Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, členové vlády, vážení diváci, kteří sledujete naše dnešní jednání v televizi či přes internet, dovolte mi několik vět po volbě, kterou jsme právě absolvovali a která rozhodla o tom, že jsem se stala v tomto volebním období předsedkyní tohoto zákonodárného sboru.
        Nejprve chci poděkovat za to, v jaké atmosféře volba samotná, ale i diskuse před ní proběhla. Chci poděkovat vám všem, od nichž jsem získala důvěru pro výkon této vysoké ústavní funkce.
        Chci také ale vzpomenout na ty, kteří tuto funkci vykonávali přede mnou v časech, kdy naše země byla svobodná a těšila se z výhod demokratické společnosti.
        Předseda Národního shromáždění Republiky československé František Tomášek, zvolen v roce 1918, viděl úkol tehdejších zákonodárců takto: "Vybudujme život politický na základech pravé svobody, prodchněme veškeré své zákony a celou soustavu duchem pokroku, vybudujme krátce vlast svou za vzorný dokonalý útulek pro všechny."
        V roce 1920, kdy se stal opět předsedou Národního shromáždění, dodal zajímavé věty: "A snad tomu osud tak chtěl, že novou éru začínáme v budově, kterou nám přechodně k práci naší propůjčilo umění." Tehdy to byla budova Rudolfina. "I politika, politická práce, má-li býti prací velkého stylu, nemá-li se rozdrobiti a zploštiti v malichernostech a mělkostech všedního politikaření, musí na jedné straně opírati se o vědu a její solidní poznatky a na druhé sama by měla býti uměním nesoucím se jen k nejvyšším metám a ideálům lidstva."
        Na předsednické křeslo usedl v roce 1925 a potom v roce 1929 Jan Malypetr. Při dalším zvolení v roce 1935 řekl: "Stát náš, právě tak jako řada států celého světa, prodělává těžkou hospodářskou krizi. Je jasné, že bylo-li říditi těžké stát v dobách hospodářského klidu a pokojného vývoje, že v této době dvojnásob bude těžším řešiti problémy národohospodářské, kulturní a sociální, kdy není klidu v Evropě a v celém světě. Jan Malypetr stál v čele Národního shromáždění Republiky československé až do těžkého roku 1938.
        Na demokratické tradice první republiky navazovaly zákonodárné sbory po roce 1989. Předsedou Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se stal v roce 1990 Alexander Dubček, v roce 1992 Michal Kováč. Jeho slova charakterizují tehdejší nejsložitější otázku: "Ať už jednání o státoprávním rámci našeho soužití skončí jakkoliv, mějme prosím na paměti historickou perspektivu i minulost a hlavně budoucnost. Mějme na zřeteli, že formování nového státoprávního rámce neznamená konec soužití, konec česko-slovenské vzájemnosti.
        Česká národní rada v čele s Dagmar Burešovou v letech 1990 až 1992 stanovila za svůj nejdůležitější úkol vypracování ústavy naší země.
        V roce 1992 stanul v čele České národní rady Milan Uhde a v roce 1993 se stal prvním předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Atmosféru té doby vystihují jistě tato jeho slova: "Samostatný český stát se obnovuje. Říká se, že láska je všechno, co se děje mezi dvěma lidmi, kteří se milují. Česká republika je všechno, co činí a učiní ti, kdo jsou doma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak smýšlejí a budou smýšlet a o jaké tradice se opřou."
        V roce 1996 vystřídal Milana Uhdeho Miloš Zeman. Jeho představa o práci zákonodárců je platná i dnes: "Přál bych si, aby český parlament byl dílnou, z níž budou vycházet dobré zákony, které nebudou muset být novelizovány krátce poté, co byly přijaty."
        Rok 1998 byl rokem předčasných parlamentních voleb. Předsedou Poslanecké sněmovny se tehdy stal Václav Klaus. Myslím, kdyby tu stál dnes, nic by neměnil na té části svého projevu, v níž řekl: "Měla by nás spojovat úcta k mandátu, který jsme získali od voličů. Měla by nás spojovat odpovědnost vůči jejich důvěře a měla by nás spojovat naše nejlepší vůle prospět naší zemi.
        V letech 2002 až 2006 stál v čele Sněmovny Lubomír Zaorálek. Připomeňme, že to bylo období, v němž naše země vstoupila do Evropské unie, ale také došlo třikrát k výměně předsedy vlády.
        V uplynulém pátém volebním období byl předsedou Sněmovny Miloslav Vlček. V těchto letech pracovala Sněmovna v těsné rovnováze sil.
        Vážené kolegyně a vážení kolegové, tato jistě velmi stručná exkurze do parlamentní historie má, doufám, pro nás cenu v tom, že nám pomáhá uvědomit si, na jaké dílo dnes navazujeme. Letošní parlamentní volby potvrdily, že voliči mnohem více než dříve zvažovali, jak preference programové, tak personální. Takový pozorný výběr znamená, že mnohem kritičtěji budou posuzovat náš výkon. Nejde pouze o kvalitu zákonů, ale též o styl našeho jednání. Právě ten se podepsal na stále klesající důvěře občanů k Poslanecké sněmovně v minulém období. A je na nás, dámy a pánové, na této nové parlamentní reprezentaci, zda tuto situaci změníme. ***
        Přeji si, abychom tento požadavek voličů neztráceli ze zřetele. Poslanecká sněmovna bude samozřejmě i nadále místem názorových střetů. Vedle nich by však naší veřejnosti měla nabízet i obraz tolerance a spolupráce. Takovému obrazu Sněmovny chci všemi svými silami přispívat.
        Dámy a pánové, přeji si abychom svému úkolu vyšli vstříc s předvídavostí, odvahou i odpovědností. K takové práci vám chci popřát mnoho sil, zdraví a také spolehlivou oporu ve vašich rodinách. Děkuji vám. (Potlesk.)
        A nyní, jestli dovolíte, dámy a pánové, se opět pustíme do té praxe ustavující schůze a tu praxi začneme polední pauzou. Ale upozorním vás, že během této doby je nutné, abych jako nově zvolená předsedkyně Poslanecké sněmovny podepsala poslanecké průkazy, čili pauza by byla tak jako tak. Poprosím vás, abyste si po skončení dnešního jednání tyto průkazy vyzvedli v předsálí tady v kuloárech Poslanecké sněmovny.
        Vyhlašuji tedy polední přestávku a sejdeme se ve 14.10 hodin.
        (Jednání přerušeno ve 13.11 hodin.)***