Děkuji za slovo. Vážená paní předsedající, pane ministře, ctěná Sněmovno, já jsem byl v minulém volebním období starostou téměř 25tisícového města, které již začátkem roku 2007 přijalo vlastní směrnici o veřejných zakázkách, směrnici, podle níž se všechny veřejné zakázky nad 750 tisíc korun soutěžily způsobem, který byl zákonem předepisován pro zakázky nad 2 miliony, resp. 6 milionů korun, směrnici, podle které se všechny veřejné zakázky nad 200 tisíc korun dopředu zveřejňovaly na webových stránkách města v aplikaci nazvané veřejné zakázky a o které se mohly ucházet a soutěžit minimálně všichni přihlášení dodavatelé, kteří se jako zájemci o realizaci konkrétního záměru přihlásili. Tedy směrnici, podle níž se veřejné zakázky zadávaly transparentním a nediskriminačním způsobem s dodržením zásady rovného zacházení. ***
        Říkám to proto, že - trochu provokativně řečeno - nejen toto město, ale celá řada dalších měst i krajů, která postupovala a postupuje podle svých podobných, mnohdy ještě i přísnějších pravidel pro transparentní zadávání veřejných zakázek, dokázaly, že stávající legislativní úprava vlastně může postačovat a vůbec nebrání tomu, aby tak postupovali všichni.
        Říkám to ale také proto, že cítím velkou potřebu se ohradit proti monumentální hysterii, která právě projednávanou materii doprovází a ve které jsou všichni, koneckonců včetně mě, kteří si dovolili vznést k připravované novele zákona o veřejných zakázkách nějakou připomínku nebo pozměňující návrh, okamžitě označeni za korupčníka či člověka, který chce zabránit přijetí transparentního zákona o zadávání veřejných zakázek. Právě proto, že se mohu opřít o své vlastní zkušenosti z komunální politiky, jakkoliv to může být nepopulární, tady otevřeně protestuji proti hysterickému tažení médií a některých institucí. Médií, která si zákon o veřejných zakázkách vlastně vzala jako jednu z dalších záminek k již dávno vyhlášené svaté válce proti všem politikům, a institucí, které, jakkoliv se mohou tvářit transparentně nebo international, se často chovají jako pavlačová drbna, která bez reálných podkladů a ověřování si faktů, bezostyšně ukazují prstem na kohokoliv, kdo se jim zamane. Protože se to přece nosí a protože se to žádá.
        Nezpochybňuji fakt, že přísnější normu pro zadávání veřejných zakázek v této zemi potřebujeme. Ne proto, že to máme zakotveno v koaliční smlouvě, dokonce ani ne proto, že prakticky všichni volají po tom, že je to potřeba, ale prostě proto, že existují tací - a dovolím si tady poznamenat a zdůraznit, že se rozhodně jedná o menšinu - kteří stávající systém zneužívají, korupční prostředí vytvářejí a samozřejmě ho i zneužívají. Jen si myslím, že by ona potřebná norma měla vznikat ve větším klidu, s větším nadhledem a především s využitím zdravého rozumu.
        Fanatičtí zastánci připravované novely tvrdí, že je to norma, která konečně odstraní všudypřítomnou korupci a nastolí tady transparentní prostředí. Velcí skeptici říkají, že po přijetí takto koncipovaného zákona se v této zemi už nic nevysoutěží. Myslím, že pravda je někde uprostřed. Škoda jen, že nezbyl prostor na konstruktivnější dialog a onen selský rozum.
        Dvakrát jsem si dovolil vznést k této novele zákona své připomínky. Nevadí mi, že jsem se svými připomínkami až na čestnou výjimku neuspěl. Mou ambicí bylo koneckonců poukázat na to, s čím jsem nesouhlasil nebo co bylo podle mého názoru špatně. Co mi ale rozhodně vadí, byl, nebo je do současné atmosféry vlastně úplně zapadající - poměrně diplomaticky řečeno - svérázný způsob vypořádávání připomínek, které byly přinejmenším v prvních fázích projednávání úředníky z velké části šmahem odbývány krátkým sdělením: zásadní nesouhlas - bez jakéhokoli zdůvodnění. A s nimiž bylo jako třeba v mém případě v určitých fázích projednávání nakládáno tak, že v takzvané vypořádávací tabulce připomínky nebyly vůbec obsaženy a komentovány, protože byly doručeny po termínu, což bych já vůbec nijak nezpochybňoval a neprotestuji proti tomu, ale novináři je překvapivě, tedy vlastně zcela logicky, protože schválně, dostali samozřejmě k dispozici.
        Další připomínky ani pozměňovací návrhy k tomuto zákonu předkládat nebudu, protože jak se říká, bylo by to, jako když hází perly... Neznamená to ovšem, že bych se smířil třeba s tím, že se text novely zákona hemží odkazy na "prováděcí právní předpis", a to i v případech, u nichž bychom měli v okamžiku schvalování zákona rozhodně vědět, co budou obsahovat. Koneckonců opakovaně jsem předkladatele zákona na tuto záležitost upozornil. Odpovědí mi bylo, že moje připomínka nemá normativní charakter. Co se dá dělat? Ztotožňuji se tedy se slovy Járy Cimrmana: "Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat."
        Nepochybuji o tom, že bude tento zákon přijat, nemám ani chuť to proto více komentovat. Dovolím si jenom na závěr dodat dvě poznámky. Jednak podotknout, že v tomto případě, resp. v následujícím čtení zákona média získají jeden zajímavý skalp. Totiž že přinutí některé zákonodárce k tomu, za co je jinak zhusta kritizují, totiž že zvednou ruku pro návrh zákona, o jehož kvalitě, nikoliv prospěšnosti záměru, nejsou přesvědčeni. A za druhé bych chtěl vzpomenout jeden z Murphyho zákonů: "Ten, kdo mluví jen o morálce, nevidí, že občas je třeba přiložit ruku k dílu."
        Děkuji vám pěkně. (Potlesk poslanců ODS.)