Děkuji. Je to úděl zřejmě posledního řečníka a chápu, ale prosím chviličku o klid. Opravdu to bude stručné.
        Nebudu tedy z tohoto místa nikoho ani soudit, ani zatracovat. Jen uvedu hlavní důvody, které mě osobně vedou k tomu, že se nemohu připojit k návrhu na vyslovení nedůvěry současné vládě.
        Od vlády očekávám, že bude v maximální míře plnit své programové prohlášení, s nímž získala ve Sněmovně důvěru, že tento svůj cíl a úkol nadřadí nad stranické či osobní rozmíšky a že bude rychle realizovat nezbytné a nutné reformy, k nimž získala mandát od voličů. Promarnit tento mandát a ztrácet čas i důvěru obyvatel naší země v reálnou politiku nemohu a nechci.
        Do politiky jsem vstoupil na komunální úrovni s přesvědčením, že je to služba veřejnosti a má se dělat ve prospěch celku, nikoli v zájmu jednotlivců či úzkých zájmových skupin. A přes všechny dosavadní přestřelky, rozdílnosti názorů a cílů stále věřím, že naprostá většina nás, kteří zde z vůle našich spoluobčanů sedíme, chce takovou politiku dělat. Nevidím žádnou vhodnější a silnější kombinaci, než je ta, která vytvořila tuto koaliční vládu v této Poslanecké sněmovně.
        Do poslanecké lavice jsem usedl v dresu Věcí veřejných, protože jsem se ztotožnil s politickým a volebním programem, a díky tomu, že jsme o jeho prospěšnosti i potřebnosti přesvědčili dostatek voličů. Jsem zvyklý dohrát každý zápas v tom týmu, za který jsem na začátku nastoupil, a to i v situacích, kdy se zrovna nedaří a je tým pod tlakem. Jako bývalý volejbalista vím velmi dobře, že kdo chce vyhrát, musí se naučit i prohrávat. Rozhodně však nesmí utíkat ze hřiště.
        To je vše, co jsem chtěl dnes tady povědět vám všem. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců Věcí veřejných.)