Děkuji. Vážená paní předsedkyně, kolegové a kolegyně, dámy a pánové, já bych možná pro ty, kteří někdy třeba si budou číst tuhle rozpravu nebo ji třeba někde budou sledovat nebo ji třeba právě sledují, chtěl na vysvětlenou, proč se tady skáče od jednoho tématu k druhému v rámci vystoupení, která absolvujeme. Chtěl bych vysvětlit, že se nejedná o nějaký úmysl sociálně demokratických poslanců, ale je to bohužel důsledek rozhodnutí vládní koalice, která sesypala všechny body této schůze do jedné rozpravy, a tím pádem člověk vlastně nemá možnost se tematicky soustředit na jeden bod a poslanci musí vystupovat k jednotlivým bodům v pořadí, jak se přihlásí, a dochází tedy k tomu, že v jednu chvíli mluvíme o jednom návrhu zákona, který se týká záchranné služby, a v druhou chvíli budeme mluvit o důchodové reformě, jak to za chvíli učiním já.
        Já myslím, že samotná struktura debaty ukazuje, jak nesmírně nešťastné to bylo rozhodnutí ze strany vládní koalice sloučit rozpravu k bodům, které spolu věcně nesouvisí. Myslím si, že je chyba, že vládní koalice nesloučila rozpravu k bodům, které spolu věcně souvisí. Já bych třeba jako poslanec, který se chystá vystoupit k debatě o důchodové reformě, uvítal, kdyby byla sloučena rozprava ke všem třem zákonům, které jsou propojeny a které se důchodové reformy věcně týkají. Takto k tomu bohužel nedošlo a v tuto chvíli tedy budu navazovat po vystoupení, které se týkalo bodu 87, a budu navazovat vystoupením ke třem zákonům, které souvisí s důchodovou reformou. To je myslím velmi neblahý precedent a já bych rád vyjádřil naději, že k něčemu podobnému už se současná vládní koalice během svého fungování, byť nevím, jak bude dlouhé, ale přesto doufám, že se během svého fungování už k něčemu takovému neuchýlí, protože by to mohlo znamenat absolutní znepřehlednění a úplný chaos z hlediska jednotlivých schůzí Poslanecké sněmovny, pokud by vláda ve snaze zjednodušit si život a zjednodušit si práci s poslanci měla tendenci sesypávat takovým způsobem body i na řádných schůzích Poslanecké sněmovny. Je to skutečně nešťastné a je to nešťastné zejména z pohledu těch, kdo by případně tuto debatu někdy sledovali či zpětně studovali, aby se v ní vůbec dokázali orientovat a aby chápali, že nejsme lidé, kteří nevědí, co se vlastně projednává, protože střídají takovým tempem nejrůznější možná témata. Tolik poznámka na úvod.
        Druhá poznámka. Musím říci, že je mi velmi líto, že tady dochází k jevu, který tady v minulosti také nebyl příliš častý. Nevím, jestli je to precedent, ale jestliže tady existuje stanovisko legislativního odboru Poslanecké sněmovny k postupu, který zvolila vládní koalice, když spojila rozpravu k jednotlivým bodům, a vedení Poslanecké sněmovny tuto věc ignoruje a vládní většina nepodnikne žádnou akci k tomu, aby na toto stanovisko reagovala, tak opět je to podle mého názoru zarážející postoj a myslím si, že to není zodpovědný postoj. My jsme tady včera slyšeli hodně o zodpovědnosti, o tom, jak by měla být sociální demokracie zodpovědná, ale je zvláštní, že se tady mluví jenom o zodpovědnosti sociální demokracie a nic se tady neříká o zodpovědnosti vládní většiny. A já bych při této příležitosti i při příležitosti toho, že tady existuje stanovisko legislativního odboru, požádal rád i vládní koalici o zodpovědnost, zejména tedy z pohledu právní jistoty těch, kdo se budou případně řídit zákony, které procházejí na této schůzi, jsou projednávány na této schůzi a jejichž legitimita by v budoucnu mohla být zpochybněna. Domnívám se, že to je skutečně chyba, a na místě vládní koalice bych postupoval jinak. Myslím si, že vládní koalice by měla proceduru sjednotit se stanoviskem sněmovní legislativy. Velmi často v minulosti toto stanovisko pro nás bylo vodítko, řešilo určitým způsobem i politické spory, které tady byly, protože je zřejmé, že menšina a většina mohou mít různý názor na výklad procedur podle toho, co je právě pro koho z toho utilitárního hlediska zajímavější, a v minulosti vždycky tedy legislativní odbor působil jako někdo, kdo hájí či zjevuje jakousi objektivní pravdu a nalezne cestu z debaty o výklad jednacího řádu. Je trošku škoda, že se tato metoda opustila právě v této vypjaté chvíli. Tolik tedy procedurální poznámka číslo dvě.
