Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, ať chci, nebo nechci, musím polemizovat s některými - podtrhuji některými - názory svého předřečníka. Je pravda, že současná vláda, úřednická vláda, byť takový termín v Ústavě, pravda, nenajdete, je vládou, která vznikla s vysokou podporou při jejím vzniku politických stran velmi rozdílného politického zaměření - ODS, sociální demokracie, Strany zelených a také dnešních členů strany TOP 09. To ale vůbec nic nevypovídá o tom, jakým způsobem tato vláda může přikročit k řešení základních problémů této země, jako je například rozpočet. Přece ty rozdíly přístupu mezi sociální demokracií a ODS jsou tak zásadní a priority rozpočtu v rozpočtové politice obou těchto stran - neodvažuji si vůbec hovořit za ODS, ale předpokládám, že se mnou v tomto bude souhlasit, a za ostatní strany hovořit nebudu - že není možné vůbec očekávat, že bychom se na této bázi mohli dohodnout tak, aby tato vláda byla schopna sestavit rozpočet, pro který by hlasovaly, řekněme, obě dvě strany současně. To si prostě neumím představit. ***
        Víte, já myslím, že v tuto chvíli můj předřečník - prostřednictvím předsedajícího si ho dovolím takto oslovit - se mýlí v tom základním východisku. Tady nejde o žádný stranický zájem. Já jsem to řekl už na těch několika schůzkách, na dvou schůzkách předsedů politických stran. Tady jde přece o ten souboj v dělbě moci v politickém systému, a tady je pokus Ústavního soudu priorizovat pozici Ústavního soudu ve vztahu k moci zákonodárné i výkonné, ještě o tom budu dále hovořit, ale jsou tady někteří ústavní právníci mezi námi, třeba pan profesor Jičínský, který má na to zcela vyhraněný názor. Čili v tuto chvíli to možná některé politické straně vyhovuje, ale já před tímto přístupem velice, velice varuji.
        Ústava potřebuje určitě změny na řadě míst. Problém je, že k těm změnám potřebujete 120 poslanců v Poslanecké sněmovně, samozřejmě tři pětiny senátorů, a to není nikdy snadné dosáhnout obého. Nemusím jít do nějakých detailů, pan profesor Jičínský zde hovořil o konkrétních promyšlených změnách, které tady byly navrženy v minulosti, u kterých nebylo možné, aby když už prošly Poslaneckou sněmovnou, stejně tak prošly i Senátem. Prostě proto, že tam byla většina jiného charakteru, respektive nenašly se potřebné tři pětiny hlasů.
        Když jsem viděl ta naše jednání, toho jednání si velice vážím, myslím, že plody toho jednání nakonec budeme sčítat na konci tohoto týdne, já doufám, že všechny ty plody budou dobré, uvědomil jsem si, že s akademickou lehkostí můžeme hovořit o změnách Ústavy, a když si tak čtu denní tisk, jak tam ti experti hovoří, jak je to vlastně snadné, tak já si to vůbec nemyslím. Ono najít většinu, kvalifikovanou většinu v Parlamentě, dokonce ve dvou komorách, to vůbec přece není snadné! Rozhodovat o takových věcech, jako je přímá volba prezidenta - já bych mohl říci, že už tady máme, já už nevím jak dlouho, rok a tři čtvrtě, náš návrh, který se v podstatě projednal jenom jednou a tím skončil. Mohl bych hovořit o referendu. Mohl bych hovořit o dalších věcech, které řekněme vyžadují možná změnu Ústavy, ale politické strany, pokud se nezmění zásadně konstelace ve Sněmovně a v Senátu, a pokud možno to politické zaměření v té konstelaci bude příznivé takovýmto změnám, což je podle mého názoru málo pravděpodobné, takže to bude velmi, velmi složité a vlastně, abych vám pravdu řekl, si to skoro neumím představit.
