Vážení kolegové, dámy a pánové, tak jsme se konečně ve Sněmovně dočkali pozice České republiky při vyjednávání o ústavní smlouvě. To je něco, co jsme delší dobu požadovali, a naše návrhy zařadit to do programu Sněmovny byly neúspěšné opakovaně. Takže tady poprvé tu pozici máme. Není to zrovna ta pozice, kterou jsme chtěli, protože - upozorňuji - již ten název je o něčem jiném, než jsme vlastně vždy vyžadovali. Ono se to jmenuje Pozice vlády České republiky v rámci jednání o institucionální reformě Evropské unie. To znamená, tam vlastně ani ústavní smlouva není zmíněna, což samozřejmě také není náhoda. Ale nicméně blížíme se dá se říci tomu tématu, o kterém jsme tady chtěli ve Sněmovně mluvit.
        Jen vzniká otázka, co teď si máme tady s tou pozicí počít. Je snad do Sněmovny dána proto, aby se tady vyslechl názor opozice a aby se ta pozice nějak upravila? Třeba aby to byla pozice víc než koalice, ale aby byly zahrnuty i názory opozice? No to určitě ne! Protože kdyby byl zájem tuhle pozici, která by samozřejmě - bylo by to správné - byla zároveň pozicí, která bere v potaz názory opozice, tak to už bychom dříve měli možnost se účastnit projednávání této věci ve výboru. Samozřejmě ta projednávání proběhla, ale abych řekl velmi stručně, jak vypadala, tak pamatuji si na jednání zahraničního výboru, kde za sociální demokracii jsme jasně požadovali, že nám jde o sociální dimenzi Evropské unie, protože dneska je řada států, které právě toto pokládají za věc, která by se měla posílit v evropské ústavní smlouvě, tak nám bylo řečeno panem místopředsedou Alexandrem Vondrou, že pouze s revolverem u hlavy by byl ochoten o něčem takovém uvažovat. Já tady dnes revolver nemám, tak zřejmě ani nemám šanci přimět představitele vládní koalice, aby o ústavní smlouvě uvažovali byť jen trochu blíže, tak jak o tom uvažujeme my. To znamená z těch zkušeností, které máme z toho projednávání, se nedá předpokládat, že by koalice tento dokument tady předkládala proto, aby se tady dozvěděla názory, které by chtěla vážně použít nebo se kterými by chtěla pracovat. Takže sice tady budeme pravděpodobně dnes mluvit a já tady mohu říci své výhrady, ale bohužel nečekám, že by se tím korigovalo i stanovisko vládní koalice. Cítím pouze jako povinnost to tady říci, ale ten dosavadní průběh debaty, kterou tady vedeme, mě nevede k tomu, že bych si myslel, že by to byla skutečně pozice České republiky, tak jak by se slušelo, ve které by se zvážily i názory opozičních poslanců a opozičních politických stran.
        Tady bylo řečeno, že ten text nás překvapí tím, že bude podstatně vstřícnější, než jsme čekali nebo než jsme možná v minulosti slyšeli od některých reprezentantů koalice, jako je pan Zahradil, Vondra, potažmo dokonce i prezident, který dnes je v poměrném souladu s názory koaliční vlády. No víte, ono je to tak, že ve skutečnosti bylo upuštěno od těch názorů, které byly tak neudržitelné, že už je nebylo možné nahlas vážně v Evropě opakovat. To znamená to, co je tady jiné, a ono je to dramaticky jiné, protože jestli jsme ještě přednedávnem slyšeli pana Zahradila a další mluvit o tom, že nám vůbec v České republice nezáleží na tom, jak dlouho se bude vyjednávat, pět let a déle, o čas nejde, jde o kvalitu, se říkalo, tak tady se dočteme úplný opak. Tady je řečeno, že je naprosto urgentní, aby se jednání dokončila do roku 2009, protože Česká republika si nechce zatěžovat své předsednictví takovou komplikovanou věcí, jako je institucionální reforma. To je tedy unikátní argument, který ještě v unii asi nikdo neslyšel. Tímhle si my nechceme zatěžovat - jako břemenem - své předsednictví!
        Nechci to rozebírat, jenom chci říci, že tohle je naprostý přemet, jestli donedávna v Evropě znělo, že Česká republika chce jednat léta a kvalita je prostě nade vše, dnes se dočteme, že to musí být hotovo do roku 2009.