        A nyní mi dovolte, abych se ve svém vystoupení soustředil na návrhy, které směřují k důchodové reformě. Musím říci, že pokud jsem přemýšlel o tom, jak nejlépe charakterizovat směr vývoje, který nasadila vládní koalice, pokud jde o řešení důchodů v naší zemi, tak mi nejvýstižnější připadá pojmenování toho trendu jako trend podpory podnikání se stářím. Prostě otevření prostoru pro podnikání se stářím. V naší zemi existuje řada mýtů o důchodové reformě a existuje také řada mýtů o penzijní reformě, které předkládá tato koalice. Já bych chtěl na začátku, abychom si ujasnili pojmy, říci, že nesouhlasím s tím, aby pro komplex těchto tří zákonů se používal pojem důchodová reforma. Myslím si, že tyto návrhy si hrají na něco, čím ve skutečnosti nejsou. Předstírají realitu, která není, možná ve snaze získat širší společenskou podporu nebo prostě oklamat občany. Pokud se podíváme na ty návrhy, já budu raději používat pojem Drábkova reforma a nebudu mluvit o důchodové reformě. Pokud by totiž šlo o důchodovou reformu, tak musela řešit problém pro větší část společnosti, než je pouhých možná deset dvacet procent daňových poplatníků, pro které je ten nový produkt, druhý pilíř, ve skutečnosti objektivně výhodný.
        Nechci mluvit o tom, kolik lidí možná zmate příští reklamní kampaň, která se tady rozjede v rámci soupeření jednotlivých důchodových fondů, pokud tento systém bude uveden v život. Řada lidí může podlehnout reklamě. Myslím, že je důležité si ale uvědomit, pro koho tento systém, tak jak je navržen a konstruován, pro koho byl vlastně vytvořen a na koho jeho architekti Drábkovy reformy především mysleli. Myslím si, že kolem Drábkovy reformy je v naší společnosti řada mýtů a je založena na řadě předpokladů, které nejsou úplně pravdivé. Musím říci, že pro strukturu mého dnešního vystoupení byl velmi inspirující článek Jana Kellera a Jiřího Štega, který před časem vyšel na Britských listech a který se právě zabývá určitými hlavními omyly, které jsou šířeny v naší zemi v souvislosti s důchodovou reformou. A já si myslím, že právě tato debata, kterou tady dnes vedeme nad důchodovou reformou, kterou zamítl ovšem Senát, a budeme tedy o ní znovu rozhodovat v Poslanecké sněmovně, tak si myslím, že právě k této debatě sluší a přináleží diskuse o tom, co ve skutečnosti je pravda, co ve skutečnosti je jenom účelové tvrzení, které je přizpůsobováno k tomu, aby posloužilo určité snaze změnit důchodový systém směrem k jeho postupné privatizaci.
