Vážený pane premiére, vládo, kolegyně a kolegové. Začnu omluvou. Pokusím se hovořit pomalu, aby mi rozuměl i pan Karel Schwarzenberg, o němž jsem se 11. ledna v britském týdeníku Economist dozvěděla, že hovoří lahodnou předválečnou češtinou, zatímco my ostatní hovoříme verzí zkaženou, která vznikla během komunistické vlády.
        Ve svém programovém prohlášení se vláda zavazuje k aktivní, realistické a praktické zahraniční politice, respektující naši geografickou a geopolitickou realitu, projevující se však i dostatkem tvořivosti a ofenzivního jednání. Věta je to vznešená, byť její obsah je málo čitelný.
        ***
        Určitou představu o tom, jak si její naplnění vláda představuje, naznačují některé další formulace. "Podporujeme další rozšiřování EU," píší autoři prohlášení v okamžiku, kdy EU začíná brzdit. Zároveň tvrdí, že souhlasíme se společným postupem Evropské unie vůči jejímu nejbližšímu okolí a sousedům, z čeho vyplývá, že nesouhlasí s politikou EU v oblastech vzdálenějších.
        Dále vláda podporuje výraznější převzetí zodpovědnosti evropských členů NATO za společnou bezpečnost, přičemž uvádí, že vláda též přezkoumá a zváží negativní dopady plánovaného snížení obranných výdajů. Nechci autory prohlášení podezírat z nedostatku odvahy, ale zdá se, že v těchto formulacích skryli přání zvýšit vojenské výdaje.
        Možná, že úmysly vlády budou srozumitelnější, když zvážíme, co v prohlášení není či se vyskytuje pouze poskromnu. NATO je zmíněno čtyřikrát, a to i se slibem věrnosti. Ovšem OSN pouze jednou, a to jaksi mimochodem. Přísahy věrnosti Evropské unie o poměrech v strategii Bezpečná Evropa v lepším světě z roku 2003, která se mimo jiné hlásí k efektivnímu multilateralismu. (?) Na zmínku o mezinárodním právu v programovém prohlášení vůbec místo nezbylo. A nemyslím si, že tvrzení o mezinárodním právu je samozřejmostí, jak včera prohlásil pan ministr zahraničních věcí. Ona nám totiž pravý opak dokázala vláda za poslední čtyři roky a někteří z tehdejší vlády přece jsou i v té dnešní. I když na jiném postu. Já naopak jsem přesvědčena, že dodržování mezinárodního práva, ale i podpora a rozvoj organizací usilujících o jeho prosazování a zdokonalování je nejdůležitější cestou k zajištění bezpečnosti a suverenity malých států jako je Česká republika.
        Jestliže část programového prohlášení o mezinárodní politice vyvolává údiv a rozpaky, pak složení vlády naopak vede k jistotám. Chtěla bych vám, vážení kolegové, připomenout článek, který 3. ledna zveřejnila tisková agentura United Press International. Z něho jsem se dozvěděla, že Polsko a Česká republika oznámily svůj zájem, aby mohly hostit americkou základnu antiraketové obrany Evropy proti raketám z Íránu. Pevně doufám, že se autor článku, který se mj. odvolává na Marshalla Billingslea, zástupce generálního tajemníka NATO pro vyzbrojování, mýlí. V každém případě v této Sněmovně je asi málo lidí, kteří o takové žádosti neslyšeli. Složení vlády je ale příslibem, že bohužel slova článku budou naplněna.
        Nejde pouze o někdy vzletná a jindy špatně srozumitelná slova či o úmyslná a neúmyslná opominutí v programovém prohlášení. Jde také o to, kdo bude tento stát reprezentovat. Obávám se, když tato vláda od nás dostane souhlas vládnout, čeká nás pokoutní výprodej českých národních zájmů. Jejich definice je totiž z rozdílného složení vlády i v médiích naznačovaných rozporů již před dnešním dnem neidentifikovatelná. A to nejen pro nás, opoziční poslance, ale předpokládám, že také pro samotnou vládu.
        Nevím, zda jsem se vyjádřila tak, aby mi rozuměl i ministr zahraničních věcí. Neumím jinak než plebejským jazykem z podzámčí, který lidé jako Říha, Jan Drda, Josef Kainar či Jan Otčenášek zdevastovali. Pro jistotu tedy shrnu své závěry do co nejjednodušší věty. Myslím, že nikdo, kdo chce žít svůj Český sen, nemůže tuto vládu podpořit. Proto budu hlasovat proti vyslovení důvěry. Děkuji.