        Stejně tak, jestli ještě nedávno jsme slyšeli, že ústavní smlouva patří zakopat hluboko pod zem, tak tady se najednou uznává, že má sloužit jako dokument, s kterým se má pracovat. To je opravdu posun! Ale rozumíte, tenhle kotrmelec je tady jenom proto, protože tohle, co se říkalo doposud, už se vážně nedalo někde říkat.
        Takže ta změna je sice obrovská, ale kupodivu výsledek není zdaleka tak skvělý, jak by se tady možná někomu zdálo, protože to, že jsme opustili některé nesmyslné postoje, protože to už jinak nešlo, ještě neznamená, že jsme se dopracovali dobré pozice České republiky. Protože pro mě je ten text zajímavý tím, že mně připadá, že ukazuje, že především vláda, nebo autoři materiálu se vyznačují buď nedostatečnou znalostí vývoje toho evropského integračního procesu, anebo snad záměrně uvádějí zkreslené a neúplné informace. Třeba o vývoji, který vedl ke vzniku evropské ústavní smlouvy.
        Ono to souvisí s tím, co tady pan místopředseda Vondra řekl v úvodu. On tady v úvodu opakoval některé věty z materiálu, který tady máme. To bylo to, když třeba říkal, že nebyl Laeken naplněn, že ta laekenská dohoda, Laekenská deklarace - odpovědí na ni měla být ústavní smlouva, a v té pozici se říká, že se to vlastně nepovedlo, je zřejmé, že ten dokument je neprůchodný, nevyhovující, nepřispěl ke sjednocení postojů EU. Dokonce tady mluví o krachu. Prostě celá ta cesta podle vlády - tím začíná ta pozice - skončila neúspěchem a je to v troskách.
        Já mám pocit, že se vůbec - jednak nechápu, jak na to přišla vláda, protože kdyby si přečetla ústavní smlouvu, tak by zjistili přece snadno, je to sice až v závěru, že se tam píše o tom, že se předpokládá jako možný vývoj, že čtyři pět zemí nebude ratifikovat úspěšně tu ústavní smlouvu. A říká se, že pokud se toto stane, tak se sejde evropská rada a bude se situace řešit. Pokud se prostě předloží dokument - a předkládají se k ratifikaci členským státům - tak samozřejmě se předpokládá také to, že se to někde nezdaří. Dokonce v ústavní smlouvě je takovýto postup zakomponován. Pokud vím, tak osmnáct států ratifikovalo, možná můžu počítat devatenáct, včetně Irska, dvaadvacet států se prohlásilo za přátele ústavy ze sedmadvaceti, a čím se vyznačuje tento dokument a v čem je to podle mě cizí tomu evropskému duchu, to je to, že tu je naprosté nerespektování faktu, že osmnáct zemí ten dokument ratifikovalo.
        ***
        Chtěl bych tohle vytyčit jako základní problém toho textu. Tahle skutečnost se vůbec nerespektuje. Nerespektuje se to, že z dvanácti nových členských států pouze Česká republika a Polsko se staly těmi, kteří se stavějí kriticky k tomu dokumentu. To znamená drtivá většina ho pokládá za výhodný, dokonce i pro malé země, pro nové členské státy. Ten fakt tady vůbec není vysvětlen. Jak je to možné? To by se muselo obhájit, že ta ústavní smlouva je skutečně nevýhodná, jak se tady suverénně tvrdí. Ale něco takového se podle mě tak snadno vůbec dokázat nedá a já jsem přesvědčen o opaku.
        Já nevím, jestli mám tady opakovat ten celý běh událostí, který se vine od Laekenu. A připadá mi, že by to bylo účelné, protože by si to pravděpodobně autoři toho materiálu docela zasloužili, aby se jim to řeklo, aby si zopakovali, k čemu byla Evropská rada v Laekenu, která se konala v prosinci roku 2001, která přijala deklaraci o budoucnosti Evropy, rozhodla o svolání Konventu a identifikovala otázky, jimiž se má Konvent zabývat. Když si projdete ty otázky, já vás ušetřím a nebudu vám je číst, to zadání, tak zjistíte, že jimi se skutečně ústavní smlouva zabývala, dokonce i za účasti České republiky a našich zástupců. Poprvé v historii se takto jednalo, aby se naplnilo to zadání Laekenu. Tvrdit, že se to prostě nestalo, s takovou lehkostí, jak to tvrdí ten materiál, je podle mě nepřijatelné. Ten Konvent pracoval od února 2002 do června 2003. Jak jsem řekl, poprvé v historii evropské integrace se zabýval vypracováním podobného textu za účasti všech zástupců, dokonce i kandidátských států, jako byla tehdy Česká republika.
