Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážený prezidente NKÚ, kolegyně, kolegové, když jsme zde před dvěma lety projednávali návrh státního rozpočtu na rok 2005, tak poslanci Komunistické strany Čech a Moravy jej nepodpořili. Měli k tomu závažné, a to jak politické, tak i odborné výhrady. Pro připomenutí si dovolím tyto naše výhrady v hrubé obecnosti shrnout snad takto:
        Domnívali jsme se, že tehdejší rozpočtový návrh v nedostatečné míře řešil takové sociálně-ekonomické problémy české společnosti, jako je životní úroveň obyvatel, rozvoj české ekonomiky, investiční prostředí, podnikatelskou sféru, ale i sociální situaci obyvatelstva. Navíc byl tento návrh mnohdy v protikladu s cíli našeho volebního programu. Například naše tehdejší analýzy ukazovaly, že struktura výdajů státního rozpočtu a mimorozpočtových institucí nebyla orientována alespoň v částečném souladu s našimi programovými prioritami.
        Kritizovali jsme také nekoncepční využívání deficitního financování, které již svým způsobem začíná ohrožovat náš celkový systém veřejných financí, a to v situaci, kdy ekonomika roste. Znovu v této souvislosti zdůrazňuji, že Komunistická strana Čech a Moravy není proti deficitnímu financování, ale vždy jsme požadovali, aby případný deficit byl alokován do ekonomiky, především do prorůstových opatření, do opatření s výrazným multiplikačním efektem. Také se nám nelíbila neschopnost vlády rozlišovat důsledně mezi výdaji na zesílení koncepčních prorůstových opatření a běžnými neproduktivními výdaji.
        Měli jsme rovněž obavy z řešení finančních vztahů mezi Českou republikou a Evropskou unií. Jinými slovy, měli jsme obavy z inzerované hospodářské politiky tehdejší vlády, která nedávala jistotu, že naše finanční pozice vůči Bruselu bude přebytková.
        A konečně jsme měli pochybnosti ohledně správného ocenění budoucího makroekonomického vývoje České republiky jako východiska příjmové části státního rozpočtu.
        Musím dnes konstatovat, že tyto naše tehdejší výhrady se vesměs také potvrdily v loňském vývoji rozpočtového hospodaření. Na první pohled by se ale mohlo zdát, již o tom zde byla řeč, že toto hospodaření bylo nadmíru úspěšné. Vždyť původní státní rozpočet počítal se schodkem 83,6 miliardy korun, a skutečnost byla - v uvozovkách - jen 56,3 miliardy korun. Vždyť celkové daňové příjmy bez pojištění na sociální zabezpečení byly původně rozpočtovány ve výši 441 mld. 400 mil. korun, a skutečnost byla 460 mld. 400 mil. korun, tedy o plných 19 mld. korun, respektive o 13,2 % meziročně více. Vždyť spolu s operacemi v oblasti nedaňových příjmů to umožnilo zvýšit celkové výdaje státního rozpočtu z původně stanovených 888 mld. 500 mil. korun na 922 mld. 800 mil. korun, tedy o plných 34,3 mld. korun více. Znovu opakuji: Na první pohled to opravdu vypadá jako dobré výsledky úspěšné vlády, která si může stejně jako kdysi jeden klasik na otázku "Jsou to dobré výsledky?" odpovědět se skromností sobě vlastní: "Nejsou špatné."
        Ovšem je vždy dobré se zejména na věci, které vypadají na první pohled dobře, podívat ještě jednou. A podívat se pokud možno v podstatných souvislostech. Zmíním zde ale jenom některé, avšak i z nich bude zřejmé, že vláda neměla ani v roce 2005 státní finance pod kontrolou a spíše byla ve vleku vývoje, než aby je řídila, a že tedy ony na první pohled dobré výsledky rozpočtového hospodaření vlastně tak dobré ani nejsou.