        První mýtus, který se šíří v naší zemi, je, že to, co se odehraje, je jakási diverzifikace rizika. To znamená, jak koneckonců říká pan ministr Drábek, že je lepší nosit vejce ve více koších, to znamená, že občan si tedy vytvoří ve spolupráci s vládou a finančním investorem jakýsi druhý košík ve formě soukromého penzijního fondu a tam si tedy diverzifikuje své riziko. Otázka je, jestli je to z bláta do louže, anebo jestli je to ještě horší. Pokud se podíváme na stabilitu průběžného důchodového systému a na to, že průběžný důchodový systém v naší zemi přežil bouřlivé 20. století, tak já se domnívám, že stabilita průběžného důchodového systému je skutečně silná. ***
        Pokud se vrátím k ošatce, tak je to ošatka, která je skutečně pevná, a i když prošla válkami, i když prošla revolucemi, totalitními režimy dvojího typu, tak přesto zůstala držet pohromadě. A ten průběžný systém dokázal během celého 20. století zajistit lidem výplatu penzí. Mám na mysli princip průběžného systému, to znamená systém, který vlastně funguje průtokově, vybere finanční prostředky a v určitém poměru je rozdělí mezi stávající důchodce.
        Myslím si, že motivace důchodové reformy tím, že musíme za každou cenu diverzifikovat riziko ve smyslu zvýšení rizika, není v dnešní době úplně optimální. A já jsem přesvědčen, že pokud se podíváme na rizika, která jsou spojena se státním průběžným systémem, a podíváme se na rizika, která jsou spojena se soukromým fondovým systémem, tak je nepochybné, že v horizontu lidského života převažují rizika, která jsou spojena se systémem fondovým. První tvrzení tedy o tom, že jde o užitečnou diverzifikaci, musím jednoznačně odmítnout.
        Druhé tvrzení - průběžný systém je v kritickém stavu. Ano, nepochybně by byla nutná revoluce v průběžném systému, pokud by ovšem v posledních 20 letech téměř za každé vlády nedocházelo k jeho parametrickým úpravám. Průběžný systém je parametricky upravován od poloviny 90. let. Fakticky od doby, kdy došlo ke vzniku i stávajícího třetího pilíře, to znamená spoření v soukromých penzijních fondech. Mám na mysli dobrovolné spoření.
        Parametrické změny, které se prováděly v minulých letech, znamenaly, že se postupně prodloužil věk pro odchod do důchodu, že se zpřísnily podmínky pro předčasný odchod do důchodu a to vedlo k výrazným úsporám z hlediska budoucích výdajů průběžného systému. Prodlužování věku pro odchod do důchodu na 65 let navíc mělo logiku z hlediska toho, jak došlo k postupnému prodlužování střední délky života. Ale myslím si, že není možné hovořit o krizi průběžného systému v situaci, kdy tyto parametrické změny byly provedeny. Pokud se bude prodlužovat střední délka života, tak je zřejmé, že i do budoucna ty parametrické změny budou prováděny, a nelze hovořit o krizi našeho průběžného systému v situaci, kdy my dáváme na všechny důchody z průběžného systému zhruba 8 až 9 % hrubého domácího produktu. V současné době dáváme na starobní důchody asi 8,5 % hrubého domácího produktu. V Evropské unii, průměr Evropské unie je 13 %. To znamená, že i kdybychom se v příštích letech z hlediska podílu výdajů na důchody přiblížili k průměru Evropské unie - říkám přiblížili k průměru, nikdy neříkám ho překročili - tak to znamená, že systém je dlouhodobě udržitelný na základě parametrických změn, které se prováděly, a pokud se bude dále prodlužovat střední délka života, budou provádět. Nesouhlasím s tím, že průběžný systém je v katastrofální krizi.
        Třetí mýtus, který se ve veřejné debatě často objevuje, se týká tvrzení, že údajně konkurence mezi soukromými penzijními fondy snižuje náklady. Zkušenosti ze zemí, kde mezi sebou soupeří různé penzijní fondy, ale svědčí o opaku. Do hry totiž vstupují náklady na propagaci, management, síť zprostředkovatelů a samozřejmě všechny tyhle výdaje jsou zaplaceny z jediného zdroje. Z příspěvku klientů penzijních fondů. V situaci, kdy například na Slovensku byla spuštěna důchodová reforma založená na ostré konkurenci mezi penzijními fondy, tvořily výdaje na reklamu velmi podstatnou část výdajů fondu a ty budou muset být spláceny v příštích letech. To, že se vláda rozhodla zvolit ve své důchodové reformě variantu, kdy klienti nebudou pro fondy anonymní, to znamená, že se tady rozjede regulérní kampaň a lov, doslova lov na klienty pro druhý pilíř, pokud ten druhý pilíř bude spuštěn, tak samozřejmě povede k eskalaci nákladů na reklamní kampaně a všechny výdaje s tím bezprostředně spojené. Klienti fondů tyto náklady budou muset zaplatit a tam je otázka debaty o úrovni poplatků, které budou muset platit za správu finančních prostředků. A výše těchto poplatků logicky relativizuje tvrzení o tom, že spoření ve fondech je vlastně vůbec výhodné.