        Tady se naprosto suverénně z té současné pozice, jak je nám předkládána, tvrdí, že tento proces skončil neúspěchem, ale vůbec se nevyjasňuje, že postavení České republiky je dnes v Evropské unii poměrně problematické a stalo se problematické právě díky tomuto postoji České republiky, která se k tomu dokumentu staví nepřátelsky.
        Podívejte se, přečtěte si včerejší evropský tisk. Co tam najdete? V El País - Španělé vítají zvolení nového francouzského prezidenta, protože tvrdí, že tento nový francouzský prezident je garancí toho, že ústavní smlouva bude v maximální podobě zachráněna. A Sarkozyho vyjádření, které máte už i v posledních týdnech - Sarkozy stále zvýrazňuje pozici: maximum z ústavní smlouvy musí být zachováno. A stejně to říká Alain Lamassoure, jeho uvažovaný ministr zahraničí. To znamená to, co se teď odehrálo v posledních dnech, volba nového francouzského prezidenta, podle všech těch komentářů posiluje šanci zachránit maximum z ústavní smlouvy. A dokonce když si přečtete vyjádření poslední Tonyho Blaira, který se mi zdá, že zrovna dnes odstupuje, ale jsou to poslední vyjádření britských představitelů, všude zjistíte, že je veliký zájem stavět se kladně k tomu procesu integrace Evropské unie a najít i řešení, co se týče ústavní smlouvy, které zachová co nejvíc z toho, co ústavní smlouva přináší. Zachovat maximum, nebo jinde je to formulováno "tolik, co bude jenom možné".
        Chápete? Ta nota toho vašeho textu, která ústavní smlouvu, i když už neříká zakopat pod zem, ale chová se k ní jako k cáru, který se vyžil, který tedy bereme jako z nouze, tak tenhle postoj, který se nutí tady v České republice, je nesprávný a neodpovídá té atmosféře, se kterou se tato věc dneska v Evropě debatuje. Tohle stanovisko je dokonce naprosto ojedinělé.
        Já připomínám, tady stojí osmnáct zemí, které ten dokument ratifikovaly. Španělé vyjadřují radost nad tím, že Sarkozy pomůže ten dokument maximálně podržet. Stejně ale mluví i paní Merkelová, stejně mluví dneska i Blair - nechci tady citovat jeho poslední vyjádření. Opakuji - ten trend v současnosti je, a když tady říká pan místopředseda vlády, že požadují zesrozumitelnění toho textu smluv - copak to není tak, že jsme měli čtyři tisíce textů smluv a dneska to máme zjednodušené na čtyři sta? Copak je možné jako vy požadovat zjednodušení kompetencí a zprůhlednění kompetencí a zároveň si neuvědomovat, že celá kapitola tři je tak dlouhá právě proto, že dělá pořádek v kompetencích? Prostě není možné zároveň chtít zjednodušit, zprůhlednit kompetence, a zároveň říkat, že je tady pořád ještě příliš dlouhý text.
        V tom textu vůbec je celá řada věcí, které především mají problém, že jdou proti sobě, že jsou sporné vnitřně, věcně, že by se nedaly obhájit, pokud bychom je rozebrali jednu po druhé. A hlavně se tam celá řada věcí zamlčuje.
        Opakuji. Zamlčuje se odpověď na otázku: Jak to, že drtivá většina nových členských států Evropské unie pokládá ústavní smlouvu za výhodný dokument pro sebe? Jak to, že se vůbec nezmiňuje, že dokonce od roku 2006 došlo v postoji veřejného mínění k vývoji, co se týče vztahu k evropské ústavní smlouvě? Tady se říká, že ústavní smlouva neuspěla, ale Francie a Holandsko..., ale vždyť je přece známou věcí, že hlasování o ústavní smlouvě ve Francii se stalo spíš hlasováním o stylu vládnutí donedávna prezidenta Chiraka, že to je notoricky známo, že ani tak nešlo o ten text, jako šlo především o kritiku vládnutí. Bylo to prostě to, co je tím rizikem a nebezpečím podobných hlasování.
