Dobré odpoledne, vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Půjde také o svěží nápad, ale mnohem stručnější a nepůjde o film. Dovolte mi stručně vystoupit k vládnímu návrhu zákona o státní rozpočtu České republiky na rok 2012.
        O zvyšování DPH, o tom, že se návrh rozpočtu opírá o návrhy, které ještě neprošly celým legislativním procesem, tu už bylo hovořeno a nepochybně ještě bude. Já se tomu vyhnu a jen vás seznámím s krátkým textem, na který jsem nedávno narazil a který popisuje zajímavý nápad, který by se jistě mohl uplatnit v souvislosti s daňovými úniky a stavem veřejných financí i v Česku. Ministerstvu financí se nedaří řádně inkasovat přímé daně, příjmovou část státního rozpočtu musí zajišťovat zvyšováním sazby DPH. Organizované úniky v DPH rovněž nejsou ze strany státu efektivně postihovány, a přitom jdou zřejmě až do desítek miliard. O funkční a osvědčené metody ze světa ovšem jako kdybychom dlouhodobě nejevili zájem.
        V Hospodářských novinách 11. května 2011 jsem našel článek ředitele firmy Jablotron Dalibora Dědka. Jmenuje se Na Tchaj-wanu hlídá výběr daní celý národ, a protože jde opravdu jen o pár vět, dovolím si vás s článkem seznámit.
        Cituji: Možná už se vám to také stalo. Řemeslník se opatrně zeptá, zda na to chcete účet, anebo budete raději platit nižší cenu bez dokladu. V České republice se prostě přivírá oko nad tím, že část peněz v byznysu teče bez toho, že by se z nich odváděla daň.
        Naše firma - cituji dále Dalibora Dědka - měla téměř 15 let pobočku na Tchaj-wanu. Díky tomu jsem měl možnost poznat o této zemi hodně zajímavého. Jedna z věcí, kterou jsem zpočátku nechápal, byla posedlost Tchajwanců sbírat v obchodech účty. Bez rozdílu, zda kupují láhev vody, nebo ledničku, si účtenky pečlivě ukládají. Když jsem někde v obchodě nechal ležet účet u kasy, tak mi obvykle prodavač zapomenutou účtenku úslužně vnucoval. Pokud jsem nakupoval s přáteli, měli upřímnou radost, jestliže jsem jim své účtu přenechal. Dlouho jsem to považoval za místní úchylku. Později jsem ale pochopil, že je to výsledek neuvěřitelně chytrého kroku, který tamní Ministerstvo financí zavedlo už v roce 1951. Oficiálně se to jmenuje Uniform Invoice Lottery a jako téměř každá dokonalá věc je to naprosto jednoduché.
        Všichni podnikatelé na Tchaj-wanu musí používat registrační pokladny. Každý účet z registrační pokladny má unikátní osmiciferné číslo. No a 25. dne v každém lichém měsíci pořádá Ministerstvo financí velkou státní loterii. Vylosují 6 výherních čísel a vy si zkontrolujete všechny své účtenky za předchozí dva měsíce. Za účty, na nichž se shodují poslední trojčíslí, vyhráváte 200 tchajwanských dolarů, to je asi 114 korun. Za čtyřčíslí tisícovku, za pět čísel čtyři tisíce a tak postupně, až dva miliony tchajwanských dolarů. Je přitom úplně jedno, zda byla vaše účtenka za 10 korun, nebo za desetitisíce. Tchajwanský berňák si tak vlastně z celého národa udělal kontrolní orgán, který žádnému obchodníkovi neodpustí vystavení dokladu. Navíc vítězné účtenky, za něž si vyzvednete svou výhru, zadá finanční úřad do počítače a zkontroluje, zda se údaje shodují s tím, co přišlo z registračních pokladen od podnikatelů. Pokud ne, tak běda!
        Vlastně je to ďábelsky jednoduché a neuvěřitelně účinné. Uvádí se, že zavedením této státní loterie se zvýšil Tchaj-wanu výběr daní o 75 %. Daňová loterie tam funguje déle než 50 let a všichni si díky ní zvykli, že je normální platit daně. Nikdy jsem se tam nepotkal s žádným pokusem obejít systém. Zřejmě díky tomu, že všichni řádně platí daně, je na Tchaj-wanu jednotná sazba daně z přidané hodnoty jen 5 %.
        Někdy tak přemýšlím, proč se naši politici nepoučí tam, kde to funguje. Když si ale večer pustím televizi, uvědomím si, že Tchaj-wan je daleko a lidem, kteří řídí náš stát, jsou patrně mnohem bližší žabomyší aféry a shánění špíny na ostatní...
        Tolik tedy článek Dalibora Dědka jako možná inspirace pro správce státní pokladny. Děkuji vám za pozornost.