Dámy a pánové, vážený pane předsedo, vážená vládo, já bych v úvodu si dovolil několik poznámek v reakci na ta vystoupení, bude to opravdu jenom několik poznámek, určitě ne vyčerpávajících.
        Pan ministr financí tady hovořil o kompromisu. Já musím říct, že se o to určitě poctivě snažil, ale ne tak úplně s námi, protože pokud já vím, tak jednání se sociální demokracií na úrovni místopředsedy strany proběhla minulý pátek, právě uplynulý pátek. Z našich návrhů prakticky nebylo akceptováno, pokud vím, nic. Určitě o tom pan předseda našeho poslaneckého klubu bude hovořit. Já jsem měl tu možnost hovořit o těch věcech včera, kde jsem stanovisko sociální demokracie řekl. Tohle říkám jenom proto, abych ty záležitosti upřesnil.
        V několika vystoupeních tady zaznělo také cosi o stanovisku tripartity. Já myslím, že je potřeba také pro úplnost říci, že tady mám vyjádření některých odborářských předáků, především pana předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů, a jedná se hlavně o oblast mezd, že odbory - cituji z toho stanoviska: "od samého počátku projednávání," myslí se v tripartitě, "zásadně nesouhlasily se snížením platů státních zaměstnanců a učitelů". Obdobné, možná ještě tvrdší stanovisko, je od předsedkyně příslušného odborového svazu zaměstnanců veřejných služeb paní Vondrové. Takže to jenom pro úplnost, abychom řekli plnou pravdu, jak je to se stanoviskem odborářů.
        Pokud jde o předložený materiál, předložená řešení, položme si v této souvislosti základní otázku: Proč je zde stát a státní rozpočet? Je naším cílem vykázat dobrá čísla, nebo vykázat dobré služby občanům státu? Co je rolí státu v krizi a plní náš stát tuto roli?
        Stát plní funkce, které trh sám nikdy plnit nebude. Funkce, které nepřinášejí zisk, ale přinášejí jistotu občanům státu. Stát je zde proto, aby dal poctivým a zodpovědným občanům jistotu kvalitního a důstojného života, aby jim dal bezpečný a spravedlivý rámec pro vlastní fungování. Stát je tím, kdo přebírá některé starosti občanů na sebe a umožňuje lidem žít své životy, pracovat a tvořit hodnoty, starat se o rodinu, děti i své rodiče a nemít starosti s bezpečím, zdravotnictvím, dopravou. Za to občané státu platí formou daní. Stát a státní rozpočet je tu pro občany, není tomu naopak. Stát má v krizi maximálně chránit občany před existenčním rizikem, zajistit, aby občané byli schopni uspokojit své základní potřeby. Má vytvořit prostředí pro to, aby byl využit maximálně potenciál ekonomiky pro znovunastartování růstu. Růst nenastartujeme proklamací úspor a škrtání. Růst potřebuje finanční injekci. Ovšem je naprosto nezbytné důsledně kontrolovat užití oné finanční injekce, zprůhlednit např. zadávání veřejných zakázek. Zde vznikly stamilionové zisky firem vyhrávajících zakázky v době vlády ODS. Státní stimulace ekonomiky nesmí obsahovat jachtovné. Naopak je třeba omezit kartely a otevřít trh skutečné konkurenci malých a středních firem.
        Schodek státního rozpočtu je důsledkem dvou faktorů - myslím ten vysoký, enormně vysoký schodek. Jednak importované globální krize a jednak ryze domácí neuvážené takzvané daňové reformy a prakticky nulové reakce bývalé vlády na novou ekonomickou realitu, tedy na dopady krize. Daňové reformy ukrojily z rozpočtu minimálně stejnou částku jako ekonomická krize. Hospodářská krize je důsledkem především neregulovaného finančního trhu, neoliberálního přístupu ve smyslu laissez faire a také velké provázanosti politiky a byznysu. Trh se jakoby utrhl z řetězu a hnal se za svojí hlavní potravou: ziskem. Proto se na finančním trhu objevily konstrukce vybírající už i budoucí zisky. Systém se zhroutil a jen díky masivním státním intervencím nedopadl do úplného zatracení.