        A kromě toho, co se také ignoruje a nezmiňuje, že zrovna ta Francie a celá řada dalších zemí využila k té debatě, která se vedla dosud, že mluví o posílení některých momentů v té ústavní smlouvě, nejenom o krácení. Mluví se o tom, že by se opravdu měla posílit sociální dimenze Evropské unie, mluví se o nutnosti mluvit o klimatických změnách, energetice a dalších tématech. Takže ta debata vedla dokonce k tomu, že by se měl tenhle dokument rozšířit o některá další témata. A podle mě tohle to stoprocentně bude na stole při těch jednáních, která jsou ještě před námi.
        Když jsem tady mluvil o těch průzkumech, které uvádějí, jaký je stav obyvatel členských států k evropské ústavní smlouvě, tak podle těch prováděných Eurobarometrem v září 2006, zveřejněných v prosinci roku 2006, by euroústava prošla i ve Francii dnes, i v Nizozemí. A dokonce podle těch průzkumů by prošla i v těch zemích, kde dosud ratifikována nebyla. Pozoruhodné je, že oproti jaru 2006 se zvýšil počet stoupenců ústavy v Nizozemsku o 6 % na 59 % a ve Francii stoupl počet příznivců ústavní smlouvy o 5 % na 56 %. V zemi, kde ještě nebyla ratifikována ústavní smlouva, například v Polsku, ji podporuje 63 % obyvatel, v Portugalsku 60 %, Irů 56.
        To znamená to, co tady bylo řečeno, že rozděluje Evropu, že to je věc pro Evropu sporná, to prostě se dá doložit, že to vůbec není pravdivé. To není pravda, že ústavní smlouva rozdělila Evropu. Prostě ratifikační proces narazil. Ty důvody, o těch se můžeme bavit a tu situaci je třeba samozřejmě řešit. Já jsem ten, kdo je přesvědčen, že ústavní smlouva je pro Českou republiku výhodným dokumentem. A dokonce se obávám, že ve chvíli, kdy bychom zahájili cestu k nějakým jiným dokumentům, tak nás to ve skutečnosti poškodí.
        Podívejte se, tam, kde bude oslaben proces integrační, tak to často může vést k tomu, že se naopak posílí role těch velkých států Evropské unie. Podívejte se, to riziko je. A on to právě nový francouzský prezident říká poměrně často. On přece je hlasatelem toho řešení, že pokud by se to nezdařilo, tak prostě sem s vícerychlostní Evropou. Právě francouzský prezident patří k těm, kteří mluví o tom, že není možné, aby Evropská unie v tom procesu další integrace se nechávala blokovat a brzdit těmi, kteří o tu další integraci prostě nestojí. A říkat - ať jdou bokem, ať jdou prostě stranou. A bohužel Česká republika, tak jak se chová, je přesně ten, kdo je tím míněn. Jako Občanská demokratická strana, která má v tomto rozhodující slovo v koalici, svým chováním Českou republiku vede ven z Evropské unie. To je to podstatné na tom, co se v té pozici znovu opakuje a znovu vyjevuje. A v tom si myslím, že je to věc zásadní debaty, na které musíme trvat.
        Autoři ve svém textu tvrdí, že snahou německého předsednictví je oživit diskusi o institucionálně reformě Evropské unie. To víte, jednak se zase nemluví o ústavní smlouvě, mluví se o institucionální reformě záměrně, protože ta se pokládá pořád ještě trochu za mimo. Ale já tvrdím, že ta věta není pravdivá. Síla německého předsednictví je - co nejvíc z evropské ústavní smlouvy zachovat a provést minimální změny v jejím textu na krátké mezivládní konferenci a dosáhnout ratifikace pozměněného textu do konce roku 2008, to je před volbami do Evropského parlamentu.