        To, že Ústavní soud hovoří o tom, že Sněmovna neprováděla potřebné změny Ústavy, myslím - a souvisí si to s tím, o čem jsem hovořil před chvílí - není dobrý argument. Víte, ideální by bylo najít takový systém, jaký mají například v Řecku, kde vypukla nějaká krize, dá se říci politická, někdy před 14 dny, a tento týden byly vypsány volby na 4. října. Čili během několika týdnů se vlastně rozhodne o dalším směřování země. My bychom měli hledat zjednodušení v Ústavě země, ale nemyslím si, že takovým dobrým systémem je doporučení "nechat třikrát padnout vládu". Já bych nechtěl být v kůži té vlády, která by třikrát padala a dvakrát se zvedala. Opravdu bych nechtěl být takto politicky použit. Hledejme nějaká řešení, která jsou rozumná.
        Pokud jde o téma návrhu na změnu Ústavy v situaci, kterou vyvolal Ústavní soud svým usnesením ze dne 1. září, jímž odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, bude určitě velká diskuse. Já doufám, že už ne tak moc tady, protože myslím, že jsme si to dost vydiskutovali v rámci svých politických stran. Ale bude ještě ve veřejnosti, v odborné veřejnosti, a určitě se ty názory budou i překrývat. Jde nesporně o téma nanejvýš politické. Téma, které se zásadním a podle mnohých i velmi nebezpečným způsobem dotýká vztahu mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní.
        Bylo by pro mě zbabělé, abych jen proto, že tomu opět mnohá média a část ústavních právníků svázaných ideově, politicky či dlouhodobou spoluprací s určitými politickými stranami, freneticky tleskají, zamlčel to podstatné. Ústavní soud vykročil na novou cestu samostatného politického subjektu stojícího nad zákonodárnými sbory, prezidentem, vládou a hlavně lidem této země. Lidská historie ukazuje a ukázala, že monopol moci v rukou krále, diktátora či jedné politické strany je pro zemi nebezpečná. A tak od dob pana Montesquieu moudří lidé uznávají koncepci rovnováhy a brzd moci zákonodárné, výkonné a soudní. Na rovnováze těchto mocí je založena i naše Ústava. I naše Ústava nepočítá s tím, že by kterýkoli článek byl postaven nad jiný. Upřímně řečeno, každá z mocí se musí podrobit odlišnému pohledu někoho jiného, vláda, Poslanecká sněmovna, Senát, prezident republiky. Jediný, kdo si fakticky může přisvojovat více práv, než která mu Ústava dává, je Ústavní soud, jehož rozhodnutí nepodléhá žádné jiné kontrole a nad nímž, zdá se, nestojí už nikdo.
        Ústavní právníci mě poučili, že by této absolutní moci měl čelit takzvaným principem sebeomezení, o kterém rádi jeho soudci hovoří. Ale to je jen naivní teorie. S jídlem roste chuť. Je obecným jevem, že vrcholné soudy nejen u nás, ale samozřejmě také v Evropě i ve světě si přisvojují stále více pravomocí. Aniž bych chtěl vyvolávat ještě vážnější rozpory, cítím za povinnost připomenout, že elita ústavních právníků, jichž si vážím, například děkan právnické fakulty Univerzity Karlovy prof. Gerloch, dále profesor Pavlíček, docent Gronský, prof. Jičínský, abych to zkrátil, prakticky celá katedra ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy je zajedno v tom, že Ústavní soud překročil své pravomoci, pokud se rozhodl posuzovat ústavní zákon, který směřuje k jedinému - slovy bývalého senátora, dnes předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Já je na rozdíl od pana předsedy Topolánka budu citovat: vrátit věci veřejné do rukou toho nejlegitimnějšího činitele, lidu.