        Čtvrtý mýtus, který tady panuje kolem vládní reformy, je, že účast ve druhém pilíři, v soukromých fondech, je dobrovolná. Ano, to je pravda. Vláda se nechystá občany nutit, aby do systému vstoupili, ale nedá se z něj vystoupit. Nikdo nehovoří a nediskutuje o variantách, kdy pojištěnec se z objektivních důvodů dostane do situace, kdy už prostě nikdy nebude moci odvádět své příspěvky do druhého pilíře. Taková situace se během lidského života stane a stane se během jedné minuty. Během jedné automobilové nehody. Prostě dostanete se do situace, kdy je z vás invalida, možná vám dají invalidní důchod a je otázka, z čeho si budete spořit ve fondu, kterému jste se upsal a který vám má poskytnout benefity ve formě renty za 20, 30 nebo dokonce 40 let.
        Páté tvrzení, které se velmi často objevuje, je, že do dobrovolného spoření se zapojí až polovina lidí. Zejména ministr financí Kalousek hýří optimismem, zřejmě má své informace. Je pravda, že reklamní kampaně bývají do té míry zjednodušené, do té míry růžové a optimistické, že mají schopnost do soukromých fondů klienty nalákat. To se stalo na Slovensku. Až se slovenské vlády divily, jak jim potom odtekly peníze z průběžného systému, protože vůbec nepočítaly s takovým počtem klientů, který se v důsledku reklamních kampaní, které slibovaly šťastné důchody na tropických ostrovech pro klienty těchto fondů, tak jaké množství lidí této kampani podlehlo. V případě, že by to skutečně byla zhruba polovina těch lidí, kteří budou osloveni, tak odteče do soukromých fondů zhruba 18 až 20 mld. korun ročně.
        Co se říká - že je nezbytné k pokrytí transformačních nákladů zvýšit daň z přidané hodnoty. Jako by bylo naprosto nevyhnutelné DPH zvyšovat. Výpadek 18 mld. korun z průběžného systému, to bude bohužel realita, ale to, co bude také bohužel realita, budou vyšší výdaje, které bude mít stát na druhé straně. Byla tady před chvílí řeč o zdravotnictví. Jenom ve zdravotnictví zvyšování DPH odsaje možná čtyři, možná i více miliard korun ročně. Několik miliard korun odsaje ze školství. Několik miliard korun bude muset stát vydat na kompenzace, pokud je tedy vůbec poskytne. To je věc, která je zatím ve hvězdách, protože sice vláda mluví o kompenzacích, ale realita je mnohem skromnější. Čili tady je otázka, jestli vůbec tato operace, která se týká DPH, má souvislost s důchodovou reformou, anebo jestli jde o to, že se tady vzájemně podporují dva politické záměry. První politický záměr pravice zprivatizovat část důchodového systému a druhý politický záměr pravice sjednotit DPH na jednu sazbu. Já myslím, že občany určitě potěšilo nedávné oznámení premiéra, že jednotná sazba DPH by nemusela být 17,5 %, ale že to bude možná 20 %. To je obrovský rozdíl, protože potraviny a léky, které jsou dnes daněny 10 %, tak budou daněny 20 %. To je dvojnásobné zvýšení DPH na sociálně nejvíce citlivé položky.