        ***
        Protože si uvědomme, že tady je stanovisko těch osmnácti zemí, které ratifikovaly a které musíme respektovat a které tvrdí a které říkají: A jaký postup bude pro nás, kteří jsme už tu smlouvu schválili? A dovedou si představit nějakou nevelkou novelu, ke které by se, řekněme, vyjádřili v parlamentech. Ale i pro ně se musí hledat řešení. Španělsko, které se stalo mluvčím těchto zemí, poměrně tvrdě dnes požaduje, aby se bralo vážně, že osmnáct zemí tento dokument ratifikovalo a že Francie se stane dneska jejich významným spojencem v hledání řešení, které maximum té smlouvy zachrání. Taková je situace.
        Chtěl bych říci pro pořádek, že ten dokument, který máme projednávat, se vyhýbá odpovědi na celou řadu závažných otázek. Nevyjadřuje se k třípilířové struktuře unie, nevyjadřuje se k otázkám právě těch klimatických změn, ilegální migrace, energetiky a především sociální dimenze unie. Témata, o kterých se teď v té debatě v posledních dvou letech velmi intenzivně mluvilo. A mohl bych toho vyjmenovat více.
        Vládní dokument uvádí, že nová smlouva nesmí zhoršit postavení ani rozhodovací a hlasovací váhu České republiky a zemí srovnatelné velikosti v Evropské unii vzhledem ke stávajícímu stavu. No, bude-li vláda postupovat podle tohoto mandátu, který má v této pozici, tak hrozí, že prostě vyvolá další krizi, protože přesně tohle je něco, na čem dnes existuje poměrně široká dohoda. Já úplně nevím, jestli to myslí vláda vážně, každý bod té pozice. Buď ví, že v tomhle je její pozice velmi slabá, a ani nepočítá s tím, že by to vážně prosazovala, anebo má v úmyslu skutečně ty dohody za Českou republiku sama zkomplikovat, ztížit nebo dovést do nějaké krize.
        Já si myslím, že ta pozice nebo to, zač ODS tady bojuje, za to, že se údajně nesmí zhoršit postavení, což podle Občanské demokratické strany a především jejích představitelů ústavní smlouva dělá, že to neodpovídá skutečnosti. Ústavní smlouva stanoví pro Českou republiku poměrně příznivý koeficient jejího vlivu při hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a v Evropské radě 2,79 %, přičemž podíl české populace v EU je 2,11 %. Jenom pro srovnání - na druhé straně koeficient vlivu Německa činí 11,82 % a podíl jeho populace na Evropské unii 16,95. Takže tak jako Německo má výrazně snížen těmi hlasy podíl vůči počtu obyvatel, tak Česká republika ho má zvýšen. V případě Francie třeba - Francie má podíl na rozhodování 8,68 %, počet obyvatel je 12,43, takže zhruba o 4 % je nižší podíl Francie, než je počet obyvatel. Naopak u těch malých zemí, opakuji, v ústavní smlouvě jsou ta procenta naopak vyšší.
        Víte, problém je ale v tom, že o tato procenta ve skutečnosti vůbec moc nejde. Já mám pocit, že celé to počítání procent vychází z neznalosti toho, jak to prakticky v Evropské unii funguje. Kdy se dostávají ke slovu tato procenta? Ptal jsem se předsedy (?) Evropské komise Vladimíra Špidly, jak často se stává, že se v Evropské komisi hlasuje. Řekl mi, že to nezažil nikdy. Ptal jsem se velvyslance Jana Kohouta, jak často se používá těch vážených hlasů při hlasování v Evropské radě. Řekl mi, že za celou dobu, co tam sedí, se to stalo třikrát. Prostě v Evropské radě, v Evropské komisi se postupuje kupředu konsensem a základní pro to rozhodování je vytváření aliancí.
        Ovšem vytváření aliancí je přesně to, co ODS nejde. A tak jí zbývá to počítání procent. Prostě honí se dvě desetiny procenta, což je věc, jejíž praktický význam v Evropské unii je naprosto zanedbatelný, místo abychom si budovali silnou pozici tím, že jsme schopni vytvářet aliance, které jsou v Evropské unii podstatné pro prosazení věci. Takže opakuji: Hlasování kvalifikovanou většinou, to je něco, co se i v Evropské radě děje naprosto výjimečně. Na tohle se tady soustředí bojová pozice, na něco, co podle mě dneska je v zásadním nesouladu s pozicemi ostatních členských států Evropské unie, a něco, co je naopak pomysl, co ve skutečnosti České republice nijak výrazně významně nepomůže.
