Vážená paní předsedající, vážený pane ministře jako jediný z vlády zde jsoucí, vážené kolegyně, vážení kolegové, já se omlouvám, že vstupuji do této debaty dvou školských odborníků, nicméně rád bych také něco řekl k optimalizaci škol. Teď mám na mysli sítě středních škol, protože některé otázky, které zde byly vzneseny, tak se malinko míjely ty odpovědi, takže zkusím k tomu také něco říct.
        Já jsem přesvědčen o tom, že optimalizace středního školství je nutná. Existují v podstatě dva přístupy, jak tuto optimalizaci provést, protože skutečně v tomto státě existuje daleko větší počet míst, než je počet uchazečů. To je myslím nezpochybnitelná věc a to je jasné. Já bych ty dva přístupy nazval takto. Ten první úřednicko-byrokraticko-politický, nebo úřednicko-byrokratický přístup, a ten druhý je přirozený. Teď je otázka, ke kterému se přikloníme. Já se obávám, že se teď přikloním spíše k tomu prvnímu. To je model, který říká, která škola zde má být, resp. úředníci a politikové, vládnoucí garnitura na krajích říká, která škola má být a která nemá být.
        Často slýchávám takové argumenty, jako je třeba naprogramovat, resp. přizpůsobit vzdělávací soustavu potřebám trhu práce. Tak si zkusme položit otázku, co je to naprogramovat vzdělávací soustavu potřebám trhu práce. Já jsem přesvědčen o tom, že to nejde udělat, ale hypoteticky na deset vteřin připusťme, že tato hypotéza platí a že lze na trh práce naprogramovat vzdělávací soustavu. Tak se dostáváme do druhého problému, který je, a ten problém spočívá v tom, že pokud dnes je 16. června 2011 a rozhodneme se, že k dnešnímu dni naprogramujeme vzdělávací soustavu podle toho, co si žádají zaměstnavatelé, co si žádají zaměstnanci a co si myslí politikové a školští úředníci, tak ty děti z toho vzdělávacího systému začnou vycházet po třech po čtyřech letech. To je ale trh práce úplně někde jinde. Čili tento model nelze aplikovat. To je model, který samozřejmě povede k velkým problémům.
        Pak je druhý model, který bychom mohli vzít jako přirozený, a to je model přes peníze. To znamená, že pokud peníze jdou přesně za žákem, tak prostě škola, která ty žáky nemá, tak není. A tím pádem řešíme i problém, o kterém mluvil pan kolega Ohlídal, to je problém soukromých a církevních škol. Protože pokud ty peníze opravdu striktně půjdou za žákem, tak pak škola, která žáky nemá, nemůže existovat a musí být zrušena. To je velmi jednoduchý model, a proto jsem se trošku vyděsil, když pan ministr mluvil o tom, že přemýšlí o jiném modelu financování. Mimochodem, u nás se na hlavu nefinancuje. U nás se to píše v zákonu atd., a de facto se financuje trošku jinak. V zákonu je napsáno, že peníze jsou podle normativu, ale skutečnost je poněkud jiná.
        Já jsem přesvědčen o tom, že jakékoliv změny tohoto modelu, který až tak moc nefunguje, protože už na krajské úrovni dochází k přerozdělování a mohou být vytvářeny tzv. krajské normativy, právě povede k tomu, že nebude provedena dobrá optimalizace, ale naopak změna systému financování povede k tomu, že si zablokujeme cesty k efektivní optimalizaci středního školství.
        Mimochodem, pan ministr mluvil o tom, že chce doplnit financování na hlavu nějakým parametrem, který se týká optimální naplněnosti v třídách. To už dneska je, to chci říct. To už dneska existuje, protože pokud se normativy na ministerstvu počítají, tak se počítají vzhledem k nějaké optimální naplněnosti třídy, vzhledem k úvazku žák v hodině apod. Takže tento model už dneska funguje a já mám pocit, že není úplně špatně. Jenom je třeba se bavit o tom, jestli na úrovni krajů mají být krajské normativy, které přerozdělují a deformují tento model, protože jsou kraje, kde je rozdíl mezi, já teď nebudu jmenovat, či budu říkat kraj X a kraj Y, v jednom oboru na jednoho žáka až 70 % dotace. To je obrovský rozdíl a samozřejmě to pak je také antioptimalizační prvek.
        To jenom taková poznámka. Nechtěl jsem do této debaty vstupovat, omlouvám se oběma pánům, ale debata byla takto vedena, tak jsem měl pocit, že k tomu mám co říct. Děkuji.***