Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, kdykoli česká pravice neví kudy kam s hospodářstvím země, kdykoli narůstá sociální napětí, objeví se nějaké skandály monumentálních rozměrů, vytasí se s historickým pseudoproblémem, který navíc zkresleně, polovičatě a leckdy intelektuálně nešťastně, abych rovnou řekl hloupě, uchopí. To vše se zpožděním nějakých 18 či 19 let. Touto metodou pracoval Mirek Topolánek, který vyzdvihoval úlohu v mých očích bezohledných vrahů Mašínů v situaci, kdy se občané bouřili proti zavedení lékařských poplatků a proti dalším pseudoreformám. Stejným způsobem pak postupuje tato koalice v situaci zavádění tupých účetních škrtů, úvah na dramatické navýšení spodní hranice DPH, protestů lékařů, policistů a dalších sociálních skupin. Objevují se celé pluky poněkud opožděných bojovníků proti bolševismu.
        Myslím si, že mohu naprosto s klidným svědomím hovořit o tématu protikomunistického odboje, protože ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, jsem v tomto sále jediný, kdo v květnu roku 1990 spolupodepsal stanovisko tří historických demokratických politických stran, lidovců, národních socialistů a sociálních demokratů, na pozastavení činnosti komunistické strany. Chtěl bych také říci, že lidovci sice v poledne toto stanovisko podepsali a ještě tentýž den svůj podpis odvolali. Myslím, že tady hovořil také velmi bojovně jeden z bývalých členů lidové strany. Hujeři z tehdejšího Občanského fóra se proti tomuto kroku postavili a tvrdili, že jde o nevyzrálý politický počin. Zpětně s tím souhlasím. Byla to největší politická chyba mého života. Tehdy, bezprostředně po roce 1989, po pádu bývalého režimu, bylo však jistě legitimní se touto otázkou zabývat. Byla nanejvýš aktuální a bylo legitimní např. o pozastavení činnosti komunistické strany uvažovat.
        Nastolování protikomunistické tematiky dnes v jakékoli podobě je zpozdilé a je jen zástěrkou neschopnosti předkladatelů řešit skutečné problémy reálných lidí žijících v dnešní reálné a neradostné skutečnosti. Je to jen další boj v bitvě, která již před lety byla vybojována.
        Jak známo, zákon, který předložila skupina poslanců, v podstatě jen opakuje původní senátní návrh zákona. Řekněme si to upřímně. Po věcné i právní stránce je to zákon veskrze špatný.
        Dovolte mi, abych jen ve stručnosti charakterizoval některé své výhrady.
        Vytýkám návrhu, že orgánem, který bude mít rozhodující slovo v tom, která osoba je, či není účastníkem odboje, odporu, se má stát Ústav pro studium totalitních režimů. Zastávám názor, že tato instituce nemá s vědeckým, a tedy neutrálním bádáním naší nedávné historie nic společného. Jestliže Nečasova vláda hledala rozpočtové úspory bezhlavým škrtáním, tak měla začít zrušením této instituce, a to bez náhrady. Že se nejedná jen o můj názor, svědčí kritika obsažená ve stanovisku historiků nejnovějších dějin v tomto materiálu, kde se mj. říká: "Lze se oprávněně obávat, že se do procedury vydávání osvědčení promítnou dlouhodobé spory uvnitř této instituce a nedostatečně kritický přístup Ústavu pro studium totalitních režimů k materiálům bývalé Státní bezpečnosti."
        Za zvlášť závažnou vadu pokládám ustanovení, že v mnoha případech může docházet k legalizaci činnosti, která je významnou částí, myslím, že dokonce většinou společnosti legitimně vnímána jako trestná činnost. Například jsem zde uváděl kauzu bratří Mašínů. Ti se podle tohoto zákona stanou oceňovanými, ba dokonce oslavovanými hrdiny - a s tím mám osobně problém.