        Víte, to je to, co mě nad tím materiálem napadá neustále. Je to prostě neznalost praktického fungování, což mě udivuje, protože ministři vlády už měli možnost se podle mě s těmi věcmi seznámit. Někdy mám pocit, že si ty své zkušenosti nechávají pro sebe a neříkají nahlas, co už přece museli poznat. Ale tento dokument je zpracován tak, že mně připadá, že ti, co tady pracovali jako experti, ti neměli dostatečné praktické zkušenosti s tím, jak unie funguje. Proto se tady tyto teoretické desetinové spory vydávají za podstatný spor, který má Česká republika vést. Podle nás takový spor nás pouze poškodí.
        Tady je celá řada věcí, na které bych se rád zeptal, ale nechci protahovat dlouho svůj projev. Je tu celá řada otázek. Já vůbec nechápu tu pozici místopředsedy Vondry ve věci sdílených kompetencí. Mně se zdá, že ten problém je tady také nepochopen. On chce eliminovat sdílené kompetence, si člověk přečte v rozhovorech, které dává, když se mluví o ústavní smlouvě. Žádná ovšem z dnešních oblastí sdílených kompetencí, ať vezmu, já nevím, vnitřní trh, zemědělství, dopravu, státy dnes nejsou ochotny zcela tyto kompetence přenechat unii. A uděláme-li z nich výlučné kompetence států, když si tu vezmeme tu oblast, o které mluvím - vnitřní trh, doprava apod. - tak to z Evropské unie nezbude nic.
        Kdyby tohle pan Vondra myslel vážně, tak mu řeknu rovnou, tak ať řekne teda rovnou nahlas, že chce tu Evropskou unii zrušit. Já nechápu, když tohle někdo v Evropské unii čte, co si o tom může myslet. No prostě musí mít z toho pocit, že Česká republika je naprosto nekonstruktivní člen, který buď to, co říká, nemyslí vážně a chce prostě házet klacky pod nohy jenom proto prostě, aby život těm ostatním tam komplikoval. Tedy takový člen, to je přesně ta reakce, o které jsem tady mluvil, že o tom se pak řekne - tito členové ať jdou pryč, ať jdou bokem. A to je stanovisko, které z úst více politiků dneska zní. Pokud jsou tady někteří, kteří chtějí takto blokovat proces integrace Evropské unie, tak prostě udělejme koncept vícerychlostní Evropy a ať ti jdou bokem. A pak zvítězí ty názory, které dneska v Evropské unii zaznívají - ať se ustaví direktorium šesti silných států a ty ať táhnou Evropskou unii kupředu.
        A to je přesně ten moment, ve kterém si myslím, že tato vláda poškozuje Českou republiku. Jestli totiž by se tento scénář měl naplňovat, tak to bude znamenat, že se v Evropské unii posílí význam těch silných velkých států a ty malé státy půjdou bokem. Prostě výsledkem tohoto údajného boje ODS o ta procenta, o ty desetiny, tím výsledkem bude jenom to, že význam těch menších zemí by nakonec klesl. Jako to je paradox podle mě toho, když se nechápe, jak Evropská unie funguje, že ve výsledku takováto pozice může vést a povede ke zhoršení pozice České republiky.
        Nebudu rozebírat ten text, protože bych tady byl dlouho. Já si prostě myslím, že ten materiál, který jsme dostali, je zpracován ve spěchu, že neprošel řádnou odbornou oponenturou a má nedostatečnou odbornou i politickou úroveň. Ve svém souhrnu podle mého nemůže sloužit jako mandát pro jednání české delegace o euroústavě. Obsahuje požadavky…
        Já jsem přesvědčen, že přesto, že nás tato vláda ujišťuje, že má zájem aspoň slovně na úspěchu evropské integrace, nelze vyloučit, že cílem vlády je tuto integraci oslabit, či dokonce ten integrační proces evropský zmařit. Z toho důvodu podle mě ten materiál je v rozporu se základními zájmy České republiky a je nutno jej odmítnout. Sociální demokracie je připravena připravit vlastní verzi takovéhoto materiálu, protože by s tímhle nikdy na žádnou Radu nejela.
        Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ČSSD.)
        ***