        Především nelze přehlédnout to, že celková koncepce rozpočtového hospodaření v loňském roce byla postavena na makroekonomické predikci, která se opravdu dosti významně lišila od dosažené skutečnosti. Státní rozpočet pro rok 2005 totiž vycházel z tehdy prognózované dynamiky hrubého domácího produktu ve stálých cenách ve výši 3,6 %, ovšem skutečnost byla plných 6,1 %. Obdobně i míra inflace ze spotřebitelských cen. Státní rozpočet byl postaven na prognóze meziročního růstu inflace o plných 3,3 %, ale skutečnost byla 1,9 %. Tedy kvalita projekcí budoucího vývoje se samozřejmě nemohla neminout a nepromítnout v daňových příjmech, které tvoří rozhodující část celkových příjmů rozpočtu. A ty, jak již bylo uvedeno, byly celkově překročeny, a to nikoliv v malé míře.
        V základní struktuře vývoje daňového inkasa ovšem vidím u některých daní poměrně značné odchylky mezi původně rozpočtovanými hodnotami a dosaženou skutečností. A jistě není náhodou, že tyto odchylky korelují se zmíněnými odchylkami mezi makropredikcí a mezi celoroční skutečností.
        Tak například inkaso daně z příjmu právnických osob v roce 2005 meziročně vzrostlo o plných 27 %. Jistě není bez zajímavosti to, že právě u zdaněných firemních zisků je poměrně úzká vazba na dynamiku vývoje ekonomiky. Obdobně i u spotřebních daní bylo inkaso vyšší meziročně o 15 % a plnění rozpočtových předpokladů potom přibližně o 9 %. Zde je to nepochybně především vliv ceny ropy a navazujících lehkých ropných produktů, které i v roce 2005 pokračovaly ve velice dynamickém růstu, a to rychleji, než byl rozpočtovaný předpoklad. Všechny daňové příjmy byly vyšší, jak již uvedl ve svém úvodním vystoupení prezident NKÚ, mimo daně z přidané hodnoty, kde naopak v roce 2005 bylo zaznamenáno nedosažení rozpočtem předpokládaného inkasa, a to v rozměru téměř 5 %. Ano, nižší než předpokládaná inflace znamená i nižší výnos této daně.
        Z tohoto malého exkurzu je zřejmé, jak významně makropredikce, na které byl postaven státní rozpočet pro rok 2005, ovlivnila strukturu příjmové části státního rozpočtu. Daňové příjmy byly přeplněny, ale v úplně jiné struktuře, než se původně předpokládalo, a to ani nezmiňuji dopady na daňové příjmy obcí. A navíc o toto přeplnění mohl být nižší i samotný rozpočtový záměr výše deficitu rozpočtu. Nemohu proto v této souvislosti přijmout tvrzení, že makroekonomické predikce vlády jsou záměrně trochu vždy konzervativní. Tento tzv. konzervativismus nás všechny totiž stojí, a zdůrazňuji, že to nejsou malé ztráty.
        ***
        Dalším problémem, který chci zmínit, je naše finanční pozice vůči Evropské unii. Státní rozpočet na rok 2005 očekával ve vztahu k Evropské unii čistou pozici ve výši 13,8 mld. korun. To jistě vypadalo při projednávání návrhu státního rozpočtu před dvěma lety jako velice příznivé. Naše obavy z toho, že finanční pozice České republiky vůči Bruselu ale nemusí být v roce 2005 vůbec přebytková, se bohužel naplnily. K obavám nás tehdy vedla naše analýza stavu přípravy vlády na čerpání evropských peněz z tzv. strukturálních fondů. Opakovaně jsme tuto problematiku také posuzovali zde na parlamentní půdě, v podvýboru pro finanční hospodaření územních samospráv a v rozpočtovém výboru, kdy příprava a hlavně rozběh a aplikace tzv. operačních programů v praxi ukazovaly na poměrně značné zpoždění, které se dokonce do dnešního okamžiku nepodařilo zcela odstranit. Vždyť vláda se dnes usilovně snaží vůbec vyčerpat peníze z roku 2004, tak abychom využili pravidlo čerpání N + 2. Jinými slovy, hospodářská politika tehdy vlády nedávala jistotu, že naše finanční pozice vůči Evropské unii bude čistá, to je přebytková, zejména když státní rozpočet na rok 2005 počítal s příjmy z prostředků Evropské unie, které byly zhruba 2,5krát vyšší oproti roku 2004.