        Další tvrzení, které se objevuje v souvislosti s důchodovou reformou, je tvrzení, že musíme snížit naše pracovní náklady, jinak nás čeká katastrofa. Pokud se dneska podíváme na pracovní náklady v České republice ve srovnání s chudými zeměmi Evropské unie, nebo s chudšími, tak jsou zhruba na stejné úrovni. Naše náklady práce jsou mnohonásobně nižší než náklady práce ve vyspělejší části Evropské unie. ***
        Otázka je, kam až bychom měli náklady práce snižovat a co to bude znamenat pro člověka, pro občana naší země. Za jakou mzdu by měl podle vlády nakonec v příštích letech pracovat. Já bych chtěl upozornit vládu, pokud bude pokračovat v této tendenci tlaku na snižování pracovních nákladů, mám na mysli tedy jenom mzdy, ale i odvody, že Čínu nebo Indii nejsme schopni nikdy dohnat, protože v těchto zemích, jako je třeba Čína, se plošně žádné sociální a zdravotní pojištění neplatí. To znamená, abychom dohnali Čínu, možná je to cíl vlády dohnat Čínu z hlediska pracovních nákladů, museli bychom zdravotní a sociální pojištění úplně zrušit a nechat to na lidech, aby se o sebe v těch osmdesáti devadesáti letech postarali sami. To by zřejmě byl ideální cíl pravice a ideální představa o tom, jak zredukovat pracovní náklady. Pokud ale nemíříme k životní úrovni čínského dělníka, ale raději bychom se dívali do Německa, do Francie nebo třeba do Švédska, tak ta cesta snižování pracovních nákladů - tu cestu prostě bychom používat neměli a měli bychom hledat jiné možnosti k posílení konkurenceschopnosti.
        Osmá poznámka se týká toho, že tak jak je ta reforma navržena, že je snad projevem rozpočtové zodpovědnosti, musím říci, že to mi připadá asi jako nejhorší špatný vtip, který je s tímto návrhem spojen. Reforma vyvádí další peníze z průběžného systému. To znamená, že stát bude muset kompenzovat schodek, který vznikne v důsledku této reformy v reálném čase v příštích třiceti čtyřiceti letech v průběžném systému. Já říkám třicet čtyřicet let, uvědomte si, že tak dlouho bude trvat, než se možná někdy nějaké peníze z těchto fondů vrátí zpátky k jejich klientům a možná jim vylepší nějakým způsobem jejich životní úroveň. To znamená, jestliže bude schválena tato podoba důchodové reformy, tak rozhodujeme o obrovském toku veřejných finančních prostředků na období příštích třiceti čtyřiceti let. A ročně to bude 20 miliard, to znamená v tomto horizontu třiceti čtyřiceti let jsou to skutečně obrovské sumy.
        Další tvrzení, které se objevuje v souvislosti s důchodovou reformou, je tvrzení, že soukromé penzijní spoření vyřeší problém demografického vývoje. Musím říci, že soukromé spoření vůbec nijak problém demografického vývoje neřeší, nemá s tím nic společného. Vede pouze k tomu, že se oslabí průběžný pilíř, a cílem je posílit prostředky, které budou spravovat soukromé finanční instituce. A ty peníze jsou vystaveny mnohem větším rizikům, než kdyby byly v průběžném pilíři.
        Velmi často se také tvrdí, že to, co vláda navrhuje, ten systém soukromého spoření, že se ve světě osvědčil. No, já myslím, že nemusíme chodit nikam daleko, můžeme se podívat na problémy na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku, na to, jaký negativní dopad tam měly takovéto důchodové reformy na veřejné rozpočty a jak tamní vlády od těchto návrhů ustupují a provádějí jejich redukci. Já myslím, že je důležité, aby se Česká republika inspirovala spíše řešením těch problémů, které způsobily velmi často nepromyšlené pokusy o vyvedení peněz do systému soukromého spoření.
        Tvrdí se a samozřejmě to bude posilováno reklamními kampaněmi, že spoření v soukromých fondech zajistí dostatečnou výši ve fondech. Já myslím, že vůbec nikdo dnes nedokáže říci, ani na základě informací, které byly zveřejněny, ani na základě zákonů, které tady máme, jaká vůbec bude rentabilita systému, který se tady vytváří. To, co ale dokážeme říci už dnes, je, jaká bude rentabilita pro jednotlivé sociální skupiny v naší společnosti. A ta rentabilita je daná tím, jaký bude poměr mezi výnosem ze soukromého spoření a jaký bude poměr kráceného důchodu poskytnutého z průběžného systému.
