Dobře, spojím ho. Takže se podle důvodové zprávy u těchto subjektů nic nemění. Zaměstnanci, dopravní a další prostředky těchto subjektů budou splňovat stejné podmínky personálního, věcného a technického vybavení. Stále budou zajišťovat zdravotnickou záchrannou službu, ale nikoliv vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Takže odpovědnost ponese poskytovatel záchranné zdravotnické služby. Zde je nutno vyřešit otázku, jak bude fungovat například financování. Všechny úhrady z veřejného zdravotního pojištění budou hrazeny poskytovateli zdravotnické záchranné služby a ten je bude přefakturovávat nebo bude platit tomuto subjektu nějaký paušální poplatek? Takže tento třetí subjekt vůbec nemusí být zdravotnické zařízení. Proto je nutné tuto problematiku podrobně rozpracovat v návrhu zákona. Návrh zákona by měl vymezit možnost uzavření této smlouvy a její minimální náležitosti.
        Za druhé, zdravotničtí pracovníci záchranné služby jsou při výkonu svého povolání vystaveni mimořádné fyzické i psychické zátěži. Jejich úkolem je poskytovat zdravotní péči v extrémních situacích a podmínkách, v situacích, kdy je bezprostředně ohrožen život, kdy zpožděním poskytnutí odborné první pomoci mohou způsobit smrt. Několikrát denně se setkávají tváří v tvář s utrpením, kdy lidem selhávají základní životní funkce. Jejich akceschopnost vyžaduje jejich nepřetržitou pohotovost a schopnost neustále se vyrovnávat se stresem a napětím. ***
        Zájmem a povinností státu musí být vytvořit jim takové podmínky, aby byl vytvořen stabilní kádr kvalifikovaných pracovníků, a přijmout opatření k zamezení fluktuace v tomto segmentu péče. Službou zdravotnického pracovníka je bezesporu také jeho zkušenost, která se nezíská ničím jiným než četností zásahů, která je samozřejmě přímo úměrná délce výkonu povolání, potažmo trvání pracovního poměru. Doporučujeme proto do návrhu zákona zpracovat opatření, která by motivovala zaměstnance zdravotnické záchranné služby k setrvání při výkonu jejich povolání.
        Z výše uvedených důvodů odborový svaz zpracoval již v předcházejících letech návrh na úpravu sociálního zohlednění náročnosti práce zdravotních pracovníků zdravotních záchranných služeb. K tomu současně dodávám, že tento návrh byl široce diskutován při předchozím projednání návrhu zákona o zdravotnické záchranné službě a sociální partneři s tímto názorem vyslovili souhlas. Podporu tento návrh získal i u politických stran zastoupených v tehdejší Poslanecké sněmovně a byl součástí posledního návrhu zákona o zdravotnické záchranné službě, který projednávala Poslanecká sněmovna.
        Nyní si připomeňme něco z historie. Zajímavé údaje lze najít na webových stránkách, které se věnují této problematice. Záchrannou službu definoval zákon o péči o zdraví lidu v roce 1966. Již tehdy se jí zákon zabýval pouze v jednom paragrafu, který v tom nejdůležitějším odkazoval na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví, která však světlo světa spatřila v roce 1992, tedy po dlouhých 26 letech.
        Teď si tady na půdě Sněmovny dovolím, dámy a pánové, přečíst názor velmi fundovaného odborníka v oblasti zdravotní záchranné služby. Cituji ho: "Již asi deset let si přejeme, aby zdravotnické záchranné služby měly svůj zákon, jako jej mají i osoby, ostatní složky integrovaného záchranného systému. Na tom více než čtyřicetiletém období je vidět, jak se ke zdravotnické záchranné službě staví společnost a politici. Já říkám, že na zdravotnickou záchrannou službu myslí většina lidí, až když ji potřebuje. Zdravotnická záchranná služba a její zaměstnanci to nemají lehké. Za svého desetiletého působení ve funkci ředitele jsem zažil několik návrhů zákona o zdravotnické záchranné službě. Dokonce jsem měl možnost se podílet přímo na jeho znění nebo být přítomen práci na jeho znění. Do dnešního dne zákon pořádný nemáme. S velkým nadšením jsme proto přijímali zprávu, že nově obsazené Ministerstvo zdravotnictví má ve svém plánu i zákon o zdravotnické záchranné službě, který byl předložen a je nyní hlavním tématem politických dohod. Zákon potřebujeme, ale musí být kvalitní pro pacienty, pro zaměstnance i pro systém a společnost. Nelze přijmout zákon, který nebude jednou z uvedených skupin respektován, nebo naopak bude některou diskriminovat. Současný návrh zákona o zdravotnické službě se zrodil překotně a dle mého názoru i nešťastným způsobem.