        Již ministr financí ve svém úvodním vystoupení potvrdil skutečnost, že celková pozice vůči Evropské unii je velice problematická z hlediska posuzování tohoto rozpočtu roku 2005. Česká republika získala 31,3 mld. Kč, již to zde zaznělo,a odvedla 30,7 mld. Kč. Získala tak pouze o půl miliardy více než zaplatila. Ale o čem se zde nehovořilo, je věc o to složitější a horší, že do příjmů z Evropské unie je započítána tzv. kompenzační platba ve výši 8,9 mld. Kč, která nám byla přiznána proto, abychom se v prvních dvou letech našeho členství v Evropské unii neocitli v pozici horší než v posledním roce před vstupem do Evropské unie. Nebýt této kompenzace, byla by Česká republika v pozici čistého plátce.
        Tato velice stručná finanční bilance našich vztahů k Evropské unii ukazuje na jedno, totiž na to, že využívání evropských strukturálních fondů nebylo v roce 2005 u nás dobré, a to ještě z peněz přijatých od Evropské unie bylo v roce 2005 do rezervních fondů resortu převedeno 3,6 mld. Kč k využití v dalších letech.
        Malá poznámka trochu na okraj věci. Je otázkou, jak dopadne - zatím totiž nejsou známa žádná relevantní čísla - letošní rok, kdy ona zmíněná kompenzační platba již nebude realizována, přičemž se nepochybně zvýší naše odvody do rozpočtu Evropské unie, a to mimo jiné možná i z titulu rychlého růstu hrubého domácího produktu. Lze se obávat i toho, že naše pozice již vůbec nemusí být vyrovnaná, ale mohli bychom se možná dokonce stát čistými plátci do unijního rozpočtu. To jsou tedy opravdu pikantní souvislosti nedůsledně uplatňované a prosazované hospodářské politiky tehdejší Paroubkovy vlády.
        Ale posuňme se, vážené kolegyně a kolegové, k dalšímu problému. Dovolím si připomenout, že v oblasti výdajů je od roku 2004 novým prvkem možnost pro resorty, přesněji řečeno pro všechny organizační složky státu, převést ze státního rozpočtu do svých rezervních fondů celkovou částku ve výši rozdílu mezi rozpočtem určenými výdaji a skutečnými rozpočtovanými výdaji. A tyto převody se již dva roky opravdu uskutečňují, a to v poměrně velikých objemech, které navíc mimořádně dynamicky rostou. Situace v oblasti rezervních fondů je ovšem naprosto nepřehledná, neboť jak v rozpočtových podkladech, tak i v každoročních podkladech o plnění státního rozpočtu prostě schází ucelená informace. Udělat celkovou bilanci těchto finančních a de facto mimorozpočtových toků z předložených podkladů státního závěrečného účtu za rok 2005 je proto velice obtížné. Nicméně podle mých propočtů se jen od roku 2003, kdy ještě tato možnost převodu do rezervního fondu neexistovala v tak rozsáhlé míře, až do roku 2005 řádově zvýšil celkový objem zůstatku v těchto rezervních fondech, a to z 8,7 mld. Kč v roce 2003 - a mé propočty jsou 58,3 mld. Kč, ale nemám důvod nevěřit o miliardu téměř nižším propočtům pana prezidenta NKÚ na rok 2005, tedy více jak 6,5krát.
        O jaké peníze věcně vlastně jde? Jde o peníze, které byly resortům ve státním rozpočtu přiděleny, ale které resorty v běžném roce nestačily utratit. Nestačily je utratit jednak proto, že například v přípravě svých kapitálových výdajů mají neuvěřitelný nepořádek, jednak proto, že byl například odložen služební zákon, a potom také z titulu zásadních změn v některých vládních politikách, jako je například další výstavba armády, či z titulu k realizaci nepřipravených resortních investic apod. Tyto důvody ale nutno od sebe ostře odlišovat. Někdy jde o objektivní a nesporný vliv změněných podmínek a někdy o špatný odhad budoucích výdajů. Podle orientačních propočtů byl například zůstatek rezervních fondů k 31. prosinci loňského roku ve zmíněné výši 58,3 mld. Kč - nebo nižší o necelou miliardu, jak uváděl pan prezident NKÚ - předurčen takto: 20 mld. Kč na projekty Evropské unie, na budoucí kapitálové výdaje přibližně 17,9 mld. Kč, a tedy přibližně 20 mld. Kč ostatní. Ale jaké jsou to, ty ostatní výdaje?