        Prokáže-li se dále během řízení, že jednání odsouzeného, aspoň podle tohoto zákona, bylo úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu nebo k tomu vytvořit prostředky, půjde o jednání beztrestné. Toto ustanovení zcela rozvrací pojmy, co je a co není kriminalitou. Každý pachatel každého trestného činu v té době může tvrdit, že minimálně s eventuálním úmyslem směřoval proti komunistickému režimu, a proto by rozhodnutí ohledně všech pachatelů všech trestných činů spáchaných v rozhodném období mohla být v rámci této normy zrušena.
        To je filozofie zákonodárství revolučního jakobínského Konventu a Výboru pro obecné blaho z roku 2 francouzského revolučního kalendáře, tedy z 90. let století osmnáctého. ***
        Absurdní až komické jsou rovněž úvahy o rozlišování protikomunistické činnosti na odpor a odboj. Bude v podstatě záležet jen na libovůli úředníků, koho, kam a do které kategorie zařadí. Úžasné!
        Konečně poslední výtka. Návrh zákona stanoví poměrně široké množství kategorií občanů, které podle zákona ocenit nelze vzhledem k jejich členství v klíčových organizacích komunistického režimu či spolupráce s nimi. Dochází však ke zjevným nerovnovážnostem, když mezi takové kategorie je zařazeno např. pouhé absolvování tříměsíčního kursu na vysoké politické škole v členských státech Varšavské smlouvy či krátké řadové členství v KSČ. Na druhou stranu návrh zákona nikterak nepostihuje kupř. ani působení v nejvyšších orgánech Socialistického svazu mládeže. A tak bych mohl, vážené kolegyně a kolegové, pokračovat, ale není, myslím, třeba.
        Navrhovaný zákon je veskrze ideologickou právní normou. Je dalším pokusem rozdělovat společnost a to je proti smyslu politiky v sociálně demokratickém pojetí, aspoň jak já jsem ji vždy chápal.
        Ale pro vládní koalici mám jednu dobrou zprávu. Řadového občana to příliš nezajímá, ani zajímat nemůže. Právnický a ideologický paskvil nemůže přinést důstojné normy nahlížení na minulost. Přitom zákon, kterým bychom se vyrovnali s minulostí a ocenili boj mnoha našich spoluobčanů proti komunistickému režimu, nepochybně potřebujeme. Celou řadu z nich jsem znal a byli po obnovení demokracie, kdy se např. mohli vrátit do republiky, mými přáteli. Měli dokonce stejnou stranickou legitimaci jako já. Například Jiří Horák, bývalý předseda sociální demokracie, po čtyřicet let v emigraci, který velmi intenzivně pracoval v československém exilu, byl např. generálním tajemníkem Rady svobodného Československa a samozřejmě činitelem exilové sociální demokracie. Nebo Přemysl Janýr, činitel exilové sociální demokracie a také člověk, který v Rakousku v úřadu spolkového kancléře organizoval pomoc chartistům. Radomír Luža, činitel exilové sociální demokracie. Jiří Löwy a další a další. Mohl bych samozřejmě také hovořit o svých předchůdcích ve funkcích, které jsem v sociální demokracii zastával, ať to byla funkce předsedy strany nebo funkce ústředního tajemníka. Ty jsem osobně pochopitelně znát nemohl, ale vím, že např. Bohumil Laušman, předseda sociální demokracie, zahynul ve vězení bývalého režimu, stejně tak např. jeden z generálních tajemníků Vojtěch Dundr, který byl odsouzen k doživotí v procesu s Miladou Horákovou a zahynul v komunistickém vězení. Mluvím úmyslně o těch, kteří zemřeli, o těch, kteří strávili desítky let v emigraci, a byli to třeba moji osobní přátelé, nebo také ve vězení, a pracovali v exilových československých organizacích.
        Dámy a pánové z koalice, schvalte si klidně tento zákon, vaše politické postavení se tím nijak nevylepší. Reálně problémy této země tímto zákonem nevyřešíte.