        Abych možná učinil váš pohled na tuto situaci ještě plastičtější, dovoluji si vás seznámit s částí stanoviska právní komise sociální demokracie, které zní: Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 1. září o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu nemá v nových ústavních dějinách našeho státu obdobu. Lze konstatovat, že se jedná o ústavní exces. Jednání Ústavního soudu zcela vybočuje z rámce ústavního pořádku České republiky. Ten zavádí Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti.***
        V tuto chvíli dostal Ústavní soud svým rozhodnutím Českou republiku mimo Ústavu. Vstoupil jako hráč na politickou scénu a přeje si plnit úlohu zákonodárce. Taková pozice v demokratickém právním státě také ale vyžaduje nesení příslušné odpovědnosti. Zároveň je na místě úvaha o vzájemných vztazích všech ústavních orgánů státu a jejich uspořádání. Na prvém místě je čas otevřít odbornou a politickou diskusi o budoucím ústavním postavení samotného Ústavního soudu a roli, kterou má plnit.
        Z právního hlediska vzhledem ke zmatečnosti předmětného usnesení, vzhledem ke zjevným excesům je lze považovat za právně nicotný, tedy právně neexistující a nikoho nezavazující akt. Ta slova zní jasně a zcela přesvědčivě a pokládám za nezbytné, aby zejména pro budoucnost zazněla, neboť nechci, aby sociální demokracii jednou soudila historie za to, že jsem včas neupozornil na hrozící podkopávání právního státu Ústavním soudem. Chci jasně říci, že budeme respektovat toto rozhodnutí, ale nevedou nás k tomu důvody, že bychom byli přesvědčeni o jeho legitimitě. Ale myslíme na přání obyčejných lidí, kteří si jistě nepřejí uprostřed hospodářské krize vyvolání sebevražedného konfliktu mezi ústavními institucemi a kteří mají zájem především o to, aby zde byla ustavena plnohodnotná a silná vláda, ničím a nikým v budoucnu nezpochybňovaná co do své legitimity, kterou tato země potřebuje doslova jako sůl.
        Chtěl bych se rovněž vyjádřit, a nechám detaily na svých kolezích z klubu, k navrženému ústavnímu modelu řešení změny Ústavy. Termín konání voleb počátkem listopadu, který nakonec převážil při jednání předsedů politických stran, znamená téměř s jistotou jedno jediné: rozpočtové provizorium už v roce 2010. Vzpomínáte: už v roce 2000 zažil kurs koruny historicky největší pád. Počátkem října 1999 se kupoval dolar za 34 korun, koncem měsíce už bylo po sporech ve Sněmovně jasné, že se rozpočet nestihne a Česko půjde do provizoria. Kurs se začal prudce propadat a za šest měsíců dosáhl 40 korun za dolar. Pád koruny přispěl k tomu, že tehdejší malá krize východoevropských států vydržela v Česku o rok déle a zasáhla hospodářství země hlouběji než v sousedních zemích. Mimo jiné v té době stát zachraňoval před krachem všechny domácí banky. V rámci jednání jsem dělal vše pro to, aby tato situace nenastala a neopakovala se. Vím, že rozpočtové provizorium hrozí, a vím, že může mít hrozivé dopady. Pokud si Ústavní soud nepřipomene již zmíněnou zásadu vlastního ústavního sebeomezení a nezamítne plytkou ústavní stížnost poslance Melčáka, čekají nás mimořádně těžké chvíle.
        V souvislosti s touto ústavní krizí oprášila ODS, KDU-ČSL a jiní opět konstrukci o tom, že tuto krizi údajně vyvolala sociální demokracie tím, že způsobila pád Topolánkovy vlády. Musím říct ku cti pana Topolánka, že dnes o tom nehovořil, ale hovořil o tom pan poslanec a předseda KDU Svoboda. Měl by si již jednou pan poslanec, i další, uvědomit, že sociální demokracie pád Topolánkovy vlády nezpůsobila. Způsobil ji vnitřní rozklad, ztráta důvěry vlastních poslanců a především naprostá ztráta legitimity v důsledku korupčních afér a skandálů, které ji provázely. Sociální demokracie navrhovala - to připomínám jako další záležitost - před začátkem předsednictví Rady Evropské unie dohodu, která by umožnila dokončit předsednictví a vypsání předčasných voleb. To byl onen plán B, to bylo řešení situace, které ovšem ODS a další vládní strany odmítly. Bylo to totiž řešení, které se jim tehdy nehodilo.