        Ovšem hlavním důvodem těchto obrovských a neustále rostoucích úspor je to, že vláda, resp. Ministerstvo financí do státního rozpočtu v průběhu běžného roku prostě průběžně nepromítá tyto snižující vlivy. Naopak jsou z těchto rezervních fondů čerpány a finančně kryty zejména skluzy v kapitálových výdajích.
        Mimochodem, obdobný vývoj jako v roce 2005 hrozí i v letošním roce, a proto se Topolánkova vláda nakonec musela v letošním roce de facto vrátit k přímému řízení výdajů z těchto rezervních fondů.
        Je přitom důležité, že argument, kvůli kterému byly především rezervní fondy zřízeny, totiž že je třeba zabránit neefektivním výdajům resortu za každou cenu na konci běžného roku, aby případně zbylé peníze nemusely být vráceny zpět do státního rozpočtu, je asi lichý. Ukazuje se totiž, že i přes zavedení rezervních fondů se v posledních dvou letech zvýšil podíl měsíce prosince, tedy samotného konce roku, na celoročním čerpání kapitálových výdajů. Zatímco v roce 2004 bylo v prosinci vyčerpáno přibližně 37 %, v roce 2005 to je již více než 39 %, přičemž ovšem v předchozích letech se toto čerpání řádově pohybovalo mezi 20 % až 25 %.
        Rezervní fondy svým rozsahem již dnes vlastně představují jakýsi druhý, neoficiální státní rozpočet a jejich vliv na celkové rozpočtové hospodaření byl například v roce 2005 již nemalý. Meziročně se totiž jejich zůstatek zvýšil přibližně o 28 mld. Kč, tedy včetně oněch výše zmíněných 3,6 mld. Kč převedených do rezervních fondů z nevyčerpaných evropských peněz. O to by mimochodem mohl být dosažen deficit státních financí za rok 2005 nižší úrovně.
        Když se tedy vrátím zpět, vážené kolegyně a kolegové, tak najednou vidíme, že státní rozpočet byl schválen s deficitem 83,6 mld. Kč, skutečnost byla 56,3 mld. Kč; ale kdyby byly státní finance opravdu seriózně řízeny, a tudíž by nebylo potřeba jakéhosi vyrovnávacího polštáře v podobě rezervních fondů, tak by vlastně mohl být přibližně schodek jen 30 mld., samozřejmě i s pozitivním dopadem do nárůstu státní zadluženosti. A pokud budeme chápat fungování rezervního fondu jako v určitém smyslu mimorozpočtové finanční toky, tak jaký byl vlastně skutečný loňský výsledek hospodaření státních financí?
        ***
        Tedy předložený návrh státního závěrečného účtu za rok 2005 spíše vzbuzuje pochybnosti. Výsledky rozpočtového hospodaření vlády v loňském roce totiž spíše ukazují, že naše státní finance nejsou vedeny zcela seriózně. To, co i v roce 2005 vláda předvedla, je skutečně příklad nekoncepčního přístupu par excelence. Když nám komunistům vytýkala, a vytýkají to i někteří političtí protivníci, fiskální nekázeň, tak jak nazvat to, co je zmíněno výše? Snad rozpočtová eskamotáž.
        Na samý závěr ještě takové malé povzdechnutí. Vývoj státních financí je vždy obrazem kvality politiky vlády, a zkušenost uplynulých šestnáct let ukazuje, že v našich podmínkách bohužel jakékoliv vlády.
        Snažil jsem se zde, dámy a pánové, na několika příkladech ukázat, proč jsme před dvěma lety nepodpořili státní rozpočet na rok 2005, a to, že naše tehdejší výhrady se bohužel naplnily a naplnily se měrou vrchovatou. Dovolte proto prosím, abych zde tlumočil postoj poslanců za KSČM k předloženému návrhu státního závěrečného účtu České republiky za rok 2005. Jistě nyní chápete důvody, které nás vedou k tomu, že tento závěrečný účet nemůžeme svými hlasy schválit. Děkuji za pozornost.