        Na základě těchto parametrů je zřejmé - a já cítím povinnost to zdůraznit - že tak jak je ten systém v tuto chvíli navrhován, tak je nejvýhodnější, skutečně nejvýhodnější pro ty občany, kteří mají zhruba dvojnásobek průměrné mzdy. Lidé s dvojnásobkem průměrné mzdy, popřípadě s vyšším příjmem, tak pro ně ten systém jim poskytuje největší benefity. To znamená, oni mohou omezit svou solidaritu v rámci průběžného systému a současně tyto finanční prostředky si převedou do soukromých fondů. Otázka je, proč vláda cílí důchodovou reformu, protože ona tomu říká důchodová reforma, ona je to spíše Drábkova reforma, která se zaměřuje na podnikání se stářím, tak proč ji směřuje právě na tuto cílovou skupinu a proč vláda neřeší situaci lidí ze středněpříjmových vrstev a z nízkopříjmových skupin. Je tedy evidentní, že vláda se chystá postarat o lidi, kteří to potřebují ze všeho nejméně. Tito lidé, ti, kteří mají dvojnásobek průměrné mzdy a vyšší, tak tito lidé samozřejmě už dnes mají úspory, které investují různým způsobem, mají řadu možností, vyšších možností než lidé s průměrným platem nebo s nízkými příjmy, a celá ta věc s průběžným důchodovým systémem tak vypadá jako v zásadě pokus vytvořit tady pouze nový finanční instrument a dát ročně 20 miliard korun z veřejných peněz soukromým fondům, aby si s nimi hrály na kapitálových trzích. To je vlastně ten nejzajímavější efekt, který tato tzv. důchodová reforma poskytne.
        To, co je zvláštní, je souhra okolností. Pokud se podíváme na to, co se odehrálo ve světě v uplynulých dvou třech letech, tak vidíme, že finanční krize znehodnotila řadu prostředků v soukromých penzijních fondech. Bude asi velmi zajímavé sledovat, jak se s tím penzijní fondy vypořádají, zejména vůči lidem, kterým budou vznikat důchodové nároky v příštích letech, a vůbec není jasné, jak budou finanční trhy fungovat v příštích letech. Je docela možné, že se nám ty globální finanční krize budou opakovat. Opakovat v různě vzdálených periodách. A jestliže vláda říká a navrhuje právě dneska, kdy si ještě všichni pamatujeme, co se dělo před rokem, před dvěma v těch světových finančních centrech, co se dělo na Wall Streetu, co se dělo v Londýně, jak se hroutily banky, jak se hroutily investiční banky, jak to zasáhlo penzijní fondy, tak jestliže s touto zkušeností dnes vláda říká občané, máme pro vás bezpečnější variantu, vezměte si své peníze, o které se dnes stará stát, a dejte si je do finančních instrumentů, které budou spravovat důchodové fondy - no to přece vláda nemůže myslet vážně! Vláda zřejmě spoléhá na to, že lidé se nezajímají o to, co se děje ve světě, že o tom nic nevědí, že nevědí a nerozumějí tomu, proč tady dochází k hospodářskému zpomalení, že to je důsledek právě cyklických krizí na finančních trzích.
        Mně to připadá absurdní. Nedokážu si představit, že v jakékoliv jiné zemi by vláda v současné době postupovala takovýmto způsobem. To byl jeden z motivů pro to, aby sociální demokracie vládě navrhla, aby odložila start druhého pilíře. Je otázka, jak by se to dalo legislativně udělat. My teď ten zákon máme v závěrečné fázi projednávání, nicméně podle mého názoru by se dala udělat rychlá novela, která by se dala schválit konsenzuálně ve zrychleném čtení, která by vypreparovala ten druhý pilíř, který se má spustit, vypreparovala by ho z toho zbytku tzv. důchodové reformy a odložila by účinnost jeho startu o několik let.