        Řeknu to možná ještě jinak. Mně by se obdobná situace pravděpodobně stát nemohla. Umím respektovat realitu, a věděl-li bych, tak jak to Mirek Topolánek mohl vnímat již nějaký měsíc před pádem vlády, že nemám podporu ve Sněmovně, jednal bych. Věděl bych, že se musím dohodnout, že nesmím dráždit politické protivníky k prosazování absurdních zákonů, že musím hledat konsensus v zahraničněpolitických i dalších otázkách. Ano, odvolal bych třeba i některé ministry, kteří vyvolávali u politických protivníků odpor. Nemám-li počty, pak musím hledat konsensus a dialog. To vláda Mirka Topolánka nebyla schopna. Svým každodenním jednáním si drolila podporu, až ji zcela ztratila. Padla proto, že již byla nepřijatelná a že odmítala hledat spojence či alespoň toleranci. Říkám tato slova i ve světle toho, že se následně ukázalo, že nepochybně mnohem konstruktivněji se Mirek Topolánek začal chovat poté, co odstoupil. Najednou on a představitelé ODS uměli jednat, a to často konstruktivně. Škoda jen pro ně samotné, že to neuměli předtím.
        Milé kolegyně, vážení kolegové, mohl bych k tomuto tématu říci ještě mnoho slov, ale mám již jen dvě poznámky. Vše zlé by mělo být k něčemu dobré. Akceptací ústavní stížnosti našeho milého kolegy Miloše Melčáka Ústavním soudem se v jistém smyslu dovršuje morálně politický marasmus tohoto podivného volebního období. Pro nás pro všechny musí do budoucna platit, že osud země již nesmí stát na Melčácích, Wolfech či jiných přeběhlících.
        Moje poslední a možná marná úvaha na závěr. Naděje umírá poslední. Chtěl bych apelovat na soudce Ústavního soudu. Přirozené napětí mezi jednotlivými mocemi v rámci politického systému země je staré jako samo zavedení dělby moci. Zejména ve Spojených státech je trvalý střet mezi Nejvyšším soudem a prezidentem cosi zcela běžného a svádí se doslova boj, zda si ten který prezident prosadí svého politicky a ideově blízkého člověka do Nejvyššího soudu. Historici připomínají, že když šlo o prosazování protikrizového zákonodárství v období new dealu a na dlažbě byly pomyslně, ale i doslova miliony hladovějících Američanů, rušil Nejvyšší soud prezidentu Rooseveltovi prakticky všechny jeho sociální zákony a střety nabývaly povahy až ústavní války. Soudce prostě nezajímalo, že lidé trpí.
        I my se dnes nacházíme ve složité situaci. Hospodářská krize rozhodně není zažehnána a rozpočtové provizorium, které je na spadnutí, ji může jen umocnit. Je morálně a lidsky odůvodnitelné upřednostnit zájem politického přeběhlíka s jeho osmiměsíčními prebendami a uvrhnout zemi do mnohem horší sociálně ekonomické situace? Prosím ústavní soudce, aby přestali vnímat problémy z pozice své nedotknutelnosti a skvělého zabezpečení a mysleli na lidi. Říkám to jednoznačně. Vyhovění Melčákově stížnosti není ani legitimní, ani morální, ani ústavní. Je to povýšení právního formalismu nad potřebu lidí, občanů této země. Ústavní soud by vždy a na prvém místě měl hájit obecné zájmy lidu. Tak to vidím já a mnohem erudovanější klíčoví představitelé české právní vědy.
        Děkuji za pozornost.***