        Zdaleka však není vyhráno. Fascinace volným, neregulovaným trhem je nicméně pryč. Namísto toho vlády oprašují Keynesovy teorie o roli státu v podpoře ekonomiky. Vyspělé ekonomiky investují a připravují nový ekonomický systém. Pád si vybral svou daň v podobě velkého poklesu celosvětové poptávky a bylo jasné, že česká ekonomika jako otevřená ekonomika krizi chtě nechtě importuje. Topolánkova vláda se chvástala připraveností, jakýmsi - podle jejích slov - ostrůvkem stability v moři krize, jakýmsi posledním Mohykánem. ***
        Již jednou jsme stáli před problémem krize - v roce 1997. Eskalaci úrokových sazeb a strukturální problémy domácí ekonomiky řešila někdejší Klausova vláda úspornými balíčky. Příliš nepomohly. S dopady krize se vypořádaly až vlády sociální demokracie a stimulace ekonomického růstu, investic do ekonomiky. Tak byl nastartován hospodářský růst, ze kterého jsme žili po následujících mnoho let. Oponentura narůstajícím dluhem státu zapomíná, že jsme se v tomto období vypořádávali s dědictvím divokého polistopadového privatizačního kapitalismu, dluhem skrytým v konsolidační agentuře. Zde leží základ dnešního dluhu státu, nikoliv v expanzivní fiskální politice. Právě díky stimulaci ekonomiky ze strany státu jsme dosahovali velmi dobrých temp růstu hrubého domácího produktu.
        Dnes řešíme stejný problém: jít cestou úsporných balíčků, nebo napravit chyby Topolánkovy vlády a stimulovat vlastní ekonomiku namísto jejího zadušení. Na vlně ekonomické euforie a daňového populismu Topolánkova vláda realizovala razantní takzvanou daňovou reformu. Současně umožnila provázání zájmů politických a obchodních, nikoliv ekonomických. Korupce a lobbing dosáhly svého maxima. Státní výdaje tak namísto stimulace ekonomiky stimulovaly bohatství jednotlivců. O tom svědčí miliardová švýcarská konta, toskánské vily, stamilionové zisky firem žijících pouze ze státních zakázek. Tady je první domácí důvod, proč jsme v současné situaci.
        Druhý domácí důvod dnešního deficitu je již zmíněná takzvaná daňová reforma. Jistě, daně jsou nepříjemné, nikdo je nemá rád. Vláda ODS si ovšem uřízla větev sama pod sebou. První rok ještě přežila díky vysokému hospodářskému růstu, další rok už ne. Růst se zastavil a větev se zlomila. Dnes je jasné, že role státu v moderním ekonomickém systému musí být výraznější. Stát musí sloužit občanům a představovat určitou jistotu.
        Ukázalo se, že teorie rovné daně a nízké daňové zátěže je dlouhodobě neudržitelná. Jaká řešení se nabízí?
        Za prvé. Snížit výdaje státního rozpočtu. Tudy cesta rozhodně vede. Obávám se však, že zčásti do slepé uličky. Šetřit se má tam, kde to dává smysl, tam, kde se plýtvá. Máte pocit, že plýtváme na důchodcích či na rodinách s dětmi anebo na nezaměstnaných?
        Za druhé. Zvýšit příjmy státního rozpočtu. Je pouze třeba najít onu optimální hranici, kdy je daňová zátěž již brzdou. Takzvaný Topolánkův batoh nás odbrzdil naprosto. Tak, že jsme skončili u dnešního jednání.
        Za třetí. Mobilizovat ekonomiku. Dát jí pomocné impulsy a chtít pomoc pro ekonomiku od ekonomiky zpět v podobě ekonomického růstu. Impulsem ovšem není škrtání výdajů, impulsem není přenesení krize na obyvatelstvo.
        Musíme rozlišit krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle. Dnes se navrhuje udržet deficit státního rozpočtu kolem 5,5 % hrubého domácího produktu, odstranit deformace způsobené Topolánkovou reformou a jako primární cíl zabránit dopadům krize do života běžných občanů. Okamžitě, nikoliv opatřeními s budoucími dopady. Nezaměstnaný absolvent bez pomoci státu se těžko bude utěšovat tím, že jeho budoucnost bude nezadlužená. Nynější problémy občanů musíme řešit nyní.
        Řešením v krátkodobém horizontu je stimulace poptávky obyvatelstva.