        Od počátku jsem nabyl dojmu, že zvolená cesta není správná, a to jsem také opakovaně vyjádřil. Za to jsem si vysloužil ataky z několika stran. Před čtyřmi roky pracovala početná skupina odborníků složená z tehdejších ředitelů zdravotnické záchranné služby, členů Asociace zdravotní záchranné služby i odborné společnosti urgentní medicíny a zástupců Ministerstva zdravotnictví na návrhu zákona o zdravotnické záchranné službě. Po obtížné trnité cestě došli až k cíli - paragrafovému znění návrhu zákona, který byl přijatelný pro většinu účastnických stran ,a domnívám se, že byl lepší než současný návrh. Tehdy však do toho zasáhla politická změna v podobě voleb, výměny ministerských křesel. Náročná práce tak zapadla do propadliště dějin.
        Srovnáme-li novým zákonem stanovené parametry se světem, nemá to obdoby. Česká cesta, která nastupuje systém do samozničujícího modu s absurdními motivacemi, při jehož tvorbě se autoři zřejmě inspirovali u pokrytí signálem GSM. Dostupnost zajistíme zvýšením počtu pracovišť a plánem plošného pokrytí, kdy posádka vyjela jedenkrát do roka. Jakou péči pak lze očekávat a kdo na úkor čeho zaplatí nekonečné hodiny strávené na výjezdovém stanovišti? Stanovíme dojezdový čas na deset až dvacet minut, ale už do převzetí případu posádkou a bez jakékoliv vazby na naléhavost události. V praxi to může mít fatální následky, když dispečink bude nucen dát přednost vzdálenějšímu pacientovi s drobným úrazem před bližším pacientem s náhlou zástavou oběhu, když k prvnímu z nich by se záložní posádka nedostala do požadovaných deseti minut. Takto nastavené limity ve skutečnosti pacientovi nezaručují vůbec nic a jediným praktickým důsledkem jsou kriminalizace řidičů záchranné služby, pokud nepojedou za každou cenu dost rychle se všemi negativními důsledky pro bezpečnost silničního provozu, a také jasná pobídka záchrankám, aby s dojezdovými časy předávaly výzvy posádkám až ve chvíli, kdy budou blízko místa zásahu. Pak je všechno v pořádku."
        Dámy a pánové, a teď překvapení: autorem těchto citovaných slov není žádný opoziční politik v jistém odborném periodiku, ale je to ředitel pražské záchranné služby doktor Zdeněk Schwarz, který byl zvolen do horní parlamentní komory za Občanskou demokratickou stranu. (Potlesk zprava.)
        Vzhledem k tomu, že mám ještě, paní předsedající, trošku času, mě velmi mrzí, že mi je tady upřeno mé právo poslance diskutovat ke všem tiskům tak, jak bych si to představoval, protože když si přečtu jednací řád Poslanecké sněmovny, tak právo v něm vidím, bohužel mi bylo ze strany vládní koalice upřeno. Takže bych se krátce vyjádřil k návrhu zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a rád bych několika slovy řekl několik základních věcí, pro které si myslím, že bychom tento zákon neměli přijmout.
        Chtěl bych říct nejdříve, že jednoznačně Generální inspekci bezpečnostních sborů jako samostatnou instituci podporuji. To ano. S myšlenkou jsem se ztotožnil a myslím si, že je skutečně dobře, že vzniká. Jedná se o jeden z významných kroků v boji proti korupci, a to i v Policii České republiky při někdy méně efektivní práci Inspekci ministra vnitra, která šetří některá pochybení příslušníků policie. Tento návrh zákona dává velké pravomoci nově vznikajícím orgánům a je to i velmi silný mocenský prostředek, který se týká všech občanů. Neměli bychom rozhodně podcenit samostatné složení nového sboru. Do zřizované služby, od které všichni očekáváme podstatné zvýšení kvality práce oproti současným stávajícím orgánům, by podle mě neměli být automaticky přijímáni příslušníci mateřských složek. Pak by totiž základní a podpora také celé organizace smysl, která vyjde na 140 mil. korun ročně, smysl neměla. Navíc si myslím, že by si měli všichni zájemci o činnost v této Generální inspekci podat žádost o řádné prověření způsobilosti. Chtěl bych totiž mít záruku, že se nestane členem inspekce každý jen proto, že byl dříve v Inspekci ministra vnitra nebo podobně.