Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážené dámy, vážení kolegové, na základě veta se nacházíme v okamžiku klíčového mezníku, mezníku obsahujícího zákon, který se stává bodem zlomu už jenom tím, že byl vůbec předložen. Jedná se totiž o návrh, který si klade za cíl trvale zamezit jakémukoliv vstupu strategického partnera na letiště Ruzyně neboli o návrh, který navzdory západoevropským standardům jde proti všem jeho plně funkčním trendům. Není tudíž divu, že se proti takovému návrhu postavil i představitel ústavně nejvyšší, prezident Václav Klaus.
        Za všechny opakovaně uváděné důvody ve prospěch vstupu strategického partnera mi dovolte po všech předchozích uvést už jenom jeden jediný, a to imaginární ukázku dvou typů letišť. V první skupině jsou letiště, která se hlásí ke vstupu strategického partnera, a skupina druhá, v té jsou zastoupena letiště, které nám dává za příklad předkladatel.
        Za skupinu první si dovolím předložit skutečně jenom malou ukázku největších letišť, kde buď plně, nebo alespoň částečně je strategický partner již dávno zastoupen. Patří mezi ně například město Londýn, jeho letiště Heathrow či letiště Gatwick, Itálie - město Řím, jeho letiště Leonardo da Vinci, Německo - jeho největší letiště Frankfurt, Düsseldorf a Hamburk, Belgie - letiště v Bruselu, Nizozemsko - letiště Schiphol v Amsterodamu, dále Dánsko - jeho letiště v Kodani, Švýcarsko - letiště v Curychu, Rakousko - letiště ve Vídni. Mnozí z vás podnikají mnoho zahraničních cest, vědí, jak tato letiště vypadají. A dalo by se v tomto výčtu pokračovat dál a dál.
        Jaká letiště nám dává za příklad předkladatel, který navíc uprostřed mnohaletých přípravných prací chce vstupu strategického partnera zabránit? Uvádí země, jako jsou Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko či Litva, případně už jenom malá periferní letiště. Navíc, a to je ve zprávě tučným písmem, předkladatel uvádí ještě letiště Charlese de Gaulla v Paříži. I v tomto případě se však jedná o mylnou informaci, protože i toto letiště je standardní komerční institucí, u které je 40 procent akcií volně obchodovatelných na burze. A aby byl výčet po předchozích diskusích zcela úplný, dovolte mi už jenom doplnit, že na vstupu se buď vážně nebo dávno pracuje už i v zemích, jako jsou Estonsko, Rumunsko či Litva. To samé se týká i Řecka. Proč uvádím Řecko na závěr? S ohledem na jeho kritickou hospodářskou situaci by to mělo být naprosto zřejmé.
        O České republice se hovoří jako o srdci Evropy, středobodu, mostu mezi Východem a Západem. Otázka zní: S čím se chceme srovnávat? S vlastnickými vztahy, jako je tomu například v ČSA, kde pod vedením státních manažerů dozorovaných lidmi předkládajícími obdobné návrhy je prosperující firma přivedena na hranici krachu, kde odcházející manažeři dostávají milionové zlaté padáky a to všechno odnášejí řadoví zaměstnanci? S tím se chceme srovnávat na straně jedné, nebo s expanzivně se rozvíjející infrastrukturou civilní letecké přepravy sloužící zájmům celé země tak, jak je to známo směrem od našich hranic na západ?
        Vážené kolegyně, vážení kolegové, konzistentnost, respekt k sociálně ekonomickým zásadám až po realistické trendy hospodářského vývoje včetně důrazu na bezpečnostní otázky - to všechno v průběhu předchozích jednání vzalo ze strany předkladatele absolutně zasvé. Z hodnotových kořenů je vůbec něco, co z nich ještě zůstává? Ano, ano, je. Tím úplně posledním ostrůvkem v tomto moři mlžení a dezinformací je to respektování alespoň nejzákladnějších principů schválené exekutivy. A právě kvůli obraně tohoto posledního ostrůvku, funkční exekutivy, se tímto hlásím do obecné rozpravy.
        Děkuji za úvodní pozornost.