        Z hlediska konstrukce rozpočtu na rok 2011, případně úprav v roce 2010, jsou prioritní kroky vedoucí ke stimulaci státních investic do infrastruktury, občanské vybavenosti, znalostní ekonomiky a další. Nejedná se tedy o nějaké rozhazování, či projídání rozpočtu. Jedná se o investice, o investice do budoucnosti. Řešením ve střednědobém horizontu je stimulace státních investičních akcí. Z hlediska konstrukce rozpočtů po nastartování ekonomického růstu je prioritní vyvážené hospodaření státu s tím, že z růstu uhradíme stimulaci v prvních dvou krocích.
        Dnes je podíl hrubého konsolidovaného vládního dluhu na úrovni 30 % hrubého domácího produktu. Průměr eurozóny je 70 %. Tolik k nesmyslnému strašení o předlužení českého státu.
        Český stát i přes neuváženou daňovou reformu patří k nejméně zadluženým ekonomikám Evropy. Cesta podle pana Kalouska a Občanské demokratické strany vede přes snížení mandatorních výdajů, omezení plateb důchodcům, sociálních dávek, podpor nezaměstnaným, snížení platů státních zaměstnanců. Ovšem omezení transferu finančních prostředků vůči krizí zasaženým skupinám obyvatel se vrátí státní kase jako bumerang. Potřeba snížení mandatorních výdajů a důchodové reformy je od těchto stran předvolební evergreen - nikdy však realizovaný.
        Jiné země nereagují na deficit tak hystericky jako část české politické elity a také významná část českých médií. Chápou, že v dnešní krizové době musí stát utrácet víc, než předpokládal, a snaží se své ekonomiky stimulovat nejrůznějšími záchrannými balíčky, a to se v zemích evropské patnáctky neutkávají s předkrizovými batohy. Líbivé, takzvané úsporné kroky neuvažují s následným dopadem do ekonomiky. Seškrtání mandatorních výdajů povede k nižší koupěschopnosti části obyvatelstva. Klesající poptávka vyvolá automaticky nižší tržby výrobců. Pokud se sníží výdaje rozpočtu ve smyslu plošného snížení sociálních dávek, důchodů či mezd státních zaměstnanců, sníží se tím i jejich strop spotřeby, již dnes nízký. Průměrný důchod je stále pod 50 % průměrné mzdy. Ta je na necelých 50 % evropské úrovně. Ceny jsou na 80 %. Lze z průměrného důchodu vyžít? Škrty jsou ohroženy rodiny s dětmi, ale i živnostníci, základ prosperity společnosti. Všem těmto skupinám obyvatel utáhneme škrticí opasek, živnostníkům třeba tím, že srazíme poptávku obyvatelstva. V celém důsledku pak lze očekávat další nárůst nezaměstnanosti, větší počet klientů sociálního systému, a tím i větší výdaje státního rozpočtu na zajištění základních potřeb sociálně slabých či nezaměstnaných. Nynější úspora je příštím výdajem státu.
        Je to, jako bychom pacienta chtěli léčit tím, že ho odpojíme od přístrojů a přerušíme umělou výživu. Pacient ovšem potřebuje impuls k obnovení normálních životních funkcí. Pro hospodářství je tímto impulsem proaktivní stát. Ekonomický růst táhne poptávka. Okolní země ji stimulují. My se chceme zase jen vézt. ***
        Tato Sněmovna již měla výdaje státního rozpočtu snížit, zejména snížením příjmů ústavních činitelů. Myslím, že k tomu dojdeme teď. Dále je třeba tlačit na snížení provozních a vlastních investičních výdajů jednotlivých ministerstev, státních organizací, úřadů, ale i místních samospráv. Nehovořím o snížení mezd ve státním sektoru, hovořím o provozních výdajích, tzv. reprezentaci, výdajích na marketing, o investičním rozhazování ministerstev pro vlastní potřebu. Takto by se dalo rovněž ušetřit.
        Zásadně nedává smysl opakovat chyby z devadesátých let, kdy se privatizační náklady skryly do nejrůznějších agentur a fondů, aby posléze nutně vyskočily jako kostlivec ze skříně a zatížily státní rozpočet.
        Stejnou alibistickou chybou by bylo omezení plateb státu do veřejného zdravotního pojištění, které by vytvořilo díru ve financování zdravotnictví, past, která by nahrávala zprofanovanému systému zdravotnických poplatků. Omezení plateb státu do systému veřejného zdravotního pojištění tak není protikrizovým opatřením, ale je propoplatkovou pastí. Řekněte tedy rovnou, že stát do systému přispívat nebude, že tak mají činit za něj občané! Nenavýšíme-li platby zdravotního pojištění za důchodce, studenty, matky na mateřské, přeneseme tuto povinnost ze státu na pacienty formou poplatků.