        My jako sociální demokraté pokládáme za optimální, aby to odložení bylo na rok 2015, a to ze dvou důvodů. Ten první důvod souvisí se situací na finančních trzích. Je možné, že za tři roky, za dva a půl roku o tom budeme vědět něco víc, že možná budou nové regulace, možná bude naše zkušenost s tím, jaká je zde jistota a nejistota, větší a budeme schopni se rozhodnout, pokud jde o soukromé spoření, racionálněji. Myslím si, že čas tady může hrát důležitou roli. Chtěl bych také poznamenat fakt, že řada politiků, kteří hodnotí to selhání regulace v uplynulých letech, říká, že jedním z důvodů, proč selhala regulace finančních trhů, bylo, že to poznání toho, jak vlastně fungují finanční trhy, bylo nedostatečné. ***
        A já jsem přesvědčený, že krize, ke které došlo, bude mít dva důsledky. Za prvé, politici budou finančním trhům věnovat mnohem větší pozornost, než tomu bylo v minulosti. A za druhé. To poznání podstaty fungování moderních finančních trhů v globální ekonomice bude větší. Proto si myslím, že je rozumné a stojí za to jakýkoli experiment tohoto typu, který představuje Drábkova reforma, posunout alespoň na rok 2015.
        Druhá věc, která je, myslím, také důležitá, je otázka demokratické legitimity. Vláda se nedohodla s opozicí na podobě této důchodové reformy. To se samozřejmě může stát. A my tady můžeme vést dlouhé debaty o tom, jestli za to může arogance vládní koalice, anebo neústupnost opozice. Ale došlo k tomu. Dohoda tady není. To, že tady není dohoda, je mimo jiné příčinou toho, že sociální demokracie chce takto důrazně formou obstrukce dát najevo, že s takovouto podobou důchodové reformy nesouhlasíme. Dohoda tady prostě není a už se blížíme k finálnímu hlasování. Já jsem přesvědčen, že není dobře, aby se takto zásadní systémové změny odehrávaly bez dohody a bez širšího konsenzu. Kdybychom odložili start té nejvíce kontroverzní součásti tzv. důchodové reformy na rok 2015, tak by ještě předtím, než budou spuštěny privátní fondy ve druhém pilíři, proběhly volby do Poslanecké sněmovny. Jak asi všichni víme, volby do Poslanecké sněmovny budou nejpozději v roce 2014, a tím pádem by výsledek těchto voleb mohl ovlivnit také to, zdali se fondy definitivně spustí, anebo ne.
        Já otevřeně také říkám, že pokud by došlo k tomu odložení, tak do těch příštích voleb do Poslanecké sněmovny by sociální demokraté šli s programem zrušení privátních fondů, zrušení privátních fondů, zrušení této části důchodové reformy. Ale o tom by rozhodli voliči, o tom bychom nerozhodovali my tady v Poslanecké sněmovně. Já předpokládám, že pokud v té době bude existovat TOP 09, tak půjde do těch voleb s programem třeba ten fond zachovat. Otázka je, co ODS. Možná taky. A voliči by rozhodli, jestli ano, nebo ne. Já mám totiž obavu, že veřejnost vlastně ani ještě stále netuší, co se bude odehrávat, a rovnou spadne do barnumské reklamní kampaně, kterou tyhle fondy tady rozjedou, a pak bude velký problém s tím cokoli udělat z hlediska jakékoli pozdější další regulace, protože regulace se dá dělat velmi dobře a efektivně ve veřejném sektoru, ale jakmile jednou ty peníze pošlete do soukromých privátních fondů, jakmile jednou tam budou zahraniční investoři, tak jakákoli pozdější regulace bude z právního hlediska velmi složitá. A my před tím chceme varovat.
