověrka za první pololetí tohoto roku, abych měl statistická čísla a dobral se jedné důležité zprávy: kolik zrušujících rozsudků soudů vyššího stupně je meritorních, a soudy zaujímají stanovisko v těch věcech, které účastníky a soud prvého stupně zajímá, jak vyložit zákon; a kolik zrušujících rozsudků je naopak formálních, procesních, vůbec se nezabývajících předmětem věci, ale hledajících formální procesní chybu v pochybení některého z předchozích orgánů, aby mohl věc zrušit, vrátit a vlastně nikdo se nedozvěděl, jaký je tedy právní názor soudu.
        Říkám to proto, že jako bývalý advokát jsem mnohokrát očekával, že když podávám opravný prostředek včetně dovolání k Nejvyššímu soudu, že se především dozvím právní názor na to, zda se má použít nebo aplikovat to či ono hmotně právní ustanovení tak či onak. Nikdy jsem se to nedozvěděl. Vždycky mi bylo vyhověno, rozsudek byl zrušen, ale z úplně jiných procedurálních důvodů, formálních důvodů.
        Jistě že účastníci mají právo na to, aby s nimi byl konán spravedlivý proces, aby jejich důkazy byly vyslyšeny. Myslím si, že ještě silnější je právo na to, aby jejich věc byla rozhodnuta, aby soud rozhodl, a na toto právo se zapomíná.
        Já chci paní interpelující místopředsedkyni sněmovny ubezpečit o tom, že nepovažuji stav českého soudnictví za uspokojivý, a to používám velmi mírná slova, že hledám systémová opatření, a nebudu zde říkat obvyklé fráze o nezávislosti soudců ani možnosti do ní zasahovat. Budu hledat taková opatření a budu se snažit je prosadit. Doufám, že v této konkrétní věci, ve které jsem interpelován, dojde v prosinci tohoto roku k vynesení rozsudku, a s ohledem na to, že od 1. ledna tohoto roku platí novela trestního řádu, která už neumožňuje v těchto věcech vracet soudu prvního stupně věc k novému projednání a doplňování dokazování, a ten soud má sám důkazy udělat, když tedy ví jaké, věřím, že tentokrát už, a to díky Poslanecké sněmovně, která novelu trestního řádu schválila, již tento hanebný případ bude skutečně ukončen.
        Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)