        Co je na tom protikrizového, když vyšší výdaje občanů za zdravotnictví omezí spotřebu jinde? Ve Spojených státech nebyly dopady krize do zaměstnanosti a osobní chudoby tak velké jako v třicátých letech právě proto, že stát neomezil poptávku lidí na něm závislých. Týká se to státních zaměstnanců, podpor v nezaměstnanosti, sociálních dávek. Úsporami zde postihneme lidi krizí již zasažené a učiníme jejich život ještě horším. Nelze na nezaměstnané pohlížet pouze jako na lidi neochotné pracovat, na příjemce sociálních dávek jako na lidi na společnosti parazitující. Tito lidé jsou ve většině případů ve své situaci nikoliv svou vinou. Namísto plošného škrtání se musíme naučit rozlišovat. Rozlišovat mezi těmi, kteří pracovat chtějí, ale nemohou, mezi těmi, kterým sociální dávky pomáhají v nezaviněné těžké životní situaci, a těmi, kteří skutečně parazitují či pracovat nechtějí.
        Snížení porodného, snížení přídavků na děti, snížení mateřské o deset procent - zde by bylo šetření na naprosto nesprávném místě. Populace stárne, děti jsou budoucností této země. Mladé rodiny s dětmi doplatily na krizi snad nejvíce ze všech. Pokud snížení přídavků na děti zdůvodňujeme jejich zneužíváním relativně malou skupinou obyvatelstva, pak se jedná o nerozum. Kvůli zneužívání systému úzkou skupinkou lidí chcete trestat drtivou většinu rodin, které svou životní dráhu začínají, rodinu budují a pomoc i ve formě přídavků na děti potřebují? Vždyť oni sami investují do budoucnosti. Neutrácejí sami za sebe. Je jen správné, že se stát snaží alespoň trochu pomoci.
        Pokud starost o občany nazýváte populismem, nevadí mi to. Pokud snahu zabránit dopadům krize na občany, kteří ji nezavinili, nazýváte rozhazováním, nepochopili jste, proč zde jsme, koho zde reprezentujeme. Pokud solidaritu vidíte jako zásah do svobody, nevíte, o čem svoboda je. Vnímejte realitu života mimo Sněmovnu. Dnes zde neřešíme jednorázový problém. Řešíme zde problém systému.
        Vrátím se na začátek svého vystoupení. Proč zde stát je? Proč zde je státní rozpočet? Aby umožnil lidem kvalitně, důstojně žít. To je náš úkol. Dokázat, že se o své občany dokážeme postarat, že pro ně stát je jistotou, ne příživníkem.
        Není možné pokračovat v daňovém populismu, který rozvrací veřejné finance, tak jak to dělala Topolánkova vláda. Rovná daň vytváří z České republiky daňový ráj pro nejbohatší. Horní sazba daně z příjmů fyzických osob je na polovině evropské úrovně. Obvyklá sazba je přes 40 procent. U NERVem opěvovaného Finska je to 54 procent. V oblíbeném Toskánsku 42 procent, v Německu 48 procent. Česko podle ODS se mělo honosit 15 procenty. Po kejklu a placení daně z daně vykazuje 23 procent. Pokud bychom tuto sazbu pro nejbohatší zvýšili, hrozí prý exodus mozků. Zřejmě do zemí, kde je daň z příjmů podstatně vyšší.
        Daň z příjmů právnických osob v námi uvažované výši 21 procent, tedy v úrovni roku 2008, rozhodně není rizikem vyšších daňových úniků. Budou stejné, pokud je nebudeme důsledně kontrolovat, hlídat, znemožňovat a také trestat, včetně lichtenštejnských kont.
        (Výkřiky poslance z pravé strany sálu.)
        Já myslím, že byste neměl ztrácet nervy, pane kolego, prostřednictvím předsedajícího.