        Já si myslím, že odložení startu toho druhého pilíře na rok 2015 by pomohlo jak ekonomicky, že bychom teď nemuseli řešit výpadek z průběžného systému, tak by to pomohlo i společensky a politicky, protože by to snížilo to neúnosné napětí, které kolem nedohody o důchodové reformě existuje. A to napětí tady existuje. To není jenom napětí mezi námi tady v Poslanecké sněmovně, mezi vládou a řekněme sociální demokracií. To napětí je tady přece i mezi vládou a odbory. Když tady byly velké demonstrace, které byly na Václavském náměstí, kde bylo 50 tisíc lidí, nebo na Palachově náměstí, kde bylo 40 tisíc lidí, tak ti lidé mimo jiné demonstrovali proti vládní důchodové reformě. Když jsme na 1. května udělali petici proti důchodové reformě a proti vládním reformám, tak ji za dva dny podepsalo 30 tisíc lidí. Já si myslím, že je potřeba vnímat, že tady existuje širší společenské napětí a širší nedohoda o podobě, jak se dále bude vyvíjet důchodový systém. A já si myslím, že by bylo dobře toto nějakým způsobem překonat a překlenout.
        Chci upozornit pana ministra Drábka, že především tento jeho návrh na vyvedení peněz z průběžného systému, na privatizaci části důchodového systému, na převod peněz do soukromých privátních fondů, že především tento jeho návrh způsobuje nedohodu mezi vládou a opozicí a především tento jeho návrh byl pro nás klíčovým a hlavním argumentem pro to, že jsme se rozhodli jako sociální demokraté použít i parlamentní obstrukci v odporu proti těmto reformám. Právě to, že bez konsenzu zahajujete privatizaci části průběžného důchodového systému.
        A poslední poznámka, kterou chci připomenout, a myslím si, že stojí za to to tady říci Poslanecké sněmovně jasně. My jsme respektovali vždycky jako sociální demokraté parametry, na kterých naše republika byla založena v letech 1992 až 1993. Respektovali jsme fakt, že byla budována jako moderní sociální stát a mimo jiné byla také budována tak, že zde byly založeny dva velké systémy veřejného pojištění. Ty velké systém veřejného pojištění koneckonců mají tradici v poměrech první republiky. A když jsme zakládali naši republiku v roce 1992-1993, tak přece jsme se hlásili ke kontinuitě Československa a také k tradici první republiky. A už tam vznikly tyto velké systémy sociálního pojištění. Já to říkám proto, že tehdy u toho byla sociální demokracie, a my to vnímáme jako také do značné míry svůj historický závazek bránit to, aby tyto systémy sociálního pojištění a zdravotního pojištění, které sehrály velmi pozitivní roli v růstu životní úrovně lidí a v poskytování základních elementárních životních jistot, tak aby ty systémy tady přetrvaly. Ony přetrvaly bouřlivé 20. století a my bychom byli rádi, kdyby po parametrických úpravách se je podařilo zachovat i do budoucna.
        Když si vezmete posledních 20 let, tak se tady střídaly levicové a pravicové vlády, ale ani jedna z těchto vlád si nedovolila sáhnout na tyto dva systémy sociálního a zdravotního pojištění. Všechny levicové i pravicové vlády až do této doby tyto systémy nechaly ve veřejných rukou a neodvážily se přistoupit k jejich privatizaci, žádná z těchto vlád. Já jsem to vnímal vždycky jako jakýsi konsenzus mezi pravicí a levicí, který tady mlčky existoval, a nešlo se za jeho hranu. Nešlo se za jeho hranu prostě nikdy. Vy to teď narušujete.
        To je ten důvod, proč chceme takto důrazně upozornit na tuto chvíli, na tuto skutečnost. Teď se vlastně rozhoduje definitivně, jestli se tato tradice naruší, konsenzus se poruší, půjde se proti vůli velké části společnosti, která si to prostě nepřeje, abyste začali privatizovat průběžný důchodový systém. A my jsme tady proto, abychom vyjádřili názor těch, kdo jsou zásadně nespokojeni s tím, že jste se rozhodli tento konsenzus narušit a riskovat peníze z průběžného státního důchodového systému a poslat je na nejisté kapitálové trhy tak, aby se prostě s nimi hrálo na burze a aby byly závislé na tom, co se v tom dnešním divokém světě finančních trhů děje. To je velmi důležitá věc, kterou jsem chtěl říci na závěr svého vystoupení ke třem zákonům, které se týkají tak zvané důchodové reformy, o které si myslím, že není důchodová. Určitě je Drábkova, ale v žádném případě rozumným způsobem neřeší demografický problém, který Česká republika v příštích letech má. Děkuju.