        Při stárnoucí populaci republiky, při očekávaných nákladech důchodového systému, je prostě nutné vrátit příspěvky do systému na původní, předkrizovou úroveň. Je skutečností, že naše populace stárne. Je skutečností, že důchodci rozhodně nežijí v České republice v blahobytu, a je skutečností, že o seniory se stát, potažmo produktivní populace, musí postarat. Jsou to naši rodiče, naši senioři. Starat se o své seniory je znakem vyspělé a kulturní společnosti. Je také skutečností, že pokud snížíme příjem důchodového systému, stane se systém nikoliv vyrovnaným, ale deficitním. Možná že je to něčí cíl, nevím. Nebo chceme snížit již tak nízké důchody? Řekneme dnešním důchodcům: Promiňte, potřebujeme peníze, a tak vám dáme méně, protože vás už nepotřebujeme? Důstojné stáří není výdobytek, to je povinnost.
        Vážení kolegové, přistupme k dnešnímu hlasování s vědomím jeho dopadu do běžného hospodaření běžného českého občana. Přistupme k němu s jasnou strategií do budoucna. Přistupme k němu tak, že musíme vytvořit akceptovatelnou nabídku státu občanům, střednímu stavu, že musíme vytvořit stát neregulující život, ale omezující chytračení, stát pro občany, ne pro členy party vyvolených. Krize i dnešní hlasování nám k tomu dávají příležitost. Nemá smysl dělit svět na pravý a levý. Je třeba ho dělit na rozumný a hloupý. Na prospěšný celkově a prospěšný výběrově.
        Ekonomický výkon vytvářejí lidé. Stavíme na aktivitě občanů, zaměstnanců soukromého sektoru, podnikatelích a živnostnících. Stát pro ně musí vytvořit komfortní prostředí, bezpečný a logický právní rámec. Dlouhodobou jistotu stability. Podniky střední a malé velikosti, živnostníci jsou dušeni nepřístupnými úvěry. Poptávka po jejich službách klesla. Stát v podpoře a pomoci soukromému sektoru naprosto selhal. Pod ideou všeléčícího trhu a až dogmatického neoliberalismu předchozí vláda zapomněla na běžné občany, onu pracovní sílu, na živnostníky a střední stav. Ve volbách voliči rozhodnou, zda chtějí stát, který nebude vybírat daně a vše nechá na samostatné péči jednotlivce sama o sebe, nebo zda považují za rozumný stát, který dokáže zajistit jistotu pro poctivé občany, který zajistí solidární blahobyt, který sejme z lidí starosti o základní potřeby bezpečí, jistoty a stability, stát, který na platbu občana nabídne tomuto občanovi službu, když ji bude potřebovat. ***
        Sociální demokracie byla připravena uplatnit dnes návrhy na zavedení daňové progrese u příjmů přesahujících milion 200 tisíc korun ročně - to by přineslo státnímu rozpočtu 5 miliard korun. Dále navrácení úrovně daně z příjmů právnických osob z 19 na 21 % - to by přineslo v příštím roce 10 miliard příjmů, a zvýšení sazby daně z převodu nemovitostí ze 3 na 5 %. Jen tak mimochodem, to bylo v první verzi tzv. balíčku ministra financí. Toto opatření by přineslo do příjmu státního rozpočtu 5 miliard korun. V zájmu dosažení celkové dohody nebude sociální demokracie tato opatření uplatňovat. Chci ale říci, že po volbách do Poslanecké sněmovny přistoupí k uplatnění opatření v podobě toho, o čem jsem hovořil u daně z příjmu fyzických i právnických osob.
        Rozumné se zdá být lidovci připravené zdanění zisků z hazardních her.
        V případě svého vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny sociální demokracie navrhne vyplacení 13. důchodu ve výši 2400 korun, kryté ze zisku ČEZu. Také na domácnosti důchodců podle našich analýz negativně dopadne v příštím roce zvýšení životních nákladů.
        Navrhneme dnes vyšší zdanění, než je uvedeno v návrhu vlády, pokud jde o platy ústavních činitelů, tedy ne 4 %, ale 20 %. Chci také říci, že ovšem z vládního návrhu je třeba odstranit některé, slušně řečeno, nesrovnalosti, protože tam se například uvažuje o některých naturálních plněních a o zdanění naturálních plnění, jako jsou například letenky při služebních cestách. To je logický nesmysl. Myslím, že by postačilo, kdyby tam bylo jen zvýšení ze 4 na 20 % a naturálních plnění aby se to netýkalo. Určitě tady bude předložen kvalifikovaný doplňující návrh.
        Dámy a pánové, sociální demokracie hledá cestu k dohodě v otázce protideficitních opatření a také zanedlouho, i pokud jde o státní rozpočet. Děkuji.